ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.301.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 301/2019-2112
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. 3. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. P. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 11 To 269/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 T 76/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 4. 2018, č. j. 9 T 76/2017-1965, byl obviněný uznán vinným v bodě I. návodem přečinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v bodě II. přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a v bodě III. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §209 odst. 4, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen též trest propadnutí věci. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedených trestných činů dopustil v podstatě tím, že
v bodě I. v přesně neurčené době v květnu 2014 přesvědčil obviněnou H. Š., aby poukázala na jím určený účet finanční hotovost, kterou měla svěřenou společností Provident Financial, s. r. o., k výplatám půjček z uzavřených smluv a od klientů jako splátky půjček, pročež obviněná H. Š. si jako obchodní zástupkyně uvedené společnosti z prostředků jí svěřených ponechala částku ve výši 80 500 Kč, kterou řádně nevyúčtovala a peněžní prostředky poukázala obviněnému na jeho bankovní účty, obviněný je nevrátil a užil pro svou potřebu, čímž obviněná H. Š. způsobila společnosti Provident Financial, s. r. o., škodu ve výši 80 500 Kč.
V bodě II. s H. Š. v červnu 2014 se záměrem zakrýt škodu způsobenou zpronevěřením finančních prostředků společnosti Provident Financial, s. r. o., v bodě I., uzavřeli nejméně čtyři fiktivní smlouvy o zápůjčce finančních prostředků s poškozenými bez jejich vědomí s tím, že se mělo jednat o známé obviněného, kdy jejich osobní údaje obviněný získal neoprávněně nezjištěným způsobem v nezjištěné době a tyto údaje bez vědomí poškozených poskytl H. Š., s níž následně společně v přesně nezjištěnou dobu v červnu 2014 na adrese XY neoprávněně získané osobní údaje použili při vyplnění formulářů „Smlouva o zápůjčce“, kdy tyto fiktivní smlouvy H. Š. předložila jako pravé společnosti Provident Financial, s. r. o., kterou byly tyto smlouvy schváleny, ovšem H. Š. neprovedla výplatu peněz, čímž poškozené vystavili nebezpečí vymáhání peněžních prostředků z uzavřených smluv.
V bodě III. v období prosince 2012 až dubna 2015 na různých místech v České a Slovenské republice částečně pod smyšlenou identitou využíval důvěřivosti poškozených, se kterými se seznamoval osobně nebo prostřednictvím sociálních sítí, kdy po získání jejich důvěry sdělováním nepravdivých informací o své osobě a zamlčování podstatných skutečností, pod různými nepravdivými záminkami vylákával v celkem 15 případech půjčky s vědomím, že vzhledem ke své ekonomické situaci nebude moci svým závazkům dostát, a dále pod nepravdivými záminkami příslibu zaměstnání či dodání zboží a služeb vylákával finanční plnění a objednával služby s vědomím, že i tyto závazky nebude moci splnit, přičemž v následné komunikaci s poškozenými používal další smyšlené legendy a uváděl nepravdy za účelem oddálení případných občanskoprávních či trestněprávních kroků poškozenými, své závazky ani po urgencích nehradil a pro poškozené se stal nekontaktním, kdy takto učinil v celkem 15 popsaných případech, čímž způsobil poškozeným celkovou škodu ve výši 644 796 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 10. 2018, č. j. 11 To 269/2018-2058, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje mimo jiné v nesprávném hmotněprávním posouzení a nesprávném výkladu §43 odst. 2 tr. zákoníku. Namítl, že soud prvního stupně mu měl uložit trest souhrnný, nikoliv úhrnný a poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. Tpjn 301/2010. V důsledku opomenutí soudů uložit souhrnný trest mu byl uložen neúměrně vysoký úhrnný trest vycházející ze zásady kumulační, která však není souladná s principy trestání. Odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin byl vyhlášen dne 15. 3. 2016, zatímco nyní projednávané trestné činy měly být podle soudu prvního stupně spáchány v období od prosince 2012 do dubna 2015, podle zákona tak byly naplněny podmínky aplikace §43 odst. 2 tr. zákoníku. Popis skutku v bodě I. neobsahuje všechny zákonné znaky návodu přečinu zpronevěry, když mimo jiné nepopisuje subjektivní stránku, tedy že by věděl o tom, že finanční prostředky od H. Š. patřily společnosti Provident Financial, s. r. o. Soud se přitom ani nezabýval tím, zda tyto finanční prostředky pocházely od poškozené společnosti, anebo z jiných zdrojů H. Š. Navíc se nejednalo o svěřenou finanční hotovost, neboť v okamžiku výměny šeků za hotovost se stalo z finančních prostředků oběživo, se kterým nakládala H. Š. podle potřeb. Z provedených důkazů nevyplývá, že by o zpronevěře věděl předtím, než mu H. Š. finanční prostředky zaslala, a jakákoliv její tvrzení o tom, že ji ke zpronevěře nabádal, jsou nepravdivá. Žádného návodu zpronevěry finančních prostředků poškozené společnosti se nedopustil. Ve věci je extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry vyjádřenými ve skutkové větě. Ke skutku v bodě II. namítl, že právní kvalifikace je zcela nepřiléhavá. Poškozená společnost Provident Financial, s. r. o., nedohledala některé osoby a neevidovala je jako dlužníky, tudíž ohledně těchto osob nemohl s H. Š. uvést v omyl poškozenou společnost a nemohl ani těmto osobám způsobit významnou újmu na jejich právech. Poukázal na výslech svědka M. Ch., ze kterého vyplynulo, že jeho osobní údaje byly zneužity z interní databáze Provident Financial, s. r. o., do níž měla přístup H. Š. Je otázkou, jaká škoda mohla být způsobena jeho jednáním. Skutky pod body I. a II. jsou prokazovány primárně výpovědí H. Š., kterou soud převzal zcela nekriticky a bez hlubšího zkoumání, přičemž její výpověď je nekonzistentní a nevěrohodná. Ke skutku pod bodem III. namítl nesprávné hodnocení důkazů. Namísto řádné aplikace zásady in dubio pro reo soudy obou stupňů v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. presumovaly vinu i tam, kde nebyla prokázána.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací námitky obviněného směřující proti skutkovým zjištěním, rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů nelze s ohledem na výše uvedené podřadit pod uplatněný, ale ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Svými námitkami se obviněný snaží nastínit vlastní verzi skutkového děje, který by vyzníval v jeho prospěch a zároveň zpochybňuje skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování. Takto koncipované námitky jsou námitkami skutkovými, které se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však nejedná, přestože ji obviněný namítá. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Úvahy, kterými se soudy řídily, přitom v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedly. Obhajoba obviněného byla vyvrácena výpovědí H. Š., svědků M. M., M. M., listinnými důkazy jako např. emailovou korespondencí, zprávami bank, sděleními společnosti Provident Financial, s. r. o., smlouvami o zápůjčce. Soud prvního stupně odůvodnil, proč považuje výpověď H. Š. za přesvědčivou a zabýval se její věrohodností, přičemž jeho úvahy dále obšírně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí i odvolací soud (odst. 9 usnesení odvolacího soudu). Není důvodu pochybovat o věrohodnosti výpovědi H. Š. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvodu k zásahu do skutkových zjištění a Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a jak jej akceptoval i soud druhého stupně. Obiter dictum je namístě poznamenat, že námitka extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním sama o sobě není námitkou, která by byla podřaditelná pod některý z dovolacích důvodů, nýbrž toliko v odůvodněném případě může opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do soudy zjištěného skutkového stavu.
Ve světle shora uvedeného nemůže ani námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného týkající se neuložení souhrnného trestu. K této námitce obviněný odkázal na §43 odst. 2 tr. zákoníku a konstatoval, že jednoznačné znění zákona nelze nahrazovat soudní praxí, neboť takový postup se vymyká principu dělby moci a porušuje princip legality. S námitkou obviněného se však nelze ztotožnit. Je třeba zdůraznit, že obviněný svou argumentaci poněkud vytrhl z kontextu, když své námitky odůvodňoval s odkazem na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 19 T 1/2015, z něhož dále dovozoval, že je namístě aplikovat §43 odst. 2 tr. zákoníku a uložit mu tak souhrnný trest. Uvedeným rozhodnutím byl obviněnému uložen souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu, mimo jiné z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 14 T 30/2013, který nabyl právní moci dne 8. 4. 2014. Nyní projednávané trestné činnosti se obviněný dopustil mezi zmiňovanými dvěma odsouzeními, z nichž druhým v pořadí mu byl uložen souhrnný trest k prvnímu odsouzení. V takovémto případě je nutno zdůraznit, že odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku rozumí první odsuzující rozsudek o tomto jiném trestném činu téhož pachatele bez ohledu na to, zda takový rozsudek byl případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele za uvedený trestný čin. Jestliže obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebaže tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému tedy předcházelo spáchání dalšího trestného činu, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 598 a rovněž např. R 41/1968). Kromě toho je třeba dodat, že touto otázkou se zabýval soud prvního stupně, a zcela přesvědčivě odůvodnil, proč obviněnému souhrnný trest uložit nelze (odst. 160 rozsudku soudu prvního stupně). Tuto námitku obviněný vznesl opakovaně a zabýval se jí i odvolací soud (odst. 12 usnesení odvolacího soudu), který nepřipustil možnost uložení souhrnného trestu, jak nesprávně dovozuje obviněný v dovolání, ale pouze poněkud nadbytečně rozváděl své úvahy, že i kdyby takovou námitku připustil, pak by bylo namístě ukládat tresty dva místo jednoho, čemuž by bránil princip zákazu reformace in peius, ovšem v nyní projednávané věci je jiná procesní situace. Pokud obviněný odkazoval na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. Tpjn 301/2010, není tento odkaz přiléhavý, neboť uvedené stanovisko řeší jinou procesní situaci v případě ukládání souhrnného trestu, než je v nyní projednávané věci. Soud prvního stupně správně uložil obviněnému úhrnný trest, když nepřicházelo v úvahu uložit trest souhrnný. Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit námitku obviněného stran naplnění, resp. vyjádření subjektivní stránky trestného činu v popisu skutkového děje, když tato námitka má především skutkový základ. Obviněný k tomuto namítl, že popis skutku v bodě I. dostatečně nevyjadřuje subjektivní stránku návodu přečinu zpronevěry, a že by věděl o tom, že finanční prostředky patřily společnosti Provident Financial, s. r. o. Lze konstatovat, že v tzv. skutkové větě je uvedeno, že obviněný H. Š. „přesvědčil“ k uvedenému jednání. Takovouto formulaci přitom lze akceptovat jako formu vyjádření návodu. K tomu je namístě uvést, že formy návodu zákon blíže nevymezuje, a proto mohou být jakékoli, např. může jít o rozkaz, přemlouvání, poučení či o jinou formu vyvolání rozhodnutí (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 347). Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že si obviněný musel být vědom skutečnosti, že se jednalo o finanční prostředky poškozené společnosti Provident Financial, s. r. o., když sám H. Š. vnuknul myšlenku a přesvědčil ji, aby mu půjčila peníze právě této společnosti, neboť s nimi mohla v tu dobu disponovat. Nejvyšší soud proto shledal i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Pod uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze rovněž s jistou mírou benevolence, s ohledem na možné jiné nesprávné hmotně právní posouzení, podřadit i námitku obviněného týkající se charakteru finančních prostředků získaných výměnou šeků. Obviněný k tomuto uvedl, že okamžikem výměny šeků za hotovost se stalo z těchto finančních prostředků oběživo, se kterým bylo H. Š. nakládáno podle jejích potřeb a nejednalo se tak o svěřenou finanční hotovost společnosti Provident Financial, s. r. o. Pokud tedy obviněný na základě svých úvah dovodil, že finanční hotovost získaná prostřednictvím směněných šeků není na rozdíl od oněch šeků svěřenou majetkovou hodnotou společností Provident Financial, s. r. o., H. Š., nelze tomuto jeho závěru přisvědčit. V tomto případě lze šeky považovat za nosiče finančních prostředků, které byly obviněné svěřeny. Finanční prostředky získané výměnou za šeky je nutno považovat i nadále za konkrétní svěřenou majetkovou hodnotu, tedy finanční prostředky poškozené společnosti, a nikoliv za obecné oběživo, s kterým by H. Š. mohla nakládat podle svého přesvědčení. Nejvyšší soud proto shledal také tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Pod uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze rovněž s jistou mírou benevolence podřadit další námitku obviněného, že ze skutkové věty není zřejmé, koho uvedli v omyl. Společnost Provident Financial, s. r. o., uvedla, že ve své databázi nedohledala klienty M. Ch., M. M. a R. T. K tomu uvedl, že pokud je tato společnost neevidovala, nemohl ji spolu s H. Š. uvést v omyl a ani nemohl těmto osobám způsobit vážnou újmu na jejich právech. Nejprve je třeba uvést, že si lze představit výstižnější popis skutku, ze kterého by bez dalšího zjevně vyplývalo, kdo byl uveden v omyl, avšak lze konstatovat, že v zásadě z popisu skutku tato skutečnost implicitně vyplývá a tedy jej lze takto akceptovat. I když ze sdělení společnosti Provident Financial, s. r. o., se podává, že výše uvedení poškození nebyli v databázi nalezeni jako klienti, není to pro danou věc rozhodné. Je totiž zjevné, že fiktivní smlouvy o zápůjčce byly na jména poškozených vystaveny a předloženy jako pravé ke schválení. Obvinění nemohli předpokládat, z jakých důvodů nebudou později tyto smlouvy evidovány a k exekučnímu vymáhání po poškozených tak mohlo reálně dojít. Byla tedy způsobena újma těch poškozených, na které byly fiktivní smlouvy o zápůjčce vystaveny, neboť jejich údaje byly prokazatelně zneužity a tito tak byli vystaveni reálné hrozbě, že po nich bude vymáhán dluh, který svým jednáním nijak nezapříčinili. Skutečnost, že u tří poškozených nebyly v pozdější době fiktivní smlouvy evidovány, je pak pouze podružná. Nejvyšší soud proto shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Nad rámec uvedeného je třeba doplnit, že ani námitku obviněného směřující ke zpochybnění závěru, kdo poskytl údaje poškozených k vyplnění fiktivních smluv, nelze shledat opodstatněnou. Na tomto místě je totiž podstatné, že osobní údaje poškozených byly zneužity činností obviněných. Z provedeného dokazování bylo bez pochyby prokázáno, že osobní údaje poškozených M. M. a M. M. měl k dispozici obviněný. Ačkoliv nebyl zjištěn přesný zdroj, odkud byly zjištěny osobní údaje poškozených M. Ch. a R. T., a který z obviněných se na tomto mohl jakou měrou podílet, je zásadní již výše uvedená skutečnost, že ke zneužití osobních údajů všech poškozených došlo. Není tedy rozhodné, jak a kde byly osobní údaje získány ale to, že byly zneužity společně a úmyslně oběma obviněnými.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož námitky obviněného nenaplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohly naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu