ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1253.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1253/2018-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. 1. 2019 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 10 To 6/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 38/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Nejvyšší soud předně poznamenává, že touto trestní věcí se ve vztahu k obviněnému M. J. zabývá již podruhé, když usnesením ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1317/2013, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných P. N. a M. J., která podali proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 10 To 58/2012, jímž byla zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná jejich odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 20 T 38/2011. Tímto rozsudkem krajského soudu byli obvinění P. N. a M. J. uznáni vinnými jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (skutky ad A/2, 3 výroku o vině) a přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek ad A/1 výroku o vině). Obviněný P. N. pak byl dále sám uznán vinným dalšími čtyřmi trestnými činy a obviněný M. J. pak sám také zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (skutek ad C/1 výroku o vině), a přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá a druhá tr. zákoníku (skutek ad C/2 výroku o vině).
2. Obviněný M. J. byl odsouzen podle §173 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. c), resp. d) tr. zákoníku mu byl uložen také trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 3 700 Kč a motorového vozidla zn. Audi RS6 bez RZ s upraveným VIN kódem a klíčem od zapalování. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo ohledně obou obviněných rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
II
3. Proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu, jakož i proti usnesením vrchního i Nejvyššího soudu, podali oba obvinění ústavní stížnost, která v případě obviněného P. N. byla usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2861/14, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. V případě obviněného M. J. ale Ústavní soud vyhověl jeho ústavní stížnosti, když dospěl k závěru, že skutkový stav ohledně skutku spáchaného v XY není ve vztahu k němu dostatečně objasněn, protože jediný důkaz pachovou stopou, navíc přenesenou, ani s dalšími nepřímými důkazy neprokazuje, že by s obviněným P. N. tento skutek spáchal právě obviněný M. J. Proto rozhodl nálezem ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3307/14, kterým v bodě ad I. výroku vyslovil porušení práv tohoto obviněného uvedenými rozhodnutími obecných soudů, výrokem v bodě ad II. zrušil ve vztahu k obviněnému M. J. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1317/2013, a také usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 10 To 58/2012. Výrokem v bodě ad III. pak Ústavní soud zrušil ve vztahu k obviněnému M. J. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2012, č. j. 20 T 38/2011-3006, ve výroku o vině uvedeném v bodě A. 3, a ve všech výrocích na tento zrušený výrok navazujících.
III
4. Vzhledem k uvedenému zrušujícímu nálezu Ústavního soudu pak Krajský soud v Českých Budějovicích věc znovu projednal a rozsudkem ze dne 27. 11. 2017, č. j. 20 T 38/2011-3470, obviněného M. J. výrokem v bodě ad II. podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby ohledně skutku spáchaného dne 22. 3. 2010 v XY (pozn. v prvním rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2012, č. j. 20 T 38/2011-3006, skutek uvedený ve výroku o vině v bodě A. 3), protože nebylo prokázáno, že tento skutek obviněný M. J. spáchal, kdy podle obžaloby měl tento skutek, a tedy zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchat společně s obviněným P. N.
5. Za ostatní čtyři trestné činy, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2012, č. j. 20 T 38/2011-3006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 10 To 58/2012, tedy zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (pozn. pouze skutek ad A. 2 výroku o vině v rozsudku) zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (pozn. skutek ad C. 1 výroku o vině), a přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá a druhá tr. zákoníku (pozn. skutek ad C. 2 výroku o vině), pak obviněnému M. J. uložil podle §173 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu uložil také trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti 3 700 Kč a podle §228 odst. 1 tr. ř. společně a nerozdílně s obviněným P. N. povinnost nahradit Kooperativě pojišťovně na náhradě škody částku 1 495 000 Kč.
6. Proti v pořadí již druhému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2017, č. j. 20 T 38/2011-3470, obviněný M. J. podal opět odvolání, tentokrát směřující pouze proti výroku o trestu. Z podnětu tohoto odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 10 To 6/2018, rozhodl tak, že výrokem v bodě ad I. podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné původní první odvolání obviněného M. J. proti Ústavním soudem částečně zrušenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2012, č. j. 20 T 38/2011-3006, a to „v rozsahu vymezeném rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3307/14“. Dospěl totiž na rozdíl od krajského soudu k závěru, že zbývající výroky o vině, které krajský soud považoval za pravomocné i po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu, který mj. zrušil také jako celek usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 10 To 58/2012, jímž bylo rozhodnuto o prvním odvolání obviněného M. J., nejsou vzhledem k tomuto zrušení usnesení odvolacího vrchního soudu pravomocné, a proto je nutno rozhodnout nejen o odvolání obviněného M. J. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2017, č. j. 20 T 38/2011-3470, ale je třeba znovu rozhodnout i o tomto jeho prvním odvolání proti rozsudku téhož Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2012, č. j. 20 T 38/2011-3006. Výrokem pod bodem II. rozsudku pak vrchní soud podle §258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř., z podnětu odvolání obviněného M. J., které bylo podáno pouze do výroku o trestu proti v pořadí druhého rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2017, č. j. 20 T 38/2011-3470, zrušil tento rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak nově rozhodl v rozsahu zrušení tak, že obviněného M. J. za trestné činy (konkrétně ve výroku uvedené), kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2012, č. j. 20 T 38/2011-3006, ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3307/14, odsoudil podle §173 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 10 měsíců, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
IV
7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 10 To 6/2018 (pozn. v dovolání opakovaně uvedena sp. zn. 10 To 58/2012), podal obviněný M. J. dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K části dovoláním napadeného rozsudku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání ze dne 15. 4. 2012, uvedl své námitky uvedené v tomto odvolání k výrokům o vině v bodech ad A. 1, 2 a C. 1, 2 (pozn. míněn rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2012, č. j. 20 T 38/2011-3006). Dále odvolacímu soudu vytkl, že se s jeho námitkami z odvolání vypořádal jen v obecné rovině s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž se nezabýval řadou zásadních námitek, což považuje za vážnou vadu a porušení svého práva na spravedlivý proces, protože neměl možnost polemizovat s odůvodněním rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2012, č. j. 20 T 38/2011-3006, který zejména nijak neindividualizoval vinu spoluobviněných, a to především ve věci loupeže v XY (pozn. skutek ad A. 2 uvedeného rozsudku).
8. K části dovoláním napadeného rozsudku týkající se změny výše trestu obviněný M. J. uvedl, že soud prvního stupně nerespektoval judikaturu ohledně nápravy průtahů v řízení formou snížení či neuložení trestu a vrchní soud se s touto otázkou vypořádal jen částečně, když zejména nesprávně vyhodnotil celkovou délku řízení, která ve skutečnosti činila 8 let, tedy nejen 4 roky prodlení u Ústavního soudu a bylo tak zasaženo do jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tato délka řízení, že měla pro něj řadu zásadních dopadů do jeho osobního života, když mu byla odepřena možnost pracovat a z výdělku přispívat na výživu své dcery, na možnost podat proti předchozímu trestu žádost o podmíněné propuštění a poukázal také na osm let nejistoty ohledně jeho budoucnosti.
9. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně a soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného M. J. předně uvedl, že dovolání je v celém bodě II a části bodu III doslovnou citací prvního dovolání obviněného ze dne 13. 6. 2013, které bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1317/2013. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu, se přitom již vypořádalo s námitkami obviněného o existenci extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním soudů, které obviněný nyní v bodě IV. dovolání opakuje. Na správnosti závěrů Nejvyššího soudu ale nic nemění, že jeho rozhodnutí bylo následně zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3307/14, neboť v rozsahu nynějšího mírnějšího odsouzení obviněného Ústavní soud žádné vady neshledal. Zbývající část nynějšího dovolání, že je pak obsáhlou citací z odůvodnění různých rozhodnutí Ústavního soudu k zásadě in dubio pro reo. Pokud její porušení obviněný namítá, jedná se o zásadu procesní a zkoumání jejího dodržení v dovolacím řízení Nejvyšší soud dosud podle jeho bohaté judikatury nepřipouští. Důvodem zrušení soudního rozhodnutí může být pouze extrémní porušení této zásady, a pokud obviněný v části IV. dovolání takový extrémní nesoulad namítá, neuvádí to podstatné, které konkrétní důkazy, v jakém rozporu a s kterými skutkovými zjištěními jsou. S ohledem na logické úvahy soudů přitom státní zástupce neshledává ve věci žádný rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním soudů, natož obviněným tvrzený extrémní nesoulad.
11. Za složitější, ale státní zástupce považuje procesní otázku, která část kterého rozhodnutí je po rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3307/14, vlastně pravomocná, v jakém rozsahu byl vlastně odvolací vrchní soud oprávněn rozhodovat po zrušení jeho předchozího rozhodnutí Ústavním soudem a v jakém rozsahu je tedy dovolání vůbec přípustné. Pokud totiž Ústavní soud neomezil zrušení usnesení odvolacího vrchního soudu pouze na výrok A. 3 rozsudku, ale zrušil jej celé, založil tím jistou pochybnost, zda zbývající části výroku o vině zůstaly v právní moci, když přišly o potvrzující usnesení odvolacího soudu. Z výroku i odůvodnění uvedeného nálezu, je ale podle státního zástupce zřejmé, že Ústavní soud nechtěl rušit jiné části výroku o vině obviněného M. J., než pouze bod A. 3 pojednávající o loupeži v XY, což je jeden ze dvou útoků pokračujícího zločinu loupeže a neměl ani zájem nijak zpochybnit právní moc ostatních částí výroku o vině. Také soud prvního stupně při novém rozhodování vycházel z toho, že nezrušené části výroku o vině z jeho rozsudku ze dne 27. 11. 2017 zůstaly i po rozhodnutí Ústavního soudu pravomocné, učinil pouze výrok o trestu za skutky Ústavním soudem akceptované a zprošťující výrok za skutek pod bodem A. 3 Ústavním soudem neakceptovaný. Odvolací soud tento názor ale odmítl s odůvodněním, že Ústavním soudem bylo zrušeno celé jeho předchozí usnesení ze dne 15. 4. 2012, čímž zanikla právní moc celého výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu včetně částí Ústavním soudem nezrušených, a proto znovu rozhodoval nejen o odvolání obviněného M. J. ze dne 12. 1. 2018 proti aktuálnímu rozsudku, ale znovu i o již jednou zamítnutém odvolání ze dne 15. 4. 2012, proti již dílem zrušenému rozsudku ze dne 8. 2. 2012. Ani obviněný přitom ve svém posledním odvolání ze dne 12. 1. 2018 neuvedl nic jiného než námitky proti výroku o trestu, u kterého požadoval jeho zmírnění vzhledem k jeho dobrému chování ve věznici.
12. Podle státního zástupce výše uvedenému výkladu vrchního soudu dané procesní situace nelze sice upřít jistou logiku, ale opačný názor soudu prvního stupně, že nezrušené části výroku o vině neztratily svou právní moc, lze opřít o úvahu, že tyto části již dříve nabyly právní moci, když je nezrušil odvolací ani dovolací soud a nezrušil je ani Ústavní soud, se zjevnou vůlí ponechat je v právní moci a v dalším řízení je již neprojednávat. Vzniklá nestandardní procesní situace má tedy podle státního zástupce několik řešení, ale i kdyby připustil situaci, že daná část výroku o vině pravomocná nebyla, další otázkou je, zda a na základě jakého odvolání měl odvolací vrchní soud zopakovat již jednou provedený přezkum. Neshledal ale žádné důvody k tomu, aby staré procesní úkony, jmenovitě podané opravné prostředky, v dalším novém řízení postupně ožívaly, jakmile se jich v dalším běhu věci opět dotkne odvolací nebo dovolací soud. Odvolací soud by tak mohl o starém odvolání jednat, jen pokud by byla věc vrácena přímo jemu a nikoliv až soudu prvního stupně. Při novém projednání věci po předchozím zrušení více vadných rozhodnutí, je tak možné rozhodovat pouze o těch opravných prostředcích, které bezprostředně předcházely tomu zrušenému rozhodnutí, které bylo učiněno jako první. Po vydání nového rozhodnutí lze rozhodovat pouze o nově podaných opravných prostředcích a staré, již vyřízené, neobživnou. Proto se podle státního zástupce odvolací soud mohl zabývat toliko odvoláním obviněného ze dne 12. 1. 2018 a považuje výrok napadeného rozsudku odvolacího vrchního soudu ze dne 27. 2. 2018, o opětovném zamítnutí starého odvolání z roku 2012 proti rozsudku ze dne 8. 2. 2012, za nadbytečný. Nejvyšší soud pak nemůže opětovně projednávat dříve podané dovolání, jak jej k tomu nepřímo vybízí odvolací vrchní soud v bodě 101 napadeného rozsudku, čímž se omezuje rozsah přípustnosti nyní podaného dovolání.
13. K otázce, zda se odvolací soud směl zabývat toliko výrokem o trestu z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. 12. 2017, poukázal státní zástupce na rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003), podle kterého za těchto okolností „může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto odvolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“ K tomu státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 412/2013 (publikované pod č. 68/2013 Sb. rozh. tr.), podle kterého „jestliže obhájce podal za obviněného odvolání proti výroku o vině i trestu, ale obviněný, jehož způsobilost k právním úkonům nebyla omezena, poté výslovně omezil své odvolání jen proti výroku o trestu, přičemž s ohledem na jím vytýkané vady odvolací soud výrok o vině nepřezkoumával, ani jej nebyl povinen přezkoumat (§254 odst. 2 tr. ř.), pak dovolání obviněného směřující proti výroku o vině je nepřípustné (srov. č. 20/2004 Sb. rozh. tr.)“ a také na obdobná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, a ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1241/2014.
14. Státní zástupce s ohledem na výše uvedené považuje za rozhodující rozsah přezkumu, k němuž byl odvolací soud oprávněn. Pokud odvolací soud neshledal, že by obviněným vytýkaná vada výroku o trestu měla původ ve výroku o vině, nebyl povinen ani oprávněn výrok o vině přezkoumávat. Protože obviněný ve svém odvolání ze dne 12. 1. 2018 neuvedl nic, co by nasvědčovalo vadám výroku o vině, je podle státního zástupce jeho dovolání nepřípustné, pokud směřuje proti výroku o vině a tento výrok nemohl být vůbec předmětem přezkumu odvolacím soudem.
15. Státní zástupce s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 405/2016, také uvedl, že si je vědom, že Nejvyšší soud v některých svých rozhodnutích považuje za rozhodné, v jakém rozsahu odvolací soud napadený rozsudek skutečně přezkoumával, ať již k tomu byl nebo nebyl povinen či oprávněn. Nyní projednávaná věc, že se ale všem dosud judikovaným věcem vymyká tím, že předmětem přezkumu odvolacím soudem v roce 2018 byl výrok již obsahově potvrzený Ústavním soudem, který je možno považovat za materiálně pravomocný. Odvolací soud tak prováděl jen formální přezkum, ke kterému nelze přihlížet, protože ohledně viny se nejedná o rozhodnutí soudu, který rozhodl ve druhém stupni.
16. V dalších částech pak státní zástupce považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Pokud obviněný v části V. dovolání namítá nepřiměřenost uloženého trestu, státní zástupce poukázal na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle kterého lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, státní zástupce uvedl, že Nejvyšší soud připouští zrušení konkrétního nepodmíněného trestu v dovolacím řízení jen výjimečně a mimo dovolací důvody, „pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným“. Podmínky pro výjimečný zásah do výroku o trestu pak Nejvyšší soud vymezil v bodě 32. usnesení ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016 (publikovaném pod č. 37/2017 Sb rozh. tr.), tedy „pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe“ (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). Státní zástupce poukázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, kde Nejvyšší soud uvedl, že „zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2016)“.
17. V případě obviněného M. J. státní zástupce neshledal žádné specifické okolnosti, které by odůvodňovaly mimořádný zásah do výroku o trestu odnětí svobody, není to ani délka řízení a odvolací soud se k přiměřenosti trestu dostatečně vyjádřil v bodech 95 a 96 rozsudku.
18. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
19. Obviněný v reakci na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že podle jeho názoru, a tak také chápal nález Ústavního soudu a následné rozhodnutí nalézacího soudu, Ústavní soud zrušil celé usnesení Nejvyššího soudu i vrchního soudu a celé řízení se dostalo do fáze řízení před vydáním rozsudku nalézacího soudu. Jeho odvolání ze dne 15. 4. 2012 proto stále platí, jak potvrdil i vrchní soud, když rozhodl o obou odvoláních. Poukázal také na svoje námitky v dovolání, zejména na nesouhlas s tím, že důkazy svědčící proti spoluobviněnému P. N. byly automaticky bez spojitosti používány i proti němu.
V
20. Nejvyšší soud předně, v souvislosti s posouzením přípustností dovolání a rozsahu dovolacího přezkumu, považuje za mylný závěr odvolacího Vrchního soudu v Praze, že výrok ad II. nálezu Ústavního soudu o zrušení jeho předchozího rozhodnutí o odvolání (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 10 To 58/2012) ve vztahu k obviněnému M. J., je třeba vyložit tak, že první odsuzující rozsudek krajského soudu jako celek ve všech výrocích pozbyl právní moci a dokonce je nutno opětovně rozhodnout nejen o novém odvolání tohoto obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2017, č. j. 20 T 38/2011-3470, ale také o prvním odvolání ze dne 27. 11. 2012, podaném proti předchozímu, Ústavním soudem ohledně obviněného M. J. částečně ve vině a pak v navazujících výrocích zrušenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2012, č. j. 20 T 38/2011-3006.
21. Je sice skutečností, že výrok uvedeného nálezu Ústavního soudu v bodě ad II. je sám o sobě poněkud nejasný a proto vyvolává určité pochybnosti. Nejvyšší soud v takovýchto případech, právě z důvodu vyloučení možných pochybností v případech zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. odvolacím soudem, formuluje zrušující výrok jednoznačně např. tak, že se zrušuje usnesení odvolacího soudu v části, pokud jím bylo zamítnuto odvolání obviněného i ohledně výroku o vině určitým trestným činem.
22. V případě nejasností je ale třeba posuzovat výrok rozhodnutí jako celek a nikoliv jen izolovaně jeho jednotlivé části. Již ze skutečnosti, že v bodě ad III. nálezu Ústavní soud zrušil první odsuzující rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2012, č. j. 20 T 38/2011-3006, pouze ohledně obviněného M. J. a pouze ve výroku o jeho vině pod bodem A. 3 a ve výrocích na něj navazujících, je zřejmé, že v ostatních částech neshledal v rozhodnutí krajského soudu o jeho vině žádné pochybení a proto ohledně ostatních částí výrok o vině nerušil. Bylo by proto nelogické, aby v případě odsuzujícího rozsudku krajského soudu neshledal Ústavní soud žádné důvody pro zpochybnění správnosti celého výroku o vině, což také přímo vyjádřil ve výroku ad. III. nálezu zrušením jen výroku o vině obviněného M. J. pod bodem ad A. 3 rozsudku krajského soudu, a naopak v rozporu s tím chtěl zpochybnit zamítnutí odvolání i proti částem výroku o vině, které sám rovněž shledal správnými. To ostatně jednoznačně vyplývá i z odůvodnění nálezu Ústavního soudu, které výhradně ke skutku ad A. 3, tedy spáchanému v XY, shledává nedostatečné zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a nesprávné hodnocení důkazů v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř.
23. Nejvyšší soud se tedy ztotožnil s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, uvedeným ve vyjádření k dovolání obviněného M. J., a to včetně tzv. „ožívání“ předchozích opravných prostředků, které je jen důsledkem nesprávného názoru vrchního soudu o rozsahu zrušení jeho rozhodnutí Ústavním soudem. Protože státní zástupce svůj názor ve vyjádření k dovolání také podrobně a precizně odůvodnil, považuje Nejvyšší soud za zcela postačující v podrobnostech odkázat na jeho výše citovaný obsah.
24. Krajský soud v Českých Budějovicích proto postupoval správně, pokud, po zrušení předchozího rozsudku Ústavním soudem, v novém rozsudku, v důsledku zproštění obviněného M. J. obžaloby ohledně Ústavním soudem zpochybněného jednání uvedeného ve skutku spáchanému v XY, za zbývající trestné činy, jimiž byl obviněný pravomocně uznán vinným již původním rozsudkem a ohledně kterých zůstal tento původní rozsudek nálezem Ústavního soudu nedotčen, pouze nově uložil obviněnému M. J. trest a rozhodl o náhradě škody. Výrok ad I. nyní dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 10 To 6/2018, jímž vrchní soud opět rozhodl i o odvolání obviněného M. J. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2012, č. j. 20 T 38/2011-3006, je proto zcela nadbytečný a bez významu, protože výroku o trestu vytýkané vady neměly svůj původ v jiném výroku (viz §254 odst. 2 tr. ř.), ale vrchní soud tak rozhodl na základě svého nesprávného výkladu výroku nálezu Ústavního soudu a následného názoru o „obživnutí“ původního odvolání. Takovýto nedůvodný přezkum výroku o vině nemůže založit ani právo obviněného na opětovné podání dovolání i proti části výroku o vině nedotčeného žádným předchozím soudním rozhodnutím, včetně Ústavního soudu a povinnost Nejvyššího soudu i tento výrok opět přezkoumávat.
25. Podal-li obviněný v souladu s výše uvedeným odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2017, č. j. 20 T 38/2011-3470, správně pouze proti výroku o trestu, a v reakci na nesprávný postup Vrchního soudu v Praze v rozsudku ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 10 To 6/2018, pak dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu také proti zbývajícímu výroku o vině, Nejvyšší soud připomíná rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003), podle kterého „může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto odvolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“ Pokud přitom obviněný nyní v dovolání proti zbývajícímu výroku o jeho vině namítá, že neměl možnost polemizovat s odůvodněním rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2012, č. j. 20 T 38/2011-3006, tak tuto možnost měl již v předchozím řízení a žádné pochybení v tomto směru neshledal Vrchní soud v Praze již ve svém prvním zamítavém usnesení, Nejvyšší soud při rozhodování o jeho prvním dovolání a ani Ústavní soud, který zrušil pouze výrok o vině ohledně jednání v XY.
26. Nejvyšší soud proto nepřihlížel k dovolacím námitkám obviněného M. J. ohledně zbývající části výroku o vině, které již v usnesení ze dne 29. 4. 2014, č. j. 7 Tdo 1317/2013-65, shledal zjevně neopodstatněnými a již tehdy odmítl jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zabýval se proto pouze námitkami proti výroku o trestu, uvedenými v části V. dovolání.
VI
27. Obviněným M. J. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné pod tímto dovolacím důvodem vytýkat výlučně vady hmotněprávní.
28. Z dovolání obviněného je zřejmé, že namítá nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody, když podle jeho názoru soud prvního stupně nerespektoval judikaturu ohledně nápravy průtahů v řízení formou snížení či neuložení trestu a odvolací soud se s touto otázkou vypořádal pouze částečně a zejména nesprávně vyhodnotil celkovou délku řízení, která ve skutečnosti činila 8 let, tedy nejen 4 roky prodlení u Ústavního soudu. K tomu Nejvyšší soud s odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. uvádí, že „námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (pozn. nyní podle §39 a násl. tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“. Je tak zřejmé, že námitky obviněného proti nepřiměřenosti uloženého trestu neodpovídají žádnému důvodu dovolání.
29. Výjimečný zásah Nejvyššího soudu v řízení o dovolání do výroku o trestu mimo dovolací důvody, by tak přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). O takový případ se v posuzované věci ale nejedná.
30. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Nepodmíněný trest odnětí svobody je druhem trestu nejpřísnějším, proto zákon předpokládá, že bude ukládán pouze v případech, že mírnějšími druhy trestu nespojenými s odnětím svobody nelze dosáhnout účelu trestu, resp. dostatečné nápravy pachatele a ochrany společnosti.
31. Krajský soud uložil nově obviněnému M. J. za zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (pozn. pouze skutek ad A. 2 výroku o vině v rozsudku), zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá a druhá tr. zákoníku, podle §173 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Tento úhrnný trest za celkem čtyři trestné činy byl ukládán v rámci trestní sazby §173 odst. 2 tr. zákoníku, která je od 5 až do 12 let odnětí svobody. K odvolání obviněného pak vrchní soud ještě zmírnil trest odnětí svobody na 6 let a 10 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a to zejména po zohlednění délky doby, která uplynula od spáchání skutků a také délky řízení. Takto uložený trest odnětí svobody u dolní hranice příslušné zákonné trestní sazby nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Zcela obstojí i v tzv. testu proporcionality, protože jej nelze považovat za trest v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, když obviněný M. J. je recidivistou, opakovaně se dopouští závažné trestné činnosti, ač již byl ve výkonu trestu odnětí svobody, a to i za trestnou činnost spáchanou v cizině, ale nemělo to na něj žádný výchovný účinek.
32. Protože námitky obviněného M. J. proti nepřiměřenosti uloženého trestu nelze podřadit pod jím uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani podmínky k výjimečnému zásahu do uloženého trestu z důvodu jeho případné extrémní přísnosti a nespravedlnosti, bylo jeho dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
33. Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu