ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.507.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 507/2019-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 5. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. F. , nar. XY v XY, bytem XY, okres Třebíč, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 8 To 391/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 200/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 6. 2018, č. j. 3 T 200/2017-175, byl obviněný uznán vinným v bodě I. pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě II. přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a v bodě III. přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Za jednání uvedené v bodě I. a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. 9. 2017, č. j. 1 T 129/2017-40, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 5 To 409/2017, byl odsouzen podle §146 odst. 1, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvacet čtyři měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z uvedené sbíhající se trestní věci. Za trestnou činnost v bodech II. a III. byl podle §205 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů v podstatě tím, že
ad 1) dne 11. 6. 2017 v XY na ul. XY, v prostoru u řadových garáží, úmyslně fyzicky napadl poškozeného M. K. tak, že jej nejméně osmkrát udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde jej opakovaně udeřil pěstí a několikrát kopl, čímž mu způsobil zranění, pro které byl nucen vyhledat lékařské ošetření na chirurgické ambulanci s následným omezením v obvyklém způsobu života po dobu 3-4 dní,
ad 2) po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s doposud neustanovenými pachateli, v přesně nezjištěné době od 17:30 hod. dne 11. 10. 2017 do 05:00 hod. dne 12. 10. 2017 ve zištném úmyslu, po podlezení drátěného oplocení vnikli do areálu poškozené společnosti ZEOS VESCE, s. r. o., v obci XY, a zde z neuzamčené nádrže odstaveného traktoru odčerpali nejméně 340 litrů nafty, kterou odnesli v připravených kanystrech s úmyslem naftu prodat, a takto způsobili poškozené škodu ve výši 7 755 Kč, a obviněný se uvedeného skutku dopustil přesto, že dne 20. 2. 2017 vykonal trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 79/2012 mj. pro trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
ad 3) v době od dubna 2017 do listopadu 2017 včetně, z nedbalosti vůbec nepřispíval na výživu své nezletilé dcery, přestože mu rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. 2. 2014, č. j. 10 Nc 184/2013-48, který nabyl právní moci dne 24. 4. 2014, bylo uloženo na její výživu přispívat částkou 900 Kč měsíčně, vždy do 20. dne v měsíci k rukám matky dítěte, a takto mu na výživném za uvedené období vznikl dluh v celkové výši 7 200 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 11. 2018, č. j. 8 To 391/2018-200, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že se soudy nezabývaly argumenty obhajoby a odmítly doplnit dokazování o důkazy podporující obhajobu. Tímto postupem soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Ke skutku pod bodem I. namítl, že soudy z popisu skutku nevypustily několikeré kopnutí poškozeného, ačkoli toto je založeno pouze na tvrzení poškozeného. V bodě II. nebyla jeho vina prokázána bez jakýchkoli pochybností a soudům vytkl přístup k hodnocení důkazů. Jeho odsouzení je založeno toliko na jeho doznání, ze kterého však lze dovodit, že na místě činu v rozhodné době nebyl a krádeže se neúčastnil. Navíc jeho údajní spolupachatelé byli obžaloby zproštěni. Z nekvalitního videozáznamu krádeže nelze identifikovat žádnou konkrétní osobu a navrhované další důkazy, kterými chtěl prokázat, že se na místě činu nenacházel, soudy odmítly provést. Ke skutku pod bodem III. namítl, že soudy neprovedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a odmítly prověřit jeho obhajobu. Argumentace soudů stran jeho možností zaměstnání a schopnosti platit výživné není správná. Jelikož se soudy neřídily zásadami podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., vznikl ve věci extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právním posouzením skutku a ve věci jsou i opomenuté důkazy.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný v dovolání neuplatnil žádné konkrétní námitky v tom smyslu, že by skutky zjištěné soudy nevykazovaly znaky trestných činů, za které byl odsouzen. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného však směřují výhradně proti způsobu hodnocení důkazů a rozsahu provedeného dokazování soudy obou stupňů. Obviněný tak v dovolání neuplatnil žádné námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení a z charakteru jeho námitek je zřejmé, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny v hodnocení provedených důkazů a v konečném výsledku i změny soudy zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla vyvrácena v bodě I. především výpovědí poškozeného M. K., přičemž soudy řádně zdůvodnily, proč nevycházely i z výpovědi svědka A. F., v bodě II. doznáním obviněného, který rozvedl i způsob provedení činu a výpověďmi policistů, kterými bylo vyvráceno následné tvrzení obviněného o vynuceném doznání, dále kamerovými záznamy a provedenou prověrkou na místě činu. V bodě III. byla obhajoba obviněného vyvrácena jeho vlastní výpovědí, podle které si byl své vyživovací povinnosti vědom, i zprávou Úřadu práce, sdělením Úřadu práce stran přehledu volných pracovních míst a zaslanými nabídkami a přehledem placení výživného, přičemž nebyla zjištěna okolnost, která by obviněnému reálně bránila v plnění vyživovací povinnosti. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde tedy důvodu k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy. Obiter dictum je namístě doplnit, že námitka extrémního rozporu, resp. nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním sama o sobě není námitkou, která by byla podřaditelná pod některý z dovolacích důvodů, nýbrž může toliko opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do soudy zjištěného skutkového stavu.
Obecná námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený, ale ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Co se týče obviněným namítaného neprovedení některých jím navrhovaných důkazů a existenci opomenutých důkazů, Nejvyšší soud s ohledem na ústavněprávní rovinu této námitky poukazuje na to, že podle ustálené judikatury nejsou soudy povinny vyhovět všem návrhům obhajoby na provedení důkazů, jestliže: 1. tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, 3. důkaz je nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Je namístě konstatovat, že v tomto případě soudy řádně zdůvodnily, proč považovaly doplnění dokazování o obviněným navržené důkazy za nadbytečné (viz str. 13-14, odst. 26 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3, odst. 6 usnesení odvolacího soudu), tedy v rámci výše uvedených bodů se jednalo o důvod pod bodem 3, a nemohlo se proto jednat o případ tzv. opomenutých důkazů.
Námitky obviněného, kterými brojí výhradně proti skutkovým zjištěním soudů, nelze na základě výše uvedeného pokládat za námitky v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s jinými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
Nad rámec uvedeného je namístě dodat, že obviněný v dovolání do značné míry opakuje svoji obhajobu z předchozích fází trestního řízení i z odvolání, se kterou se soudy prvního a druhého stupně již vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí a Nejvyšší soud se s jejich argumentací plně ztotožnil.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 5. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu