ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.630.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 630/2019-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání obviněného L. W. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro účely doručování XY proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 3 To 338/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 137/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. W. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2018, č. j. 3 T 137/2017-135, byl obviněný L. W. shledán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle téhož ustanovení za užití §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 120 hodin. Podle §63 odst. 2 tr. zákoníku bylo současně obviněnému uloženo, aby ve „zkušební době trestu obecně prospěšných prací“ podle svých sil, výdělkových možností a schopností uhradil dlužné výživné a řádně platil běžné výživné.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že v období od 1. 10. 2016 do 15. 12. 2017 v Českých Budějovicích ani jinde neplnil jako otec svou zákonnou vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi AAAAA (pseudonym) a nezletilé dceři BBBBB (pseudonym), ač mu vyplývala z §910 a násl. o. z. a její výše byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 4. 2016, č. j. 10 P 3/2011-232, který nabyl právní moci dne 24. 10. 2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2016, č. j. 37 Co 269/2016-276, a to v částce 2 800 Kč na syna AAAAA a v částce 2 200 Kč na dceru BBBBB, splatné vždy do 15. dne v měsíci k rukám oprávněné matky M. W., takže za sledované období dluží částku ve výši nejméně 25 000 Kč, když v říjnu 2016 až únoru 2017 uhradil v každém měsíci částku ve výši 3 000 Kč, v březnu ničeho a v dubnu 2017 až srpnu 2017 rovněž v každém měsíci částku 3 000 Kč.
Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 7. 2018, č. j. 3 To 338/2018-163, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil, a to v té části výroku o trestu, kterým byla obviněnému uložena povinnost podle §63 odst. 2 tr. zákoníku a podle §259 odst. 3 tr. ř. poté krajský soud znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §63 odst. 2 tr. zákoníku povinnost v průběhu výkonu trestu obecně prospěšných prací řádně hradit běžné výživné a podle svých sil uhrazovat dlužné výživné na své nezaopatřené děti.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci jeho odůvodnění měl obviněný především za to, že k naplnění znaku neplnění vyživovací povinnosti po dobu delší než 4 měsíců skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku může dojít, pouze pokud výživné není vůbec hrazeno. Obviněný však část výživného, dokonce šedesát procent, platil. Jestliže by zákonodárce zamýšlel postihovat i nižší splátky výživného, jistě by to ve skutkové podstatě zmíněného přečinu vyjádřil. Tyto nižší částky potom obviněný platil z důvodu objektivního nedostatku příjmů. Argumentace soudu prvního stupně o možnostech hradit výživné v plné výši je zcela lichá a postavená na hypotetických výdělcích, kterých však obviněný nedosahoval. Obviněný by se podle tohoto názoru musel stát bezdomovcem a vydělávat jen na vysoké výživné, navíc bylo třeba přihlédnout k exekučnímu postihu výdělku z důvodu dřívějšího dluhu na výživném. Uvedené skutečnosti vylučují naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu, neboť osoba povinná k platbě výživného, která nemá po zaplacení nákladů na své základní potřeby na úhradu celého výživného a hradí pouze jeho část, nemůže jednat úmyslně. Obviněný dovozuje, že bude v tomto trestním řízení nutné samostatně vyhodnotit částku adekvátního výživného s ohledem na reálné či případně i potencionální příjmy a celou záležitost objektivně posoudit.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nevyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a případně i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedla, že §913 odst. 2 o. z. umožňuje při stanovení výše výživného vycházet nejen z faktických, ale i případně z možných příjmů povinného. V posuzované trestní věci však soudy obou stupňů přejaly závěry o výši vyživovací povinnosti z rozhodnutí učiněných v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 10 P 3/2011, a bez jakéhokoli důkazního podkladu vytknuly obviněnému, že si nezajistil výhodnější zaměstnání a bydlení s nižšími náklady. Přitom ovšem měly vycházet ze závěrů stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2012, uveřejněného pod č. 110/2016 Sb. rozh. obč., které za potencionální považuje takový příjem, jenž odpovídá schopnostem a možnostem povinného i nabídce a poptávce na rozumně regionálně určeném trhu. Soudy ale v předmětné věci z žádné reálné nabídky na trhu práce nevycházely, stejně tak nijak nedoložily možnost nižších výdajů obviněného stran bydlení. K tomu státní zástupkyně odkázala na §9 odst. 1 tr. ř. a dovodila, že napadená rozhodnutí vzbuzují vážnou pochybnost. Následně odkázala i na zásadu subsidiarity trestní represe, když mělo být zejména s ohledem na pravidelné platby obviněného ve výši šedesáti procent stanoveného výživného i zkoumáno, zda se obviněný pravidelně stýká s dětmi, jak jim přispívá na oblečení apod.
S ohledem na popsané závěry státní zástupkyně navrhla napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějicích i předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc přikázat Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Výjimečně tak může učinit tehdy, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný k ochraně ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Obviněným uplatněné námitky dílem napadají hmotněprávní závěry soudů obou stupňů, dílem potom spočívají ve zpochybnění skutkových zjištění.
V první části dovolací argumentace obviněný napadl správnost posouzení jeho jednání jako trestného, pokud v (nadpoloviční) části plnil svoji vyživovací povinnost.
Nejvyšší soud k tomu stran stabilizované soudní praxe uvádí, že neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu §196 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí zaviněné (v úmyslné nebo nedbalostní formě) neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1525/2015), tedy pokud se oprávněné osobě nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 848/2018). Plnění výživného v podstatně nižších částkách, než které byly pachateli stanoveny soudním rozhodnutím, nelze považovat za snahu plnit vyživovací povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1301/2014).
Jinak řečeno, předmětem postihu může být i jednání obviněného, který na plnění mu stanovené vyživovací povinnosti sice zcela nerezignuje, nicméně tak činí pouze v omezeném rozsahu. Zmíněný požadavek přitom zřetelně vyjádřil zákonodárce ve skutkové podstatě, uvedené v §196 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž se deliktu dopustí, kdo mj. neplní zákonnou povinnost vyživovat. Jestliže povinný uhradil pouze část toho, co je mu stanoveno, je nepochybně nutné dovodit, že svoji zákonnou povinnost nesplnil.
S námitkou obviněného, podle níž lze trestně postihovat jen úplné neplnění vyživovací povinnosti, se tedy Nejvyšší soud neztotožnil. Na okraj je možné doplnit, že nepřiměřeným rozšiřováním trestní represe by mohl být postih osob, které svoji vyživovací povinnost např. splnily v určité omezené době pouze opožděně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1456/2018), či z akceptovatelných důvodů případně mírně poníženou. Pokud je ovšem zjištěno, že obviněný déle než rok hradil jen o něco více než polovinu z toho, k čemu byl povinen, naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku nepochybně vyloučeno není.
V druhé části svého podání obviněný napadl závěry soudů obou stupňů, pokud jde o rozsah vyživovací povinnosti (o výši výživného), jež mu svědčila.
Při posuzování otázky, jak vysoké je výživné, jehož neplacením byl spáchán trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku, postupuje orgán činný v trestním řízení samostatně – tuto otázku řeší jako otázku předběžnou ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. a řídí se přitom zákonnými hledisky stanovenými v §913 o. z., třebaže o výši výživného, které je obviněný povinen platit, již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí v občanskoprávním řízení soudem České republiky nebo soudem cizího státu. Rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení však orgán činný v trestním řízení nemůže při zjišťování okolností důležitých pro rozhodnutí o vině pominout, zhodnotí je jako jiné důkazy podle pravidel ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (srov. závěry uveřejněné pod č. 17/2005 Sb. rozh. tr.).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vydaném ve věci obviněného L. W. ve vztahu k výši výživného, kterou byl v období vymezeném ve skutkové větě výroku o vině hradit, konstatoval, především na základě výpovědi obviněného, stav jeho faktických příjmů a nutných výdajů. Vedle toho ovšem v řízení provedl k důkazu (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 129) rozhodnutí učiněná civilními soudy k dané otázce, a to zejména rozsudek Okresního soudu v Třebíči o návrhu matky dětí obviněného M. W. na zvýšení dříve stanoveného výživného ze dne 27. 4. 2016, č. j. 10 P 3/2011-232 (č. l. 48). V tomto rozhodnutí jmenovaný soud znovu posoudil situaci obviněného i dětí, přičemž k majetkové situaci obviněného, po ověření příjmu dosahovaném osobami na shodném pracovním trhu, při zohlednění související nabídky, konstatoval, že obviněnému nic nebrání sjednat pracovní poměr s výrazně vyšší mzdou (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2012, uveřejněné pod č. 110/2016 Sb. rozh. obč.). Stejně tak byl k důkazu proveden rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2016, č. j. 37 Co 269/2016-276 (č. l. 54), o odvolání obviněného proti zmíněnému rozsudku Okresního soudu v Třebíči, který stran zvýšení výživného závěry soudu prvního stupně v podstatě potvrdil. Rovněž Okresní soud v Českých Budějovicích nepřehlédl usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 4194/16 (č. l. 60), kterým byla podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně zmíněnému v předchozí větě odmítnuta. Ve stručnosti lze z odůvodnění tohoto rozhodnutí zdůraznit, že podle Ústavního soudu se Krajský soud v Brně i před ním Okresní soud v Třebíči řádně zabývaly všemi zákonnými hledisky rozhodnými pro přiznání výživného a svou úvahu o nutnosti jeho zvýšení logicky a přiléhavě odůvodnily. Přitom přijaly právní názor, který má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily.
V návaznosti na uvedené důkazy potom Okresní soud v Českých Budějovicích konstatoval, že v trestní věci vedené pro skutek posuzovaný jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku může trestní soud ohledně výše výživného provést vlastní úvahu a závěry civilního rozhodnutí učiněného v dané souvislosti se nemusí řídit. V případě obviněného L. W. měl ovšem zato, že bylo nutné se s jeho argumentací (tj. s argumentací Okresního soudu v Třebíči a Krajského soudu v Brně) plně ztotožnit, neboť stanovená výše výživného 5 000 Kč není pro obě nezletilé děti vzhledem k jejich věku a potřebám rozhodně nepřiměřená, přičemž současně obviněný jako zdravý člověk v pozici řidiče kamionové dopravy je schopen si na trhu zmíněné profese najít zaměstnání s mnohem vyšším výdělkem, než jaký dosahuje u aktuálního zaměstnavatele. Důvody ke zpochybnění závěrů opatrovnických soudů, resp. Ústavního soudu, potom neshledal ani odvolací soud.
Byť tedy námitka obviněného v tom smyslu, jakého výdělku by byl schopen dosahovat, směřuje do jisté míry proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů, Nejvyšší soud konstatuje, že se s jejich závěry, a to i navazujícími, tedy pokud jde o přiměřenost výživného v souhrnné výši 5 000 Kč na obě děti, zcela ztotožňuje. Především výše mzdy obviněného zjevně neodpovídá reálné situaci na části pracovního trhu, na níž se pohybuje, tudíž bylo namístě vycházet z hodnot vyšších (potencionálních), dostatečně dovozených již v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 10 P 3/2011. Jim potom, s přihlédnutím k věku dětí a jejich potřebám, odpovídá výše výživného 2 800 Kč a 2 200 Kč, celkem 5 000 Kč. Obviněný je schopen takové výživné plnit, za předpokladu výkonu zaměstnání s jemu přiměřeným výdělkem. Není tedy nijak nutné, aby se stal bezdomovcem nebo aby vydělával pouze na výživné, ale postačuje, aby byl činný v pracovním poměru, jenž mu umožní naplnit stanovenou povinnost vyživovat své děti (srov. §910 a násl. o. z.), k nimž svůj vztah otce ani nezpochybňuje.
Naopak je třeba odmítnout postoj obviněného, podle něhož si, jak uvedl v řízení, jinou práci neshání, neboť je u současného zaměstnavatele spokojený. Zmíněný postoj totiž zákonnou vyživovací povinnost nerespektuje a staví nezletilé děti do pozice, v níž jsou, ač si sami výživu zaopatřit nemohou, zcela odkázány na míru snahy rodiče, jenž by podle své úvahy, ať již z jakýchkoli důvodů, mohl více či méně na vyživovací povinnost rezignovat a pouze podle vlastní spokojenosti udržovat své příjmy nepřiměřeně nízké, nepostačující k naplnění všech důvodných potřeb potomků.
K rozhodnutím soudů obou stupňů, zejména potom k rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, ovšem považuje Nejvyšší soud na okraj (§265a odst. 4 tr. ř.) zmínit, že odůvodnění (srov. §125 odst. 1 tr. ř.) obsahuje spíše selektivní výčet jinak řádně provedených důkazů a následné přiblížení, jaké skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, je poměrně stručné. Rovněž nad rámec nutného uvedenou úvahu týkající se možnosti změny bydlení obviněného a důvodnosti takového postupu je nutné vnímat jako pouze úvahu, bez podkladu v provedeném dokazování.
Popsané skutečnosti ovšem ničeho nemění na závěru, že jako celek bylo řízení nepochybně spravedlivé. Soudy obou stupňů totiž provedly dostatečné dokazování a na jeho podkladě dovodily skutkový stav nezatížený důvodnými pochybnostmi, který správně posoudily. A to včetně nepotřeby aplikace zásady subsidiarity trestní represe, která zde s přihlédnutím k délce doby nehrazení stanoveného výživného, postoji obviněného a neexistenci jakýchkoli specifických okolností, které by danou věc vylučovaly z okruhu běžně pod uplatněnou skutkovou podstatu podřazovaných případů, nemá místo (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky uplatněné obviněným v dovolání se v části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé jim není možné přisvědčit.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel