ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.805.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 805/2019-983
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. 7. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni dne 7. 3. 2019, sp. zn. 7 To 12/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 60/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 11. 2018, č. j. 32 T 60/2018-770, byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 2 léta, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku [správně §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] zařazen do věznice s ostrahou. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že
poté, co zprostředkoval prodej osobního motorového vozidla Ranger Rover Sport mezi tehdejším provozovatelem tohoto vozidla L. H. a poškozenou B. M., kdy na základě kupní smlouvy sepsané a podepsané v XY dne 18. 11. 2016 přešlo vlastnické právo k uvedenému vozidlu na poškozenou B. M., která zaplatila obviněnému v den podpisu smlouvy částku 350 000 Kč v hotovosti (129 600 Kč z kupní ceny zaplatila poškozená v bance jako doplatek leasingu). Poté, co bezprostředně po nabytí vozidla zjistila jeho vady a chtěla od kupní smlouvy odstoupit a vrátit peníze, se obviněný ústně zavázal poškozené a jejímu příteli K. R., že obstará prodej vozidla. Za tímto účelem si vozidlo opakovaně od poškozené půjčoval s tím, že jej ukáže případným zájemcům, přičemž zpočátku vozidlo i řádně vracel do místa bydliště K. R. v XY, až do prosince 2016, kdy využil situace, že vozidlo nebylo evidenčně zaregistrováno na poškozenou, zajistil si od L. H. plnou moc ze dne 21. 12. 2016, do které dopsal na místo zmocněnce své jméno a bez vědomí a souhlasu poškozené či K. R. provedl dne 28. 12. 2016 nejprve bezúplatný převod vozidla na společnost T. P., jejímž byl jednatelem, téhož dne auto na základě kupní smlouvy prodal společnosti IR FSG, s. r. o., za 113 000 Kč, následně využil práva zpětné koupě, vozidlo odkoupil do vlastnictví společnosti T. P., a na základě kupní smlouvy ze dne 4. 1. 2017 vozidlo znovu prodal společnosti IR FSG, s. r. o., za 250 000 Kč, přičemž vozidlo poškozené nevrátil, ani jí nepředal žádné peníze za prodej vozidla, čímž jí způsobil škodu ve výši 325 662 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupce odvoláními. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 7 To 12/2019-876, zrušil pouze výrok o náhradě škody z napadeného rozsudku a nově ohledně zrušené části rozhodl podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. Odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. K prvnímu z nich obviněný odvolacímu soudu vytkl, že zahájil a konal veřejné zasedání bez jeho přítomnosti, byť jen v části, když mu byla, pouze na základě přípisu obhájce, zrušena eskorta. Následně byl sice k veřejnému zasedání předveden, ale došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že po přednesu odvolání obhájcem se chtěl vyjádřit ke všem projednávaným skutečnostem, což mu nebylo umožněno s odůvodněním, že bude mít možnost hovořit na závěr veřejného zasedání. Ani v tu dobu však neměl možnost se k věci vyjádřit, neboť byl vyzván, aby toliko navrhl, jak má soud rozhodnout.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy a skutek nesprávně kvalifikovaly. Byl odsouzen pro skutek, který je soukromoprávním vztahem, aniž by poškozená B. M. či K. R. použili jakýkoli prostředek obrany v rámci soukromého práva. Kupní smlouva není platná, neboť poškozená jako kupující neměla vůli stát se vlastníkem vozidla. Nepřevzala věc, neuhradila kupní cenu, nebyla zapsána v registru vozidel a měla své vozidlo Kia, které užívala. Automobil Ranger Rover poškozené neodevzdal ani prodávající L. H., protože jej nevlastnil a o kupní cenu se tudíž ani nezajímal. V případě údajné úhrady celé kupní ceny jde o tvrzení proti tvrzení. Nesporná je jedině úhrada části leasingu K. R., který mu tímto způsobem tyto peníze zapůjčil. Nic dalšího zaplaceno či předáno nebylo. Chybí předpoklad pro posouzení jeho jednání jako zpronevěra, neboť vozidlo vlastnil on a nikoli poškozená, tudíž absentuje i znak, že by mu bylo svěřeno. Nebylo prokázáno obstarávání jeho prodeje, proto chybí i zavinění a soudy měly postupovat podle zásady in dubio pro reo. SMS komunikace předložená K. R. byla účelová, aby podpořila děj, jenž se nestal.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nevyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nezpochybňuje právní posouzení skutku, ale hodnocení důkazů soudy a popírá učiněná skutková zjištění. Takové námitky však pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Pokud obviněný současně vyslovil názor, že posuzovaná záležitost je soukromoprávní a nikoli trestněprávní povahy, mohlo by se nabízet, že obviněný vytýká nerespektování zásady subsidiarity trestního práva ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, ovšem tento závěr je postaven toliko na popření skutkových zjištění obecných soudů, proto ani tato námitka není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod. K argumentaci obviněného opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce uvedl, že veřejné zasedání v odvolacím řízení proběhlo po úvodních nesrovnalostech za přítomnosti obviněného, tedy jeho výhrady se se zmíněným dovolacím důvodem míjí. Kromě toho v průběhu veřejného zasedání mohl obviněný i prostřednictvím obhájce uplatnit práva související s podstatou věci. Navíc veřejné zasedání ve vztahu k zákonným podmínkám není dalším hlavním líčením.
Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
První část své argumentace obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. K jeho naplnění dochází, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ve vztahu k veřejnému zasedání se tak může stát především porušením §263 odst. 4 tr. ř., neboť v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.
Obviněný nejprve namítl, že veřejné zasedání konané dne 7. 3. 2019 bylo zahájeno bez jeho účasti za situace, kdy mu byla zrušena eskorta z výkonu trestu, nařízeného v jiné věci, a to pouze na základě přípisu obhájce. Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 5. 3. 2019 (č. l. 868) sdělil, že žádá o provedení veřejného zasedání bez jeho přítomnosti. Skutečnost, že se tak stalo přípisem obhájce, žádost nijak nediskvalifikuje, neboť obviněný ji může učinit osobně, ústně do protokolu či písemně, avšak i jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o jeho vůli (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3116). O tom, že by obhájce Mgr. Zdeněk Burda, který žádost podával, vůli obviněného neprojevoval či nerespektoval, přitom v řízení pochybnost nevznikla a ani obviněný nic takového nenamítl (naopak např. i dovolání podává prostřednictvím tohoto obhájce).
Současně nelze přehlédnout, že odvolací soud veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného fakticky nekonal. Sice jej zahájil, avšak ihned po zjištění přítomnosti zúčastněných osob obhájce přednesl změnu názoru obviněného, tj. že má zájem se, navzdory názoru předloženému v žádosti, zasedání zúčastnit. Bezprostředně poté, po telefonickém ověření možnosti předvedení obviněného, aniž by bylo jednáno o podaných odvoláních, bylo veřejné zasedání přerušeno a pokračováno až po předvedení obviněného.
K porušení jakéhokoli ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání tedy zjevně nedošlo a tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Pokud obviněný v této souvislosti následně namítl, že byl v průběhu veřejného zasedání předsedkyní senátu omezován ve svých slovních projevech a nemohl se proto plně vyjádřit k věci, je třeba především zmínit, že se nejedná o argumentaci podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Současně je ovšem třeba doplnit, že právo obviněného vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, náleží do práva na obhajobu [srov. §2 odst. 13 tr. ř., jakož i čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. Pokud by tato možnost byla obviněnému zásadně upřena a jeho účast v hlavním líčení nebo veřejném zasedání omezena na pouhou fyzickou přítomnost, bylo by namístě dovodit potřebu zásahu dovolacího soudu, neboť ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, uveřejněný pod č. 114/2004 Sb. nál. a us. ÚS).
Jak vyplývá z průběhu veřejného zasedání, jednak popsaného v protokolu o veřejném zasedání (č. l. 872) a jednak ze zvukového záznamu (č. l. 875), po předvedení obviněného byla přednesena odvolání, a to státní zástupkyní i oběma obhájci obviněného. Rovněž tak se k odvoláním protistrany vyjádřily (za obviněného oba obhájci). Obviněný sice k vlastnímu přednesu odvolání či jeho doplnění nebo k reakci na odvolání přednesené státní zástupkyní vyzván nebyl, ani se však takového postupu sám či prostřednictvím obhájců nedomáhal. Poté byly k důkazu provedeny podle §213 odst. 1 tr. ř. listinné důkazy, k čemuž obviněný neměl žádné vyjádření. Stran dalšího (vyjádření k věci) byl odkázán na následující fáze veřejného zasedání. Po předložení návrhů obhájců na doplnění dokazování předsedkyně senátu udělila slovo ke konečným návrhům, které byly předneseny státní zástupkyní, zmocněncem poškozeného a oběma obhájci obviněného. Svůj konečný návrh přednesl i obviněný s tím, že mu bylo soudem sděleno, aby v něm navrhl způsob rozhodnutí odvolacího soudu, což následně projevil tak, že vyložit své pochybnosti o správnosti v hodnocení důkazů a dovodil potřebu vrátit věc k novému projednání soudu prvního stupně.
Z průběhu veřejného zasedání je zjevné, že obhajobě byl poskytnut dostatečný prostor pro uplatnění její argumentace. Dva obhájci obviněného, každý samostatně, přednesli bez jakéhokoli omezení odvolání, podaná zjevně v návaznosti na porady s obviněným, poté i předložili stanovisko obhajoby k odvolání státní zástupkyně. Obviněný měl dále možnost vyjádřit se k listinným důkazům, provedeným v jeho průběhu a v závěru vyslovit konečný návrh.
V odvolacím řízení zazněly všechny námitky obviněného, resp. absenci žádné z nich v dovolání nezmiňuje. K postupu soudu nebyly u veřejného zasedání vysloveny žádné námitky. Odvolání tak byla řádně projednána při zachování všech práv obhajoby.
Ve veřejném zasedání v odvolacím řízení nebyla porušena ani shora zmiňovaná ústavní práva obviněného, a tedy argumentaci obviněného tvrdící opak není možné přisvědčit.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný v dovolání neuplatnil žádné konkrétní námitky v tom smyslu, že by skutek zjištěný soudy nevykazoval znaky zločinu, za který byl odsouzen. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného však směřují výhradně proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději. Obviněný tak v dovolání neuplatnil žádné námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení a z charakteru jeho námitek je zřejmé, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny v hodnocení provedených důkazů a v konečném výsledku i změny soudy zjištěného skutkového stavu. Ani námitky obviněného stran absence objektivní a subjektivní stránky trestného činu nelze pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. podřadit. Takové námitky by sice mohly být formálně pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, neboť je obviněný založil na vlastní verzi o průběhu skutkového děje, která je však diametrálně odlišná od skutkových zjištění soudu prvního stupně, potvrzených i soudem odvolacím, a byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Především pozornost nebyla nijak zaměřena pouze na důkazy směřující v neprospěch obviněného, přičemž obviněný závěrem hlavního líčení měl návrh na doplnění dokazování pouze výslechy třech svědků, které byly jako nadbytečné zamítnuty (č. l. 749 a 750). Všechny důkazy soudy následně hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla vyvrácena především výpovědí poškozené B. M. a svědka K. R., které jsou v logickém souladu s dalšími důkazy, zejména s výpovědí svědka L. H., listinnými důkazy a SMS komunikací mezi jmenovanými. Nelze přehlédnout ani průběh konfrontace mezi obviněným a poškozenou (č. l. 747).
Průběh skutkového děje tak byl prokázán zcela bez pochybností, a proto nebylo namístě užít zásadu in dubio pro reo. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde tedy důvodu k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy, jehož podstatou bylo především reálné sjednání kupní smlouvy mezi formálním vlastníkem vozidla L. H., jenž ovšem jednal pod vlivem obviněného, který vozidlo fakticky užíval a hradil jeho provoz, za uhrazení celé kupní ceny poškozenou a předání vozidla jako předmětu koupě. Poté, když takto došlo k převodu vlastnického práva k vozidlu, bylo z důvodu vad opakovaně svěřeno obviněnému k zajištění jeho prodeje jiné osobě, čehož využil tak, že je prostřednictvím jím ovládané obchodní korporace prodal a výtěžek si ponechal.
Pokud jde o naznačené námitky obviněného, lze ve stručnosti zmínit, že poškozená sice byla v dané době vlastníkem jiného vozidla (Kia), což ovšem nepochybně nevylučuje rozhodnutí koupit si vozidlo jiné, což navíc poškozená logicky odůvodnila odlišnou (lepší) výbavou automobilu. Zápis do registru silničních vozidel nebyl realizován z důvodu zjištění závad, ovšem jeho absence nemá na převod vlastnického práva vliv, neboť tento registr není veřejným seznamem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5330/2015). Role svědka L. H. byla jednoznačně prokázána, a jednalo se o formálního vlastníka a leasingového nájemce, který vozidlo neužíval ani nehradil jeho provoz, tedy vozidlo poškozené nepředával ani neměl zájem být jakkoli ve věci činný, když všechny kroky fakticky činil obviněný. Žádné pochybnosti potom nevzbuzuje ani obsah SMS komunikace mezi zúčastněnými.
Pokud jde tedy o skutkové závěry soudů obou stupňů, je nutné je označit za komplexní, důvodné, logické a navazující na provedené důkazy, což značí nemožnost dovození jakéhokoli, natož extrémního rozporu mezi nimi a na základě nich učiněnými právními závěry.
Zcela na okraj lze doplnit, že nelze ani přisvědčit obviněným tvrzenému důvodu neplatnosti kupní smlouvy, údajně pro její uzavření pro zastření zápůjčky. Zápůjčka peněz a prodej vozidla jsou totiž zcela rozdílné právní vztahy. Pokud by se pak v rámci zápůjčky peněz strany dohodly na sjednání zajištění, nabízel by se především zajišťovací převod práva (např. k automobilu), v takových případech běžně užívaný, a nikoli poměrně komplikovaný (stran založených následků) prodej vozidla, navíc třetí osobě. Pokud by ovšem skutečně byla pro zajištění zvolena kupní smlouva, např. s rozvazovací podmínkou (což však, jak vyplynulo ze skutkových zjištění, v této věci nenastalo), je třeba, aplikováno na posuzovanou věc, přisvědčit závěrům zejména soudu prvního stupně (str. 7 jeho rozsudku), že obviněný žádné peníze K. R. nevrátil, a tedy i tak by byla poškozená B. M. vlastníkem vozidla, neboť právě k tomu vůle zúčastněných směřovala.
Nakonec Nejvyšší soud dodává, že projednávaný případ má skutečně, jak obviněný namítá, soukromoprávní rozměr, tedy zejména souvislost s občanskoprávním vztahem (zde kupní smlouvou). Taková obecná souvislost je pro řadu jednání, následně kvalifikovaných jako majetkové trestné činy, zcela běžná a nijak nevylučuje trestní postih, jsou-li jinak naplněny všechny znaky některé ze skutkových podstat, uvedených v trestním zákoníku, a to i pokud poškozená osoba nečiní kroky v civilním řízení, což navíc není případem poškozené B. M., jež iniciovala civilní řízení vedené za účelem vydání věci (vozidla) subjektem, jenž ho v danou dobu držel. Tato námitka obviněného má rovněž skutkový základ, neboť ji staví na své verzi skutkového děje, který byl provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácen. Nelze ji tedy posoudit jako námitku nedostatku společenské škodlivosti jednání obviněného a tedy důvodu k aplikaci zásady ultima ratio. Formálně by tedy tuto námitku bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale materiálně se s jeho obsahem zcela míjí.
Námitky obviněného, kterými brojí výhradně proti skutkovým zjištěním soudů, nelze na základě výše uvedeného pokládat za námitky v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s jinými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný navíc v dovolání do značné míry opakuje svoji obhajobu z předchozích fází trestního řízení i z odvolání (č. l. 805 a násl., 849 a násl.), se kterou se soudy obou stupňů spolehlivě vypořádaly ve svých rozhodnutích (str. 6 a 7 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 a 5 rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud se s jejich argumentací plně ztotožnil.
S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se v části míjí s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů, ve zbylé části jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel