ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.245.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 245/2019-294
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. 3. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. H. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 3 To 519/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 30/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 8. 2018, č. j. 5 T 30/2018-251, byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil v podstatě tím, že dne 12. 9. 2017 v době kolem 15:55 hod. v obci XY, na staveništi při rekonstrukci objektu školky jako stavbyvedoucí a osoba odpovědná za bezpečnost a ochranu zdraví pracovníků při práci, v rozporu s §101 odst. 1, 2, 5 zákoníku práce, §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek ochrany bezpečnosti a zdraví při práci a nařízením vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost zdraví při práci na staveništích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky, neorganizoval práci na staveništi a nestanovil pracovní postupy tak, aby pracovníci byli zajištěni proti pádu z výšky, v důsledku čehož prostředky kolektivní či individuální ochrany nezajištěný pracovník poškozený J. M., který prováděl pokládku filigránových panelů ve výšce okolo 450 cm nad zemí na střešní části budovy, spadl z této výšky na zem, přičemž utrpěl mnohočetná zranění, která si obvykle vyžádají dobu léčení a pracovní neschopnosti delší šesti měsíců, kdy dechovou zkouškou provedenou dne 12. 9. 2017 v 16:34 hod. byla u poškozeného J. M. zjištěna hladina alkoholu v dechu v koncentraci 1,84 ‰.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 24. 10. 2018, č. j. 3 To 519/2018-275 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že odvolací soudy obou stupňů nesprávně interpretovaly právní předpisy upravující bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Zdůraznil, že je nutno vyřešit otázku, zda poškozený jako OSVČ měl využít vlastních prostředků osobní ochrany, což při kladné odpovědi by mělo vliv na výrok o vině, či alespoň výrok o trestu. Pokud by poškozený jako OSVČ použil prostředky osobní ochrany, k jeho pádu by nemohlo dojít. Nelze přitom přehlédnout, že poškozený byl v inkriminovanou dobu pod vlivem alkoholu a svým jednáním ohrožoval nejen sebe, ale i ostatní pracovníky. Skutková zjištění soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť hladina alkoholu v krvi poškozeného mohla být při pádu i 3 ‰, v tom případě by se jednalo o těžkou opilost a tudíž by spoluzavinění poškozeného na škodlivém následku bylo vyšší. Soudy obou stupňů však nevycházely z hodnoty 3 ‰ a jednaly tak v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a uvedl, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, přičemž s těmito se již soudy správným a dostatečným způsobem vypořádaly. K námitce obviněného stran ovlivnění poškozeného alkoholem a nepoužití prostředků osobní ochrany odkázal na odůvodnění usnesení odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně. Soudy zohlednily spoluzavinění poškozeného a obviněného uznaly vinným nikoliv v kvalifikované, nýbrž v základní skutkové podstatě trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, přičemž precizně vysvětlily, proč nedbalost obviněného je primární příčinou pro způsobení újmy na zdraví poškozeného. Obviněný naplnil všechny znaky uvedeného trestného činu, a spoluzavinění poškozeného jeho vinu pouze do jisté míry snižuje, nemůže ji však vyloučit. Ve věci nelze shledat ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací námitky obviněného směřující proti hodnocení provedených důkazů a skutkovým zjištěním nelze s ohledem na výše uvedené podřadit pod uplatněný dovolací důvod, ale ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný dále namítl existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který spatřuje v závěrech o výši hladiny alkoholu v krvi poškozeného v době pádu. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však nejedná. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla vyvrácena výpověďmi svědků J. H. ml., K. Š., V. P., jakož i listinnými důkazy, zejména znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství doc. MUDr. Františka Vorla, CSc. Právě v tomto posudku spatřuje obviněný extrémní rozpor, když namítá, že znalec měl uvést, že by hladina alkoholu v krvi poškozeného mohla dosahovat i 3 ‰. Ze závěru znaleckého posudku na str. 11 (č. l. 30) je patrno, že znalec uvedl, že se koncentrace alkoholu v krvi poškozeného podle ne zcela specifických a přesných vyšetření pohybovala v době vzniku úrazu zhruba kolem 2 ‰. Své závěry stran hladiny alkoholu znalec podrobněji rozvedl při výslechu v hlavním líčení dne 1. 8. 2018 (viz protokol z hlavního líčení, č. l. 239). Hodnota 3 ‰ přitom nebyla prokázána a zůstala na čistě teoretické úrovni, sám znalec na dotaz uvedl, že hodnotu 3 ‰ vyloučit nelze, avšak jakékoliv propočty z orientačně zjištěné hodnoty jsou zcela nesmyslné. Pokud soud prvního stupně vycházel z hodnoty 1,84 ‰, nelze v tomto postupu shledat pochybení, neboť tato hodnota byla naměřena dechovou zkouškou krátce po úraze poškozeného. Kromě toho je namístě poukázat na to, že se otázkou určení hladiny alkoholu u poškozeného poměrně obsáhle zabýval odvolací soud (odst. 8 usnesení odvolacího soudu), přičemž s jeho závěry se lze plně ztotožnit. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal existenci žádného, natož extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvodu k zásahu do skutkových zjištění a Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a jak jej akceptoval soud druhého stupně.
Ani nepříliš určitě vznesená námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného stran nesprávné interpretace právních předpisů upravujících bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Obviněný v této souvislosti namítl, že poškozený pracoval na stavbě nikoliv jako zaměstnanec, ale jako osoba samostatně výdělečně činná a měl tak použít vlastních osobních prostředků ochrany. Pokud by je používal, k jeho pádu by dojít nemohlo. Námitce obviněného nelze přisvědčit. Je třeba poznamenat, že totožnou námitku uplatnil již v odvolání a soud druhého stupně se s ní přesvědčivě vypořádal (odst. 10 a násl. usnesení odvolacího soudu). Logicky interpretoval předpisy týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a rozumně odůvodnil svůj závěr, proč měly být použity prostředky kolektivní ochrany a že tyto je třeba vztáhnout nejen na zaměstnance obviněného, ale i na osobu samostatně výdělečně činnou pracující na stavbě na základě smlouvy o dílo s vědomím a na základě pokynů obviněného jako odpovědné osoby. Závěru odvolacího soudu přitom nelze nic vytknout a Nejvyšší soud se s ním zcela ztotožnil. Nad rámec uvedeného je nutno doplnit, že soudy obou stupňů precizně zdůvodnily, proč nedbalost obviněného spočívající ve včasném nezajištění lešení na stavbě je primární příčinou pro způsobení újmy na zdraví poškozeného, a tak jeho trestní odpovědnost nemůže vyloučit v plné míře ani případné spoluzavinění na straně poškozeného. Nejvyšší soud proto shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu