ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1015.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1015/2019-951
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2019 o dovolání obviněného M. V. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 7 To 22/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 24/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 80 T 24/2018, byl obviněný M. V. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
v době od měsíce února 2012 do 9. 9. 2017 ve XY nejdříve v bytě číslo 2 na ulici XY číslo popisné XY a od ledna 2017 v bytě číslo 6 na ulici XY číslo popisné XY, které obýval společně se svojí družkou M. K., která byla od měsíce září 2011 tělesně postižená po prodělané cévní mozkové příhodě, tuto opakovaně ve více případech s narůstající četností a intenzitou verbálně napadal, že je kurva, piča, děvka, ponižoval ji, že k ničemu není, nic doma neudělá, neuklidí, nenavaří, že on může mít každý večer jinou ženu, od podzimu 2014 ji začal napadat i fyzicky, kdy poprvé ji napadl v měsíci srpnu nebo září 2014 tak, že ji opakovaně udeřil rukou do hlavy, shodil z postele, opakovaně ji kopl do nohou a rukou a tahal ji za vlasy po celé kuchyni, přičemž M. K. se kvůli svému tělesnému postižení nemohla aktivně bránit, poté ji opakovaně v mnoha případech s narůstající četností a intenzitou fyzicky napadal zejména silnými údery dlaní do obličeje, přičemž při jednom takovém úderu jí vybil zub, kopal do ní a tahal za vlasy, následkem tohoto jeho jednání opakovaně utrpěla M. K. zranění spočívající zpravidla v modřinách a hematomech, přičemž jen výjimečně vyhledala lékařské ošetření, při kterém z obavy z obžalovaného ošetřujícímu lékaři sdělila, že ji fyzicky napadl bývalý spolužák M. nebo že spadla ze schodů, obžalovaný, který si zařídil oprávnění přebírat invalidní důchod M. K., si její peníze ponechával a M. K. dával jen drobné finanční částky ve výši asi 800 Kč měsíčně na nákup základních potravin a když jej žádala o peníze na zakoupení oblečení pro sebe, posílal ji k popelnici, zakazoval jí dívat se na televizi, pouštět rádio, nesměla si sama vzít jídlo, občas schovával před ní léky, které potřebovala a mnohdy tak zůstala bez medikace, nutil ji koupat se ve studené vodě, vyhrožoval jí, že ji zabije, že ji rozpůlí, že bude trpět jako zvíře, zakazoval jí stýkat se se známými, vzal jí mobilní telefon, který jí dříve daroval, aby si se známými nemohla psát a volat, osočoval ji, že se tahá s bezdomovci a že se kurví, opakovaně ve více případech ji vyhodil z bytu, kdy M. K. se uchýlila ke své matce v obci XY nebo seděla i v nepříznivém počasí na lavičce v parku, naposledy dne 9. 9. 2017, když přistihl M. K. sedět na lavičce v parku se svým známým M. Š., nejdříve bouchl do žeber M. Š., pak dal dvě facky M. K. a když se oba vrátili domů, ve fyzickém napadení pokračoval, kdy ji udeřil opakovaně pěstí do hlavy a do stehen, čímž jí způsobil bouli na hlavě a hematomy na obou stehnech, poté ji sebral klíče od bytu a vyhodil ji z bytu, po tomto incidentu se M. K. již k obžalovanému nevrátila, přičemž v důsledku tohoto jeho jednání M. K. psychicky strádala, měla problémy se spánkem, měla strach z lidí a došlo u ní i ke zhoršení motoriky a řeči.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za to mu podle §199 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Z jeho podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 7 To 22/2019, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že (při nezměněném výroku o vině) obviněnému uložil podle §199 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Skotnici dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jehož naplnění spatřoval v extrémním rozporu mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními. Připustil sice, že Nejvyšší soud by měl být skutkovými zjištěními nižších soudů vázán (jsou-li úplné a takto zaneseny do odůvodnění rozhodnutí), ovšem s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může výjimečně do skutkového základu zasáhnout (odkázal tu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V daném směru vyjádřil přesvědčení, že řada skutkových zjištění nemá vůbec žádnou oporu v provedených důkazech a řada závěrů soudů obou stupňů je v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, v důsledku čehož soudy celou věc nesprávně právně posoudily.
5. Obviněný zopakoval svou obhajobu a vytýkané jednání zcela popřel. Naopak detailně uváděl, jak o poškozenou M. K. (dále převážně jen „poškozená“) po její cévní mozkové příhodě pečoval. Ona však konzumovala alkohol, stýkala se s bezdomovci, odmítala se léčit a pracovat na sobě. Zdůraznil, že tato jeho obrana nestojí osamoceně, nýbrž je potvrzována dalšími provedenými důkazy. Věrohodnost poškozené po celou dobu trestního stíhání zpochybňoval a poukazoval na to, že výpovědi svědků potvrzující její výpověď jsou založeny pouze na informacích, které tito svědci získali zprostředkovaně, a to právě od poškozené. Naproti tomu svědci, kteří popisovali své vlastní zkušenosti, hovořili v jeho prospěch (některá jejich vyjádření pak podrobněji ocitoval). V tomto směru též namítl, že oba soudy bezvýhradně uvěřily výpovědi poškozené, ačkoliv si na mnoha místech protiřečila a její tvrzení byla vyvrácena svědectvím mnoha dalších osob.
6. Odkazoval-li soud druhého stupně na fotodokumentaci zachycující hematomy na těle poškozené či jizvu na její tváři a na lékařské zprávy, vyzdvihl dovolatel, že nebyla nijak prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a poškozením jejího zdraví, když ta v několika případech utrpěla škodu na zdraví v důsledku své opilosti. Dále poukázal i na výsledky znaleckého zkoumání k její osobě, podle nichž má tendenci účelově zkreslovat a dramatizovat prožité události a naopak blokovat údaje o vlastních problémových či sociálně neatraktivních projevech v rámci konfliktních situací. Ze znaleckého posudku rovněž nelze určit, zda násilí, jehož měla být poškozená objektem, bylo skutečné či domnělé. Obviněný též zvýraznil, že její paměťové a kognitivní funkce byly zjištěny hluboko v pásmu podprůměru. Důrazně nesouhlasil také s názorem obou soudů, že nejsou-li objektivní a věrohodné známky o probíhajícím domácím násilí, ještě to neznamená, že k domácímu násilí nedochází. Tímto soudy porušily zásadu presumpce neviny podle 2 odst. 2 tr. ř. a čl. 40 odst. 2 Listiny, která znemožňuje nahrazovat skutková zjištění úvahou opírající se o nejednoznačný důkaz.
7. Poté dovolatel poukázal na několik judikátů Ústavního soudu týkajících se limitů obecných soudů při hodnocení důkazů. Podotkl, že oba soudy nižších stupňů se dopustily nepřiměřeného zjednodušení věci, pominuly argumenty v jeho prospěch a důkazní nouzi nahradily subjektivní úvahou nemající oporu v provedeném dokazování. Došlo proto k porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a zásady „in dubio pro reo“. Na podporu své obhajoby předložil i čestné prohlášení souseda J. Š. a jeho družky, které pojednávalo na jedné straně o jeho příkladné péči o nemocnou poškozenou a na straně druhé o jejím zcela nezřízeném životě spojeným především s nadměrnou konzumací alkoholických nápojů.
8. S ohledem na shora uvedené dovolatel (aniž by odkázal na příslušná zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 7 To 22/2019, a věc mu vrátil k novému projednání.
9. V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že jednání obviněného bylo především prokázáno výpovědí poškozené M. K., byť její výpověď u hlavního líčení nebyla tolik podrobná. To však lze dobře vysvětlit časovým odstupem i skutečností, že hodně věcí zapomínala v důsledku ovlivnění jejího psychického stavu, mimo jiné i mozkovou příhodou, kterou utrpěla v roce 2011. Soudy vzaly nepochybně v potaz závěry znalců stran kognitivní dysfunkce a snížené inteligence i paměťových schopností u poškozené. Na druhou stranu však znalci uvedli, že v hlavních rysech byla schopna vnímat a reprodukovat prožité události. Nezjistili u ní znaky patologické lhavosti ani sklony k násilnému sebe prosazování, násilí či ubližování druhým lidem, přičemž její verzi o domácím násilí hodnotili, že je v mezích psychologické pravděpodobnosti a pravděpodobnost, že by komplexně jednání dovolatele vykonstruovala, označili za velmi nízkou. Státní zástupkyně též podpořila názor soudů, že usvědčující výpověď poškozené zcela korespondovala i s výpověďmi dalších svědků, jakož i s listinnými důkazy, zejména fotodokumentací a lékařskými zprávami ze dne 17. 8. 2017 a 19. 8. 2017. Správně také poukázaly na předcházející trestní oznámení, která poškozená na obviněného opakovaně podávala. V další pasáži svého vyjádření se státní zástupkyně věnovala rozsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., načež dospěla k závěru, že uplatněné námitky tomuto ani žádnému jinému důvodu dovolání neodpovídají.
10. Státní zástupkyně proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v 265b tr. ř. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
11. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 14. 8. 2019). Ten na něj reagoval replikou, v jejímž úvodu se ohradil proti té části vyjádření, že rozpory ve výpovědi poškozené M. K. jsou omluvitelné z důvodu jejího zapomínání v návaznosti na její psychický stav a mozkovou příhodu. Na tvrzení poškozené se však nedá spolehnout nejen kvůli jejímu zdravotnímu stavu, ale i pro její kladný vztah k alkoholu, který často konzumovala současně s léky, čímž byla její schopnost zapamatovat si, co se reálně odehrálo, podstatně snížena. Výpověď poškozené byla přitom klíčová jak pro soud, tak pro svědky, kteří ve většině případů pouze reprodukovali informace získané právě od ní. Především z těchto důvodů je mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu extrémní rozpor, proto existují i důvodné pochybnosti o správnosti jeho rozhodnutí. Jelikož odvolací soud překročil limity zásady volného hodnocení důkazů, je třeba přezkoumání jeho rozhodnutí dovolacím soudem. Obviněný proto setrval na svém stanovisku, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
15. Takto definovaný zákonný i judikaturní rozsah uplatněného dovolacího důvodu však dovolatel zcela zjevně nerespektoval, neboť veškeré své námitky zaměřil výlučně proti způsobu, jakým soud prvního stupně (a následně i soud odvolací) zhodnotil provedené důkazy. Konkrétně se zaměřil především na zpochybňování svědecké výpovědi poškozené M. K., její celkové věrohodnosti a v souvislosti s tím vyzdvihoval její údajné nevhodné chování. Již shora bylo ovšem výslovně uvedeno, že ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neopravňuje Nejvyšší soud k opětovnému hodnocení důkazů a revizi dříve přijatých skutkových zjištění. K tomu zbývá doplnit, že k takovému postupu jej nelegitimuje ani žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř. Proto výhrady skutkového charakteru je Nejvyšší soud zásadně oprávněn odmítnout i bez jejich věcného přezkumu.
16. Dovolatel ovšem v tomto směru vznesl námitku tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními. V uvedeném (a nutno zdůraznit, že zcela výjimečném) případě může i dovolací soud do již zjištěného a ustáleného skutkového stavu zasáhnout, jelikož je bez ohledu na zákonný rozsah dovolacích důvodů povinen respektovat ústavně garantovaná práva a svobody, a to především ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu, jejichž porušení nelze v žádné fázi trestního řízení tolerovat. Podle závazného právního názoru Ústavního soudu je Nejvyšší soud na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena, a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
17. Je však potřeba důrazně zopakovat, že zásah do skutkových zjištění Nejvyšším soudem je postupem výjimečným a ojedinělým, k němuž lze přistoupit jen v odůvodněných případech, nabudou-li pochybení nižších soudů ústavně nekompatibilních rozměrů. Jedním z nich je situace, kdy hodnocení provedených důkazů vykazuje zjevné prvky libovůle, tedy odporuje-li základním kritériím logického uvažování. Tímto směrem dovolatel svou argumentaci v podstatě i vedl, když trval na tom, že jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině mu nebylo prokázáno a současně soudům vytýkal porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zásady presumpce neviny, „in dubio pro reo“ apod. Dovolací soud se tudíž zaměřil na posouzení otázky, zda v důkazním řízení nebyl porušen některý ze základních, ústavně zaručených principů spravedlivého procesu. Dospěl však k závěru, že v dané věci tomu tak nebylo. Ve výsledku se tedy přiklonil k takovému průběhu skutkového děje, na němž se ustálily oba soudy nižších instancí.
18. Pouze na okraj a již nad rámec tohoto rozhodnutí lze doplnit, že argumentace obviněného je v podstatě založena na fragmentech provedených důkazů, které jsou však zcela vytrženy z jejich celkového kontextu. Prakticky vždy vyzdvihl určitá vybraná tvrzení svědků či znalců svědčící v jeho prospěch, zatímco jiné části těchto důkazů (hovořících naopak v jeho neprospěch) zcela pomíjel. Také se snažil hodnotit některé důkazy (např. fotodokumentaci) bez návaznosti na důkazy další. Naproti tomu soud prvního stupně pojal proces dokazování plně v duchu §2 odst. 6 tr. ř., když posoudil veškeré pro věc relevantní informace jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Správně pak v tomto směru vycházel z výpovědi poškozené, která byla skutečně v souladu s dalšími provedenými důkazy. Namítal-li dovolatel, že někteří slyšení svědci podávali pouze zprostředkované údaje, které se předtím dozvěděli od poškozené, jejich věrohodnost to nutně nesnižuje. Nadto nelze pominout, že modřiny na jejím těle viděly svědkyně I. O. i J. P. na vlastní oči a obě taktéž nezávisle na sobě potvrdily, že poškozená byla nucena jít na policii stáhnout oznámení na obviněného, což bylo i objektivně prokázáno kopiemi přestupkových spisů. Vedle toho M. Š. byl sám svědkem násilného jednání dovolatele vůči poškozené i sobě samému.
19. Nalézací soud bezchybně hodnotil i znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Přestože k osobnosti poškozené, její hodnověrnosti i paměťovým a intelektovým schopnostem nebyly učiněny zdaleka jen pozitivní poznatky (které obviněný pochopitelně velmi zdůrazňoval), podstatné je, že znalci nakonec shledali verzi poškozené o domácím násilí „v mezích psychologické pravděpodobnosti“. Naopak možnost, že by se jednalo o „komplexně vykonstruovanou myšlenku“, označili za dosti nízkou. Dále ovšem není možno odhlédnout ani od psychologického profilu dovolatele, který evidentně korespondoval s posuzovaným jednáním a do značné míry jej vysvětloval (v podrobnostech postačuje odkázat na str. 9 až 13 odůvodnění prvoinstančního rozsudku). Kromě toho soud vzal v potaz ještě další listinné důkazy, které jeho konečné skutkové závěry dále potvrzují, tj. lékařské zprávy týkající se poškozené, fotodokumentaci jejího těla a záznamy o přestupkových řízeních, včetně příslušných spisů.
20. Nejvyšší soud tudíž neshledal jediný důvod ke zpochybnění kterékoliv z klíčových okolností případu, vtělených do tzv. skutkové věty výroku o vině. Nic na tom nemůže změnit ani obviněným namítaný nezřízený život poškozené. Pomine-li se skutečnost, že oba soudy považovaly takto vedenou obhajobu přinejmenším za zveličenou, nelze než konstatovat, že ani nadměrná konzumace alkoholu a utrácení peněz, styky s bezdomovci, toulání se, nedodržování léčebného režimu apod., v žádném případě neopravňují partnera takto se chovající osoby k fyzickému nebo psychickému násilí vůči ní. Mnohem lepším a právně nezávadným řešením by zajisté bylo např. ukončení daného partnerského vztahu.
21. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu