ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.846.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 846/2019-454
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. 7. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. T. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 55 To 283/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 5 T 1/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 9. 2018, č. j. 5 T 1/2018-363, byl obviněný M. T. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle téhož ustanovení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že jako odsouzený k trestu odnětí svobody, který vykonával ve věznici v XY, se v blíže nezjištěné době v měsících březnu a dubnu 2017 dožadoval častějších osobních setkání s psycholožkou uvedené věznice, poškozenou J. P., se snahou navázat s ní důvěrnější kontakt, přičemž když byl poškozenou opakovaně upozorňován na nevhodnost svého chování, tak toto upozorňování ignoroval, kdy z rozhodnutí nadřízených poškozené mu byl v květnu 2017 místo ní jako psycholog přidělen J. K. Po této změně psychologa obviněný prostřednictvím dalšího odsouzeného začal poškozené vyhrožovat, že pokud nebude vyhověno jeho požadavku, aby byl svěřen zpět do její odborné péče, tak ji profesně zlikviduje podáním oznámení na Generální inspekci bezpečnostních sborů (dále jen GIBS), že si neplní své povinnosti a vynáší z věznice informace a dále jí vyhrožoval fyzickou likvidací, že se jí cestou z práce může stát, že bude unesena, že na ni budou před věznicí čekat dva muži, kteří ji naloží do kufru auta a odvezou do lesa, kde ji budou fyzicky týrat a mučit, že jí budou dávat do přirození žhavé železo a pak ji v lese zahrabou do země, kdy tyto vyhrůžky v poškozené vzbudily důvodnou obavu. Následně skutečně na poškozenou podal písemné oznámení adresované na pobočku GIBS Olomouc, kam bylo doručeno dne 8. 6. 2017, načež bylo prováděno šetření, ve kterém poškozená vystupovala v postavení prověřované osoby, jehož závěrem bylo konstatování, že ve věci není dáno podezření z trestného činu, kterého by se měl vůči obviněnému dopustit personál věznice XY a předmětné podání obviněného orgán GIBS postoupil k dalšímu opatření Věznici XY. V důsledku shora uvedeného nevhodného chování obviněného, jeho podnětu orgánu GIBS na poškozenou, a jeho shora uvedených vyhrůžek poškozené došlo u ní k přechodnému zhoršení zdravotního stavu, které přetrvávalo až do přemístění obviněného dne 13. 7. 2017 do jiné věznice.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 24. 1. 2019, č. j. 55 To 283/2018-398, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání včetně jeho doplnění, a opřel jej o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že potvrdil skutkové závěry soudu prvního stupně, ačkoli byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Skutková zjištění soudu prvního stupně nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, resp. jsou pravým opakem jejich obsahu. Soudy měly k dispozici důkazy odůvodňující dvojí možný závěr o jeho vině či nevině, avšak v rozporu se zásadou in dubio pro reo se přiklonily k závěru, který je pro něj nepříznivý. Od začátku řízení tvrdil, že se projednávaného trestného činu nedopustil. Soudy obou stupňů od počátku preferovaly verzi obžaloby, což vyplývá i z toho, že se nedostatečně vypořádaly s jeho argumenty a obhajobou a nebraly v potaz výpovědi těch svědků, které vyznívají v jeho prospěch. Při hodnocení svědeckých výpovědí soudy nezohlednily dostatečně, že se jednalo o výpovědi přímých aktérů a nikoli o „neutrální třetí osoby“. Odvolací soud se řádně nezabýval věrohodností svědků, a to především svědka M. Ž., který následně napsal jeho matce dopis, ve kterém popírá své svědectví. Zmiňovaný dopis obviněný připojil jako přílohu k dovolání.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný ve svém dovolání neuplatnil žádné konkrétní námitky v tom smyslu, že by uvedený skutek nevykazoval znaky přečinu, za který byl odsouzen. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Procesní námitky, kterými směřuje do provedeného dokazování, především pak námitky proti hodnocení svědeckých výpovědí, jsou námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. V hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů nelze shledat žádné rozpory, natož extrémní, když zcela v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. byly provedeny veškeré důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. soudy pečlivě hodnotily, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena především výpovědí poškozené J. P., svědků J. K., A. P., B. O., M. Ž., zprávou GIBS a záznamy z pohovorů s obviněným i se svědkem M. Ž. Věrohodností svědka M. Ž. se přitom soudy obou stupňů zevrubně zabývaly (viz str. 14 odst. 21 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3-4 odst. 11 usnesení odvolacího soudu). Jeho výpověď navíc není osamocená, ale zcela zapadá do řetězce ostatních usvědčujících důkazů. Nejvyšší soud tak nemá, stejně jako soudy obou stupňů, pochybnosti o věrohodnosti tohoto svědka, a to i přes dopis adresovaný matce obviněného, ve kterém nyní nově své původní svědectví popřel. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde důvodu k zásahu do skutkových zjištění a Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a jak jej akceptoval i soud druhého stupně. Obiter dictum je namístě doplnit, že námitka extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním sama o sobě není námitkou, která by byla podřaditelná pod některý z dovolacích důvodů, nýbrž může toliko opodstatnit případný zásah do soudy zjištěného skutkového stavu.
Ve světle výše uvedeného nemůže ani námitka obviněného stran neuplatnění zásady in dubio pro reo naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Námitky obviněného se tak zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud rovněž doplňuje, že obviněný ve svém dovolání převážně opakuje svoji obhajobu z předchozích fází trestního řízení a z odvolání, se kterou se soudy prvního a druhého stupně již vypořádaly a Nejvyšší soud se s jejich argumentací plně ztotožnil.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 24. 1. 2019, věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání dne 1. 7. 2019, tedy v dovolacím řízení nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu