ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.985.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 985/2019-1609
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. 9. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. Š. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 7 To 25/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 8/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 1. 2019, č. j. 5 T 8/2018-1435, byl obviněný uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 1.) a zločinem vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. i), j) tr. zákoníku (bod 2.) a odsouzen podle §140 odst. 3, §43 odst. 1 a §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na 28 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil skutku v bodě 1. v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době od začátku září 2017 do 26. 10. 2017 v rodinném domě v obci XY, okres Mladá Boleslav, kde tehdy bydlel se svojí družkou V. K., s úmyslem se sexuálně ukojit využíval situací, kdy zůstal o samotě s její nezletilou dcerou AAAAA (pseudonym), nar. XY, jejíž věk znal, v jednom případě nezletilou přemluvil ke společné koupeli a při umývání ji osahával přirození a přiměl ji, aby mu sahala na penis, dále nejméně v jednom případě si před ní obnažil přirození, požadoval po ní, aby ho rukou dráždila na penisu, což nezletilá udělala, v dalším případě jí přiměl, aby se dívala, jak masturbuje až do vyvrcholení a bránil jí v odchodu tím, že jí držel ruku, posléze nezletilé sděloval, že to bude jejich tajemství, které nesmí nikomu říkat, přičemž využil toho, že ho nezletilá byla zvyklá jako přítele matky poslouchat, a v důsledku tohoto jednání se u nezletilé následně rozvinula posttraumatická stresová porucha, která se u ní projevovala úzkostí, připomínkami negativních událostí, výčitkami, poruchami chování, a přetrvávala u ní po dobu delší než 6 týdnů.
3. Skutku v bodě 2. se dopustil v podstatě tím, že dne 22. 1. 2018 v 21:01 hod. v obci XY, okres Mladá Boleslav, naložil na zadní sedadlo svého osobního motorového vozidla Renault Megane, poškozeného D. P., který byl v té době z blíže nezjištěných důvodů malátný a nebyl schopen samostatné chůze, a v úmyslu poškozeného usmrtit ho odvezl z místa jeho bydliště k odlehlému domu v XY, XY (pozn. správně XY), a zde ho v přesně nezjištěné době mezi 22. 1. 2018, 23:25 hod. a 23. 1. 2018, 00:26 hod. vhodil do odpadní jímky o hloubce 210 cm naplněné tekutinou a poté zavřel jímku poklopem vážícím 48,65 kg tak, aby poškozený nemohl z jímky utéci a aby prožil fyzické i duševní útrapy plynoucí z postupného utonutí a nemožnosti uniknout ven či přivolat pomoc, poté obviněný z místa odjel, přičemž poškozený v jímce utonul a zemřel. Obviněný následně ve snaze svalit na poškozeného vinu ze spáchání trestného činu, kterého se sám dopustil na nezletilé AAAAA (viz bod 1.) a který v té době prověřovala Policie ČR, zaslal z telefonu poškozeného dne 23. 1. 2018 V. K. zprávu, v níž jako D. P. tvrdil, že nezletilá AAAAA ve skutečnosti sahala na penis poškozenému a ten ji pak přesvědčil, že to udělal obviněný, přitom si byl vědom toho, že poškozený již nebude schopen uvedené skutečnosti popřít a podat případné svědectví, a kromě snahy vyvinit sám sebe z podezření z tohoto činu tak zároveň chtěl získat zpět svou bývalou přítelkyni V. K.
4. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu jej Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, č. j. 7 To 25/2019-1497, zrušil pouze ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a nově ohledně zrušené části rozhodl podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř.
5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Soudům obou stupňů především vytkl, že jejich postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Byly mu totiž předestírány jeho výpovědi z doby před zahájením trestního stíhání, zmínil je i předseda odvolacího senátu při ústním odůvodnění rozsudku a byly rozebírány v jeho písemném odůvodnění, odvolací soud tedy zjevně těmto výpovědím přihlížel. Také nemohl dokončit svůj závěrečný návrh, když mu bylo předsedou odvolacího senátu nezákonně odňato slovo. Dále soud prvního stupně rozhodl o prodloužení vazby v neveřejném zasedání (které se konalo po hlavním líčení, kdy byl vyhlášen nepravomocný odsuzující rozsudek), tedy bez účasti obviněného, který se tak nemohl vyjádřit k důvodům vazby, přestože se svého práva na účast u vazebního zasedání nevzdal.
6. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že v případě prvního skutku soudy přehlédly, že výpověď AAAAA je v rozporu s jeho výpovědí. Při výslechu pak byly AAAAA pokládány návodné otázky a celá její výpověď byla vedena v jeho neprospěch. Výpověď její matky V. K. není věrohodná, jelikož u hlavního líčení uváděla o jejich vztahu nepravdivé skutečnosti. Neztotožnil se se závěry znaleckého posudku z dětské psychologie a psychiatrie, neboť výpověď nezletilé byla znalkyní nesprávně interpretována. Nezletilá si smrt D. P. nijak nevyčítá ani netrpí posttraumatickou duševní poruchou v souvislosti s údajným pohlavním zneužíváním, z čehož plyne, že nemůže být naplněna skutková podstata trestných činů podle §187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Soudy navíc nehodnotily nevyvážený osobnostní vývoj nezletilé, kdy byla krom jiného konstatována schopnost nezletilé se dopustit účelové nebo únikové lži a také možnost svou výpověď zkreslit, v jeho prospěch, ale i v neprospěch. Stejně tak soudy dostatečně nezhodnotily erektilní disfunkci, kterou trpí po srdeční příhodě, tedy zda se popisovaného pohlavního zneužití vůbec mohl dopustit. Při hodnocení důkazů proto došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
7. Rovněž tak v případě druhého skutku byla nesprávně použita právní kvalifikace, jelikož nelze bez jakýchkoliv pochybností dospět k závěru, že jej spáchal, když neexistuje jediný přímý důkaz o jeho vině, o které přetrvávají pochybnosti. Nebylo zjištěno, zda poškozený utonul v jímce nebo na jiném místě, přičemž absence rozboru vody v těle poškozeného a v jímce mu nemůže být přičítána k tíži. Dále poukázal na nejisté tvrzení patologa ohledně doby úmrtí poškozeného. Z provedených důkazů tedy nelze jednoznačně dovodit, že trestný čin byl spáchán zvlášť trýznivým či surovým způsobem. Nebylo též prokázáno, kdo odeslal předmětnou zprávu V. K. z mobilu poškozeného. Soudy se nezabývaly tím, v jaké vzdálenosti a na jakém místě se nacházely mobilní telefony jeho a poškozeného v okamžiku odeslání této zprávy. Přehlédly také rozpor v časových údajích, když v 00:39 hod. se nacházel na výjezdu z XY do XY, avšak zmíněná zpráva byla zaslaná z telefonu poškozeného v 01:34 hod., a ještě v 01:51 hod. byl tento telefon lokalizován v XY na ulici XY. Zamítnutí výslechu zasahujících hasičů při nálezu těla znemožnilo bližší upřesnění posmrtných změn na těle poškozeného, konkrétně ztuhlosti končetin, což mohlo objasnit, kde poškozený zemřel, upřesnit dobu úmrtí, a také by bylo objasněno, jak bylo manipulováno s tělem poškozeného po jeho nálezu.
8. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítl, že výrok rozhodnutí odvolacího soudu se týkal pouze náhrady škody, aniž by zde bylo uvedeno, jak bylo rozhodnuto o zbývajících částech odvolání, které bylo podáno taktéž do výroku o vině a trestu.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
10. Dne 29. 8. 2019 bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání obviněného, jím vlastnoručně sepsané dne 27. 8. 2019, kterým sděluje, že netrvá na své dovolací argumentaci, směřující proti bodu 1. výroku o vině soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že obviněný i případné doplnění dovolání musí provést prostřednictvím obhájce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007) a současně rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (která obviněnému uplynula dne 29. 7. 2019), Nejvyšší soud ke zmíněnému podání nepřihlížel.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného týkající se porušení práva na spravedlivý proces nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod a k namítanému zásahu do práva obviněného ani nedošlo. Výrok o vině se neopírá o procesně nepoužitelné důkazy, odnětím slova při konečném návrhu nebyl obviněný nijak zkrácen na svém právu, jelikož měl dostatečný prostor k vyjádření bez ohledu na zásah předsedy senátu, který ho tímto pouze usměrnil. Tvrzené pochybení při rozhodování o vazbě pak nemohlo mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. Námitky, kterými obviněný brojil proti nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., primárně směřují proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním, což nespadá pod uplatněný dovolací důvod. Extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, které by mohly odůvodnit zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, zde také nelze spatřovat, stejně tak nedošlo k opomenutí žádných důkazů. Pokud jde o argumentaci opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., není důvodná, neboť ve výroku rozsudku vrchního soudu s ohledem na soudní praxi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002) žádný výrok neabsentuje.
12. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
13. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, čehož však nebylo využito.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
16. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
17. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
19. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
20. Obviněný v dovolání neuplatnil žádné konkrétní námitky v tom smyslu, že by skutky zjištěné soudy nevykazovaly znaky zvlášť závažných zločinů a přečinu, za které byl odsouzen. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného však směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději. Obviněný tak v dovolání neuplatnil žádné námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení a z charakteru jeho námitek je zřejmé, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny v hodnocení provedených důkazů a v konečném výsledku i změny soudy zjištěného skutkového stavu. To platí i pro v podstatě obecné námitky obviněného stran nenaplnění znaků aplikovaných skutkových podstat, zejména pokud jde o údajnou neexistenci těžké újmy na zdraví nezletilé poškozené (k bodu 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), resp. údajnou nemožnost dovodit, že vražda byla spáchána zvlášť surovým či trýznivým způsobem (k bodu 2. téhož výroku). Tyto námitky by sice mohly být formálně pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, neboť je obviněný založil na tvrzení o nedostatečnosti provedeného dokazování a absenci přímých důkazů, na nesprávné interpretaci výpovědi znalkyně, přičemž současně má za to, že nelze dospět k závěru, že by projednávané skutky vůbec spáchal. Takové námitky však nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
21. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla v případě prvního skutku vyvrácena především výpovědí nezletilé AAAAA, svědkyně V. K. a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie a klinické psychologie. V případě druhého skutku se jednalo zejména o kamerové záznamy z automobilu poškozeného, záznamy automobilu obviněného z kamerových systémů, lokalizační záznamy mobilních telefonů obviněného a poškozeného, zprávu odeslanou z mobilu poškozeného V. K. a výpověď svědkyně D. R., přičemž nebyla přehlédnuta ani rozporná tvrzení obviněného, která sděloval jednotlivým svědkům v návaznosti na vývoj důkazní situace.
22. Na podkladě řádně provedeného dokazování byl spolehlivě zjištěn skutkový děj, jehož podstatou bylo v případě prvního skutku pohlavní zneužití nezletilé AAAAA. Je pravdou, že jednání obviněného je prokazováno zejména výpovědí nezletilé, která je popsala tak, jak je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině. S ohledem na její zásadní význam však byla tato výpověď, resp. přímo nezletilá, podrobena zvlášť pečlivému hodnocení, za užití výsledků znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychologie a klinické psychiatrie. Z nich mimo jiné vyplynulo, že nezletilá je, navzdory negativnímu ovlivnění rodinnými poměry, schopna přiměřeně své věkové normě vnímat prožité události a poté je reprodukovat, přičemž z ničeho nevyplývá, že by cíleně popisovala jednání obviněného způsobem neodpovídajícím skutečnosti, naopak jeho jednání podává s ohledem na svůj věk věrohodně. Lze dovodit její dostatečnou obecnou i specifickou věrohodnost. Nejvyšší soud pak dodává, že v případě sedmiletého dítěte s nulovými zkušenostmi v této oblasti je zcela absurdní tvrdit, že by si sdělované podrobnosti mohlo samo vymyslet či je znát pouze z jednoho videa s pornografickým obsahem, jak tvrdí obviněný. Za přirozené dále lze u sedmiletého dítěte považovat, že si po určité době nepamatuje některé detaily či kolikrát se určitá situace opakovala. Nezletilá navíc neměla důvod cítit k obviněnému zášť, stejně tak neměla žádnou motivaci se obviněnému jakkoliv mstít. Znalci pak byla konstatována schopnost nezletilé dopustit se účelové a únikové lži, když by nedokázala situaci řešit jiným způsobem. K tomuto je vhodné doplnit přiléhavé vyjádření odvolacího soudu, že účelové a únikové lži je schopna se dopustit v podstatě každá osoba s přiměřeným inteligenčním potenciálem, obecně nelze tedy tuto skutečnost hodnotit jako okolnost snižující věrohodnost výpovědi nezletilé, v dané konkrétní situaci pak nelze shledat žádné podezření, že by se takové lži dopustila. U nezletilé se pak bez pochyb projevila posttraumatická stresová porucha. Byť se na jejím konečném zdravotním stavu nepochybně podílely i okolnosti týkající se následné vraždy D. P., měl na vznik poruchy zjevný vliv jedině obviněný a v dané době žádná jiná osoba v jejím okolí.
23. Nejvyšší soud pak již pouze doplňuje, že na způsobu vedení a průběhu výslechu nezletilé nelze shledat žádnou vadu, výslech proběhl v souladu se zákonem, přičemž policejní orgán (resp. příslušný specialista) je zde právě od toho, aby takový výslech vedl způsobem odpovídajícím věku nezletilé tak, aby mohla podat komplexní a ucelenou výpověď použitelnou pro trestní řízení.
24. Tvrzení obviněného, že trpí erektilní disfunkcí, je nutné považovat za vyvrácené na základě výpovědi jeho bývalé partnerky V. K., která uvedla, že obviněný byl schopen pohlavního styku. Uvedené ostatně nevyloučila ve své výpovědi ani znalkyně z oboru sexuologie, tuto skutečnost neeliminují ani předložené lékařské zprávy, na které se obviněný odvolává.
25. Z obecnějšího pohledu potom není možné ztotožnit se s názorem obviněného, podle něhož stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi, zde obviněného a nezletilé AAAAA, přičemž další důkazy ve věci nelze provést, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě, jestliže soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takové důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady v pochybnostech ve prospěch, neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Jinak řečeno, pokud se soudy obou stupňů po pečlivém hodnocení obou výpovědí rozhodly akceptovat jako věrohodnou výpověď nezletilé AAAAA a na ní založit své skutkové závěry, nelze v jejich postupu shledat jakýkoli selektivní, účelový či záměrný přístup k důkazům. Proto také nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ani zásady in dubio pro reo. Navíc je opět nutné doplnit, že námitka opírající se o uvedenou zásadu nemůže naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
26. V návaznosti na námitky obviněného týkající se druhého skutku Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný svou dovolací argumentací popírá v podstatě většinu skutkových zjištění, která byla učiněna, obecně je však i zde namístě konstatovat, že mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními nelze shledat žádný rozpor, natož extrémní. Co se týče údajů týkajících se místa a doby úmrtí poškozeného, v souladu s výpovědí znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jejich znaleckým posudkem a dalšími skutkovými zjištěními je nutné dovodit, že místem úmrtí poškozeného byla právě jímka, kde došlo k nálezu těla. Charakter vody sice nebyl dostatečně specifický (takový by byl však pouze v případě, pokud by se ve vodě nacházely např. chemické látky) na to, aby bylo možné porovnáním s vodou v plicích poškozeného s absolutní jistotou pouze na základě rozboru vody určit, že se jednalo právě o tuto konkrétní jímku, kde poškozený zemřel. Vzhledem k dalším učiněným zjištěním však není důvodu při zachování základních pravidel logiky pochybovat o tom, že k úmrtí poškozeného došlo právě zde, přičemž v podrobnostech k těmto úvahám lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se tímto podrobně zabýval (odstavec 40.). To samé platí pro dobu úmrtí poškozeného. Vzhledem k okolnostem činu a možnostem lékařské vědy nelze na minutu přesně určit, kdy došlo k úmrtí poškozeného. Pokud znalecký posudek stanovil jako den úmrtí 22. 1. 2018, přičemž je zde tolerance maximálně tří dnů, spolu s využitím dalších důkazů (viz níže) je možné tuto časovou výseč zúžit přesně tak, jak bylo popsáno ve výroku o vině. Proto by byl výslech zasahujících hasičů k době a místu úmrtí zcela nadbytečný.
27. Jedním ze stěžejních usvědčujících důkazů je pak zpráva odeslaná V. K. prostřednictvím aplikace Messenger dne 23. 1. 2018 v 01:34 hod., kdy se obviněný ještě nacházel v XY a okolí, jelikož byl zaznamenán na kamerovém záznamu při výjezdu z XY nejen v 00:39 hod., ale pak opětovně v 01:53 hod. Argumentace obviněného ohledně nemožnosti poslat tuto zprávu v daném čase je tak naprosto nepřípadná. Zejména je však třeba zdůraznit, že předmětnou zprávu vyjma obviněného a poškozeného s ohledem na podrobnosti zde uvedené a okolnosti, za jakých byla odeslána, nemohl napsat a odeslat nikdo jiný. K pohybu mobilních telefonů je možné doplnit, že telefon poškozeného byl před tím lokalizován 22. 1. 2018 v 23:19 hod. a pak přesně o půlnoci buňkou operátora T-Mobile s adresou XY, což je jen několik minut cesty autem od místa nálezu těla poškozeného a též i místa vraždy, ke které zde někdy v tomto časovém úseku došlo. K tomu bylo rovněž prokázáno (posudkem z oboru kriminalistika, odvětví trasologie), že se obviněný v inkriminovanou noc na místě vraždy se svým automobilem nacházel, a není tedy pochyb, že poškozený zde byl v tuto dobu právě s obviněným, který ho sem dovezl svým automobilem. Obviněný již pak sám bez poškozeného dorazil do R. P. k. v XY, kde se zdržel od 00:26 hod. do 00:30 hod., v 00:39 hod. vyjíždí z XY, v 00:51 hod. je telefon poškozeného, který má již bez pochyb v držení obviněný, zaměřen buňkou operátora T-Mobile s adresou XY (nikoliv v 01:51 hod.), a po té na adrese XY, což je necelý kilometr od R. P. k. V 01:34 hod. odchází prostřednictvím aplikace Messenger zpráva V. K. a v 01:53 hod. obviněný odjíždí z XY definitivně. Je logické, že pokud si obviněný úmyslně vypnul v této rozhodné době svůj telefon (ač jeho provoz několik týdnů před tímto okamžikem nepřerušoval) a vyhýbal se místům, kde by mohl být zaznamenán, ať případnými svědky či kamerami, není možné zmapovat jeho pohyb minutu po minutě, ze všech okolností případu však plyne, že skutkový děj proběhl právě tak, jak byl zjištěn soudy obou stupňů a jak je nastíněn i výše.
28. Nejvyšší soud tedy nemá žádné pochybnosti o tom, že by se čin mohl stát jinak, než jak je popsán soudem prvního stupně v odsuzujícím rozsudku. Vina obviněného byla prokázána na základě uceleného a logicky propojeného řetězce nepřímých důkazů, absence přímých důkazů tedy není v tomto případě nijak podstatná. Skutkové závěry soudů obou stupňů je nutné označit za komplexní, důvodné, logické a navazující na provedené důkazy, což značí nemožnost dovození jakéhokoli rozporu mezi nimi a na základě nich učiněnými právními závěry. Je jednoznačné, že jedinou osobou, která mohla poškozeného usmrtit a současně měla k tomuto motivaci i faktickou možnost, je právě obviněný.
29. Námitky obviněného, kterými brojí výhradně proti skutkovým zjištěním soudů stran obou projednávaných skutků, nelze na základě výše uvedeného pokládat za námitky souladné s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s jinými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
30. Obviněný dále také, v podstatě bez podřazení pod konkrétní dovolací důvod, namítl porušení svého práva na spravedlivý proces. Konkrétně obviněný uvedl, že soudy přihlížely k jeho výpovědi, kterou učinil jako zadržená podezřelá osoba (obviněný zde má zjevně na mysli protokol o výslechu osoby zadržené ze dne 24. 1. 2018, od 21:24 hod.), když tuto výpověď předseda odvolacího senátu zmiňoval při odůvodnění rozhodnutí a v tomto odůvodnění je také uvedena. K tomuto však došlo právě proto, že obviněný uplatnil shodnou námitku již v rámci odvolacího řízení, k předloženému tvrzení se tedy v odvolacím řízení předseda senátu vyjadřoval, což se promítlo i do písemného znění rozhodnutí o odvolání. Vina obviněného však byla jednoznačně prokázána na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů, do kterého předmětná výpověď zadrženého zahrnuta nebyla, ale soudy obou stupňů po celou dobu pracovaly s verzí, resp. spíše verzemi, které jim obviněný sdělil v rámci své procesně použitelné výpovědi, což zcela jasně vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V podrobnostech lze doplnit, že předseda odvolacího senátu se v rámci ústního odůvodnění rozsudku vyjadřoval k použitelnosti výslechů, resp. podání vysvětlení, učiněných před zahájením trestního stíhání v České republice a uvedl, že pokud by v posuzované věci platilo „cokoliv od této chvíle řeknete, může být použito proti Vám“, tak by byla celá situace daleko jednodušší, jelikož se obviněný ke vhození těla do jímky při procesně nepoužitelném výslechu přiznal (nikoliv, jak uvádí obviněný v dovolání, že tu soud nemusel vůbec být). Předseda senátu nicméně zdůraznil, že na základě takového postupu obviněný nebyl uznán vinným a v českém trestním řízení ani být uznán vinným být nemohl, ale stalo se tak na základě jiných důkazů, kterými se v tomto ústním odůvodnění následně podrobně zabýval.
31. S ohledem na ústavně právní rovinu další námitky týkající se neumožnění obviněnému dokončit jeho konečný návrh při veřejném zasedání v řízení o odvolání, která se však taktéž míjí s uplatněným dovolacím důvodem i ostatními dovolacími důvody uvedenými v §265b odst. 1 tr. ř., se Nejvyšší soud zabýval i tímto tvrzením. Jak vplývá ze spisového materiálu, obviněnému bylo umožněno jeho konečný návrh dokončit, byl pouze předsedou senátu přerušen, a to poté, co se začal podrobně zabývat jednotlivými důkazy, což bezprostředně před tím učinil jeho obhájce v rámci přednesu odvolání. Předseda senátu obviněného upozornil, že se nejedná o hlavní líčení, kde se obviněný již ke všem provedeným důkazům vyjádřil, přičemž byl vyzván, aby učinil konečný návrh, jak má odvolací soud rozhodnout, přičemž obviněný svůj projev řádně dokončil. Lze tedy uzavřít, že obviněný měl možnost se v rámci vedeného řízení ke všem provedeným důkazům vyjádřit, byť v odvolacím řízení bylo takové vyjádření učiněno především prostřednictvím obhájce, který uvedl veškeré námitky obviněného k provedeným důkazům a učiněným skutkovým zjištěním. Vzhledem k tomu, že se v průběhu odvolacího řízení důkazní situace nijak neměnila a obviněný uplatňoval před soudy po celou dobu obdobné námitky, je namístě realizovaný postup považovat za dostatečný a akceptovatelný. Podstatné také je, že obviněný následně svůj konečný návrh dokončil a poté byl ještě dotázán, zda je to vše, co chce v daném okamžiku sdělit, což potvrdil. Nejvyšší soud ani zde neshledal žádný zásah do práva obviněného na spravedlivý proces.
32. V případě námitky ohledně nepřítomnosti obviněného u vazebního zasedání konaného dne 23. 1. 2019 u Krajského soudu v Plzni, ačkoliv s tímto obviněný nesouhlasil, Nejvyšší soud konstatuje, že vazební řízení je samostatným druhem řízení, kde je k nápravě případných pochybení stanoven jiný procesní postup (srov. §74 tr. ř.). Tato námitka obviněného tak nesměřuje proti napadenému rozhodnutí, v této části je tedy dovolání nepřípustné ve smyslu §265a tr. ř. Pouze obiter dictum lze konstatovat, že obviněný výše nastíněného procesního postupu využil a jeho prostřednictvím mu bylo fakticky vyhověno (měl možnost se vyjádřit k důvodům vazby, ačkoliv původně uváděl, že se k důvodům vazby vyjadřovat nechce), jelikož Vrchní soud v Praze konal o podané stížnosti veřejné zasedání. I kdyby tedy byl postup Krajského soudu v Plzni spočívající v nařízení vazebního zasedání vadný, bylo by toto pochybení postupem Vrchního soudu v Praze zhojeno (viz nález Ústavní soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 515/14). Ani zde tedy nebylo možné argumentaci obviněného přisvědčit.
33. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který dále obviněný ve svém dovolání uplatnil, slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Je naplněn, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí. Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173 a 3174).
34. Obviněný ve svém dovolání k tomuto dovolacímu důvodu namítl, že odvolací soud v napadeném usnesení rozhodl o jeho odvolání proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, avšak nikoli o části jeho odvolání směřující proti výroku o vině a trestu téhož rozhodnutí. Zmíněná námitka je podřaditelná pod uvedený dovolací důvod, avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou. Odvolací soud o odvolání obviněného rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nemajetkové újmy u dvou poškozených. Soud druhého stupně se přitom zabýval celým odvoláním obviněného a výrokem rozhodl o té části, kde jej shledal důvodným. Zde je namístě zdůraznit, že odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002). Pokud tedy soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174), a proto se ani nemůže jednat o chybějící nebo neúplný výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tvrzení obviněného, byť je lze uplatnit s odkazem na citovaný dovolací důvod, není důvodné.
35. Nejvyšší soud tak konstatuje, že dovolací námitky obviněného nejsou z větší části podřaditelné pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, v části zbylé jim nelze přisvědčit. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 9. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel