ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1496.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1496/2019-6613
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2019 o dovolání, které podal obviněný L. S. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 5 To 74/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 6/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 6. 2018, č. j. 69 T 6/2017-6453, byl obviněný L. S. pod body I a II výroku o vině uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a tří měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací včetně funkce prokuristy na dobu pěti let. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Zároveň byl obviněný L. S. zčásti obžaloby zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř. a v souvislosti s tímto zprošťujícím výrokem byli podle §229 odst. 3 tr. ř. poškození rovněž odkázáni na občanskoprávní řízení.
Z podnětu odvolání dvou poškozených a odvolání obviněného L. S. směřovaného do výroku o vině a trestu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 5 To 74/2018-6553, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celé odsuzující části pod body I 1) – 37) a II 1) – 8) výroku o vině. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud rozhodl znovu tak, že obviněného L. S. za jednání pod body 1) – 36) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou a rovněž k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací včetně funkce prokuristy na dobu pěti let. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni na občanskoprávní řízení. Zároveň byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby ohledně jednoho dílčího skutku [útoku pod bodem I/2) obžaloby], na což navázal výrok podle §229 odst. 3 tr. ř. Ve zrušené části ohledně dílčích útoků pod body II 1) – 8) byla věc vrácena soudu prvního stupně.
Podle výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se obviněný dopustil zločinu podvodu v podstatě tím, že jako jednatel (a jediný společník) obchodní společnosti S. s., nejméně v době od počátku roku 2013 do konce téhož roku sám či prostřednictvím zaměstnanců objednal a odebral stavební materiál, zboží, práce a služby (dále jen „zboží a služby“), ačkoli věděl, že se společnost nachází ve špatné ekonomické situaci s nedostatkem finančních prostředků k úhradě závazků z minulosti i závazků nově vznikajících, které ve svém souhrnu např. v únoru 2013 činily cca 22 milionů Kč, přičemž nemohl ani očekávat zlepšení ekonomické situace, neboť i při řádném plnění ze strany dlužníků společnosti by se jednalo řádově o jednotky milionů korun, což by v kritickém období nemohlo přinést významné zlepšení ekonomické situace. Nejpozději od počátku roku 2013 nebyl schopen hradit či plnit závazky vůči obchodním partnerům a zákazníkům, a pokud je plnil, dělo se tak zcela náhodně a nesystematicky bez snahy o stabilizování ekonomické situace společnosti, naopak vstupoval do dalších závazkových vztahů a závazky hradil především tehdy, pokud byl veden snahou udržet navázaný obchodní vztah a dosáhnout dalších plnění ze strany obchodního partnera. Obviněný neinformoval obchodní partnery o své situaci ani o převodu společnosti na jinou osobu, naopak je po celou dobu ubezpečoval, že důvodem nehrazení závazků je pouze krátkodobá platební neschopnost způsobená především nesplněním závazků ze strany jeho obchodního partnera M. Ch., avšak věděl, že tento obchodní partner svůj údajný závazek dlouhodobě neuznával, navíc – i v případě splnění dluhu – by se ekonomické situace společnosti zlepšila pouze v omezené míře. Uvedeným způsobem jednal celkem v 36 případech specifikovaných ve výroku rozsudku, a celkem tak v důsledku neuhrazení objednaného a dodaného zboží a služeb způsobil dodavatelům škodu ve výši 6 187 478 Kč.
Obviněný podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, a to ohledně výroků, jímiž byl uznán vinným a byl mu uložen trest. Uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Hlavní námitka dovolatele spočívala v tvrzení, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku skutkové podstaty zločinu podvodu. Zásadním v této věci bylo podle jeho názoru posouzení, od kterého okamžiku byl přinejmenším srozuměn se špatnou ekonomickou situací obchodní společnosti S. s.. Z výpovědí jejích zaměstnanců mělo vyplývat, že zhoršenou situaci zaznamenali až v polovině roku 2013. Rovněž z doložených faktur bylo zjevné, že i v první polovině roku 2013 uhradila tato společnost závazky v řádech statisíců až milionů korun. Skutečnost, že špatná ekonomická situace byla patrná až po skončení závěrkových operací, tj. k 30. 6. 2013, následně vyplývá i ze znaleckého posudku znalce oboru ekonomika, odvětví účetní evidence Ing. Jana Juráně. Rovněž z daňového přiznání daně z příjmů právnických osob, resp. DPH, vyplývá, že v roce 2012 a prvním kvartálu roku 2013 společnost vykazovala zisk, který řádně zdanila. Oba soudy tak posoudily otázku naplnění úmyslu nepřesně a zjednodušeně. Naplnění úmyslu je možné spojovat až s okamžikem, kdy měl jako jednatel kompletní informace o majetku společnosti vyplývající z účetní závěrky, tj. v červnu 2013. Ve stavebnictví jsou výrazné ekonomické propady běžným jevem, ty jsou však následně sanovány. Kromě toho obchodní společnosti byly zadržovány rezervační zálohy svědkem M. Ch. ve výši téměř 6 milionů Kč. Obviněný byl přesvědčen, že svědek následně peníze vyplatí a větší část závazků obchodní společnosti bude sanována, což se však nestalo. Obviněný nejednal v úmyslu uvést své dodavatele v omyl, snažil se jim popsat situaci tak, jak ji vnímal. Kromě toho dodavatelé o několikaměsíčním prodlení obchodní společnosti s úhradou faktur věděli, mohli se tak sami rozhodnout, že již nebudou této společnosti zboží a služby dodávat.
Dovolatel dále nesouhlasil s právní větou, že obohatil „sebe a jiného“, jelikož z odůvodnění obou rozsudků je zřejmé, že se tak obohatila pouze obchodní společnost S. s., jakožto právnická osoba. Odvolací soud dále podle názoru obviněného nesprávně vyhodnotil otázku výše škody, jelikož při jejím určení vycházel z cen zboží a služeb, které byly sjednány smluvně mezi obchodní společností S. stavební a dodavateli, nikoli z cen obvyklých v daném místě a čase. Škoda podle obviněného nemohla přesáhnout částku 5 milionů Kč (tj. nejednalo se o škodu velkého rozsahu), což by vedlo k odlišné právní kvalifikaci podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Souhlasila s názorem odvolacího soudu, že není pochyb o postupném zhoršování ekonomické situace obchodní společnosti S. s., přičemž tato skutečnost vyplývá z celé řady důkazů, jako např. ze znaleckého posudku, výpovědi zaměstnanců apod. Z těchto důkazů rovněž vyplývá, že situace se začala měnit k horšímu již v průběhu roku 2012 a nejpozději na přelomu let 2012 a 2013 nastal zlom, kdy obviněný svým dodavatelům neplatil vůbec či jen několik prvních faktur. Věřitele osobně i písemně obviněného urgovali k zaplacení. Obviněný tak věděl o nehrazených závazcích i o nedostatku finančních prostředků na jejich uhrazení, přičemž tato zjištění jsou i v souladu se závěry znalce. Po celé období, kdy obchodní společnost směřovala k úpadku, uváděl obviněný své obchodní partnery v omyl tím, že v nich vzbuzoval dojem, že za zboží a služby bude zaplaceno, a zároveň jim zamlčel, jaká je skutečná situace společnosti a že faktury nebude schopen uhradit. Pokud se v závěru svého působení o problémech zmínil, hodnotil je jako krátkodobé a způsobené neplacením ze strany svědka M. Ch. Tím, že od počátku roku 2013 předstíral bezproblémovou ekonomickou situaci firmy a zároveň přijímal nové objednávky, uváděl svým aktivním jednáním poškozené úmyslně v omyl veden cílem sebe a jiné takto obohatit. Naplnil tak zákonné znaky skutkové podstaty pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, který spáchal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodů je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Obviněný založil své dovolání z větší části na námitkách směřovaných do subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Jde o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, avšak zjevně neopodstatněné. Obviněný užil stejné argumentace již v rámci své obhajoby před soudy prvního a druhého stupně a oba soudy se s ní dostatečným způsobem vypořádaly. To platí i ve vztahu k námitce ohledně údajně neoprávněného zadržení rezervačních záloh ze strany svědka M. Ch., k čemuž se vyjádřily oba soudy v tom smyslu, že obviněný mohl jen stěží očekávat jakékoli peníze od svědka, který pohledávku neuznával a odmítal mu jakékoliv peníze uhradit. Obviněný podle svých slov spoléhal na vyplacení peněžních prostředků zadržovaných svědkem M. Ch. a navzdory své vědomosti o odmítavém postoji jmenovaného k údajnému dluhu neuplatnil tento tvrzený nárok u soudu žalobou. Pokud obviněný spoléhal, že svědek M. Ch. dobrovolně uvedené peněžní prostředky v blízké době vydá, a kalkuloval s nimi ve vztahu k úhradě závazků své společnosti, byla jeho očekávání postavena na zcela nelogickém základě.
Nutno podotknout, že obviněný svou argumentaci z části založil na odlišném hodnocení provedených důkazů, a to zejména výpovědi zaměstnanců, faktur, daňových přiznání této společnosti a v neposlední řadě také znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, znalce Ing. Jana Juráně. Svou vlastní interpretací těchto důkazů se snažil nastínit takový stav věci, který by vyzníval více v jeho prospěch, tj. že on sám mohl nabýt vědomost o neutěšené finanční situaci obchodní společnosti nejdříve v polovině roku 2013. S těmito výhradami (včetně výhrady ohledně seznámení se s účetní závěrkou až v červnu 2013) se dostatečným a logickým způsobem vypořádal soud prvního stupně na straně 32 – 33 odůvodnění svého rozsudku i odvolací soud v odstavci 13 odůvodnění napadeného rozsudku. I přes skutkovou povahu takové námitky lze připomenout, že z provedených důkazů vyplývá, že nejpozději na přelomu let 2012 a 2013 nastal zlom a obviněný už svým dodavatelům zpravidla neplatil vůbec nebo jen několik prvních faktur, přičemž poškození ho urgovali o zaplacení. Je tak zřejmé, že obviněný věděl o existenci neuhrazených závazků i o jejich výši a rovněž věděl o tom, že jeho obchodní společnost nemá finanční prostředky na jejich uhrazení. Přesto i v průběhu roku 2013 uzavíral další obchody s tím, že zaplacení faktur závisí na jeho budoucích nejistých možnostech. Musel tak být minimálně srozuměn s tím, že za zboží nezaplatí buď ve lhůtě splatnosti, nebo (což se jevilo pravděpodobnějším) nezaplatí vůbec, k čemuž také nakonec došlo. Soudy obou stupňů tak správně uzavřely, že ze strany obviněného došlo ke spáchání zločinu podvodu v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Dovolatel také poukazoval na vědomost dodavatelů o několikaměsíčním prodlení s úhradou faktur ze strany obchodní společnosti S. s. s tím, že poškození měli veškeré informace k tomu dobrovolně se rozhodnout, zda s obchodní společností závazek uzavřou. Taková úvaha je nesprávná a navíc opomíjí zásadní skutkové okolnosti případu. V první řadě bylo na základě provedených důkazů (především výpovědí svědků – poškozených dodavatelů) zjištěno, že obviněný opakovaně uváděl poškozené v omyl právě ohledně předstírání bezproblémové situace a pokud neuhradil již splatné faktury, vysvětloval to (a to úmyslně v rozporu s realitou) krátkodobou a dočasnou platební indispozicí a celou situaci zlehčoval. Rozhodně však neseznámil své obchodní partnery s reálným stavem věci. Lze souhlasit se závěrem obou soudů, že pokud by byli poškozeni o situaci firmy náležitě informováni a věděli, jaké jsou finanční možnosti obviněného, resp. obchodní společnosti S. s., k uzavření smluv o dodávce zboží či služeb by nedošlo. Právě v tom, že obviněný uváděl své obchodní partnery v omyl předstíraje, že jeho obchodní společnost je schopna uhradit předmětné faktury, a zároveň zamlčoval podstatné skutečnosti o špatné finanční situaci této společnosti a o její schopnosti (resp. spíše neschopnosti) dostát svým závazkům, spočívalo úmyslné jednání obviněného. Nejvyšší soud dodává, že o podvodné jednání jde i tehdy, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn podáním nepravdivých informací nebo předestřením nepravdivých skutečností, v důsledku nichž tak neučiní (viz Šámal, Pavel, a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2053, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Ani případná snížená obezřetnost či přehnaná důvěřivost poškozených nemá vliv na trestnost jednání pachatele.
V právní větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně je uvedeno, že obviněný „sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu“. Přitom z rozhodných skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině výše uvedeného rozsudku a z jeho následného odůvodnění vyplývá, že jednání obviněného směřovalo k obohacení obchodní společnosti S. s., za kterou obviněný jednal, nikoliv tedy primárně k obohacení samotného obviněného. Na druhé straně je zřejmé, že jednání obviněného konec konců směřovalo k jeho vlastnímu obohacení jako jediného společníka S. s. V této souvislosti lze připomenout, že soudy nepřehlédly připravovaný převod společnosti na „bílého koně“ P. K. (bezdomovce živícího se sběrem šrotu) jakožto součást naplňování podvodného úmyslu obviněného. Soudy se s naznačenou otázkou obohacení v uvedeném smyslu podrobněji nevypořádaly, případná nepřesnost právní věty by nicméně byla ve vztahu k trestní odpovědnosti obviněného a z hlediska právní kvalifikace skutku bez významu a bez jakéhokoli vlivu na postavení obviněného, když znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu vyjádřené slovy „sebe nebo jiného obohatí“ jsou v §209 odst. 1 tr. zákoníku stanoveny alternativně a rovnocenně.
Za námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod je možné označit i tu výhradu, v rámci níž obviněný nesouhlasil se způsobem stanovení výše škody soudy nižších stupňů. Namítl, že při jejím určení měly soudy vycházet nikoli ze smluvně sjednané ceny zboží a služeb, nýbrž z cen obvyklých v daném čase a místě. Prakticky (byť ne výslovně) tak odkazoval na aplikaci ustanovení §137 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Primárním hlediskem je zde ve smyslu §137 tr. zákoníku cena věci v místě obvyklá, za kterou je třeba považovat cenu v obci, popřípadě v její části, kde došlo k trestnému činu, stanovenou pro prodej věci v běžné obchodní síti.
Obecně vzato při zjišťování výše škody, která je zákonným znakem trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spáchaného vylákáním věcí podvodným slibem zaplacení dohodnuté částky, se zpravidla vychází ze skutečné hodnoty věcí, a nikoli z výše dohodnuté částky (viz rozh. č. 42/1990-I. Sb. rozh. tr.). Tento přístup však není možné přísně aplikovat na veškeré případy jednání, při nichž dochází k převzetí věcí či služeb za smluvenou cenu. Cena věcí resp. služeb dohodnutá v rámci poctivého závazkového vztahu uzavřeného mezi osobami podnikajícími v příslušném oboru při dodržení pravidel smluvní svobody zpravidla odpovídá ceně, za kterou se věc (služba) v době a místě činu obvykle prodává. Proto není-li z okolností zřejmé něco jiného, nelze ani smluvní cenu jako východisko pro stanovení výše škody bez dalšího zpochybňovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 198/2005, ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1061/2012, ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 23/2017). V tomto případě soudy obou stupňů zjevně došly k závěru, že cena sjednaná v daných smluvních vztazích mezi obviněným a poškozenými odpovídá hlediskům §137 tr. zákoníku a neshledaly jiné okolnosti tento závěr zpochybňující, jinými slovy neshledaly žádné okolnosti, kvůli nimž by pro účely stanovení výše škody nebylo možné přihlédnout k ceně, kterou si za zboží a služby – v souladu se smluvním ujednáním - účtovali poškození. Ceny se pohybovaly v akceptovatelné toleranci smluvní volnosti zúčastněných stran. Ostatně ani sám dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku neuvedl žádné okolnosti, kterými by odůvodnil svůj odlišný náhled na stanovení ceny zboží a služeb a následný výpočet výše škody. I tato námitka je tudíž zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného je možné z větší části podřadit pod uplatněný dovolací důvod, jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu