ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.1061.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 1061/2012-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. března 2013 dovolání podaná obviněnými M. B., a Ing. J. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 5 To 53/2011, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 8/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. B. a Ing. J. Č. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 2 T 8/2007, byl obviněný M. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, a dále byli M. B. a Ing. J. Č. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1,3 písm. b) tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb.). M. B. byl za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy, jimiž byl uznán vinným v rozsudku blíže citovanými rozhodnutími, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny příslušné výroky o trestech. Obviněný Ing. J. Č. byl podle §250 odst. 3 tr. zák. a §40 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu dvou let. Dále bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř., že obviněný M. B. je povinen uhradit poškozené Modré Pyramidě Stavební spořitelně, a. s., škodu ve výši 470 254 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §226 písm. b) tr. ř. byla zproštěna obžaloby obviněná Ing. L. Č.. Poškozená L. Z. byla se zbytkem svého nároku na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění, státní zástupce, poškozená Modrá Pyramida, a. s., a poškozená L. Z. odvolání. Na jejich podkladě rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 5 To 53/2011 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. k odvoláním státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, obviněného M. B., poškozené Modré pyramidy stavební spořitelny, a. s., a poškozené L. Z. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu týkajícím se obviněného M. B., podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. k odvoláním státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Ing. J. Č. a poškozené L. Z. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu týkajícím se Ing. J. Č., podle §258 odst. l písm. f), odst. 2 tr. ř. k odvoláním státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a poškozené L. Z. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody týkajícím se Ing. L. Č. a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. se znovu rozhodl tak, že podle §37a tr. zák. se v části týkající se M. B. zrušují rozsudek Okresního soudu Plzeň-město z 24. 11. 2005, sp. zn. 2 T 131/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni z 24. 4. 2006, sp. zn. 8 To 105/2006, a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze 4. 5. 2005, sp. zn. 10 T 36/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 10. 5. 2005, sp. zn. 11 To 321/2005, ve výrocích o vině, ve výrocích o trestu a ve výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a nově se rozhoduje tak, že obviněného M. B. uznal vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6, písm. a) tr. zákoníku a trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a Ing. J. Č. trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Obviněného M. B. odsoudil za tuto trestnou činnost a za sbíhající se dva trestné činy organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin úvěrového podvodu dle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 2 T 27/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 12 To 194/2008, a dále za trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. 5 T 88/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 11 To 86/2005, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §37a tr. zák. a §43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech, které byly M. B. uloženy rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 2 T 27/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 12 To 194/2008, a Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. 5 T 88/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 11 To 86/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Ing. J. Č. odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále ukložen peněžitý trest ve výši 250 000 Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. se pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoví náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Dále vrchní soud rozhodl, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je M. B. povinen uhradit poškozené společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna a. s., Bělehradská 128, Praha 2 škodu ve výši 899 144 Kč, poškozenému J. Š., škodu ve výši 69 000 Kč, poškozené T. J., škodu ve výši 74 284 Kč, poškozené společnosti TSI LEASING, a. s., se sídlem Lochotínská 407/13, Plzeň, škodu ve výši 638 059 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jsou M. B. a Ing. J. Č. povinni uhradit rukou společnou a nerozdílnou poškozené L. Z., škodu ve výši 1 300 000 Kč spolu s úrokem z prodlení, a to za období od 1. 1. 2004 do 2. 10. 2009 odsouzený M. B. sám v částce 592 861 Kč, za období od 3. 10. 2009 do zaplacení oba odsouzení společně a nerozdílně ve výši repo sazby stanovené národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů, plynoucím z částky 1 300 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. se poškozené T. J. a L. Z. se zbytkem nároku na náhradu škody odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 3 tr. ř. se poškozená L. Z. s nárokem na náhradu škody za obviněnou Ing. L. Č. odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění se obvinění dopustili shora uvedené trestné činnosti tím, že
I. M. B. sám
v době od 6. května 1999 do 29. srpna 2000 v Hradci Králové jako pracovník Komerční banky, a. s., pobočka Hradec Králové, v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky pro žadatele, sebe nebo jinou osobu při předkládání žádostí o poskytnutí překlenovacího úvěru ze stavebního spoření Všeobecné stavební spořitelně Komerční banky, a. s. (nyní Modrá pyramida stavební spořitelna, a. s.) se sídlem Praha 2, Bělehradská 128/222, IČ 60192852, v žádostech vědomě uvedl nepravdivé údaje o skutečnostech rozhodných pro schválení žádosti a uzavření úvěrové smlouvy, včetně údaje o účtu, na který mají být finanční prostředky bezhotovostně převedeny, sám padělal či vědomě předložil padělané doklady potvrzující tyto nepravdivé skutečnosti, následkem čehož byly překlenovací úvěry poskytnuty i osobám, které nechtěly nebo pro nedostatek finančních zdrojů nebyly schopny úvěr splácet, čehož si byl při podání žádosti vědom, a po vyplacení úvěru na jemu přístupný účet finanční prostředky vybral v hotovosti a v nezjištěné výši předal žadateli, přičemž takto postupoval u 41 smluv podrobně ve výroku rozsudku popsaných i s přesnou charakteristikou jednání obviněného v konkrétních případech, čímž Všeobecné stavební spořitelně Komerční banky a. s., způsobil škodu ve výši 7 493 480 Kč.
II.
1. M. B. sám
a) v přesně nezjištěné době krátce před dnem 17. 4. 2002 zprostředkoval v Komerční bance, a. s, expozitura Kostelec nad Orlicí, Palackého náměstí č. p. 22, uzavření smlouvy o úvěru č. … ve výši 70.000 Kč mezi Komerční bankou, expoziturou Kostelec nad Orlicí, a J. Š., když v souvislosti se zprostředkováním úvěrové smlouvy předložil pracovníku Komerční banky bez vědomí poškozeného J. Š. nepravdivě vyplněné potvrzení o výši příjmů vystavené firmou LES-PRESS, s. r. o., se sídlem Podbělohorská 739, Praha 5, poškozený Š. dne 17. 4. 2002 po podpisu smlouvy o úvěru v pobočce banky podepsal vyplněný výběrný lístek na částku 69 000 Kč, který si na něm vyžádal téhož dne M. K., jenž výběrní lístek bez vědomí a souhlasu poškozeného J. Š. předal odsouzenému B., který dne 18. 4. 2002 v Komerční bance, a. s., expozituře Kostelec nad Orlicí, vyzvednul finanční hotovost ve výši 69 000 Kč, tyto finanční prostředky si ponechal, přes opakované urgence poškozeného Š. mu je do současné doby nevrátil, popsaným jednáním způsobil J. Š., škodu ve výši 69 000 Kč,
b) v přesně nezjištěné době na počátku měsíce květen 2002 v Komerční bance, a. s., expozitura Kostelec nad Orlicí, Palackého náměstí č. p. 22, zprostředkoval uzavření smlouvy o úvěru č. … znějící na částku 100 000 Kč, která byla s poškozenou T. J., podepsána dne 9. 5. 2002, když si dne 10. 5. 2002 poškozená vyzvedla v Komerční bance, a. s., expozitura Kostelec nad Orlicí, částku 100 000 Kč, po převzetí v hotovosti ji odsouzený B. vyzval, aby jej následovala do vedlejší místnosti v budově Komerční banky, kde ji požádal o zapůjčení uvedených peněz s tím, že přepočítá správnost vyplacené částky, čemuž vyhověla, odsouzený z finanční hotovosti ve výši 100 000 Kč odpočítal 20 000 Kč, které předal zpět poškozené T. J. a zbývajících 80 000 Kč si přes její opakovaně projevený nesouhlas ponechal s vysvětlením, že si finanční obnos zapůjčuje a do jednoho měsíce jí peníze vrátí, což však přes opakované urgence poškozené do současné doby neučinil, popsaným jednáním způsobil poškozené T. J. škodu ve výši 80 000 Kč.
2. M. B. spolu se Z. S.
společným jednáním způsobili škodu ve výši nejméně 729 151 Kč společnosti TSI LEASING, a. s., se sídlem v Plzni, Lochotínská 13, zastoupené L. K., tak, že uváděním nepravdivých údajů a předložením dalších nepravdivých podkladů L. K. předstírali, že společnost Trade service HK, spol. s r.o., zastoupená M. B., je vlastníkem technologie určené pro lakování a sušení lakovaných předmětů - kabiny ORA, výrobce Saima Meccanica SPA, a tato kabina již byla dodána Z. S. a že kabina je umístněna v bydlišti Z. S. ve V. č. … a je již zprovozněna a funkční, přestože společnost Trade service HK, spol. s r. o., nikdy kabinu nezakoupila a v bydlišti Z. S. nebyla nikdy funkční kabina umístěna, a na základě těchto skutečností za účelem profinancování uvedené kabiny uzavřela dne 19. 6. 2002 společnost TSI LEASING, a. s., jako kupující, zastoupená L. K., se společností Trade service HK, spol. s r.o., jako prodávající, zastoupenou M. B., kupní smlouvu č. …, jejím předmětem byla uvedená kabina s prodejní cenou 976 000 Kč, jejímž konečným uživatelem měl být Z. S., téhož dne pak na základě leasingové smlouvy č. … pronajala společnost TSI Leasing, a. s., zastoupená L. K., uvedenou kabinu Z. S., přičemž na základě uvedených smluv a nepravdivých tvrzení Z. S. a M. B. vyplatila ihned po podpisu smluv společnosti TSI LEASING, a. s., z kupní ceny částku 300 000 Kč v hotovosti M. B. a dále zaplatila dne 21. 6. 2002 převodem na účet společnosti Trade service HK, spol. s r. o., částku 429 151 Kč, kdy zbývající část kupní ceny nebyla vyplacena z důvodu údajně provedeného zápočtu zálohy na kabinu mezi M. B. a Z. S., na splátkách leasingové smlouvy pak následně byly zaplaceny pouze další tři platby v částkách po 30 364 Kč a další splátky již hrazeny nebyly
3. M. B. a Ing. J. Č.
během srpna 2002 v Hradci Králové při sjednávání smlouvy o převodu členských práv ve Stavebním družstvu Hradec Králové, se sídlem V Lipkách 894, Hradec Králové, s právem nájmu řadového domu č. p. … v Hradci Králové, S. ulici, mezi L. K. (nyní Z.), a Ing. L. Č., za ústně sjednanou smluvní cenu 2 100 000 Kč, společným jednáním přesvědčili L. K., aby v písemném vyhotovení smlouvy bylo odstupné za převod členských práv a povinností uvedeno toliko ve výši 800 000 Kč, která odpovídala ústně sjednané záloze, kterou L. K. převzala dne 29. srpna 2002, aniž by oni nebo Ing. L. Č. hodlali kupní cenu doplatit, a obžalovaný M. B. poté vystavil směnku vlastní ve výši 1 300 000 Kč se lhůtou splatnosti do 31. prosince 2003, kterou však neměl v úmyslu proplatit, čímž poškozené L. K., nyní Z. způsobili škodu ve výši 1 300 000 Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání, a to obviněný M. B. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Daniela Miliće a obviněný Ing. J. Č. prostřednictvím svých obhájců JUDr. Jiřího Teryngela a JUDr. Ervína Perthena.
Obviněný M. B. dovolání směřoval proti všem výrokům napadeného rozsudku. Uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že vrchní soud ve svém rozhodnutí zhojil vady odvoláním napadeného rozsudku pouze částečně. Jeho jednání sice správně subsumoval pod speciální skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, nicméně došel k chybnému závěru, že se tohoto jednání dopustil jako spolupachatel formou pokračování v trestném činu. Taková právní kvalifikace skutku, tedy jako jediného pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu, je podle obviněného nesprávná. V žádném z projednávaných případů nebyl účastníkem úvěrové smlouvy, jelikož nikdy ani za poškozenou organizaci ani za jednotlivé žadatele o úvěr nejednal a žádným svým jednáním se nepodílel na uzavírání úvěrových smluv, tudíž jako pachatel nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, nadto ani nebylo jeho povinností kontrolovat podklady předkládané jednotlivými žadateli o úvěr, jediným jeho úkolem bylo tyto žadateli shromážděné a předložené údaje postoupit příslušnému oddělení VSS KB.
Tato skutková zjištění vzal podle obviněného za prokázaná i odvolací soud, přičemž se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil i s tím, že za poškozenou ve skutečnosti jednali její zaměstnanci, a to konkrétně Z. J. a J. V., přičemž Z. J. podklady předložené žadateli o úvěr ať již úmyslně či z nedbalosti nepodroboval kontrole, neověřoval skutečnou totožnost osob a J. V. nedodržovala pořadník žádostí a oba tak umožnili čerpání úvěru osobám, které by jej za situace, kdyby poškozená měla k dispozici pravdivé údaje, čerpat nemohli buď vůbec, popřípadě by se tak dělo za jiných podmínek. V souladu s teorií i ustálenou judikaturou podle obviněného pachatelem trestného činu úvěrového podvodu spáchaného podvodným jednáním při sjednávání úvěrové smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy, tedy například dlužník nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele, který jedná v zákoně popsaným způsobem na úkor druhého účastníka, tedy že jedna strana druhou podvádí (viz rozh. č. 27/2001 Sb. rozh. tr., 5 Tdo 151/2007). Osoba, která účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, může být jen pomocníkem, přičemž o pomoc půjde jen v případě, kdy jednání pachatele, který je účastníkem úvěrové smlouvy, dosáhne stadia pokusu nebo dokonaného trestného činu. Obviněný sám však za poškozenou VSS KB nikdy nejednal, nebyl jejím zaměstnancem ani zmocněncem, se žadateli smlouvy o úvěru neuzavíral, ani je nesjednával, a tedy svým jednáním ani nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu. Jeho úkolem bylo pouze podklady shromážděné od žadatelů o úvěr dále postoupit příslušným pracovníkům poškozené, a teprve oni sami poté jednak měli ověřovat pravdivost předkládaných podkladů, a pokud tyto shledali bezvadnými, následně tito zaměstnanci rozhodovali o poskytnutí úvěru, když žadatelům nejprve poskytnutí úvěru schválili a následně jim zasílali k podpisu smlouvy o úvěru, a tedy oni sami jednali ve věci uzavírání smluv za poškozenou, sjednávali smlouvy s jednotlivými žadateli, určovali, zda a za jakých podmínek jim bude úvěr poskytnut, a byli tak na rozdíl od něj účastníky smlouvy.
Obviněný má za to, že nesplňoval náležitosti speciálního subjektu trestného činu úvěrového podvodu a nemohl se tedy tohoto trestného činu jako pachatel ani jako spolupachatel dopustit. Pokud již soud dospěl k závěru, že se na poskytnutí úvěru osobám, kterým by jej poškozená, pokud by znala pravý stav věci, neposkytla vůbec, popřípadě za odlišných podmínek, nějakým způsobem podílel, pak měl dospět k závěru, že obviněný byl nanejvýš účastníkem trestného činu úvěrového podvodu, a to ve formě návodu nebo pomoci jednotlivým žadatelům. Odvolací soud se však z tohoto hlediska s právní kvalifikací jeho jednání jako spolupachatelství prakticky nevypořádal. V odůvodnění rozsudku pouze stručně a v rozporu s ustálenou judikaturou i právní teorií uvedl, že pachatelem úvěrového podvodu může být i osoba odlišná od účastníka úvěrové smlouvy, dále v rozhodnutí odkázal na rozhodnutí č. 6/2004-I. Sb. rozh. tr., které ovšem žádný takový závěr neobsahuje, a ani jinak nevysvětlil, na základě jakých jiných úvah jeho jednání kvalifikoval jako spolupachatelství. Argumentace odvolacího soudu ohledně právního posouzení skutku v odůvodnění rozsudku prakticky absentuje.
To, že odvolací soud podle obviněného nesprávně posoudil jeho jednání jako spolupachatelství namísto účastenství má přitom zcela zásadní význam i proto, že jako spolupachatel byl odsouzen za pokračující trestný čin ke společnému, nikoli souhrnnému trestu, jak by tomu bylo v případě správného právního posouzení jeho jednání. V důsledku toho trest, který mu byl uložen, je podle obviněného nezákonný, jelikož v případě účastenství nepřichází pokračování v trestném činu vůbec do úvahy, a tedy ani uložení společného trestu.
Závěrem svého dovolání navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 5 To 53/2011, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 2 T 8/2007, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. J. Č. označil ve svém dovolání důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že jde již o druhé rozhodnutí v téže věci, původně byl obviněný rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2009 obžaloby zproštěn. Proti novému rozsudku podal obviněný rozsáhlé odvolání, v němž namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů a navrhl dokazování doplnit vyžádáním některých listinných důkazů. Zásadním pochybením, jehož se krajský soud dopustil, je absence odůvodnění jednotlivých znaků trestného činu podvodu. Obviněný si stojí na tom, že za převod chtěl vyplatit částku 1 600 000 Kč, odpovídající částku také vybral v bance. Zajišťovací směnka, s níž však neměl nic společného, zněla na částku 1 300 000 Kč. Soud vychází z toho, že poškozené byla způsobena tato škoda, neboť uvedená částka jí nebyla zaplacena. Stěžejní otázka však podle obviněného je, zda se obvinění skutečně obohatili o 1 300 000 Kč. Zde odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 656/2010: k dokonání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. dojde v okamžiku způsobení škody. Dodatečné ručení zástavou je z hlediska naplnění subjektivní stránky citovaného trestného činu zcela bez významu. Směnka vystavená obviněným B. byla směnkou zajišťovací. Proto vznik škody je nutno vázat na skutečnou hodnotu členského podílu za uvedený byt, resp. řadový dům. Cena za převod družstevního podílu je vždy rozdílná od ceny za převod nemovitosti, jde o různých způsob vztahu k užívání nemovitosti, kdy člen družstva není skutečným, ale jen zprostředkovaným vlastníkem. Způsobená škoda tedy nemůže činit částku, kterou poškozená požadovala, ani částku, na kterou byla vypsána zajišťovací směnka, ale částku, která odpovídala ceně družstevního podílu v roce 2002. Takový důkaz však proveden nebyl.
Krajský soud (str. 63) nepovažoval za věrohodné znalecké posudky, které byly předloženy obviněným, resp. vypracovány na jeho žádost, za věrohodné, aniž by blíže zdůvodnil, oč svou nedůvěru opírá. Trestní řízení podle obviněného v rámci dokazování, na rozdíl od řízení občanskoprávního, nezná notorietu, proto úvaha soudu, že „vzhledem k reálným cenám, jež jsou na trhu s nemovitostmi v Hradci Králové“ se uváděné ceny jeví jako velmi nízké, je úvaha, která se neopírá o žádný soudem provedený důkaz. Navíc je toto odůvodnění v rozporu s výrokem rozsudku, když ve výroku hodnotu členského podílu soud stanoví částkou 1 800 000 Kč. Jestliže poškozená obdržela částku 800 000 Kč, pak i podle výroku rozsudku nalézacího soudu mohla být poškozena maximálně o 1 000 000 Kč, nikoli o 1 300 000 Kč, na něž byla vystavena směnka. V tomto směru je podle obviněného vnitřně rozporný i sám výrok rozsudku krajského soudu.
Soudy se podle obviněného nevypořádaly s celou řadou rozporů týkajících se ocenění předmětného bytu (podílu). Znalec René Tomeš, který zpracovával posudek pro Policii ČR, stanovil hodnotu na 1 800 000 Kč, nereflektoval však některé významné skutečnosti, které z části vyšly najevo až později - což ovšem mělo vliv jen na snížení hodnoty. Zejména nebylo řádně přihlédnuto k tomu, že družstevní dům stojí na cizím pozemku a cizím pozemkem je i zahrada a předzahrádka, přes kterou je možný přístup k domu. Jedná se tak o tři cizí pozemky, a to dvou různých vlastníků, nikoliv jen jednoho (pozemky navíc ani po 9 letech nebyly převedeny na současného majitele domu, toho je jen pozemek přímo pod domem, zbylé nikoliv). Znalec René Tomeš nezohlednil i prokázanou rekonstrukci domu, která byla provedena po převodu členských práv a povinností z poškozené Z. na Ing. Č., resp. viděl a oceňoval členská práva a povinnosti až po rekonstrukci domu. Konečně v původním posudku znalce Tomeše nebylo zmíněno ani zástavní právo, které na nemovitosti vázlo. Ohledně znalce Tomeše je přitom uvedeno, že mu není známo, že by v nemovitosti probíhaly stavební práce. Obviněný přitom založil do spisu ohlášení stavebních úprav, které tuto skutečnost prokazuje. Ani to soud nijak nereflektoval. Znalec navíc ocenil nemovitost porovnávací metodou, kterou v tomto případě nelze použít, neboť není možné opatřit porovnávaná členská práva a povinnosti s právem nájmu řadovky 1+ 4 v této lokalitě. Posudek znalce Tomeše je tedy vadný, i tak ale ohodnocuje předmětná práva a povinnosti o 300.000 Kč níže než soudy, které k tomu nemají odbornou kvalifikaci.
Byl také proveden důkaz posudkem znalce Jiřího Melicha, podle jehož znaleckého posudku byla ke dni převodu hodnota členských práv a povinností stanovena na částku 1.280.000,- Kč až 1 350 000 Kč. Tento znalec se vypořádal se všemi skutečnostmi, které hodnotu členských práv ovlivňovaly. Bylo též zpracováno odborné stanovisko znaleckého ústavu EXPERTIZA CZ, s. r. o., který odhadl hodnotu členských práv a povinností k 29. 8. 2002 na 1,2 mil. - 1,3 mil. Kč.
Soud první instance na str. 54 napadeného rozsudku, poslední odstavec, tyto důkazy podle obviněného zcela pomíjí, tvrdí, že jsou vypracovány pro jiné řízení, nežurnalizuje je jako čísla spisu a zakládá je do přílohové obálky A). Tím založil vážnou vadu svého rozhodnutí, když znalecký posudek znalce Melicha má veškeré náležitosti vyžadované trestním řádem a ve smyslu §110a tr. ř. se na něj musí hledět stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení. Je vypracován přímo pro toto řízení. I odborné vyjádření je vyhotoveno pro potřeby tohoto řízení a nemůže být soudem bez dalšího přehlíženo. Odvolací soud výše uplatněné zásadní námitky v odvolání zcela přehlíží a vůbec žádným způsobem se s nimi nevypořádává. Naopak, aniž by k tomu provedl dokazování nebo aniž by k tomu měl příslušné odborné znalosti, tvrdí, že cena členských práv a povinností 2 100 000 Kč byla v daném místě a čase (k 29. 8. 2002) reálná a cena 1 600 000 Kč prý byla velmi nízká.
Poškozená Z. si již na obviněném B. vyžalovala směnečný peníz 1 300 000 Kč a existuje tak podle obviněného překážka věci rozhodnuté. V trestním řízení tedy ta samá částka byla přiznána podruhé, v rozporu se zásadou res iudicata.
Soud ve výroku hovoří o škodě 1 300 000 Kč, nicméně ze znaleckých posudků a odborného vyjádření, které ohodnocují členská práva a povinnosti k roku 2002, vyplývá, že jejich hodnota byla mnohem nižší nežli podle obviněného poškozenou Z. smyšlených 2 100 000 Kč. Požadavek na 1 300 000 Kč je v příkrém rozporu s provedenými důkazy a za této situace je podle obviněného plně na místě odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Nelze pominout výpověď svědka B., přes jehož realitní kancelář původně chtěla paní Z. prodat „dům s pozemky“, který při hlavním líčení k ceně členských práv uvedl, že bez pozemku a práva přístupu na pozemek by to bylo prakticky neprodejné. Existence pochybností o skutečné ceně družstevního podílu měla vést soud k určení škody nižší, pokud neuznal za vhodné tyto pochybnosti odstranit. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS2042/08 a č. 36/2006 (8 Tdo 833/2005). Neopatrnost poškozené podle názoru obviněného nemůže být nahrazována státním donucením a „rozšířením trestního bezpráví“ do oblasti občanskoprávních vztahů. To platí zvláště za existence ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, stanovícím zásadu subsidiarity trestní represe. V této souvislosti obviněný poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 486/2010. S těmito námitkami se Vrchní soud vypořádal pouze tím, že v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí prakticky shodně s krajským soudem, že požadovaná částka 2 100 000 Kč byla za převod členských práv reálná, zatímco částka 1 600 000 Kč byla nízká. K takovému závěru opět chybějí potřebné důkazy. Pokud krajský soud ani soud odvolací neuvěřily znaleckým posudkům o ceně převáděného bytu, resp. družstevního podílu, měly podle názoru obviněného přibrat znalce nové, popřípadě podrobně zdůvodnit, oč opírají svou nedůvěru. Pokud tak neučinily, porušily právo na spravedlivý proces. Lze tu poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2445/09. Navrhované důkazy, které měly ověřit skutečnou časovou souslednost sjednání smlouvy, jejího podpisu a k vystavení zajišťovací směnky, mohly a měly přispět k náležitému posouzení výše škody, která je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu (například výslech znalce Melicha, který byl navrhován i u odvolacího soudu a který bez zdůvodnění nebyl proveden). Jde tedy podle obviněného o opomenuté důkazy, které mohly mít zásadní význam pro posouzení viny, a jejich opomenutím bylo porušeno právo na spravedlivý proces. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu II. ÚS 264/04. Bez těchto důkazů nebylo možné odstranit přetrvávající rozpory ve zjištění skutkového stavu věci. Výpovědi poškozené Z., ač vnitřně rozporné, mají při úvahách soudů obou stupňů zřetelně větší váhu než výpovědi svědčící pro obhajobu. Jde tu o otázku rovnosti před zákonem. Toto právo má hmotně právní charakter. Třebaže bylo porušeno nedodržením především předpisů procesních, lze se vady rozhodnutí takto způsobené podle názoru obviněného dovolávat na základě ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu poukazuje na nález Ústavního soudu ÚS 669/05 a rozhodnutí I. ÚS 55/04.
Z výpovědi obviněného i dalších důkazů je patrno, že se Z. jednal o ceně pouze B., Č. měli informace zprostředkované právě od něj. Takový důkaz, či sled důkazů, který by bez důvodných pochybností prokázal údajný slib Ing. Č. či Ing. Č., že paní Z. slíbili za převáděná členská práva a povinnosti v SBD částku 2 100 000 Kč, obžaloba nepředložila. Poškozená Z. vedla proti Ing. Č. občanskoprávní řízení, kdy se domáhala určení, že je subjektem členských práv a povinností. Nicméně již před soudem prvního stupně vzala svoji žalobu před započetím jednání ve věci v celém rozsahu zpět a nyní se snaží dosáhnout zisku peněz v trestním řízení, když v civilním byla neúspěšná.
Obviněný dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, podle něhož platí, že z hlediska principů, na nichž je založen demokratický právní stát, je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Obviněný dále odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01. Č. se písemně dohodli ve vztahu k poškozené Z. na částce 800 000 Kč a to splnili, nemohli byť vzdáleně předpokládat, že by snad měli páchat trestný čin. Částku dalších 800 000 Kč pak předali panu B., který jim uvedl, že takto je se Z. dohodnut. Bylo prokázáno, že Ing. Č. právě částku 1 600 000 Kč vybral, to potvrzují i nezainteresovaní svědci (Ing. C., pan K. a paní N.) - to však soudy zcela přehlédly. Úmysl obviněného nebyl v řízení nijak prokázán.
K výroku o náhradě škody obviněný poukázal na nález II. ÚS 1320/08. Krajský ani vrchní soud se podle něj vůbec nevypořádaly s námitkou promlčení nároku na náhradu škody. K tomu se vztahuje i nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11. Dále podle obviněného nelze přehlédnout ustálenou civilní judikaturu, podle níž je soud vždy i bez návrhu povinen zkoumat, zda jsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody podle ustanovení §450 obč. zák. Výrok o náhradě škody v adhezním řízení, včetně podmínek aplikace §450 obč. zák., musí být náležitě odůvodněny. Trestní soud v adhezním řízení nemůže rezignovat na náležité odůvodnění výroku o náhradě škody, včetně posouzení osobních a majetkových poměrů obviněného. Přitom výše škody je kvalifikační předpoklad pro trestný čin podvodu. Pokud by bylo vycházeno z jiné částky (a škoda by tak byla do 500 000 Kč), byl by to trestný čin dle §250 odst. 2 a nikoliv odst. 3 tr. zák.
Obviněný dále napadá peněžitý trest ve výši 250 000 Kč, který mu byl uložen podle jeho názoru nezákonně. Jak v trestním zákonu, tak nyní v trestním zákoníku, je upraveno uložení peněžitého trestu tak, aby nebyl nedobytný (§68 odst. 6 tr. zákoníku). Obviněný je nemajetný a je proti němu vedena exekuce pro 1,7 mil. Kč s příslušenstvím, což v řízení vyšlo najevo (zejména při jeho výslechu).
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 5 To 53/2011 ve vztahu k obviněnému Ing. J. Č. v celém rozsahu a stejně tak rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2011, sp. zn. 2 T 8/2007, a dále postupoval podle §265l tr. ř.
K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství . Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání k dovolání obviněného M. B. uvedla, že poukazuje-li na to, že v žádném z přisouzených případů nebyl účastníkem úvěrové smlouvy, neboť nikdy za poškozený bankovní ústav ani za jednotlivé žadatele o úvěr nejednal a žádným svým jednáním se nepodílel na uzavírání úvěrových smluv, je na místě připomenout skutkové okolnosti, za kterých byl ve všech 41 případech, popsaných ad I. výroku o vině, uznán vinným pokračujícím zvláště závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku.
Zde vyjádřené právní postavení „pracovníka Komerční banky, a. s., pobočka Hradec Králové“, ve kterém se dovolatel dopouštěl přisouzeného jednání, vypovídá o tom, že z hlediska subjektu trestného činu úvěrového podvodu, kterým může být podle ustálené judikatury pouze účastník úvěrové smlouvy, popř. ten, kdo na jeho straně vystupuje, jednal na straně budoucího úvěrového věřitele z pozice svého zaměstnaneckého vztahu k němu. Jeho skutečné právní postavení, byť vycházelo z jeho pracovně právního vztahu ke Komerční bance, a. s., se však opíralo o odvozený právní vztah, založený na smluvním typu spolupráce mezi jeho zaměstnavatelem a Všeobecnou stavební spořitelnou komerční banky, a. s., který se týkal výkonu zprostředkovatelské činnosti při uzavírání smluv stavebního spoření ve prospěch Všeobecné stavební spořitelny Komerční banky, a. s., a byl uskutečňován na vybraných prodejních místech Komerční banky, a. s., a to prostřednictvím jejích určených zaměstnanců. Je tedy zřejmé, že se dovolatel nacházel v odvozeném postavení smluvního zprostředkovatele nabídky bankovních produktů Všeobecné stavební spořitelny Komerční banky, a. s., který byl vybaven oprávněním poskytovat základní poradenské služby, které se týkaly úvěrů poskytovaných v rámci stavebního spoření. Přitom z další části popisu tzv. skutkové věty výroku o vině vyplývá, jakým konkrétním způsobem takové postavení naplňoval: „…v žádostech o poskytnutí úvěru uváděl nepravdivé údaje o skutečnostech rozhodných pro schválení žádosti o uzavření úvěrové smlouvy, a to včetně údaje o účtu, na který mají být finanční prostředky bezhotovostně převedeny, sám padělal či vědomě předložil padělané doklady, potvrzující tyto nepravdivé skutečnosti, následkem čehož byly překlenovací úvěry poskytnuty i osobám, které nechtěly nebo pro nedostatek finančních prostředků nebyly schopny úvěr splácet, čehož si byl při podání žádosti vědom, a po vyplacení úvěru na jemu přístupný účet vybral finanční prostředky v hotovosti a v nezjištěné výši předal konkrétnímu žadateli…“.
Pokud dovolatel v této souvislosti poukazuje na ustálenou judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 151/2007) s tím, že (budoucím) účastníkům úvěrového smluvního vztahu pouze opatřoval potřebné nepravdivé údaje, pak je z výše citované části výroku o jeho vině podle státní zástupkyně zřejmé, že skutečná míra jeho angažovanosti v přisouzených úvěrových případech byla podstatně širšího rozsahu a tedy se rozhodně neomezovala na pouhé dílčí přispění budoucím účastníkům úvěrových smluv a tím i pachatelům trestného činu úvěrového podvodu.
Při zdůraznění speciálního subjektu trestného činu úvěrového podvodu, kterým podle dostupné judikatury nemůže být nikdo jiný, než účastník úvěrové smlouvy, a dále odvozeným způsobem osoba, která vystupuje na straně některého z nich (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 6 Tdo 545/2004), se v uvedeném směru odvolací soud (viz č. l. 26 druhý odstavec shora) postavil na stanovisko, že při takovém způsobu jednání vystupoval dovolatel za fyzické osoby jednotlivých žadatelů, domáhajících se smluvního zřízení překlenovacího úvěru k jejich stavebnímu spoření, byť se tak stalo bez formálního právního úkonu, o který by se jejich zastoupení opíralo. K uvedenému úsudku druhostupňového soudu se podle státní zástupkyně lze v zásadě přiklonit právě s odkazem na povahu přisouzeného podvodného jednání, kdy dovolatel při sjednávání úvěrů s nezbytnou profesionální znalostí rozhodných okolností schvalovacího procesu svými vlastními aktivitami tzv. zajišťoval splnění podmínek jejich úspěšného udělení, a tedy takovým způsobem jednal za - do té doby neúspěšné - žadatele o poskytnutí úvěru. Přitom v některých případech takto dokonce postupoval, aniž by tyto osoby, poskytnuvší mu toliko svůj podpis na prázdný list papíru, byly skutečnými žadateli o úvěr. Lze tedy uzavřít, že byť po stránce formální vystupoval výlučně v postavení smluvního zprostředkovatele Stavební spořitelny Komerční banky, a. s., zneužil v rámci takového postavení uděleného poradenského oprávnění k takovému postupu, který by musel samostatně absolvovat každý (jinou právnickou či fyzickou osobou nezastoupený) a tedy samostatně jednající uchazeč o úvěr.
Byť se tedy dovolatel nacházel ve formálním postavení zprostředkovatele potenciálního úvěrového věřitele, svým způsobem jednání se fakticky dostal do postavení zprostředkovatele zájemců o uzavření úvěrové smlouvy (nehledě na případy, kdy jednal zcela svévolně bez jejich vědomí) a tedy není podle státní zástupkyně sporu o tom, že v rámci posuzovaného jednání vystupoval minimálně za jednu ze smluvních stran budoucího úvěrového vztahu. V posuzovaném směru tak zůstává rozhodným, že zákonná podmínka speciálního subjektu trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu výkladového ustanovení §114 odst. 1, 2 tr. zákoníku byla na jeho straně splněna.
Dovolatel sice správně poznamenává, že odvolací soud vzal dále za prokázaná ta skutková zjištění, že za poškozenou Všeobecnou stavební spořitelnu Komerční banky, a. s., jednali její zaměstnanci J. a V. Současně však přehlíží, že tito pracovníci jednali až v další fázi úvěrového procesu, vymezeného pojmem „při sjednávání úvěrové smlouvy“ a aktuálně spočívající v rozhodování o podaných a potřebnými údaji doložených žádostech o úvěr, popř. v ověřování jejich správnosti a pravdivosti, na kterou se výše uvedené právní úvahy k dílčímu rozsahu dovolatelovy angažovanosti v rámci téže situační podmínky již nevztahují. Byť se v jejich činnosti vyskytly po stránce kontrolní a rozhodovací nedostatky zásadní povahy, nemohl být jejich podíl na způsobení škodlivého následku důvodem k dovolatelovu vyvinění.
Jestliže dovolatel buď sám padělal nebo vědomě použil nepravdivé doklady k žádostem o poskytnutí překlenovacího úvěru stavebního spoření (a tedy se jeho činnost neomezovala na pouhé postupování takových podkladů příslušnému oddělení Všeobecné stavební spořitelny Komerční banky, a. s., jak v rozporu se skutkovým stavem věci namítá), pak se na neoprávněné výplatě úvěrových finančních prostředků na jemu přístupné bankovní účty třetích osob podílel tak výrazným způsobem, že zanedbání ověřovací a kontrolní činnosti na straně pracovníků poškozeného úvěrového věřitele mohlo sehrát jen podružnou roli a tedy nebylo způsobilé přerušit příčinnou souvislost jednání obviněného a jeho škodlivého následku. Nelze mu tak podle státní zástupkyně přisvědčit v tom, že na jeho straně jsou dány toliko podmínky účastenské formy trestné součinnosti.
Pokud se obviněný z hlediska přisouzeného pachatelského postavení pozastavuje nad nedostatečným vyložením takového právního závěru v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak podle státní zástupkyně přehlíží, že zde zcela postačovala citace komentářového výkladu k pojmu pachatel trestného činu úvěrového podvodu. Postup odvolacího soudu při právním posouzení dovolatelova jednání je podle státní zástupkyně v otázce speciálního subjektu trestného činu úvěrového podvodu jinak plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů tak, jak vyplývá z dále označených soudních rozhodnutí určujícího významu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 545/2004, 6 Tdo 1290/2009, rozhodnutí Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 6 To 575/99). Vzhledem ke správně dovozenému postavení dovolatele jako pachatele bylo třeba za současně splněných podmínek §116 tr. zákoníku o pokračování nahlížet na všech 41 dílčích podvodných útoků ad I. výroku o vině jako na pokračující trestnou činnost s jejím výsledným škodlivým následkem ve výši 7 493 480 Kč a tomu odpovídající právní kvalifikaci jako zvláště závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku tak považovat za správnou. Nelze tak podle státní zástupkyně ani sdílet dovolatelovo obecné přesvědčení, že mu byl uložen nezákonný trest.
K dovolání obviněného Ing. J. Č. státní zástupkyně uvádí, že pokud s poukazem na nedostatečný rozsah provedeného dokazování, jakož i vadný způsob jeho hodnocení namítl, že se soudům nepodařilo hodnověrně prokázat, že to byl právě on, který paní Z. slíbil za převod členských práv a povinností k obchodované nemovitosti částku 2 100 000 Kč a uvedl ji tak v omyl, jde o námitky skutkové povahy v dovolacím řízení obecně nezohlednitelné. O jiný, než přisouzený skutkový podklad výroku o vině se dovolatel opírá, vznáší-li námitku, že absentují jednotlivé znaky trestného činu podvodu, když si tzv. stojí na tom, že za převod bytu chtěl vyplatit částku 1 600 000 Kč, kterou také vybral v bance, aniž by měl cokoli společného s vystavením směnky na částku 1 300 000 Kč.
Soudy obou stupňů podle státní zástupkyně všechny podstatné skutkové okolnosti průběhu skutkového děje ad II./3 výroku o vině přijaly na podkladě logického a přesvědčivého postupu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., aniž by byl dán jakýkoliv důvod vznášet pochybnost extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě opatřenými skutkovými zjištěními. Námitka zakládající výjimečný rozsah dovolacího přezkumu výslovně vznesena nebyla. Ani uskutečněný odkaz na ústavně konformní výklad výše označeného dovolacího důvodu (viz odkazy na nálezy Ústavního soudu ČR pod sp. zn. II. ÚS 669/05, I. ÚS 55/04) účelnost takového nadstandardního postupu nezakládá, pokud se dovolatel omezuje toliko na prosazení vlastní verze skutkového děje, aniž by současně na konkrétních příkladech poukázal na takový postup při hodnocení provedeného dokazování, který je založen na deformování jeho skutečné vypovídací hodnoty jak co do významu, tak i rozsahu prokazovaných skutečností, nezbytných pro posouzení otázky jeho viny.
Jestliže dovolatel v této souvislosti dále zpochybnil logiku postupu poškozené, která si za takových okolností (i přes obecný požadavek nezbytné míry obezřetnosti účastníka soukromoprávního vztahu při ochraně jeho majetkových práv) žádným formálně právním způsobem tzv. neošetřila doplatek sjednaného odstupného ve výši 1 300 000 Kč, pak mu nelze podle státní zástupkyně přisvědčit. Přehlédl totiž její důkazně nezpochybněné přesvědčení, že ústně dohodnuté platební podmínky předmětného obchodu vzala za zcela samozřejmé právě s ohledem na důvěryhodný způsob vystupování obviněného B. v pozici zprostředkovatele a tím jistého garanta korektního přístupu k celé záležitosti, do které se dostal na doporučení jejího syna.
Za jedinou hmotně právní námitku ve smyslu namítané nesprávnosti právního posouzení skutku, pak lze podle státní zástupkyně považovat tu, která vytýká soudům obou stupňů, že se z hlediska stanovení výše způsobené škody důsledně nezabývaly předepsaným postupem ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák. V posuzovaném směru je však třeba z okruhu kvalifikované dovolací argumentace vyřadit ty výhrady, které se vztahují k porovnávání procesní hodnoty v řízení nashromážděných znaleckých výstupů. Proto je namístě vycházet pouze z obsahu jediného znaleckého posudku soudem řádně přibraného znalce z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady nemovitostí René Tomeše, jakož i z jeho výslechu u hlavního líčení ze dne 26. 10. 2009. A to s tím závěrem, že dohodnutá cena ve výši 2 100 000 Kč byla v předmětném místě a čase reálná, a tedy dle kritérií, uvedených ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. obvyklá, neboť se vzhledem ke znalcově cenovému odhadu na částku 1 800 000 Kč ještě stále pohybovala v akceptovatelné toleranci smluvní volnosti zúčastněných stran.
Dále podle státní zástupkyně v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho variantě druhé činí dovolatel kvalifikované výhrady proti adheznímu výroku. Ty však byly řešeny z podnětu odvolání poškozené, jíž bylo plně vyhověno právě v odkaze na správnost její právní argumentace. Pokud dovolatel v tomto směru poukazuje na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2954/11 o tom, že adhezní výrok musí snést test ústavnosti, neboť v podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován, neboť je exekučním titulem, pak mu lze v obecné rovině přisvědčit. Co do zákonných podmínek adhezního rozhodování podle §228 odst. 1 tr. ř. je však třeba zdůraznit, že v daném případě podle nich postupováno bylo. Podmínkám ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. odpovídající rozsudečný výrok vychází z výroku o jeho vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterým byla poškozené L. Z. způsobena majetková škoda ve výši 1 300 000 Kč. K dokonání tohoto trestného činu došlo v okamžiku podvodného převodu členských práv a povinností poškozené Z. k domu v družstevním vlastnictví na nabyvatelku Ing. L. Č.. Stalo se tak tedy bez jakékoliv příčinné souvislosti s vystavením směnky, dodatečně a pouze fiktivně zajišťující splnění takto podvodně založeného závazku. Proto se právní titul pro rozhodnutí o náhradě škody zcela odlišuje od právního titulu plynoucího ze směnečného platebního rozkazu, byť znějí na číselně shodnou sumu peněz. O překážce věci pravomocně rozsouzené, bránící opětovnému přisouzení téže finanční částky, tak nemůže být podle státní zástupkyně řeč.
Nelze se podle jejího názoru přiklonit ani k té dovolatelově výhradě, že poškozené byl přiznán již promlčený nárok ve své naturální podobě, neboť došlo k úmyslnému způsobení škody a tedy se nárok na její náhradu promlčuje za podmínek §106 odst. 2 obč. zák. v desetileté lhůtě od data způsobení škody, t. j. ode dne 29. 8. 2002. Dovolatelovo úmyslné zavinění při způsobení škodlivého následku pak také vylučuje použití jím poukazovaného zmírňovacího ustanovení §450 obč. zák., dovolujícího uplatněný nárok na náhradu škody přiměřeně snížit.
Konečně k uloženému peněžitému trestu dovolatel uvedl, že mu tento trest byl uložen nezákonně. Přitom poukázal na ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku, podle kterého nelze uložit peněžitý trest, pokud je zřejmé, že by byl nedobytný, přičemž taková překážka byla splněna v jeho případě, jestliže je proti němu vedena exekuce pro pohledávku ve výši 1 700 000 Kč s přísl. Byť je zřejmé, že má na mysli nedobytnost peněžitého trestu, který mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen ve výši 250 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, lze podrobnější odůvodnění takové námitky postrádat, pokud se dovolatel omezuje pouze na dílčí informaci o pravomocném exekučním titulu na částku 1 700 000 Kč, který směřuje proti jeho osobě, aniž by kvalifikovaně oponoval úvaze odvolacího soudu, kterou byl při ukládání tohoto druhu trestu a jeho výše veden. Podmínky pro uskutečnění dovolacího přezkumu v uvedeném směru tak nejsou splněny, jestliže dovolatel nekonkretizoval celkový aktuální stav svých majetkových poměrů (zejména ve smyslu svého nezanedbatelného nemovitého majetku, nabytého v souvislosti s B. jednáním ad I. výroku o vině), který by výkon tohoto vedlejšího trestu činil neuskutečnitelným.
Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněných M. B. a Ing. J. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Pokud jde o dovolání obviněného M. B., je nutno především uvést, že jeho námitky v zásadě uvedený dovolací důvod naplňují a Nejvyšší soud se jimi zabýval. Zjistil však, že jsou zjevně neopodstatněné.
Lze plně souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že skutek obviněného, tak jak byl popsán ve výroku jeho rozsudku, naplňuje znaky trestného činu úvěrového podvodu. Právní názory vyslovené v rozhodnutí č. 27/2001 Sb. rozh. tr. a v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 151/2007, na které obviněný v dovolání odkazuje, totiž že „ Pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. (resp. nyní trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku) spáchaného podvodným jednáním při sjednání úvěrové smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy, např. dlužník nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele. Osoba, která účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, může být jen pomocníkem, přičemž o pomoc ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. půjde jen v případě, kdy jednání pachatele - účastníka úvěrové smlouvy - dosáhne stadia pokusu nebo dokonaného trestného činu“ , byly vývojem soudní judikatury a nauky překonány, resp. upřesněny. Přitom překonány byly právě v tom smyslu, že pachatelem uvedeného trestného činu může být vedle účastníků úvěrové smlouvy i jiná osoba, která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na sjednávání úvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Sjednávání úvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, která uzavření úvěrové smlouvy předchází, v jehož rámci si strany úvěrové smlouvy poskytují určité údaje a na základě nich vyjadřují svá stanoviska. Za pomocníka ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) za podmínky, že jednání pachatele dospělo alespoň do stadia pokusu, se považuje ta osoba, která straně úvěrové smlouvy poskytne pouze potřebné nepravdivé údaje (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §10 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2110 s., č. 36/2009 Sb. rozh. tr., č. 37/2009 Sb. rozh. tr. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. 545/2004). Takto také odvolací soud svůj názor o postavení obviněného M. B. jako pachatele odůvodnil na str. 26 svého rozsudku. Vysvětlil také podrobně spolupráci Komerční banky a VSS Komerční banky při zřizování a správě smluv o stavebním spoření, jakož i úlohu a postavení tohoto obviněného při předkládání žádostí o poskytnutí překlenovacího úvěru ze stavebního spoření Všeobecné stavební spořitelně Komerční banky. Tento závěr ostatně sdílí a podrobně rozebírá ve svém vyjádření k dovolání státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. J. Č., je nutno uvést, že řada jeho námitek dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), jak byl shora stručně vysvětlen, ani jiný dovolací důvod nesplňuje. Jde zejména o část, v níž odkazuje na nedostatečný rozsah provedeného dokazování, jakož i vadný způsob hodnocení důkazů, v jehož důsledku se soudům nepodařilo hodnověrně prokázat, že to byl právě on, který poškozené Z. slíbil za převod členských práv a povinností k obchodované nemovitosti částku 2 100 000 Kč a uvedl ji tak v omyl. Tyto námitky se týkají pouze skutkových zjištění. Pokud jde o námitky ohledně zjišťování výše škody na základě znaleckého posudku, jde o námitky procesní, jejichž výsledkem má být rovněž jiný skutkový stav, než který dovodily soudy v napadených rozhodnutích. O jiný, než soudy zjištěný skutkový podklad výroku o vině, se tento dovolatel také opírá, vznáší-li námitku, že absentují jednotlivé znaky trestného činu podvodu, když tvrdí, že za převod bytu chtěl vyplatit částku 1 600 000 Kč, kterou také vybral v bance, aniž by měl cokoli společného s vystavením směnky na částku 1 300 000 Kč. Tyto své závěry ostatně soudy logicky odůvodnily, takže nějaké úvahy o možném přezkoumání skutkového stavu s odkazem na některá rozhodnutí Ústavního soudu nepřipadají v úvahu.
Hmotně právní argumentací ohledně zjištění výše způsobené škody je námitka obviněného Ing. J. Č., že tato je v rozporu se skutečností, že soudy vycházely z hodnoty členského podílu stanoveného znalcem na částku 1 800 000 Kč, za škodu však považovaly částku 2 100 Kč. Jestliže poškozená obdržela částku 800 000 Kč, pak mohla být poškozena maximálně o 1 000 000 Kč, nikoli o 1 300 000 Kč, na něž byla vystavena směnka obviněným M. B.. Obviněný Ing. J. Č. vlastně vychází z právního názoru, že škodou u trestného činu podvodu, kdy uskutečněným cílem pachatele je nezaplatit celou dohodnutou částku za převod majetkových práv, je rozdíl mezi hodnotou majetkových práv a nižší částkou, kterou pachatel zaplatit chtěl. Zde lze v podstatě souhlasit s názorem státní zástupkyně, že dohodnutá cena ve výši 2 100 000 Kč za převod byla v předmětném místě a čase reálná, a tedy podle kritérií uvedených v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. obvyklá, neboť se vzhledem ke znalcově cenovému odhadu na částku 1 800 000 Kč ještě stále pohybovala v akceptovatelné toleranci smluvní volnosti zúčastněných stran. Zde lze přiměřeně odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 198/2005. V tomto rozhodnutí je vyjádřen právní názor, podle kterého při zjišťování výše škody, která je zákonným znakem trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spáchaného vylákáním věci podvodným slibem zaplacení dohodnuté částky, se zpravidla vychází ze skutečné hodnoty věci, a nikoli z výše dohodnuté částky (viz rozhodnutí č. 42/1990 – I Sb. rozh. tr.). Primárním hlediskem je zde ve smyslu §89 odst. 12 cena věci v místě obvyklá, za kterou je třeba považovat cenu v obci, popřípadě v její části, kde došlo k trestnému činu, stanovenou pro prodej věci v běžné obchodní síti. Cena věcí, resp. služeb dohodnutá v rámci poctivého závazkového vztahu uzavřeného mezi osobami podnikajícími v příslušném oboru při dodržení pravidel smluvní svobody zpravidla odpovídá ceně, za kterou se věc (služba) v době a místě činu obvykle prodává. Proto není-li z okolností zřejmé něco jiného, nelze ani smluvní cenu jako východisko pro stanovení výše škody bez dalšího zpochybňovat (viz též ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů).
Obviněný Ing. J. Č. dále v rámci hmotně právních námitek odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, podle něhož platí, že z hlediska principů, na nichž je založen demokratický právní stát, je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. I v tomto směru má Nejvyšší soud stejný názor jako státní zástupkyně, který zaujala ve svém vyjádření k dovolání obviněného Č.. Ten totiž přehlíží důkazně nezpochybněné přesvědčení poškozené L. Z., že ústně dohodnuté platební podmínky předmětného obchodu vzala za zcela samozřejmé právě s ohledem na důvěryhodný způsob vystupování obviněného M. B. v pozici zprostředkovatele a tím jistého garanta korektního přístupu k celé záležitosti, do které se dostal na doporučení jejího syna. Navíc ještě ten den z její iniciativy obviněný M. B. právě proto, aby uspokojil její případné obavy z prokazatelnosti celého nároku, vyhotovil na dosud nezaplacenou část dohodnuté částky zajišťovací směnku. Nelze tedy považovat jednání této poškozené za obdobu jednání poškozených ve věci, ve které rozhodoval Nejvyšší soud citovaným rozhodnutím. Ostatně úvahy ohledně významu vynaložené opatrnosti účastníků soukromoprávního vztahu závisí plně na konkrétních okolnostech jednotlivých případů, které jsou, pokud nejde o zcela stejnou skutkovou situaci, obtížně srovnatelné.
Za námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dále považovat námitky obviněného Ing. J. Č. vznesené proti výroku o náhradě škody.
Nejvyšší soud však dospěl závěru, že tento výrok v rozsahu možného přezkumu v dovolacím řízení plně odpovídá podmínkám ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. Vychází z výroku o vině tohoto obviněného trestným činem podvodu podle §250 odst. 1,3 písm. b) tr. zák., kterým byla poškozené L. Z. způsobena majetková škoda ve výši 1 300 000 Kč. K dokonání tohoto trestného činu došlo v okamžiku podvodného převodu členských práv a povinností této poškozené k domu v družstevním vlastnictví na nabyvatelku Ing. L. Č.. Stalo se tak tedy bez jakékoliv souvislosti s vystavením směnky, dodatečně a pouze fiktivně zajišťující splnění takto podvodně založeného závazku. Proto se právní titul pro rozhodnutí o náhradě škody zcela odlišuje od právního titulu, plynoucího ze směnečného platebního rozkazu, byť znějí na číselně shodnou sumu peněz. Lze pak souhlasit se závěrem Vrchního soudu v Praze, pokud odkázal na, podle jeho názoru správnou, argumentaci poškozené L. Z. uvedenou v jejím odvolání. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které mimo jiné poškozená odkazuje (usnesení ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 Odo 202/2002) plnění z tzv. zajišťovací směnky je samostatným nárokem nezávislým na existenci zajištěné pohledávky. Ze samostatnosti plnění ze směnky a plnění ze smlouvy vyplývá i způsob vymáhání plnění věřitelem. Toto rozhodnutí je plně na jeho úvaze, věřitel může zvolit jak uplatnění pohledávky zajištěné, tak nároku ze zajišťovací směnky. a to i souběžně. Přesto, že v tomto případě jde o nárok na náhradu škody, záležící v předpokládaném nedodržení zajištěného smluvního závazku, lze zásady tohoto rozhodnutí přiměřeně vztáhnout i na něj. Rozhodnutí o nároku ze směnky nemůže proto podle názoru Nejvyššího soudu v tomto případě představovat překážku věci rozhodnuté.
Lze sice souhlasit s výhradou obviněného, že se Vrchní soud výslovně nezabýval jeho námitkou promlčení nároku na náhradu škody, která ostatně nebyla v dovolání nijak konkretizována. Nejvyšší soud však nemá za to, že by bylo zřejmé, že napadeným rozhodnutím byl poškozené přiznán již promlčený nárok ve své naturální podobě. Jde o škodu způsobenou úmyslně, tedy nárok na její náhradu škody se v tomto případě promlčuje za podmínek §106 odst. 1, 2 obč. zák. To znamená ve lhůtě 2 roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nejpozději za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla.
Pokud jde o začátek běhu tzv. subjektivní promlčecí doby, vrchní soud se k němu sice nevyjadřuje v odůvodnění výroku o náhradě škody, ale na str. 28 svého rozsudku v části odůvodnění zabývající se otázkou viny obviněného Ing. J. Č. uvádí argumenty, které jsou pro její určení podstatné. Uvádí: „... je zřejmé, že oba obžalovaní slibovali poškozené úhradu za převod členských práv podle ústně sjednaných podmínek, oba si byli vědomi, že tato částka nebyla uhrazena a ani neměli v úmyslu doplatek v rozdílu mezi 2 100 000 Kč a 800 000 Kč doplatit. Obžalovaný M. B. posléze na příslušnou částku vystavil směnku, z níž však nehodlal plnit. Tím nejen oddálil vymáhání platby poškozenou, ale v jejím pohledu se stal garantem doplacení kupní ceny. To vysvětluje skutečnost, proč poškozená požadovala doplatek nejdříve po něm, teprve po nedobytnosti pohledávky poté i po Ing. J. Č..“ K tomu lze dodat, že platební rozkaz přiznání tzv. směnečného penízu je z 20. února 2007 přičemž nabyl právní moci dne 3. 5. 2007 a poškozená uplatnila svou pohledávku u poškozeného Č. podle závěrů soudu vyplývajících z výroku o náhradě škody 2. října 2009. Lze proto uzavřít, že podle skutkových závěrů vrchního soudu se poškozená v plném rozsahu dozvěděla o tom, že jí vznikla škoda a že za ni odpovídají oba obvinění, až v období, kdy pohledávku vůči obviněnému Č. uplatnila. Pokud vrchní soud vycházel z tohoto skutkového stavu věci, jsou právní závěry o tom, že nárok obviněné není promlčený, správné. Vytýkaná otázka promlčení nároku na náhradu škody se pak dostává do roviny hodnocení skutkových závěrů soudu, která, jak již bylo uvedeno, dovolacímu soudu nepřísluší. Ostatně obviněný Ing. J. Č. ani v dovolání nevysvětlil konkrétně, v jakých skutečnostech a z jakých právních důvodů pokládá nárok poškozené na náhradu škody za promlčený.
Obviněného úmyslné zavinění při způsobení škodlivého následku pak také vylučuje použití jím poukazovaného zmírňovacího ustanovení §450 obč. zák., dovolujícího uplatněný nárok na náhradu škody přiměřeně snížit.
K uloženému peněžitému trestu tento dovolatel uvedl, že mu trest byl uložen nezákonně. Přitom poukázal na ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku, podle kterého nelze uložit peněžitý trest, pokud je zřejmé, že by byl nedobytný, přičemž taková překážka byla splněna v jeho případě, neboť je proti němu vedena exekuce pro pohledávku ve výši 1 700 000 Kč s přísl.
Nejvyšší soud se uvedenou námitkou zabýval, neboť podle jeho názoru odpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde o posouzení, zda napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodnost této námitky však bez jejího dalšího podrobnějšího odůvodnění, které by oponovalo úvaze odvolacího soudu, kterou byl při ukládání tohoto druhu trestu a jeho výše veden, nelze v dovolacím řízení posoudit. Pokud obviněný Ing. J. Č. nekonkretizoval celkový aktuální stav svých majetkových poměrů, který by výkon tohoto vedlejšího trestu činil neuskutečnitelným, nelze jeho námitku akceptovat.
Na závěr je ještě třeba uvést, že obviněný Č. ve svém odvolání odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, které podle jeho názoru podporují jeho dovolací námitky. Nejvyšší soud v žádném případě neshledal, že by mohly mít ten význam pro posouzení této konkrétní věci, které jim obviněný přikládal. Konkrétně se však jimi v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval, neboť by to překračovalo rámec odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání předpokládaný trestním řádem (§265i odst. 2).
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněných M. B. a Ing. J. Č. proto pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch