ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.32.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 32/2019-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 1. 2019 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných D. V. , nar. XY ve XY, bytem XY a M. B. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 6 To 40/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 13/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. V. a M. B. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2017, č. j. 17 T 13/2015-3186, byl obviněný D. V. v bodech I. a II. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 5 písm. a) tr. zákoníku dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl podle §70 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí vyjmenovaných v rozsudku. Obviněný M. B. byl v bodě II. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl podle §70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí vyjmenovaných v rozsudku. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Obviněný D. V. se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil uvedeného trestného činu v podstatě tím, že
ad I. v době od května 2012 do 30. 11. 2012 ve XY a XY v úmyslu se neoprávněně obohatit při vědomí své nepříznivé finanční situace a toho, že nebude schopen převzaté půjčky vrátit, což poškozenému J. P. zatajil, postupně vylákal od poškozeného pod různými záminkami finanční prostředky v celkové výši 1 307 000 Kč, a tímto jednáním mu způsobil škodu v uvedené výši, přičemž v době od 10. 4. 2012 do 11. 9. 2014 obviněný v celkem 47 případech postupně vrátil poškozenému částku v celkové výši 356 500 Kč a do doby rozhodnutí soudu prvního stupně dlužil částku v celkové výši 950 500 Kč,
ad II. obvinění D. V. a M. B. společně v době od 4. 1. 2013 do 25. 9. 2014 ve XY a XY po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu se neoprávněně obohatit pod nepravdivou legendou použití finančních prostředků postupně vylákali od poškozeného J. P. finanční prostředky ve výši 12 267 550 Kč tím způsobem že obviněný M. B., vydávající se za neexistující osobu T. K. pod různými fiktivními záminkami vždy telefonicky kontaktoval poškozeného a požadoval po něm další finanční prostředky, které od poškozeného následně přebíral vždy obviněný D. V. s tím, že je použije k dohodnutému účelu, což se však nikdy nestalo a vylákané peníze oba obvinění použili pro vlastní potřebu, přičemž tímto svým jednáním způsobili poškozenému škodu v celkové výši 12 147 550 Kč, když další částka 120 000 Kč byla použita z prostředků určených k předstíranému převodu,
a obviněný D. V. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 18. 6. 2013, č. j. 3 T 121/2012-467, který nabyl právní moci dne 5. 2. 2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2014, č. j. 4 To 535/2013-520, odsouzen ze přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu tří let.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění a manželka obviněného M. B., Z. B. odvoláními, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 7. 2018, č. j. 6 To 40/2017-3280, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ohledně obou obviněných ve výrocích o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný D. V. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutkové a právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Je přesvědčen, že se soudy vypořádaly s argumenty obhajoby nepřesvědčivě a obhajoba nebyla vyvrácena. Odvolací soud převzal argumentaci soudu prvního stupně stran procesního postupu orgánů činných v trestním řízení, skutkového stavu věci i právní kvalifikace. Setrval na své obhajobě, odmítl závěry soudů, že by bylo jeho motivem podvodné jednání, když jeho obhajoba byla dokazováním potvrzena. Namítl, že soud vybral jednu z možných skutkových verzí, aniž by se zabýval dalšími. Obviněný dále zrekapituloval závěry soudů stran výpovědi poškozeného i výše způsobené škody a poukázal na rozpory, které shledává v tvrzení poškozeného. K právní kvalifikaci podle §209 odst. 2 tr. zákoníku namítl, že mu v době rozhodování již svědčila fikce neodsouzení, neboť již uplynula tříletá zkušební doba. Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že měl vinu na tom, že fikce neodsouzení nenastala. Za to, že nebylo ve lhůtě rozhodnuto podle §83 odst. 3 tr. zákoníku, mohou pouze soudy. Je tedy přesvědčen, že se ve zkušební době osvědčil a právní kvalifikace podle §209 odst. 2 tr. zákoníku nemůže obstát. Půjčky v bodě I. rozsudku s ohledem na vědomost poškozeného o jeho finanční a zdravotní situaci, jakož i jejich vzájemné vztahy, nemohly mít trestněprávní rozměr, neboť poškozený mu půjčoval ze zištných důvodů. Termín splatnosti chtěl vždy dodržet, poškozenému uhradil částku ve výši 356 500 Kč, nejednal tedy v úmyslu peníze nevrátit. K právnímu posouzení půjček v bodě II. rozsudku odmítl nést odpovědnost za toto jednání, neboť soudy nezkoumaly motiv poškozeného a důvody, proč jim dále předával peníze. Jsou pochybnosti, zda poškozený vypovídal pravdu, či zda svým postojem tajil významné skutečnosti. Poškozený nemohl být uveden v omyl, neboť jeho představy byly zcela jasné. Sama skutečnost, že nesplnil svůj závazek, ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Nebyl zjištěn účel u některých půjček, a zda byly uváděné legendy skutečně nepravdivé, a tudíž ani z tohoto pohledu jeho jednání nemohlo mít trestněprávní charakter.
Závěrem obviněný D. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudek soudu druhého stupně napadl dovoláním prostřednictvím obhájce rovněž obviněný M. B. a opřel jej o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy rozhodly o jeho vině, aniž by si ozřejmily všechny skutečnosti důležité pro posouzení skutku. Soud prvního stupně jeho vinu postavil zejména na výpovědi poškozeného, avšak nebylo prokázáno, že by SIM kartu a telefonní přístroj nemohl používat i někdo jiný. Jeho obhajobu potvrdil spoluobviněný D. V., ale i samotné jednání poškozeného, neboť není možné, aby se nechal v tolika případech uvést v omyl. Nebyla bez pochybností prokázána skutečná výše škody. Soudy se nevypořádaly s řadou trhlin v důkazní situaci. Skutková zjištění soudů prvního i druhého stupně jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, čímž je opodstatněn zásah Nejvyššího soudu do skutkového základu napadeného rozhodnutí. Skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje zákonné znaky předmětného trestného činu, když obviněným D. V. byl použit jako živý nástroj ke spáchání trestného činu. Z daného jednání nijak neprofitoval a byl přesvědčen, že jedná s vědomím poškozeného.
Závěrem obviněný M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněných vyjádřil a uvedl, že argumentaci obviněných nelze z větší části podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod, neboť svými námitkami zpochybňují skutková zjištění, prosazují vlastní hodnocení důkazů, vytýkají údajně nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, případně porušení zásady in dubio pro reo. K těmto výhradám by Nejvyšší soud mohl v rámci dovolacího řízení přihlížet pouze, pokud by bylo možné na jejich základě dovodit vadu v podobě extrémních vnitřních rozporů napadených rozhodnutí. Taková situace ovšem v této věci není, neboť soudy postupovaly v souladu s pravidly §2 odst. 5, 6 tr. ř. a jejich rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná. Vina obviněných byla bez důvodných pochybností prokázána. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit toliko obecnou námitku obviněného M. B., že jednání pojaté do skutkové věty nevykazuje znaky zločinu podvodu a námitky obviněného D. V., že není dán znak recidivy a jeho jednání není trestným činem. Tyto námitky jsou zcela neopodstatněné, neboť naplnění znaků trestného činu včetně subjektivní stránky vyplývá ze skutkové věty a ohledně naplnění znaku recidivy odkázal na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který se touto otázkou zabýval.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky, kterými obvinění polemizují se skutkovými zjištěními soudů, stejně jako další výhrady směřující proti hodnocení provedených důkazů nelze s ohledem na výše uvedené podřadit pod uplatněný, ale ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však v hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně neshledal žádné rozpory, natož extrémní, neboť soudy zcela v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. provedly veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. pečlivě hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněných byla spolehlivě vyvrácena výpovědí poškozeného J. P., kterou podporuje znalecký posudek z oboru kriminalistika – kriminalistická počítačová expertíza a záznamy telefonické komunikace. Soudy obou stupňů se přitom věrohodností poškozeného zevrubně zabývaly a Nejvyšší soud se s jejich závěrem stran pravdivosti jeho výpovědi ztotožnil (srov. str. 31 – 36 rozsudku soudu prvního stupně a str. 15 – 16, odst. 49 – 50 rozsudku odvolacího soudu). Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal extrémní rozpor, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, nebyl zde důvod k zásahu Nejvyššího soudu do zjištěného skutkového stavu.
Ve světle uvedeného pak nemůže uplatněný, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., naplňovat námitka stran porušení zásady in dubio pro reo, neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit obviněným D. V. namítnutou absenci znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný k této námitce především uvedl, že se ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil a tzv. fikce neodsouzení nenastala pouze vinou soudů. Touto otázkou se podrobně a vyčerpávajícím způsobem zabýval odvolací soud (viz str. 18, odst. 55 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž správně uzavřel, že obviněný tím, že spáchal ve zkušební době další trestný čin, o němž bylo třeba nejdříve rozhodnout, zavinil, že soudy nemohly rozhodnout v souladu s ustanovením §83 odst. 3 tr. zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1986, sp. zn. 4 Tz 2/86, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 4 Tz 4/2001). V tomto případě přitom nelze shledat průtahy v řízení soudů obou stupňů, které by bylo možno pokládat za překážku rozhodnutí podle §83 odst. 3 tr. zákoníku způsobenou soudy. Nejvyšší soud se proto se závěrem soudů stran naplnění znaku recidivy obviněným D. V. plně ztotožnil a tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit i ne zcela konkretizovanou námitku obviněného D. V. stran porušení zásady ultima ratio, kdy namítl, že jeho jednání nemohlo mít trestněprávní rozměr, neboť poškozený věděl o rizicích a obviněnému peníze půjčoval ze zištných důvodů. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného D. V., které bylo kvalifikované jako trestný čin podvodu, nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak je namístě zdůraznit, že je zvyšována především nezvykle vysokým počtem jednotlivých útoků, dobou, po kterou byla trestná činnost páchána, i výší vylákané částky, která více než dvakrát přesáhla dolní hranici škody velkého rozsahu podle §138 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě uvedeného je namístě shledat i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Rovněž námitka obviněného M. B., že skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku nevykazuje znaky předmětného trestného činu, a že jednal v omylu jako živý nástroj jiné osoby, je s jistou mírou tolerance podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, byť ji obviněný částečně postavil na vlastní interpretaci skutkových zjištění soudů. K této spíše obecné námitce obviněného je namístě rovněž pouze obecně uvést, že z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, kterou následně potvrdil i odvolací soud, zcela spolehlivě vyplývá naplnění všech znaků trestného činu podvodu a Nejvyšší soud neshledal v tomto směru žádné pochybení. K obviněným tvrzenému omylu, ve kterém se měl nacházet, lze doplnit, že s touto jeho obhajobou se již vypořádal soud prvního stupně (str. 35 – 36 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž Nejvyšší soud se s tam uvedeným ztotožnil a pro stručnost lze na tuto část odůvodnění odkázat. K námitce obviněného M. B., že se trestného činu dopustil toliko obviněný D. V. lze uvést, že ze skutkových zjištění soudů zcela jasně vyplývá, že obvinění společně vytvořili fiktivní osobu T. K., a to v úmyslu z poškozeného vylákat finanční prostředky, což se jim i podařilo. Role obviněného M. B. pak byla při páchání této trestné činnosti zcela klíčová, neboť právě on se vydával za smyšleného T. K. a umožnil tím, aby obviněný D. V. od poškozeného postupně přebral tímto způsobem vylákané finanční prostředky v celkové výši 12 267 550 Kč. Ze skutkových zjištění přitom nevyplývá, že by obviněný M. B. mohl mít za to, že jednal s vědomím poškozeného. Obhajoba obviněného, že se sám z předmětného činu neobohatil, je pak z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty bezpředmětná, neboť k naplnění znaků trestného činu podvodu nemusí dojít k obohacení samotného pachatele, ale stačí i obohacení jiného, které zde bylo prokázáno. Nejvyšší soud proto shledal i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obvinění obdobné námitky obsažené v dovoláních uplatnili již ve své obhajobě před soudem prvního stupně i v odvoláních. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 1. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu