ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1445.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1445/2019-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. 12. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. N. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 8 To 88/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 146/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 8 To 88/2019, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 3 T 146/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 1. 2019, č. j. 3 T 146/2018-64, byl obviněný uznán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §230 odst. 3, §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 40 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil v podstatě tím, že dne 15. 10. 2018 ve 21:15 hod., na dálnici D2, v kilometru 44,5 u benzínové čerpací stanice Shell, ve směru na Brno, byl z důvodu, že na návěsu mu nesvítilo zadní osvětlení, zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, jako řidič nákladního vozidla zn. DAF s návěsem ve vlastnictví společnosti P. N., IČ: XY. Při kontrole bylo zjištěno, že má v digitálním tachografu vloženou kartu řidiče na jméno K. H., který se ve vozidle nenacházel, přičemž došlo v době od 20:42 hod. do 21:00 hod. k zápisu jízdy a činnosti řidiče s uvedeným vozidlem s ujetím vzdálenosti 24,5 km do paměti digitálního tachografu na tuto vloženou kartu, ačkoliv měl při sobě i svoji kartu, kterou ve 20:22 hodin z digitálního tachografu vyjmul, čímž došlo k vložení nepravdivých údajů o průběhu jízdy, době řízení a povinných bezpečnostních přestávkách a takto získal neoprávněný prospěch ve formě časové úspory, neboť zapsání údajů o době řízení a ostatních činnostech na cizí kartu mu umožnilo jízdu i v době, kdy měl podle platných právních předpisů absolvovat povinnou bezpečnostní přestávku v jízdě a tímto jednáním tak došlo k neoprávněnému pozměnění ukládaných dat do paměti tachografu.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 5. 2019, č. j. 8 To 88/2019-93, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadeným rozhodnutím i v řízení mu předcházejícím došlo mj. k nesprávnému právnímu posouzení skutku, resp. i k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci. Došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady zákonnosti, zásady legality a zásady materiální pravdy, jakož porušení práva na spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo. Ve věci je extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, přičemž podrobně rozvedl, v jakých okolnostech jej spatřuje. Nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu, přičemž ve výroku rozsudku absentuje i její explicitní vyjádření a nelze ji dovodit ani z odůvodnění. Přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a) vyžaduje úmyslné zavinění, které nelze v žádném případě bez dalšího předpokládat, k čemuž odkázal na judikaturu a též na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 ze dne 15. března 2006, konkrétní články nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014 ze dne 4. února 2014 a nařízení Komise (EU) 2016/403 ze dne 18. března 2016 (na stranu L74/26 bod H4). Z uvedených předpisů lze dovodit, že použití karty jiného řidiče se považuje za řízení bez karty řidiče. Takové jednání zakládá skutkovou podstatu přestupku podle §34e odst. 3 písm. e) zákona o silniční dopravě. Posouzení jeho jednání podle trestního zákoníku je v rozporu se zásadou zákonnosti, když není možné extenzivním způsobem rozšiřovat skutkovou podstatu v neprospěch obviněného, a to zejména za situace, kdy je jeho jednání explicitně označeno za přestupek. K předmětu ochrany počítačových dat a systémů u přečinu podle §230 odst. 2 tr. zákoníku odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 7 Tdo 932/2016.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil jej obžaloby, neboť uvedený skutek není trestným činem, eventuálně aby přikázal soudu prvního stupně, případně soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že námitky obviněného proti skutkovým zjištěním, včetně porušení zásady in dubio pro reo v zásadě nemohou založit žádný z dovolacích důvodů. Námitka, že trestným činem nemůže být jednání, které lze současně kvalifikovat i jako přestupek, je zjevně neopodstatněná. Pokud obviněný odkázal na stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství pod sp. zn. 1 SL 710/2017, pak si jeho smysl vyložil v rozporu s jeho obsahem a kromě toho takové stanovisko není pro žádný soud závazné. Problém však spatřuje v tom, že se obviněný „měl dopustit“ vložení cizí karty do tachografu. Odkázal na jednotlivé okolnosti patrné z popisu skutku. Z porušení chronologické návaznosti mezi zastavením řidiče ve 21:15 hod., vynětím karty řidiče ve 20:22 hod. a vložením jiné karty ve 20:45 hod. je patrno, že se jedná spíše o přehled provedených důkazů než o popis konečného skutkového zjištění. Uvedený „popis skutku“ popisuje jen jedno jediné aktivní jednání obviněného, a to sice, že ve 20:22 hod. vyňal z digitálního tachografu svoji kartu. V žádném případě mu není kladeno za vinu, že by to byl on, kdo poté do tachografu vložil kartu cizí. Z popisu skutku je navíc nejasné, co se dělo mezi ukončením záznamu jízdy na cizí kartu ve 21:00 hod. a údajným zastavením řidiče ve 21:15 hod. Podle státního zástupce by trestnost jednání obviněného snad bylo možno udržet na jediné reálně tvrzené skutečnosti, že ve 20:22 hod. vyňal z tachografu svoji kartu, avšak pouze pokud bychom za neoprávněné vložení dat na nosič informací považovali i situaci, kdy na takový nosič nebyla vložena data, která tam vložena být měla. Takový výklad ale neodpovídá zákonu. Skutková podstata přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je naplněna teprve vložením dat z cizí nebo vlastní karty, nikoliv tedy absencí takových dat. Dosavadní dokazování bylo založeno na tom, že obviněný do tachografu vložil cizí kartu, se závěrem soudu, že tak učinil úmyslně a nikoliv jen omylem. Konstatoval, že nejen, že není popsáno zavinění obviněného, ale ani jeho jednání, které by mohlo naplnit znaky skutkové podstaty předmětného přečinu. Skutek popsaný ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nebyl posouzen správně, neboť neobsahuje okolnosti podřaditelné pod znaky přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a tedy ani podle odst. 3 písm. a) citovaného ustanovení.
7. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a aby soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
9. Nejvyšší soud zjistil, že v případě dovolání obviněného nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání obviněného je důvodné.
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
11. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
12. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
14. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Obviněný mimo jiné namítl, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existuje extrémní rozpor, když skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou souvislost s důkazy, na základě čehož dospěly soudy k nesprávnému právnímu závěru o jeho zavinění. Podle něj skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, přičemž není vůbec zřejmé, z jakých okolností soudy dovodily jeho zavinění ve vztahu též k získání neoprávněného prospěchu ve formě časové výhody. Podle něj dosahují chyby takové intenzity, že je nutno na ně nahlížet jako na porušení práva na spravedlivý proces.
16. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě toliko uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jedná.
17. Námitky obviněného pro jejich obsah mají hmotně právní povahu a lze je tedy pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, a to i s přihlédnutím k tomu, že obviněný v souvislosti s rozpory mezi důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými namítal, že odvolací soud nesprávně shledal naplnění subjektivní stránky, když není ani zřejmé, jak a zda soud vůbec zkoumal subjektivní stránku trestného činu.
18. V tomto směru lze shledat námitky obviněného opodstatněnými a lze shledat extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.
19. Je třeba nejprve poznamenat, že v daném případě lze z formálního hlediska shledat naplnění znaku trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací ve smyslu §230 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a neoprávněně vloží data do počítačového systému nebo na nosič informací nebo učiní jiný zásah do programového nebo technického vybavení počítače nebo jiného technického zařízení pro zpracování dat. Není pochyb o tom, že digitální tachograf je počítačový systém a kartu řidiče lze považovat za nosič informací. Použitím cizí karty řidiče tak došlo k neoprávněnému vložení dat na tento nosič informací, kdy z technického hlediska dochází k samotnému vložení těchto dat až bezprostředně před vyjmutím karty řidiče, což ovšem není rozhodující moment, neboť podstatné je, že tachograf před vyjmutím karty nezaznamená jízdu na kartu toho řidiče, který skutečně nákladní automobil řídil. Znak neoprávněného vložení dat byl tímto formálně naplněn. S ohledem na okolnosti projednávaného případu, je ale nutno zabývat se rovněž otázkou, zda v daném případě nepřichází v úvahu aplikace principu ultima ratio. Nelze totiž odhlédnout od konkrétních okolností, za kterých k použití cizí karty řidiče došlo, kdy mělo dojít k záměně karet v důsledku toho, že obviněný řešil závadu na světlech, jejich opravu, pravděpodobně i výměnu řidičů, cestu do servisu, vše v návaznosti na to, zda stihne včas vykládku, nebo bude nucen zaplatit penále za zpoždění dovozu, tedy situaci řešil pod značným psychickým tlakem. O naplnění znaků trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací ve smyslu §230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku existuje výrazná pochybnost, a to z toho důvodu, že z dosud provedených důkazů není jednoznačně prokázáno, že by obviněný chtěl úmyslně získat pro sebe časový prospěch, a to obzvlášť, když podle všeho měl dostatečnou časovou rezervu, s kterou by stihl na svou kartu řidiče dojet do servisu do Brna.
20. Rozhodnutí soudu prvního stupně o vině obviněného žalovaným trestným činem lze označit za předčasné, neboť nebyl řádně objasněn skutkový stav věci. Soudy neodstranily rozpory v provedeném dokazování, které kromě toho vykazuje i značné mezery. Nelze uzavřít, že by provedené důkazy jednoznačně svědčily o jednom možném konkrétním závěru o průběhu skutkového děje. Byť obviněný nenavrhl provedení dalšího dokazování, orgány činné v trestním řízení jsou povinny objasňovat i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obviněného. Kromě toho soud má povinnost, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Soud prvního stupně nemůže zcela nepodloženě a předem vyvozovat závěr o křivé svědecké výpovědi případného svědka, jako důvodu, proč jej obviněný nenavrhl předvolat a vyslechnout. V případě, že jsou zde pochybnosti o skutkovém stavu věci, které mohou být odstraněny provedením dalších důkazů, měl soud tohoto svědka předvolat sám a doplnit další důkazy, kterými by byl utvořen ucelený řetězec důkazů a získal by dostatečný a spolehlivý podklad pro své rozhodnutí. V projednávané věci je nutno konstatovat, že obhajoba obviněného nebyla zcela vyvrácena, má jisté ratio a soudy obou stupňů se s ní v dostatečné míře nevypořádaly. Ani výpověď policistů zcela jednoznačně nesvědčí o úmyslném jednání obviněného za účelem získání časové výhody pro sebe. Za dané situace není skutkový děj postaven na jisto a přichází v úvahu jeho dvě možné alternativy. První z nich je varianta obviněného, že z důvodu předpokládané výměny řidičů kvůli nefunkčním světlům vytáhl svou kartu a do slotu připravil kartu druhého řidiče, se kterým se měl vystřídat, avšak po částečném vyřešení problému se světly, kdy již mohl do servisu dojet sám, z nedbalosti opomněl opětovně vyměnit kartu za vlastní a jel na cizí kartu neúmyslně dál, přičemž si svou chybu uvědomil, až spatřil policejní hlídku, která jej zastavovala. Tato obhajoba obviněného je přitom neměnná od počátku. Druhá z variant se nabízí taková, že obviněný jel záměrně na cizí kartu řidiče z důvodu získání časové úspory, aby stihl dojet přinejmenším do servisu v Brně. Soudy se však nevypořádaly se skutečností, že se obviněný v časové nouzi patrně nenacházel, do Brna by nejspíš stihl dojet na svou kartu řidiče [do celkové denní doby řízení podle čl. 6, věta druhá, Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 561/2006, ze dne 15. 3. 2006, v délce 10 hodin měl ještě časovou rezervu 50 minut doby řízení] a neměl tudíž potřebu karty měnit, když mu zbývalo ujet po dálnici cca 70 km z místa, kde se snažil odstranit závadu na světlech návěsu. Stejně tak zůstalo nejasné, jak probíhala domluva obviněného s druhým řidičem K. H. především ohledně místa a času, kdy a kam měl tento druhý řidič přijet, aby obviněného vystřídal a zda jej měl vůbec vystřídat. Stejně tak nebyla ověřena a tím ani vyvrácena obhajoba obviněného, zda řešil telefonicky v příslušném servise opravu světel návěsu. Zda tedy měl v plánu jet jen do Brna, či případně pokračovat až do místa vykládky. Ke zjištění skutkového stavu nade vší pochybnost je třeba dokazování doplnit. V tomto případě se nabízí doplnění dokazování o výpisy hovorů z telefonu obviněného ze dne 15. 10. 2018, které pokud již nebude mít k dispozici operátor, mohl by mít obviněný podrobné vyúčtování za telefonní služby, jelikož lze předpokládat, že se jednalo o firemní telefon, kde by v účetnictví měl uchovávat fakturaci těchto služeb. Dále také výslechem svědka K. H. k okolnostem opravy světel a domluvě s obviněným, jak a kde mělo probíhat jejich vystřídání, případně výpisy z hovorů jeho telefonu v inkriminovaný den, pokud je má svědek k dispozici. Případně se pokusit ověřit v příslušném servise v Brně, zda takovouto opravu obviněný skutečně domlouval. Teprve po doplnění dokazování a objasnění všech skutečností bude možné učinit jednoznačný závěr o průběhu skutkového děje.
21. Soud prvního stupně by se měl rovněž zabývat nesrovnalostmi v časových údajích uvedených v popisu skutku. Není dostatečně popsán děj vzhledem k časové ose jednotlivých událostí. Ze skutkové věty vyplývá, že obviněný měl být zastaven a kontrolován policejní hlídkou ve 21:15 hod., tento časový údaj však neodpovídá provedenému dokazování. Z vyhodnocení uložených dat (č. l. 14) mj. vyplývá, že karta řidiče byla vyjmuta v 21:09 hod. Časový údaj o zastavení a kontrole ve 21:15 hod. je tedy značně nepřesný, když kontrola v tu dobu již prokazatelně nějakou dobu probíhala, či se spíše chýlila ke konci, je tedy nutné tento časový údaj upřesnit. Je však nutno doplnit i celou časovou osu jednotlivých událostí mezi 20:22 hod. až 21:09 hod., neboť ve skutkové větě jsou časové údaje uvedeny jen velmi útržkovitě bez zjevné časové souslednosti. Obdobně není v popise skutku nijak vyjádřena skutečnost, jakým způsobem se v tachografu objevila karta řidiče K. H. Tyto skutečnosti přitom převážně vyplývají z listinných důkazů, přičemž z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ani není zřejmé, jaká skutková zjištění soud z listinných důkazů učinil, a tudíž jakým způsobem dospěl ke skutkovým závěrům uvedeným v popise skutku. V tomto směru je odůvodnění rozsudku nepřezkoumatelné.
22. Podle výsledků doplněného dokazování se soud prvního stupně bude muset zabývat a řádně vypořádat s otázkou subjektivní stránky. Zda lze z výsledků dokazování usuzovat, že jednání se obviněný dopustil úmyslně. A v případě kladného závěru poté vyjádření subjektivní stránky do skutkové věty řádně promítnout, neboť za stávající situace zcela absentuje vyjádření subjektivní stránky v popise skutku v rozsudku soudu prvního stupně. Je třeba se zabývat i otázkou, jakým motivem by bylo vedeno jednání obviněného. V návaznosti na to, je nutno zvážit i princip ultima ratio s ohledem na okolnosti případu a eventuální postoupení věci správnímu orgánu k řešení činu jako přestupku.
23. Obiter dictum je namístě poznamenat, že není pochyb, že digitální tachograf lze ve smyslu §230 tr. zákoníku považovat za počítačový systém a pokud řidič jede na cizí kartu řidiče, zapíší se na ni data, pak formálně naplní znak neoprávněného vložení dat na nosič informací, ale v takovém případě je nutno se zabývat i všemi okolnostmi, za kterých k takovému vložení dat došlo a zvážit v intencích §12 odst. 2 tr. zákoníku míru společenské škodlivosti jednání obviněného.
24. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 8 To 88/2019, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 3 T 146/2018, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu