ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1604.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1604/2018-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. 1. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného F. Š. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 7 To 388/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 27/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 5. 2016, č. j. 4 T 27/2012-1391, byl obviněný uznán vinným v bodě 1 přečinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, v bodě 2 trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. (trestní zákon č. 140/1961 Sb.). Podle §44 tr. zákoníku upustil soud od uložení souhrnného trestu odnětí svobody ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 10 T 11/2015, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 6 To 102/2015. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Dále byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek posouzený jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupkyně odvoláními. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 7 To 388/2016-1455, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1, ve výroku, jímž podle §44 tr. zákoníku bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu odnětí svobody, dále ve zprošťujícím výroku, a znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., podle §37 tr. zák. tak, že se upouští od uložení souhrnného trestu odnětí svobody ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 10 T 11/2015, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 6 To 102/2015. Podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc v rozsahu zrušení (v bodě 1 a zproštěném bodě) soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil trestného činu zpronevěry v bodě 2 v podstatě tím, že v XY, XY, nejpozději dne 2. 3. 2009, kdy písemně reagoval na výzvu poškozené J. W., provdané Č., učiněnou prostřednictvím jejího právního zástupce dne 25. 2. 2009, jíž mu byla jednak vypovězena generální plná moc, udělená mu poškozenou jako jejímu právnímu zástupci dne 7. 10. 2008, a jíž byl jednak vyzván k okamžitému vrácení finanční částky ve výši 600 000 Kč, kterou k němu poškozená dne 7. 10. 2008 na základě písemnosti označené jako advokátní úschova a kauzálně vymezené jako smlouva o uložení finanční částky v sídle jeho advokátní kanceláře v XY, XY, v hotovosti složila, si takto svěřenou částku přisvojil, nakládal s ní jako s vlastní, její vrácení poškozené pomocí obstrukcí ztěžoval, čímž způsobil poškozené škodu ve výši 600 000 Kč, když v době rozhodnutí soudu dlužnou částku postupně již vrátil.
Proti rozsudku soudu druhého do jeho části, jímž byl uznán vinným trestným činem zpronevěry, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutkový stav nenaplňuje znaky uvedeného trestného činu. Způsobenou škodu poškozené uhradil, a to v převážné části před podáním obžaloby a zbytek krátce nato. O náhradu škody bylo vedeno civilní řízení, které bylo pravomocně skončeno před zahájením trestního řízení. Namítl, že stát neuplatnil prostředky trestního práva zdrženlivě a postupoval tak protiústavně. Pokud však soudy dospěly, že jeho jednání lze posoudit jako trestný čin zpronevěry, tak nikoli pro kvalifikovanou skutkovou podstatu uvedenou v §248 odst. 3 písm. c) tr. zák., neboť škoda v době podání obžaloby činila 150 000 Kč. Poukázal rovněž na to, že se soudy nevyrovnaly s obsahem zápisu o uložení částky 600 000 Kč do pokladny jeho advokátní kanceláře. Listina o právním úkonu má být posuzována podle svého obsahu, a z jejího textu je evidentní, že složenou částku 600 000 Kč nepovažoval za advokátní úschovu, ale za další zálohu na poskytnuté právní služby, ze které mohl beztrestně čerpat. Zdůraznil, že po zahájení trestního stíhání chtěl složit sporné finanční prostředky do úschovy Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, ale nebylo mu to umožněno. Kromě toho poukázal na nedostatečné odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, které dle jeho názoru nesplňují požadavky uvedené v §125 odst. 1 tr. ř.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v napadené části zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že pod uplatněným dovolacím důvodem se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu v rámci dovolání za situace, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, taková situace však nenastala. Bylo provedeno dostatečně rozsáhlé dokazování, na jehož podkladě bylo možno zjistit situaci o povaze složené částky 600 000 Kč do advokátní úschovy obviněného, kdy bylo vyloučeno, že by se jednalo o další zálohu na budoucí právní služby. Obviněný neměl oprávnění disponovat s prostředky svěřenými poškozenou do advokátní úschovy a nejpozději v okamžiku, kdy jej vyzvala k vrácení finanční hotovosti, tak měl učinit. Poukázal na skutečnost, že pokud by měl obviněný skutečně k dispozici složenou advokátní úschovu ve výši 600 000 Kč, se kterou by protiprávně nedisponoval, pak by bezpochyby vrátil poškozené celou částku naráz a nikoliv ve splátkách v průběhu několika měsíců, a to po opakovaných žádostech. Částku 600 000 Kč, kterou poškozené od 15. 9. 2011 do 28. 3. 2012 splatil, je třeba považovat za následnou náhradu škody, která však nemůže mít vliv na samotnou trestní odpovědnost obviněného, a tato byla ve spojení s dalšími okolnostmi vzata v úvahu při rozhodování o trestu. K námitce obviněného stran subsidiarity trestní represe uvedl, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Ještě ve vyšší míře to platilo i za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., kdy bylo třeba vyhodnotit i stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák., který musel být vyšší než nepatrný, což je v tomto případě dáno. K námitce obviněného na nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí konstatoval, že tato námitka neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Přesto však zhodnotil, že odůvodnění výroku o trestném činu zpronevěry odpovídá požadavkům uvedeným v §125 odst. 1 tr. ř. a rozhodnutí je v tomto směru zákonné.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného, kterými směřuje do skutkových zjištění soudů a provedeného dokazování, jsou námitkami, které obsahově neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu. Uplatněný dovolací důvod není s to naplnit ani námitka obviněného, že nebyly naplněny znaky trestného činu zpronevěry nebo jeho kvalifikované skutkové podstaty s ohledem na charakter složené částky a její postupné vrácení poškozené. Tato námitka je skutkového charakteru, neboť je postavena na vlastní verzi obviněného o průběhu skutkového děje, která je však diametrálně odlišná od skutkových zjištění soudu prvního stupně a byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena. Postupné vrácení dlužné částky poškozené je pouhou následnou náhradou škody způsobenou již dokonaným trestným činem zpronevěry. Je tedy bez vlivu na trestní odpovědnost obviněného. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Nejvyšší soud v tomto případě žádné porušení práva na spravedlivý proces neshledal. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Následně soudy pečlivě hodnotily důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácená především výpověďmi poškozené J. Č., svědků A. M. a M. V., jakož i listinnými důkazy, a to zejména dokumenty ze dne 7. 10. 2008 označené jako Zálohová faktura a Advokátní úschova. Soud prvního stupně rovněž uvedl, z jakého důvodu neuvěřil výpovědi obviněného a dále rozvedl, na základě jakých důkazů dospěl ke konkrétním skutkovým závěrům. Pokud obviněný zdůraznil, že určitou částku poškozené uhradil ještě před podáním obžaloby, nelze než konstatovat, že tato skutečnost nemá na posouzení viny obviněného vliv, neboť i v této části se jednalo jen o následnou náhradu škody způsobené již dokonaným trestným činem. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal existenci žádného, natož extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvodu k zásahu do skutkových zjištění a Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a jak jej akceptoval i soud druhého stupně. Rovněž námitku obviněného stran nedostatečného odůvodnění rozhodnutí nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Lze poukázat na to, že dovolání proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Nad rámec je však možno poznamenat, že se totožnou námitkou již zabýval a dostatečně vypořádal odvolací soud (str. 10 rozsudku odvolacího soudu).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze neurčitě vznesenou námitku obviněného stran porušení zásady subsidiarity trestní represe, kdy obviněný uvedl, že stát neuplatnil prostředky trestního práva zdrženlivě. K této námitce je namístě připomenout, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Výše uvedené platilo v ještě vyšší míře i za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., kdy bylo nutno vyhodnotit i stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1117/2007). Jednání obviněného kvalifikované jako přečin zpronevěry nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak je zvyšována skutečností, že obviněný se tohoto přečinu dopustil jako advokát vůči své klientce, tedy jako osoba, ke které měla poškozená oprávněnou důvěru. Lze uzavřít, že stupeň společenské nebezpečnosti v tomto případě je vyšší než jen nepatrný. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k výraznějšímu časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku dne 9. 11. 2016 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 19. 12. 2018. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu