ECLI:CZ:US:2017:4.US.4194.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4194/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti L. W., zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2016 č. j. 37 Co 269/2016-276, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o výši výživného, kterou je stěžovatel povinen přispívat na výživu nezletilého syna a nezletilé dcery.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že rozhodnutím soudů bylo pro syna stanoveno výživné ve výši 2 800 Kč měsíčně a pro dceru ve výši 2 200 Kč. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že od posledního rozhodnutí o stanovení výživného v roce 2012 nastala v souladu s ustanovením §913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), zásadní změna poměrů, neboť oba rodiče mají vyšší příjmy, přičemž otec by mohl dosahovat kolem 20 000 Kč měsíčně (§913 odst. 2 obč. zák.). Nezletilý syn navštěvuje nyní 5. třídu, dcera 2. třídu základní školy. Podle soudů změněným poměrům odpovídá podle §913 odst. 1 obč. zák. výživné o 500 Kč vyšší pro každého.
Stěžovatel nesouhlasí s výší určeného výživného, namítá, že pokud jde o aplikaci ust. §913 odst. 2 obč. zák., odvolací soud se dopustil procesního pochybení a jeho názor neobstojí ani z pohledu hmotněprávního posouzení věci. Dále namítá, že odvolací soud nezohlednil, že nezletilý syn pobýval u rodičů matky, kterým matka přispívala částkou 3 000 Kč měsíčně. Za této situace je plnění vyživovací povinnosti pouze na otci, který je povinen hradit, případně doplatit výživné 2 800 Kč měsíčně, zatímco matka, která má formálně nezletilého svěřeného do výchovy, si tuto povinnost plnit nemusí, neboť fakticky ze svého svým rodičům přispívá pouze částkou 200 Kč.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
K otázce výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a 915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06).
V projednávané věci má Ústavní soud za to, že krajský soud (stejně jako soud okresní) shora nastíněným požadavkům dostál. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že oba soudy se řádně zabývaly všemi zákonnými hledisky rozhodnými pro přiznání výživného, a svou úvahu o nutnosti přehodnocení výše výživného oproti stavu v roce 2012 logicky a přiléhavě odůvodnily. Neústavnost rozhodnutí o zvýšení výživného nemůže být dána ani tím, že nezletilý po určitou dobu pobýval u své babičky, které matka přispívala na jeho výživu. Skutečnost, že prarodič "vypomáhá" svému dítěti s výchovou a výživou vnuka, nijak nezbavuje otce dítěte plnit vyživovací povinnost.
Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru ohledně výše výživného po nezletilé děti. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu