ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1390.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1390/2019-568
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. 11. 2019 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných R. C. , nar. XY v XY, bytem XY a K. C. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 13 To 64/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 187/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. C. a K. C. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 11. 2018, č. j. 1 T 187/2017-523 byl obviněný R. C. uznán vinným v bodě I./1) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, v bodě I./2) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v bodě II. přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2017, č. j. 3 T 72/2017-189, který nabyl právní moci 3. 10. 2017, byl odsouzen podle §234 odst. 3, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, za současného zrušení výroku o trestu v uvedené sbíhající se trestní věci. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Týmž rozsudkem byla obviněná K. C. uznána vinnou v bodě II. přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což byla odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jeden rok a šest měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že správně měl být obviněné ukládán trest podle §212 odst. 4 tr. zákoníku. Soud prvního stupně v tomto ohledu formálně pochybil ve výroku o trestu, což však nezasáhlo do práva obviněné na spravedlivý proces, neboť v obou ustanoveních (§209 odst. 3 a §212 odst. 4 tr. zákoníku) je možné uložit shodné tresty (trest odnětí svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitý trest). Soud prvního stupně tak zjevně pouze formálně pochybil v číselném označení trestného činu, podle kterého ukládal trest, avšak zcela bez vlivu na správnost výroku o trestu. Je třeba konstatovat, že tato vada není dovoláním vytýkána a s ohledem na rozsah dovolacích námitek není ani na místě pouze z tohoto důvodu do rozsudku soudu prvního stupně zasahovat a napravovat tuto prakticky písařskou vadu, když toto ryze formální pochybení se nedotklo základních práv obviněné.
3. Obviněný R. C. se podle skutkových závěrů soudu prvního stupně dopustil uvedeného zločinu a přečinů v podstatě tím, že
4. ad I./1) dne 22. 9. 2011 uzavřel s M. K. ústní smlouvu o zápůjčce zajištěnou směnkou na jméno J. C., v jejímž rámci mu byla poskytnuta téhož dne po podpisu směnky hotovostní půjčka ve výši 300 000 Kč (složená z částek ve výši 150 000 Kč od M. K. a 150 000 Kč od R. R.) s tím, že se zavázal půjčku splatit do 22. 9. 2012, přičemž na směnce ze dne 22. 9. 2011 vystavené M. K. na částku 310 000 Kč zajišťující půjčku ve výši 300 000 Kč splatnou dne 22. 9. 2012 u M. K. v Havlíčkově Brodě v hotovosti, dne 22. 9. 2011 v kanceláři P. B. v ul. XY v Havlíčkově Brodě padělal podpis své matky J. C., nar. XY, a tuto směnku poté použil jako platnou, když na základě jejího předložení věřiteli M. K. mu byla půjčka vyplacena. Následně dne 23. 11. 2011 mu byla na základě ústní smlouvy o půjčce poskytnuta M. K. půjčka ve výši 60 000 Kč zajištěná jím osobně podepsanou směnkou ze dne 23. 9. 2011 na částku 62 000 Kč, splatnou dne 23. 9. 2012, přičemž při sjednávání půjček zamlčel, že s ohledem na své finanční poměry nebude moci tomuto závazku v plné výši dostát a za tímto účelem padělal podpis své matky J. C. na směnce na částku 310 000 Kč zajišťující půjčku ve výši 300 000 Kč, do současné doby z půjček neuhradil ničeho a tímto svým jednáním tak způsobil poškozenému M. K. škodu ve výši 210 000 Kč a R. R. škodu ve výši 150 000 Kč,
5. ad I./2) dne 11. 6. 2013 uzavřel s M. K. ústní smlouvu o zápůjčce zajištěnou směnkou ze dne 11. 6. 2013 na částku 192 000 Kč a splatnou dne 11. 7. 2014, v jejímž rámci mu byla poskytnuta téhož dne po podpisu směnky hotovostní půjčka ve výši 120 000 Kč, přičemž při sjednávání půjčky zamlčel, že s ohledem na své finanční poměry nebude tomuto závazku moci v plné výši dostát, do současné doby z půjčky neuhradil ničeho a tímto svým jednáním tak způsobil poškozenému M. K. škodu ve výši 120 000 Kč.
6. Obvinění R. C. a K. C. se podle skutkových závěrů soudu prvního stupně společně dopustili uvedeného přečinu v podstatě tím, že
7. ad II.) K. C. jako jednatelka společnosti H. K., a R. C. jako osoba vystupující a jednající za společnost H. K., po společné domluvě uzavřeli v Havlíčkově Brodě s Úřadem práce České republiky, Krajskou pobočkou v Jihlavě, pracoviště Havlíčkův Brod, Dohody o zřízení chráněného pracovního místa a poskytnutí příspěvku, na základě nichž jim byly výhradně na krytí nebo úhradu nákladových položek, které souvisí se zřízením pracovního místa a jsou uvedeny v seznamu uznatelných nákladových položek dle seznamu přílohy č. 2 Dohody, poskytnuty příspěvky, a to dne 24. 4. 2013 ve výši 132 000 Kč, dne 26. 6. 2013 ve výši 100 000 Kč, přičemž následně v zákonné lhůtě do 31. 7. 2013 nedoložili veškeré účetní doklady potřebné pro vyúčtování prvého příspěvku, když doložili pouze část dokladů (za nákup automobilu v autobazaru J. H. v částce 32.000 Kč, úhradu přístupových práv k programu dopravních informací od dodavatele společnosti ComArr, s. r. o., v částce 8 175 Kč a proforma fakturu na zařízení kanceláře od dodavatele společnost Tritaurus HB, s. r. o., na částku 93 850 Kč, ze které byly uznány výdaje ve výši 57 390 Kč) a částku ve výši 34 435 Kč do současné doby nedoložili jako využité výdaje v rámci příspěvku, ani je nevrátili zpět poskytovateli. V druhém případě v zákonné lhůtě do 30. 9. 2013 nedoložili žádné doklady a částku 100 000 Kč do současné doby nedoložili jako využité výdaje v rámci příspěvku, ani nevrátili zpět poskytovateli, čímž České republice zastoupené Finančním úřadem pro Kraj Vysočina způsobili škodu v celkové výši 134 435 Kč.
8. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními oba obvinění a poškozený M. K., která Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 19. 3. 2019, č. j. 13 To 64/2019-555, podle §256 tr. ř. zamítl.
9. Proti usnesení soudu druhého stupně podali obvinění společně prostřednictvím obhájce dovolání, která opřeli o dovolací důvod výslovně podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Přestože obvinění neodkázali výslovně na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., citovali jeho zákonné znění, a tak lze uzavřít, že uplatnili i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Namítli, že soud nesprávně posoudil naplnění subjektivních stránek přečinů podvodu kladeného za vinu obviněnému v bodech I./1, 2 a dotačního podvodu v bodě II. u obviněné. Nutností pro posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu je zjistit finanční poměry obviněného, zda v době sjednávání půjček své finanční poměry znal a zda mohl předvídat nebo dokonce věděl, jaké budou v době, kdy pohledávky dospějí. Soud se nezabýval důkazy o majetkové situaci obviněného v letech 2011 až 2015. Při úvahách, zda poškozenému byla skutečně způsobena škoda a v jaké výši, nerespektoval soud judikaturu Nejvyššího soudu a tím došlo k porušení základních práv a svobod obviněného, zejména práva na spravedlivý proces a též k vadnému hmotněprávnímu posouzení. Mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními lze shledat extrémní rozpor a některé důkazy byly dokonce opomenuty. Soud prvního stupně nepřihlédl k závěrům znaleckého posudku ohledně identifikace padělatele podpisu a opominul tento důkaz zhodnotit. Kromě toho je rozhodnutí soudu prvního stupně částečně nepřezkoumatelné, neboť nelze zjistit, jak dospěl ke zjištěnému skutkovému stavu.
11. Obviněný ke skutku v bodě I./1) namítl, že se zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku nedopustil a zápůjčku od M. K. nikdy nepřevzal. Má jej usvědčovat výpověď poškozeného M. K., který je však nevěrohodný a dále odborné vyjádření kpt. Ing. Miroslava Bílka. Následně rozvedl výpovědi svědků, ve kterých shledává rozpory, a rozsáhle polemizuje se skutkovými zjištěními soudu a konstruuje vlastní verzi skutkového děje. Soud prvního stupně zcela opominul ve svém rozsudku zabývat se důkazem týkajícím se fotodokumentace prostor, přitom ten důkaz prokáže nevěrohodnost poškozeného M. K.. Nesouhlasí s tím, že soud vycházel z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky a výpovědi zpracovatele u hlavního líčení, namísto znaleckého posudku JUDr. Jaroslavy Samkové. Soudy se nevypořádaly s tím, že podpis jeho matky byl pravděpodobně padělán i na dalších listinách, které byly soudu předloženy. Pochybností o jeho vině je mnoho a soud se je ani nesnažil rozptýlit, čímž byla porušena zásada in dubio pro reo. V případě skutku v bodě I./1) druhému odstavci a v bodě I./2) se cítí být nevinný. Vždy měl snahu své dluhy splácet, přičemž svědci potvrdili, že nějaké dluhy splácel. Obviněná rovněž potvrdila jeho nabídku předání motorového vozidla do zástavy věřiteli. Poškozený M. K. od něj vybíral nájemné na základě neplatné nájemní smlouvy, a tak měl tyto finanční prostředky započítat na dluhy nejdéle po splatnosti nebo mu je měl vrátit. Nikdy poškozenému nesdělil, jak má být s částkou naloženo, tudíž měly být všechny platby v souladu s judikaturou započteny na nejstarší dluhy. To poškozený neučinil a započítával je na malé provozní půjčky. Nesprávné jiné hmotněprávní posouzení spatřuje v tom, že soudy při úvaze o způsobení škody poškozenému a její výši nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu. V návaznosti na to rozepsal úhradu dluhů podle svých propočtů a dospěl k závěru, že tyto jsou nyní již uhrazené, a proto není možné, aby úmyslně zamlčel, že nebude moci svým závazkům dostát. Rozvedl svou majetkovou situaci v době přijetí půjček a nastínil i její vývoj a konstatoval, že poškozenému nikdy nechtěl způsobit škodu, nebyl s možností vzniku škody ani srozuměn, naopak spoléhal na to, že škodu nezpůsobí. Ke skutku v bodě II. uvedl, že obviněné K. C. neřekl nic, co by u ní mohlo vzbudit obavu, že dotace nejsou čerpány řádně a tedy nevěděla, že on se dopouští dotačního podvodu. Jelikož se tohoto přečinu dopustil sám, nemohl se jej dopustit s ní ve spolupachatelství.
12. Obviněná také namítla, že nesouhlasí se závěry soudu stran naplnění subjektivní stránky přečinu dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 4 tr, zákoníku ve spolupachatelství s manželem (obviněným). Cítí se však vinnou, protože měla obviněného více kontrolovat a neměla mu důvěřovat, ale tím ještě nenaplnila subjektivní stránku přečinu, a to úmysl. Byla jednatelkou společnosti, ale z objektivních důvodů nemohla funkci vykonávat, a proto zmocnila pro výkon její funkce obviněného. Neměla ani možnost vykonávat nad ním takovou kontrolu, aby neoprávněnému čerpání nebo použití dotace zabránila. Její úmysl nebyl prokázán.
13. Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovoláním obviněných vyjádřil a uvedl, že extrémní nesoulad namítaný obviněným není možné shledat. Ze skutků popsaných ve výroku o vině pod body I./1) a I./2) usvědčují obviněného zejména výpovědi svědků a listinné důkazy, přičemž soud přihlédl i k odbornému vyjádření Odboru kriminalistických technik a expertiz, resp. i ke znaleckému posudku JUDr. Jaroslavy Samkové. Skutková zjištění zcela logicky vyplývají z důkazů provedených v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnocených podle zásad v §2 odst. 6 tr. ř., tedy v souladu s jejich skutečným obsahem, bez známek jakékoliv deformace. Bylo spolehlivě prokázáno, že obviněný sebe obohatil tím, že postupně ve více případech uvedl poškozeného M. K. v omyl příslibem vrácení peněžních prostředků v určitém termínu, které od něj vylákal jako půjčku, ačkoliv si byl vědom své špatné finanční situace a neschopnosti hradit závazky a taktéž toho, že ve sjednaném termínu nebude schopen půjčky vrátit a dostát všem svým závazkům, čímž způsobil větší škodu. Zdůraznil, že na rozdíl od námitky obviněného, soudy nedospěly k závěru o padělání směnky ze dne 22. 9. 2011 pouze na základě odborného vyjádření k posouzení pravosti podpisu. K preferování závěrů znaleckého posudku oproti závěrům odborného vyjádření není důvod, když navíc tyto důkazy nejsou v přímém protikladu, ale se neshodují jen v otázce možnosti individuální identifikace autora sporného podpisu. Závěr soudu o tom, že padělaný podpis na směnce svědčil jedině obviněnému, lze doplnit s poukazem na to, že poškození neměli přístup k podpisu J. C., jejíž podpis byl zfalšován. Ve věci provedené důkazy svědčí jednoznačně o tom, že obviněný zneužil přátelství s poškozeným M. K., postupně si od něj půjčoval stále vyšší a vyšší částky a testoval jej, až do jaké výše je ochoten mu půjčit. Jakmile poškozený sice poskytnutí půjčky neodmítl, ale přistoupil na ni jen při zajištění pohledávky jinou osobou, obviněný bez vědomí J. C. ji do věci zainteresoval, a její podpis na směnce zfalšoval. Měl k tomu zištné důvody pramenící z jeho finančních problémů a aktuálních hospodářských potřeb. Snahou o docílení nevěrohodnosti svědka M. K. se však obviněný ocitl mimo dovolací důvod. Ve věci nebyl zjištěn žádný důkaz, který by umožňoval závěr o úplném, či jen částečném, splacení poskytnutých půjček. V tomto ohledu obviněný vychází z jiného skutkového stavu, než jak byl zjištěn soudem. Ve vztahu k námitce obviněného stran absence subjektivní stránky uvedl, že bylo prokázáno, že již v době půjčení peněz jednal obviněný v úmyslu půjčené peníze nevrátit či minimálně s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit, jelikož v době přijetí (vylákání) půjček měl množství závazků, které nehradil a k jejichž úhradě neměl ani dostatek finančních prostředků. Soud vycházel z podkladů dostupných v insolvenčním spise dlužníka R. C. a z exekučních příkazů, přičemž z těchto důkazů lze vyčíst absolutní lhostejnost obviněného k plnění závazků. Obviněný ani nemohl očekávat takové zlepšení své finanční situace, aby mohl důvodně předpokládat, že splní všechny své finanční závazky a nadto ještě v termínu splatnosti uhradí dluh z půjček přijatých od poškozeného. K námitce obviněné ohledně absence úmyslného jednání uvedl, že vychází z vlastní skutkové verze, která však neodpovídá skutkovým zjištěním ve věci. Byla to právě obviněná, kdo s Úřadem práce České republiky uzavíral za obchodní společnost dohodu o zřízení chráněného pracovního místa a poskytnutí příspěvku. Za společnost tedy podmínky poskytnutí dotace vyjednávala, byla velice dobře obeznámena s podmínkami jejího poskytnutí a čerpání, jakož i s povinností dokládat použití prostředků právě na úhradu nákladových položek vymezených v seznamu přílohy č. 2 dohody. Tuto svou povinnost neplnila a má-li být přistoupeno na její tvrzení o přenechání všeho na manželovi, vědomě se jí zřekla dopředu v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z výkonu funkce jednatele. Při převzetí funkce jednatele byla podrobně informována o hospodářském stavu společnosti. Za situace, kdy hospodaření společnosti skončilo ve ztrátě, žádala o dotace související se zřízením pracovních míst. Znalá podmínek poskytnutí prostředků tyto bez dalšího předala obviněnému, nikterak jí nevadilo, jestli je na daný účel použije či nikoli. Po obviněném jako zmocněnci nevyžadovala zprávy o výsledku činnosti zmocněnce a především vyúčtování, které byla sama povinna doložit poskytovateli dotace. Byla si přitom vědoma toho, že v opačném případě musí tyto prostředky vrátit. Obviněná se nemůže vyvinit poukazem na časovou zaneprázdněnost, neboť pokud funkci jednatele nebyla schopna či nechtěla vykonávat, nebyl důvod, aby se do funkce nechala se svým souhlasem ustanovit či aby v ní setrvala. Svědecky bylo potvrzeno, že se jednání za společnost fyzicky zúčastňovala společně s obviněným. Nelze než učinit jednoznačný závěr minimálně o její absolutní lhostejnosti k tomu, jak bude naloženo s poskytnutými dotačními prostředky a též k tomu, jak to bude společností dokladováno poskytovateli dotace, jednala tedy v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
15. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
18. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
19. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
21. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
22. Námitky obviněných stran hodnocení důkazů soudy obou stupňů, rozsahu provedeného dokazování a námitky směřující do skutkových zjištění soudů obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Svými námitkami se obvinění snaží nastínit vlastní verzi skutkového děje, který by vyzníval v jejich prospěch, a zároveň zpochybňují skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování. Takto koncipované námitky jsou však námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř.
23. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Následně soud pečlivě hodnotil důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Odvolací soud pak skutková zjištění soudu prvního stupně potvrdil a ztotožnil se s jeho závěry. Obhajoba obviněného ke skutkům pod bodem I. byla vyvrácena především výpověďmi svědků M. K., R. R., znaleckým posudkem JUDr. Jaroslavy Samkové, odborným vyjádřením kpt. Ing. Miroslava Bílka, znaleckým posudkem Mgr. Aleše Čulíka a výslechy znalců, jakož i dalšími listinnými důkazy. Vztahem mezi všemi třemi odbornými zkoumáními se přitom podrobně zabýval odvolací soud, na jehož závěry lze pro stručnost odkázat (odst. 17 usnesení soudu druhého stupně). Důkazy přitom spolu nejsou v přímém rozporu a nelze ani uzavřít, že by soud prvního stupně při určení viny obviněného vycházel pouze z odborného vyjádření. Obhajoba obviněných stran skutku pod bodem II. byla vyvrácena především výpověďmi svědků I. B., V. Ř., Z. V., jakož i listinnými důkazy. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor (který namítal pouze obviněný) či porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů.
24. Ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
25. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit námitky obou obviněných týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestných činů (u obviněného trestného činu podvodu a u obviněné trestného činu dotačního podvodu), byť jsou námitky obviněných spíše skutkového charakteru.
26. Obviněný namítl, že pro posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu je nutno zjistit jeho finanční poměry, zda v době půjček věděl o svých finančních poměrech a zda mohl předvídat nebo dokonce vědět, jaké budou v době, kdy pohledávka poškozených bude splatná. Zdůraznil, že s tehdy platnou judikaturou Nejvyššího soudu měly být veškeré platby započítány na úhradu nejstarších dluhů, a některé ze směnek jsou dnes již uhrazeny, proto není možné, aby se dopustil úmyslného zamlčení, že s ohledem na své finanční poměry nebude moci svým závazkům dostát, když těmto závazkům prakticky už dostál a dluh uhradil. Námitce obviněného nelze přisvědčit. Nejprve Nejvyšší soud připomíná, že spis neobsahuje žádný podklad, na jehož základě by bylo možno uzavřít, že došlo ke splacení poskytnutých půjček, případně v jakém rozsahu. Při svém závěru o úhradě závazků, obviněný vychází ze své vlastní verze skutkového děje odlišného od toho, jak jej uzavřel soud prvního stupně. K závěru o úplném splacení dluhů nelze dospět ani na základě výpovědí obviněné a syna obviněného. Absentuje jakákoliv písemná dokumentace poškozeného či obviněného, která by svědčila o úhradě konkrétních částek na pohledávky. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. K naplnění znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit, a že tím uvádí zapůjčitele v omyl, aby ke škodě jeho majetku se obohatil (k tomu obdobně srov. R 54/1967 tr.). Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2054). Obviněný v době přijetí půjček měl množství závazků, které nesplácel a k jejichž úhradě neměl ani dostatek finančních prostředků. Existence jeho zadlužení je dokládána exekučními příkazy, seznamem přihlášek k usnesení o oddlužení. Takovouto skutečnost však poškozenému v době vylákávání půjček nesdělil. Nelze než dospět k závěru, že obviněný již v době půjčení peněz jednal s úmyslem tyto nevrátit či přinejmenším s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit. Obviněný si musel být vědom svých předchozích dluhů, jakož i své finanční situace a nemohl očekávat, že tato se nějak výrazně v horizontu splatností půjček změní. Obviněný si byl plně vědom nemožnosti svým závazkům řádně a včas dostát. Nad rámec toho je třeba uvést, že finanční situací obviněného se zabýval již soud druhého stupně (odst. 18 soudu druhého stupně). Námitku obviněného tak shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou.
27. Obviněná K. C. k námitce nenaplnění subjektivní stránky přečinu dotačního podvodu namítla, že jí nebyl prokázán úmysl. I když byla jednatelkou společnosti, tak tuto funkci nemohla z objektivních důvodů řádně vykonávat, proto zmocnila obviněného, neměla však nad ním možnost vykonávat takovou kontrolu, aby neoprávněnému čerpání nebo použití dotací zabránila. S námitkou obviněné se Nejvyšší soud neztotožnil. Trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo použije, v nikoli malém rozsahu, prostředky získané účelovou dotací, subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem na jiný než určený účel a způsobí-li takovým činem větší škodu. Jde o úmyslný trestný čin. Úmysl zde musí zahrnovat i nikoli malý rozsah použitých peněžních prostředků na jiný než určený účel bez souhlasu věřitele. Nezáleží tu na tom, zda pachatel jinak např. návratnou finanční výpomoc podle pravidel jejího poskytnutí vrátí a žádná škoda tedy jejímu poskytovateli nevznikne (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2125). Obviněná se stala jedinou jednatelkou společnosti v roce 2012 a se jmenováním do funkce souhlasila. Konstatování obviněné, že z objektivních důvodů nemohla vykonávat funkci jednatele, ji nezbavuje odpovědnosti, kterou s sebou funkce jednatele nese. Právě obviněná pak s Úřadem práce České republiky uzavírala za společnost dohodu o zřízení chráněného pracovního místa a poskytnutí příspěvku. Byla tak dobře seznámena s podmínkami jejího poskytování a čerpání, jakož i s povinností dokládat použití prostředků. Pokud k zastupování zmocnila obviněného a nekontrolovala dodržování podmínek dotace a nevyžadovala ani zprávy o výsledku činnosti zmocněnce a patřičné vyúčtování, které je sama povinna poskytovateli dotace doložit, jednala na vlastní riziko, vědoma si skutečnosti, že v případě nevyužití poskytnutých finančních prostředků k účelu zřízení chráněného pracovního místa, bude tyto prostředky povinna vrátit. Zvolený lehkomyslný postup ji však nemůže vyvinit. Pokud obviněná byla tak časově zaneprázdněná, že nebyla schopna výkonu funkce jednatele, nemusela se nechat se svým souhlasem do funkce ustanovit, anebo v této funkci setrvávat. Jednání obviněné tedy odpovídá zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se přitom srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Totožnou námitkou obviněné se navíc podrobně zabýval již odvolací soud (odst. 19 usnesení soudu druhého stupně), přičemž Nejvyšší soud se s jeho závěry plně ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §256b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněných nenaplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nemohly naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
29. Obiter dictum je namístě doplnit, že obdobné námitky obsažené v dovoláních obvinění uplatnili již v průběhu řízení před soudem prvního stupně a rovněž v odvoláních, přičemž soudy obou stupňů se s nimi dostatečně vypořádaly. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
30. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
31. Nad rámec je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 19. 3. 2019, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 7. 11. 2019 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu