ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.952.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 952/2019-500
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovolání, které podal obviněný F. P. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 4. 2019, č. j. 6 To 333/2018-464, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 128/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 4. 2019, č. j. 6 To 333/2018-464, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 10. 2018, č. j. 3 T 128/2017-351, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Zlíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 10. 2018, č. j. 3 T 128/2017-351, byl obviněný F. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále mu byl podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činní 300 Kč, tedy celkem ve výši 30 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 6 To 333/2018-464 , jímž ho podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v XY, okr. Zlín, na ulici XY č. p. XY, v prostorách Autobazaru E. dne 23. 2. 2016 přesvědčil P. J., narozeného XY, pod legendou, že mu bude hradit měsíční splátky z úvěrové smlouvy, kterou sám uzavřít nemůže, a legendou přislíbené odměny k podpisu smlouvy o úvěru č. XY se společností ESSOX s. r. o., se sídlem Senovážné náměstí 231/7, České Budějovice, IČO 26764652, na částku 195 000 Kč na financování nákupu osobního motorového vozidla zn. Audi A8 Diesel – 3.0 V6 TDI, VIN XY, kdy předmětné vozidlo si obžalovaný F. P. předem vybral a P. J. zároveň přesvědčil k podpisu kupní smlouvy na uvedené vozidlo financované z předmětného úvěru s tím, že vozidlo bude nadále užívat obžalovaný pro svou osobní potřebu na základě smlouvy o zapůjčení vozidla ze dne 23. 2. 2016, kdy na základě této úvěrové smlouvy společnost ESSOX s. r. o. vyplatila J. P., IČO XY, se sídlem XY, úvěrové prostředky ve výši 195 000 Kč, následně však obžalovaný P. J. splátky ani částečně nehradil, což od prvopočátku ani neměl v úmyslu, a svým jednáním tak způsobil P. J. škodu ve výši 190 000 Kč.
4. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále mu byl podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činní 300 Kč, tedy celkem ve výši 30 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Grepla dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný namítá, že při rozhodování soudů nebyla zohledněna jeho rozsáhlá obhajoba. Nesprávné posouzení škody jako znaku skutkové podstaty shledává v tom, že jako újma na majetkové sféře poškozeného byla posuzována úvěrová částka 195 000 Kč (s korekcí o vyplacenou odměnu 5 000 Kč). Tuto však nelze považovat za škodu, neboť byla ve skutečnosti výnosem majetkové sféry poškozeného, nehledě na to, že získal také vlastnictví předmětného automobilu. Při posuzování škody měl proto soud zohlednit hodnotu získaného vozidla. Děj popisovaný ve skutkové větě je běžnou situací koupě vozidla na úvěr. Výše způsobené škody je zásadní a může mít dopad kvalifikační (obviněný byl odsouzen za kvalifikovanou skutkovou podstatu) i ospravedlňující (hodnota vozidla by mohla případné negativní dopady zcela vyrovnat). Nadto znak škody není ve skutkové větě vůbec popsán.
7. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že změnil skutkovou větu, aniž by mu tento postup umožnilo vlastní relevantní dokazování. Jednalo se o obsah legendy, podle níž bude obviněný splátku platit poškozenému či přímo společnosti ESSOX, a o výši způsobené škody.
8. Naplnění subjektivní stránky obviněný zpochybňuje s odkazem na legitimní důvody, pro které neplatil splátky „nájemného“ za zapůjčené vozidlo, jež mu předem nebyly známy. Na předmětném vozidle se vyskytla závažná vada, což představovalo zcela legitimní i legální důvod pro ukončení „nájmu“. Nadto vozidlo bylo následně dne 5. 3. 2016 poškozeným prodáno společnosti A. C.
9. Protiústavní opomenutí důkazu obviněný shledává v odmítnutí odvolacího soudu provést znalecký posudek, který nechal vypracovat (když zadání jeho vypracování nalézací soud odmítl) v reakci na tvrzení poškozeného, že bylo manipulováno s kupní smlouvou mezi poškozeným a společností A. C. Tento znalecký posudek, podle něhož k manipulaci s listinou nedošlo, představoval důkaz, že svědek lže v klíčové záležitosti. Soudy obou stupňů takto paušálně odmítly provádět dokazování o okolnostech nastalých po 23. 2. 2016, tedy i těch vztahujících se k věrohodnosti poškozeného. Došlo tak k porušení principu rovnosti zbraní, když bylo obviněnému znemožněno předkládat důkazy o jeho nevině.
10. Namítá rovněž porušení ústavně garantovaného práva nevypovídat, když nalézací soud spojil využití tohoto práva s otázkou viny či nevinny. Dodává, že ke svému využití práva nevypovídat měl zcela legitimní a výslovně v hlavním líčení prezentovaný důvod spočívající v odmítnutí jeho dalších navržených důkazních návrhů.
11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a aby Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 3. 7. 2019, se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila dovolacímu soudu v rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
b) vlastní posouzení dovolání
16. Námitky, které obviněný ve svém dovolání vznesl, nedovolují, aby o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodl Nejvyšší soud formou jeho odmítnutí. Na jejich podkladě proto dovolací soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející a dospěl k závěru o důvodnosti dovolání.
17. Obviněný ve svém dovolání, vyjma poukazu na nedodržení procesního postupu nezbytného pro změnu skutkových zjištění (část IV. dovolání), tj. skutečnosti, která pod jím uplatněný důvod dovolání zjevně podřadit nelze, namítá i vady právního posouzení skutku, které formálně dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě odpovídají a jež jsou i (zejména námitka nedostatku znaku objektivní stránky – škody na majetku poškozeného) věcně opodstatněné. Nejvyšší soud totiž musí konstatovat, že skutek, který popsal ve svém odsuzujícím rozsudku odvolací soud (stejně jako předtím skutek obsažený v rozsudku nalézacího soudu), nevyjadřuje soudem užité právní posouzení. Jinými slovy vyjádřeno, popis skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku, jenž je rozhodující z hlediska posouzení naplnění deklarovaného důvodu dovolání, je nedostatečný pro soudem užitou hmotně právní subsumpci, neboť veškeré znaky objektivní stránky skutkové podstaty podvodu podle §209 tr. zákoníku nevyjadřuje.
18. Jak již zmíněno, popis skutku má zásadní význam pro rozhodování dovolacího soudu. Zjištění soudu vyjádřená v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku mají být výsledkem dokazování provedeného v soudním stadiu řízení, přičemž tato musí respektovat zásadu obžalovací, jež zjednodušeně vyjádřeno určuje, jakými okolnostmi se trestní soud při svém rozhodování může zabývat, resp. o jakém skutku a za jakých podmínek je oprávněn rozhodnout. Podle §2 odst. 8 tr. ř. je totiž trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu, které podává státní zástupce. Podle §220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (tzv. totožnost skutku), není však podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním posouzením skutku uvedeného v obžalobě.
19. Mimo toho, že soud není vázán právním posouzením skutku žalobcem, není vázán ani (doslovným) popisem skutku v žalobním návrhu. Od něj se v závislosti na výsledcích provedeného dokazování může odchýlit. Musí však rozhodnout o skutku totožném. O skutek totožný se jedná tehdy, pokud existuje (1) úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, či (2) úplná shoda v následku při rozdílném jednání, nebo (3) alespoň částečná shoda v jednání nebo následku (nebo obojím) v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska příslušné právní kvalifikace (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2722).
20. Vymezení skutku obsahuje výrok o vině (viz §120 odst. 3 tr. ř.). Popis skutku musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 83/04 ze dne 6. 10. 2005). Současně takový nedostatek zakládá i existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vadným, tj. hmotně právně nesprávným, je i takové posouzení skutku, v němž je shledán příslušný trestný čin, ač jeho vymezení neumožňuje podřazení v něm vyjádřených skutkových zjištění pod všechny nezbytné (obligatorní) znaky příslušné skutkové podstaty tohoto trestného činu. Uvedená vada zatěžuje i dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu.
21. Pro přehlednost a současně i pro demonstraci toho, jak k níže popsané vadě postupem soudů došlo, se jeví vhodným uvést, jak k posouzení relevantních okolností, které měly odůvodnit závěr o trestní odpovědnosti dovolatele, přistupovaly (odlišně) státní zástupkyně při podání obžaloby (popisu skutku v žalobním návrhu) a následně soud prvního a druhého stupně při formulaci odsuzujícího rozsudku, resp. skutkové věty jeho výroku o vině.
22. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Zlíně podala na obviněného obžalobu pro skutek, jehož se měl – ve shodě s usnesením o zahájení jeho trestního stíhání (č. l. 122) – dopustit tím, že
v XY, okr. Zlín, na ulici XY č. p. XY, v prostorách Autobazaru E. dne 23. 2. 2016 přesvědčil P. J., narozeného XY, k podpisu smlouvy o úvěru č. XY se společností ESSOX s. r. o., se sídlem Senovážné náměstí 231/7, České Budějovice, IČ 26764652, na částku 190 000 Kč na financování nákupu osobního motorového vozidla zn. Audi A8 Diesel – 3.0 V6 TDI, VIN XY, kdy předmětné vozidlo si obžalovaný F. P. předem vybral, poškozeného P. J. přesvědčil k podpisu kupní smlouvy na uvedené vozidlo financované z předmětného úvěru s tím, že vozidlo bude nadále užívat obviněný pro svou osobní potřebu na základě smlouvy o zapůjčení vozidla ze dne 23. 2. 2016 a bude společnosti ESSOX s. r. o. hradit měsíční splátky z úvěrové smlouvy, což však od počátku nečinil, ani to neměl v úmyslu, neboť to s ohledem na jeho finanční situaci nebylo ani reálné, bez vědomí poškozeného P. J. předmětné vozidlo převedl na společnost A., v níž byl jednatelem, a následně dne 14. 3. 2016 vozidlo prodal prostřednictvím inzerátu na internetovém portálu XY za částku 140 000 Kč, a svým jednáním tak způsobil poškozenému P. J., nar. XY, škodu ve výši nejméně 190 000 Kč, kdy poškozený P. J. celý úvěr společnosti ESSOX s. r. o. předčasně doplatil.
23. Oproti takto šířeji pojatému vymezení skutku (popisujícím i dění po 23. 2. 2016) shledal nalézací soud dostačujícím pro svůj závěr, že se obviněný dopustil žalovaného trestného činu, tj. přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve skutkovém zjištění, podle něhož obviněný
v XY, okr. Zlín, na ulici XY č. p. XY, v prostorách Autobazaru E. dne 23. 2. 2016 přesvědčil P. J., narozeného XY, pod legendou, že mu bude hradit měsíční splátky z úvěrové smlouvy, kterou sám uzavřít nemůže, a legendou přislíbené odměny k podpisu smlouvy o úvěru č. XY se společností ESSOX s. r. o., se sídlem Senovážné náměstí 231/7, České Budějovice, IČO 26764652, na částku 195 000 Kč na financování nákupu osobního motorového vozidla zn. Audi A8 Diesel – 3.0 V6 TDI, VIN XY, kdy předmětné vozidlo si obžalovaný F. P. předem vybral a P. J. zároveň přesvědčil k podpisu kupní smlouvy na uvedené vozidlo financované z předmětného úvěru s tím, že vozidlo bude nadále užívat obžalovaný pro svou osobní potřebu na základě smlouvy o zapůjčení vozidla ze dne 23. 2. 2016, kdy na základě této úvěrové smlouvy společnost ESSOX s. r. o. vyplatila J. P., IČO XY, se sídlem XY, úvěrové prostředky ve výši 195 000 Kč, následně však obžalovaný společnosti ESSOX s. r. o. ani P. J. splátky ani částečně nehradil, což od prvopočátku ani neměl v úmyslu, a svým jednáním tak způsobil společnosti ESSOX s. r. o. škodu ve výši 190 000 Kč.
24. Uvedený soud dospěl k závěru, že pro trestní odpovědnost obviněného označeným přečinem jsou zcela dostačující skutková zjištění vztahující se k jeho jednání dne 23. 2. 2016. Již tím, co ve výroku svého rozsudku popsal, dokonal podle soudu prvního stupně (jak vysvětluje v bodě 17. svého rozsudku) obviněný žalovaný přečin. Z uvedeného důvodu tento soud nevyhověl důkazním návrhům obviněného, které měly směřovat k objasnění okolností, jež se udály následně.
25. Odvolací soud, jak plyne i z odůvodnění jeho rozsudku, shledal skutková zjištění nalézacího soudu (s výjimkou určení osoby trestným činem poškozené) správnými a dostačujícími pro závěr o vině dovolatele. Při jejich převzetí a částečné změně v označení poškozeného o vině obviněného rozhodl způsobem výše (bod 3.) uvedeným.
26. Vůči správnosti hmotně právní subsumpce popsaného skutku uplatnil dovolatel námitky směřující jednak vůči existenci znaku objektivní stránky - způsobení (větší) škody na cizím majetku (část III. dovolání), jednak vůči existenci znaku subjektivní stránky – úmyslu (část V. dovolání).
K vyjádření objektivní stránky trestného činu v popise skutku
27. Z tzv. právní věty plyne, že podle zjištění odvolacího soudu (ve shodě se soudem nalézacím) naplnil obviněný znaky skutkové podstaty přečinu podvodu tím, že „sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu“. Dovolatel namítl, že znak vzniklé škody nebyl v popisu skutku vyjádřen, resp. že popsaným způsobem ke vzniku škody na majetku poškozeného nemohlo dojít. V uvedeném směru lze připomenout, že ve skutkové větě odsuzujícího výroku je sice obsažen údaj, že obviněný úvěrové „splátky ani částečně nehradil, což od prvopočátku ani neměl v úmyslu, a svým jednáním tak způsobil P. J. škodu ve výši 190 000 Kč “, rozsudek odvolacího soudu (stejně jako předtím rozsudek soudu nalézacího) však nebere dostatečně na zřetel to, co dovolatel namítl již ve svém odvolání (a vzhledem k absenci reakce odvolacího soudu) také ve svém mimořádném opravném prostředku. Jednáním, které spočívalo v tom, že P. J. přesvědčil, aby se společností ESSOX s. r. o. uzavřel úvěrovou smlouvu, sice zatížil poškozeného k hrazení splátek úvěru, avšak prvotní důsledek ze smlouvy plynoucí byl ten, že ve prospěch poškozeného byla jistina úvěru vyplacena, čímž naopak došlo k navýšení jeho majetku. Byť se vyplacené finanční prostředky nedostaly přímo do dispozice poškozeného, když byly v souladu s čl. I. smlouvy o úvěru (č. l. 34) poukázány na účet prodávajícího (svědka J. P., majitele Autobazaru E.), sloužily k úhradě kupní smlouvy, na jejímž základě nabyl poškozený vlastnické právo k motorovému vozidlu.
28. Uvedeným způsobem nebyla způsobena škoda na jeho majetku , jako zákonný znak trestného činu podvodu (jeho objektivní stránky). Uzavřel-li proto odvolací soud (bod 9. jeho rozsudku), že škoda byla P. J. způsobena tím, že mu podvodným jednáním dovolatele vznikl závazek vůči úvěrové společnosti ESSOX, který musel nakonec také uhradit, pak takovému názoru nemůže dovolací soud přisvědčit.
29. Je tomu tak proto, že právní závěry odvolacího soudu uvedené v bodě 10. jeho rozsudku jsou mylné, nadto (při zdůvodnění dalšího znaku objektivní stránky) vycházejí ze zhodnocení okolností, které v popise skutku vůbec nejsou vyjádřeny. Nutno zopakovat, že popis skutku zmiňuje toliko okolnosti, za nichž byla poškozeným uzavřena úvěrová a kupní smlouva, a skutečnost, že úvěrové splátky nebyly poškozeným, resp. podle soudů obou stupňů obviněným namísto poškozeného (tedy za něj) hrazeny, a to že došlo rovněž k uzavření smlouvy o zapůjčení vozidla. Nikterak však nevyjadřuje to, jaký osud stihl poškozeným zakoupené vozidlo. Uvádí totiž sice, že poškozeného přesvědčil k uzavření smlouvy „ s tím, že bude vozidlo nadále užívat obžalovaný pro svou osobní potřebu… “, nikoli však už skutečnost, zda bylo následně skutečně svěřeno do dispozice obviněného a co se s ním dále stalo.
30. Nezbývá než zopakovat, že při skutkových zjištěních soudů nižších stupňů vyjádřených v popise skutku by se o škodě, tedy úbytku na majetku poškozeného, se dalo uvažovat tehdy, pokud by prostředky čerpané z úvěru byly převedeny do dispozice obviněného, resp. k úhradě, která by byla činěna v jeho prospěch, což však prokázáno nebylo. Opačný závěr by bylo možno dovodit, pokud by z důkazního řízení vzešel poznatek, že obviněný podvodným jednáním zbavil poškozeného dispozice s vozidlem, které na základě kupní smlouvy nabyl do vlastnictví. Za výši škody poškozenému způsobené by však v takovém případě nebylo možno to, co označila podaná obžaloba, neboť tou by byla časová hodnota vozidla, jehož vlastnictví by byl poškozený zbaven. Shledal-li odvolací soud důvod pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného v tom, že „nesplnil svůj závazek hradit poškozenému úvěrové splátky a P. J. způsobil škodu ve výši úvěrové částky (195 000 Kč) ponížené o vyplacenou odměnu (5 000 Kč), tedy minimálně ve výši 190 000, což je v trestní terminologii škoda větší“ , pak takový právní závěr, který se vztahuje k naplnění znaku škody (zde i v podobě znaku kvalifikované skutkové podstaty) není případný. Již tato zjištění dovolacího soudu odůvodnila jeho závěr, že dovolání je důvodné a že je opodstatněno zrušení dovoláním napadeného rozsudku, resp. i předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, neboť ani jeho skutkové a právní závěry nemohu být akceptovány jako odůvodňující závěr o vině dovolatele označeným přečinem.
31. Nad uvedený rámec považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že nesprávným způsobem přistoupily soudy obou stupňů i k dovození závěru, že jimi popsaným jednáním dosáhl obviněný obohacení sebe. K naplnění tohoto zákonného znaku objektivní stránky, jehož neexistenci obviněný ve svém dovolání nenamítl, podle nalézacího soudu došlo tím (bod 21.), že „užíval předmětné vozidlo bez jakéhokoli protiplnění“. Soud odvolací (bod 10.) uvedený znak shledal v téže skutečnosti, tedy v tom, že obviněný „užíval auto, které si P. J. zakoupil“. Zda se tak stalo a po jakou dobu tímto způsobem obviněný s vozidlem poškozeného nakládal, však popis skutku (ať již v rozsudku soudu prvního či druhého stupně)vůbec nevyjadřuje. Zbývá dodat, že podle žalobních tvrzení by tak mohl činit jen do 14. 3. 2016, neboť „dne 14. 3. 2016 vozidlo prodal prostřednictvím inzerátu na internetovém portálu XY za částku 140 000 Kč“.
32. Pokud má dovolací soud vycházet z toho, co vyjádřila tzv. skutková věta odsuzujícího výroku, pak musí zopakovat, že v ní jsou uvedeny skutečnosti, z nichž nelze usuzovat na vznik škody na majetku P. J. Lze sice souhlasit s tím, že skutkové okolnosti soudem zdůrazněné umožňují učinit závěr, že jmenovaný učinil právní úkony, které by (nebýt omylového jednání vyvolaného obviněným) nebyl provedl, v jejich důsledku se však stal majitelem vozidla, které patrně („patrně“ v důsledku toho, že takové skutkové zjištění již v popisu skutku absentuje) svěřil obviněnému. Ke škodě na majetku poškozeného však nemohlo dojít ani samotným prostým svěřením vozidla do dispozice obviněného na základě smlouvy o zapůjčení vozidla, neboť tím ke zcizení vozidla nedošlo. Pokud dohoda zněla tak, že nájemné bude obviněným hrazeno ve výši úvěrové splátky, kterou bude přímo hradit úvěrové společnosti, pak případná škoda na majetku poškozeného nabývá podobu nesplněného závazku a výše se rovná částce, kterou za obviněného po dobu jeho dispozice s vozidlem neuhradil společnosti ESSOX s. r. o., případně přímo obviněnému. Za škodu způsobenou trestným činem však nemůže být považována částka 190 000 Kč, neboť ta neodráží ani to, co musel poškozený vynaložit na vyrovnání svého závazku (celkem bylo poškozeným uhrazeno 225 750 Kč – viz zpráva společnosti ESSOX na č. l. 99), jež mu uzavřením smlouvy a jejím neplněním vznikl (při odpočtu částky 5 000 Kč, kterou obdržel podle zjištění soudů od obviněného).
33. Jak již uvedeno, popis skutku nevyjadřuje nic, co by svědčilo o tom, že se obviněný obohatil. Ve skutečnosti tak lze uzavřít, že skutkový podklad má ve skutkové větě jen závěr soudů o tom, že obviněný svým jednáním uvedl jiného (poškozeného) v omyl . To však pochopitelně neodůvodňuje závěr, že došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu.
34. Z výše uvedeného je zřejmé, že námitka dovolatele, brojící proti naplnění zákonných znaků objektivní stránky trestného činu podvodu (konkrétně znaku škody), byla shledána opodstatněnou, čímž došlo k naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutek, jež se stal předmětem právního posouzení (tj. skutek popsaný ve výroku rozsudku odvolacího soudu), totiž nelze – z důvodů výše vyložených – posoudit jako dokonaný přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tato zjištění Nejvyššího soudu vedla k závěru o důvodnosti podaného dovolání a nutnosti postupu podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., a to ve vztahu k oběma rozsudkům, které soudy nižších stupňů vydaly (k tomu viz níže). Ke zbývajícím námitkám dovolatelem vznesených lze uvést následující skutečnosti.
Ke změně skutkové věty bez provedení dokazování
35. Dovolatel namítl, že odvolací soud změnil skutkovou větu odsuzujícího výroku oproti skutkové větě vynesené soudem nalézacím, aniž by mu takový postup umožnilo vlastní relevantní dokazování (bod IV. dovolání).
36. Ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. vymezuje, za jakých okolností může odvolací soud ve věci sám rozhodnout rozsudkem. Z pozitivního výčtu v tomto ustanovení vyplývá, že odvolací soud naopak nemůže sám rozhodnout rozsudkem, jestliže neprovede žádné důkazy a měnil-li by skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně jen na tom základě, že jinak hodnotí důkazy provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Pokud by odvolací soud chtěl tyto důkazy hodnotit jinak a na základě odlišného hodnocení důkazů by chtěl změnit skutkový stav, musí provést rozhodující důkazy znovu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3084.).
37. Nalézací soud dospěl k závěru, že P. J. utrpěl majetkovou újmu, nebylo to však v přímé příčinné souvislosti s trestným činem, přičemž odkázal na své usnesení o jeho nepřipuštění k trestnímu řízení jakožto poškozeného podle §206 odst. 3 tr. ř. (viz bod 19. rozsudku nalézacího soudu a usnesení téhož soudu ze dne 8. 10. 2018, č. j. 3 T 128/2017-350). Dospěl totiž k závěru, že obviněný uvedl P. J. v omyl, když ho přesvědčil k uzavření úvěrové smlouvy a nákupu vozidla, za což mu slíbil odměnu a že za něj bude plátky úvěru platit. Tento slib nesplnil, jak měl od počátku v úmyslu, čímž se obohatil, neboť užíval předmětné vozidlo bez jakéhokoli protiplnění. V důsledku omylu P. J. došlo – podle soudu prvního stupně – k majetkovému plnění ze strany společnosti ESSOX s. r. o., která na základě smlouvy o úvěru vyplatila 195 000 Kč, čímž na jejím majetku došlo ke způsobení škody (viz bod 21. rozsudku nalézacího soudu).
38. Naproti tomu odvolací soud měl za to, že postavení poškozeného v projednávané věci přísluší P. J., který byl nejenže obviněným uveden v omyl, ale vznikla mu také v příčinné souvislosti s jednáním obviněného škoda. Uvedl dále, že obviněný nebyl v žádném právním vztahu k úvěrové společnosti a nebyl tak ve vztahu k ní ničím vázán. Byl to právě P. J., kterému vznikl závazek vůči společnosti ESSOX, který musel nakonec uhradit (viz bod 9.).
39. Nalézací soud dále uzavřel, že obviněný přiměl poškozeného k uzavření úvěrové smlouvy „ pod legendou, že za něj bude hradit měsíční splátky z úvěrové smlouvy… “, přičemž odvolací soud také tuto část skutkové věty upravil s tím, že tak obviněný učinil „ pod legendou, že mu bude hradit měsíční splátky z úvěrové smlouvy… “.
40. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2019 založeném na č. l. 456-459 vyplývá, že odvolacím soudem byly jako důkazy provedeny podle §213 odst. 2 tr. ř. opis rejstříku trestů obviněného a zpráva infosoud (č. l. 456 p. v.), přičemž důkazní návrhy vznesené obhajobou byly zamítnuty (č. l. 458 p. v.).
41. V případě první změny sice odvolací soud uvedl, že se jedná pouze o změnu právního hodnocení, kdy se mělo jednat o změnu v postavení poškozeného, ve skutečnosti však krom změny v právním posouzení došlo k zásahu do samotných skutkových zjištění nalézacího soudu, tedy jak, komu a za jakých okolností vznikla škoda. V druhém případě se pak jedná o přímý zásah do skutkových závěrů stran toho, jakým způsobem obviněný poškozeného k uzavření úvěrové smlouvy přiměl. Rozdíl ve skutečnosti, jestli přislíbil, že bude platit splátky přímo poškozenému či je bude platit za něj (tedy úvěrové společnosti) mohl vyplynout pouze z odlišného hodnocení provedených důkazů. K oběma změnám však odvolací soud přistoupil, aniž by ve věci provedl jakékoli relevantní dokazování. Je tedy zřejmé, že i tato námitka obviněného je opodstatněná, neboť odvolací soud zasáhl do skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, aniž by v rámci veřejného zasedání provedl dokazování, které by tuto změnu opodstatňovalo, přičemž došlo k porušení §259 odst. 3 tr. ř., což představuje zásah do práva obviněného na spravedlivý proces.
K existenci znaku subjektivní stránky
42. Dovolatel taktéž napadl závěry soudů nižších stupňů o jeho naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinný. Obviněný upozornil, že důvod, proč poškozenému „nájem“ za vozidlo neplatil, byl z důvodu vady, která vznikla bezprostředně po jeho převzetí vozidla, pročež toto nemohl užívat. Dodal, že již 5. 3. 2016 došlo k prodeji předmětného vozidla poškozeným jeho společnosti, čímž pominul důvod pro placení nájemného. Uvedené námitky jsou opřeny o skutečnosti, které nemají podklad ve skutkových zjištěních vyjádřených v popise skutku obsaženém ve výrokové části rozsudku. Již proto, avšak zejména proto, že důvod kasace je založen na nesprávnosti závěrů soudů o naplnění objektivní stránky přečinu podvodu, se k nim není třeba vyjadřovat. Navíc nelze předjímat, jakým způsobem bude po vrácení věci soudu nalézacímu o vině dovolatele (a to i z hlediska subjektivní stránky trestného činu) rozhodnuto.
K opomenutému důkazu
43. Dovolatel namítl, že soudy „paušálně odmítly provádět dokazování o okolnostech nastalých po 23. 2. 2016“, když nalézací soud zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku stran toho, jestli bylo s kupní smlouvou ze dne 5. 3. 2016 manipulováno, a odvolací soud zamítl tento znalecký posudek ve veřejném zasedání provést, když jej obhajoba nechala na vlastní náklady vypracovat.
44. Nejvyšší soud především poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“
45. Podle zásady volného hodnocení důkazů je na rozhodnutí nalézacího soudu, které skutečnosti považuje za relevantní k dokazování, které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede a jak tyto důkazy následně zhodnotí, přičemž není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka, neprovedení navrhovaného důkazu proto ještě neznamená, že je řízení jako celek nespravedlivé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 234/04 a sp. zn. I. ÚS 972/09).
46. Pokud jde o odůvodnění neprovedení navržených důkazů, soudy nižších stupňů byly důkazní návrhy obhajoby zamítnuty pro nadbytečnost, přičemž ve svých rozhodnutích poskytly odůvodnění svého postupu. Nalézací soud tak učinil v bodě 15. svého rozsudku (jak odkazuje ve svém dovolání obviněný) a odvolací soud v bodě 8. svého rozsudku.
47. S odůvodněním zamítnutí provedení důkazů uvedeným nalézacím soudem (s nímž se ztotožnil také soud odvolací) by bylo lze souhlasit za situace, kdy by k jednání zakládajícímu trestní odpovědnost obviněného skutečně došlo již dne 23. 2. 2016, tedy aniž by měly další okolnosti popř. události vliv na posouzení jeho trestní odpovědnosti (i z hlediska vývojových stadií trestného činu, tj. soudy dovozeného dokonání činu) a pokud by se tak jednalo o dokazování skutečností, které buďto pro toto posouzení nemají relevanci, nebo byly dostatečně prokázány již jinými provedenými důkazy. Taková situace však v projednávané věci nenastala – jak vyplývá z výše uvedeného výkladu stran vad skutkové věty rozsudku odvolacího soudu.
K porušení zákazu nucení k výpovědi
48. Dovolatel namítl, že bylo zasaženo do jeho práva nevypovídat, když bylo jeho využití uvedeného práva spojováno nalézacím soudem s otázkou jeho viny či neviny.
49. S dovolatelem lze souhlasit do té míry, že kdyby soud dospěl k závěru o vině pachatele na základě skutečnosti, že využil svého práva nevypovídat, tj. zjednodušeně řečeno: kdo nevypovídá, je vinen, jednalo by se o porušení jednak práva odepřít výpověď a jednak pravidla presumpce neviny. Ovšem v případě dovolatele, přes nepřípadné vyjádření nalézacího soudu citované dovolatelem v bodě 10. jeho dovolání, tato situace nenastala. Nalézací soud k závěru o vině nedospěl na základě skutečnosti, že obviněný využil svého práva nevypovídat, resp. vypovídal až na konci hlavního líčení ve věci. Z rozsudku tohoto soudu je zřejmé, že provedené důkazy ve věci pečlivě hodnotil, a to včetně věrohodnosti jednotlivých svědků i obviněného. Věrohodnosti poškozeného se nalézací soud věnoval v bodech 16. - 18. svého rozsudku, přičemž důvodům nepřijatelnosti verze událostí uvedenou obviněným se věnoval v bodě 19. svého rozsudku. Dále v bodě 20. se věnoval hodnocení věrohodnosti svědkyně B. a svědka Z. Závěr prezentovaný v dovolání obviněného stran tvrzeného porušení proto dovolací soud nesdílí.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
50. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněným podané dovolání je důvodné. Napadený rozsudek odvolacího soudu stejně jako rozhodnutí nalézacího soudu jsou zatíženy vadou nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem sice napadl toliko rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně jako soudu odvolacího, odstranění konstatované vady však vyžaduje doplnění skutkových zjištění, které si nelze představit bez dílčího doplnění dokazování, jež by měl provést soud prvního stupně.
51. Nejvyšší soud proto na podkladě podaného dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 4. 2019, č. j. 6 To 333/2018-464, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 10. 2018, č. j. 3 T 128/2017-351, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
52. Úkolem soudu prvního stupně je, aby na podkladě toho, co vyjádřilo toto usnesení, o vině obviněného znovu rozhodl. Především je třeba, aby se věcí zbýval v rozsahu žalobního tvrzení a o obžalobou vymezeném skutku – na podkladě dokazování, jehož rozsah shledá nezbytný i vzhledem k tomu, co odeznělo v tomto rozhodnutí dovolacího soudu – znovu rozhodl. Pokud by jeho skutková zjištění vyzněla tak, že v důsledku podvodného jednání se obviněný obohatil tím, že získal do své dispozice motorové vozidlo, které původně poškozený nabyl do vlastnictví na základě kupní smlouvy obviněný (a tím mu způsobil škodu), pak je nezbytné připomenout, že výši škody by představovala časová hodnota vozidla, které by takto obviněný podvodně získal. Dokazování je proto třeba zaměřit i na zjištění výše takto způsobené škody, jakožto obligatorního znaku objektivní stránky trestného činu podvodu, neboť za škodu poškozenému způsobenou nelze pokládat to, co vymezil žalobní návrh, tj. úbytek na majetku poškozeného „ve výši nejméně 190 000 Kč, kdy poškozený P. J. celý úvěr společnosti ESSOX s. r. o. předčasně doplatil“.
53. Připomíná se, že ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, v daném případě soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil ve svém kasačním rozhodnutí. Současně je nezbytné připomenout, že ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku došlo výlučně na podkladě dovolání podaného ve prospěch obviněného, z čehož plyne, že v dalším řízení se uplatňuje zákaz reformationis in peius upravený v §265s odst. 2 tr. ř. Ten musí být zohledněn při dalším rozhodování soudu o vině dovolatele v případě, že soud opětovně dojde k závěru o vině obviněného žalovaným trestným činem.
54. K bližšímu objasnění, v jakém rozsahu se tento zákaz ve věci posuzované projevuje, je třeba v obecnosti připomenout, že k jeho porušení by došlo tehdy, pokud by nově vydané odsuzující rozhodnutí v jakémkoli svém výroku zhoršilo postavení obviněného oproti stavu, který vyjádřil zrušený rozsudek odvolacího soudu. Z hlediska výše škody, kterou měl obviněný poškozenému způsobit, to znamená, že nemůže dojít k navýšení částky 190 000 Kč, kterou jako způsobenou škodu určil dovoláním napadený rozsudek, byť by případně z provedeného dokazování vyplynulo, že škoda byla ve skutečnosti vyšší. Na straně druhé je nezbytné zdůraznit, že rámec skutkových zjištění, v němž lze vymezit jednání obviněného při popisu skutku, nelze ztotožňovat jen s tím, co vyjádřila tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku. V uvedeném směru dovolací soud odkazuje na příslušná judikaturní rozhodnutí, která se dané problematice věnují. Takto lze např. analogicky uplatnit právní závěr, který vyslovilo rozhodnutí publikované pod č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr. Vyjádřil-li proto odvolací soud souhlas se skutkovými zjištěními soudu nalézacího (s výjimkou určení osoby poškozeného), pak za celková skutková zjištění je třeba pokládat i ta, která jsou vyjádřena v odůvodnění obou rozsudků a která reagují na další dění (jednání obviněného), k němuž došlo po datu 23. 2. 2016, byť jim tyto soudy nepřiznaly právní relevanci pro své právní závěry o vině obviněného označeným přečinem.
55. V uvedeném směru lze poukázat na to, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze nabýt poznatku, že ten po zhodnocení provedených důkazů – vyjma toho, co vyjádřil v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku – učinil i tato další skutková zjištění. Vzal za prokázané, že k uzavření kupní i úvěrové smlouvy došlo při první návštěvě autobazaru, přičemž byl přítomen i obviněný a nepochybně věděl o jejich uzavření (bod 11. rozsudku). Téhož dne byla uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě P. J. předmětné vozidlo pronajal společnosti A. C. Text smlouvy byl sepsán obviněným, byla uzavřena do 23. 2. 2021 a nájemné činilo 5 529 Kč – tedy doba a částka identická s uzavřenou úvěrovou smlouvou. Soud proto považoval za zřejmé, že obviněný byl s obsahem úvěrové smlouvy detailně obeznámen a zavázal se platit její splátky. Nadto soud neuvěřil tezi obviněného, že se jednalo o náhodné setkání, a namísto toho dospěl k závěru, že obviněný P. J. ke koupi přiměl, neboť by vozidlo bez domluvy s obviněným a přislíbené odměny (ze slíbených 30 000 Kč mu bylo vyplaceno pouze 5 000 Kč) nekoupil. Poté, kdy dne 29. 2. 2016 prošlo vozidlo kontrolou STK, bylo včetně dokladů převzato obviněným a ten je tak od počátku fakticky užíval. K přepisu vozidla ze svědka P. na P. J. došlo dne 4. 3. 2016 (viz bod 12. rozsudku). Obviněný jej poté přesvědčil, aby podepsal dne 5. 3. 2016 kupní smlouvu, podle níž předmětné vozidlo prodal společnosti A. C. za částku 125 000 Kč, a plnou moc, a to vše údajně pro potvrzení, že je obviněný oprávněn vozidlo užívat, kdyby jej např. zastavila hlídka policie. Uvedená plná moc byla sice sepsána dne 7. 3. 2016, převzata však byla až 16. 3. 2016, přičemž zplnomocněná osoba byla doplněna osobou odlišnou od P. J. Na jejím základě došlo dne 16. 3. 2016 k přepisu vozidla z P. J. na M. C., jemuž obviněný vůz v mezidobí prodal (viz bod 13. rozsudku). Svědek J. byl následně úvěrovou společností vyzván k placení úvěru, načež tento kontaktoval obviněného, který se však vždy nějak vymluvil. Svědek J. proto úvěr splatil zcela sám s pomocí své matky. Požadoval proto vrácení vozidla, načež mu bylo obviněným sděleno, že mu vozidlo prodal (viz bod 14. rozsudku).
56. Jak již zmíněno, z hlediska uplatňujícího se zákazu reformace in peius je z hlediska výroku o vině rozhodující to, že soud nalézací a posléze i odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem uznal obviněného vinným dokonaným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 odst. 3 tr. zákoníku a že skutkově věc uzavřel výše uvedeným způsobem, kdy dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že obviněný s vozidlem poškozeného disponoval a toto následně i dále zcizil (převedl na další osobu). Jinými slovy vyjádřeno, při konstrukci skutkových zjištění na základě již provedeného a doplněného dokazování, jehož potřeba se jeví nezbytnou, není nalézací soud limitován pouhým popisem skutku obsaženým ve výroku rozsudku odvolacího soudu, který by bylo lze pokládat – v případě prokázání žalobního tvrzení – za vývojové stadium přečinu podvodu, pro který byla na obviněného podána obžaloba.
57. Uvedený právní závěr je totiž podporován tím, co lze zjistit z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Se skutkovými závěry nalézacího soudu se odvolací soud zcela ztotožnil (viz bod 7. rozsudku), nesdílel pouze právní závěr ohledně postavení poškozeného, neboť podle něj byl v projednávaném případě poškozeným P. J., který byl jednak uveden v omyl a jednak mu byla způsobena škoda. Byť i tento soud při právní posouzení skutku vyšel z toho, že k dokonání podvodného jednání došlo již dne 23. 2. 2016 (bod 7.), převzal skutková zjištění nalézacího soudu i stran následného jednání, neboť v odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl tyto skutečnosti: „… a to vše dokresluje i časová osa následných událostí, kdy veškeré následné transakce s vozidlem probíhají ve velmi blízkém čase. Sotva je úvěrové vozidlo přepsáno na P. J. (4. 3. 2016), tak je hned druhý den prodáno společnosti obžalovaného (5. 3. 2016), ačkoliv v té době podle obžalovaného mělo již závady, přesto jej obžalovaný zakoupí, aby jej následně hned za vyšší částku prodal (14. 3. 2016). Tyto okolnosti svědčí o předem naplánovaném průběhu. Lze tedy uzavřít k otázce viny, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu I. stupně.“
58. Jak již uvedeno, úkolem soudu prvního stupně je, aby o vině dovolatele s přihlédnutím k tomu, co vyjádřilo toto usnesení, znovu rozhodl. Je na jeho uvážení, v jakém směru dokazování doplnil tak, aby zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodní pochybnosti. Soud bude muset zvážit důvodnost důkazních návrhů obhajoby a v případě že jim nevyhoví, bude muset v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, proč dokazování v navrženém rozsahu nebylo nezbytné pro jeho rozhodnutí.
59. Zcela na závěr se uvádí, že o dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud při splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu