ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1094.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1094/2019-438
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 3 To 114/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 102 T 235/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 102 T 235/2018, byl obviněný P. H. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, za což byl podle §199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a v jeho neprospěch i státní zástupce Okresního státního zastupitelství Karviné – pobočky v Havířově. Obviněný odvolání zaměřil proti všem jeho výrokům a státní zástupce brojil proti výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 3 To 114/2019, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce zrušen ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3, 4 tr. ř. byl obviněný P. H. podle §199 odst. 2 tr. zákoníku nově odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Ve výroku o vině zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného zločinu dopustil tím, že v době od listopadu roku 2017 do 17. 9. 2018 v XY, okres Karviná, na ul. XY, ve společně obývaném bytě, který obýval se svou družkou B. Č., a po požití alkoholických nápojů i bez něj tuto opakovaně i několikrát do týdne a za poslední měsíc již každý den slovně ponižoval, vulgárně jí nadával, křičel na ni, vyčítal jí nepořádek v bytě, urážel ji vulgárními nadávkami jako "ty kurvo vyjebaná, mrdko, špíno, chcípni", pohrůžkami, že jí vyřeže genitál, psychicky ji deptal, zakazoval jí kontaktovat se s kamarádkami, opakovaně ji fyzicky napadl fackami i pěstmi po těle, až se bouchla hlavou o zeď, v důsledku čehož se jí tvořily modřiny na rukou a ramenou, kdy v jednom případě se musela uchýlit ke kamarádce, v létě 2018 se pokusil ji škrtit v reakci na její požadavek, aby vrátil synovi jeho tablet, vyhrožoval jí u toho, že ji zabije a že si to odsedí, když nezletilý syn obdržel ve škole špatnou známku, rovněž ji napadal, přičemž když jej pod tíhou prožitých událostí prosila, aby z bytu odešel, vyhrožoval jí, že se postará o to, aby se se synem měli špatně, dne 16. 9. 2018 ji před domem fyzicky napadl tak, že ji zezadu strčil do zad, až upadla, a způsobil jí tak drobné zranění v podobě oděrek na kolenou, a dne 17. 9. 2018 jí opětovně bezdůvodně fyzicky napadl, kdy ji udeřil dvakrát sevřenou pěstí do ramene, počal ji bít rukama do obličeje, v důsledku čehož z bytu utekla ke své sousedce R. B., kdy v důsledku jednání obviněného opakovaně zažívala traumatické situace, kdy se u ní rozvinul tzv. Stockholmský syndrom a porucha přizpůsobení, která se u poškozené projevuje po dobu asi šesti měsíců, a to v podobě obav, nervozity, podrážděnosti, nespavosti, nechutenství, hubnutí, kdy se poškozená rovněž straní lidí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 3 To 114/2019, podal obviněný P. H. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a soudy neúplně a nedostatečně zjistily skutkový stav věci, o němž jsou důvodné pochybnosti, a dále že odvolací soud zamítl odvolání obviněného, ačkoliv zásadní rozpory ve výpovědích poškozené a svědků jsou evidentní a na jejich základě nemohl soud náležitě a hodnověrně zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
5. Obviněný zopakoval, že od počátku popírá, že by se vůči poškozené dopustil v inkriminované době protiprávního jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako týrání poškozené, a to ani krátkodobě, ani po delší dobu. Připustil, že měli častější slovní rozepře a hádky, to však bylo způsobeno nadměrnou konzumací alkoholu poškozenou, což vedlo k tomu, že nebyla schopna se starat o společnou domácnost, výchovu a výživu dítěte, neuklízela, nevařila, neprala, což jí obviněný opakovaně vyčítal, avšak psychicky ani fyzicky ji netýral a kromě nadměrné konzumace alkoholu jí ani nic nezakazoval. Podle obviněného přistupoval soud k posouzení věrohodnosti slyšených svědků velmi selektivně, zejména výpověď poškozené nekriticky přejal jako směrodatnou a stěžejní, zatímco výpovědi ostatních svědků, zejména z řad sousedů, kteří uváděli, že poškozená byla často opilá a dělala obviněnému před ostatními scény, soud ignoroval a považoval za nevěrohodné, ačkoliv tento rozpor blíže nezdůvodnil. Soudy nižších stupňů pak podle obviněného nevzaly v úvahu, že jedna slyšená svědkyně u soudu prohlásila, že ji poškozená opakovaně přesvědčovala, aby křivě vypovídala na policii proti obviněnému, aby mu přitížila a aby lhala o údajném týrání poškozené ze strany obviněného. Soud se zjevné rozpory ve výpovědi poškozené a svědků nepokusil odstranit.
6. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 3 To 114/2019, v celém rozsahu zrušil, rovněž zrušil jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 102 T 235/2018, a věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
10. Obviněný v dovolání výslovně odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
14. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 9 až 11, body 21. až 23. rozsudku nalézacího soudu, str. 4 až 8, body 12. až 20. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Obviněný je z projednávaného trestného činu usvědčován nejen výpovědí poškozené B. Č., ale především i výpovědí svědka AAAAA (pseudonym), syna obviněného a poškozené, který byl jednání obviněného z velké části přítomen, výpověďmi svědkyň E. Ch., R. B., usvědčují jej i výpovědi svědků L. D., I. R., M. Ď. či policistky B. S. Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu obviněného spolehlivě vyvracejí. Nejvyšší soud se neztotožňuje s námitkou obviněného stran nedostatku při hodnocení věrohodnosti svědků. K tomu je třeba uvést, že i posouzení věrohodnosti je zcela na soudu, který provádí a hodnotí důkazy, a činí tak v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., přičemž důkazy hodnotí jednotlivě, jakož i v jejich souhrnu. Výpověď poškozené je podle soudu prvního stupně věrohodná. Soud prvního stupně se této otázce věnoval velice podrobně a své úvahy rozvedl na str. 10 pod bodem 22. rozsudku. Ve výpovědi poškozené neshledal žádných významných rozporů, její věrohodnost byla podpořena i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie znalců prof. MUDr. Ladislava Hosáka, Ph.D., a Mgr. Michaely Mrowetz (č. l. 97 až 106). Výpověď poškozené koresponduje i s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to především s výpověďmi ostatních výše uvedených svědků, zejména syna obviněného a poškozené AAAAA a svědkyň R. B. a E. Ch. Přisvědčit nelze ani námitce, že nalézací soud hodnotil výpovědi ostatních svědků, kteří uváděli, že poškozená byla často opilá, obviněnému dělala scény apod., bez bližšího odůvodnění jako nevěrohodné. Nalézací soud výpovědi těchto svědků (L. D., O. Ž., M. Ď. nebo I. R.) za nevěrohodné nepovažoval, avšak přikládal jim menší váhu s ohledem na skutečnost, že svědci, sousedé, na které obviněný zjevně v dovolání poukazoval, aniž by je jmenovitě označil, celou situaci hodnotili s odstupem a zprostředkovaně, neboť nebyli přímými svědky hádek, nebyli v bližším kontaktu s poškozenou či jejím synem, pouze zaznamenali, že obviněná častěji požívá alkohol. Nelze však opomenout, že tito svědci většinou potvrdili, že se obviněný s poškozenou dostávali do konfliktu, avšak bližší informace o těchto konfliktech neměli (bod 21., str. 10 rozsudku). Pokud jde o část výpovědi svědkyně I. R., v níž uváděla, že v přípravném řízení uvedla jiné informace než v hlavním líčení před nalézacím soudem, jelikož v přípravném řízení ve výpovědi uvedla to, co jí poškozená řekla, aby sdělila, pak tato námitka nemá žádný vliv na skutková zjištění učiněná nalézacím soudem, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Rozhodně z tohoto zjištění nelze usuzovat na zlý úmysl poškozené dosáhnout odsouzení nevinného člověka, jak obviněný argumentoval v dovolání. Z výpovědi svědkyně I. R., která mimo jiné také potvrdila, že slyšela hádky a rány, je patrný její nepříliš přátelský vztah k poškozené a naopak náklonnost vůči obviněnému. Ve výpovědi v hlavním líčení několikrát uváděla, že slyšela obviněného s poškozenou při mnoha hádkách, jelikož bydlí v bytě nad nimi, avšak obviněný poškozené vulgárně nenadával, možná dvakrát, naopak poškozená vulgární byla. Zároveň však svědkyně uvedla, že přes stěny nebylo dobře slyšet, přesto si myslí, že se ze strany obviněného nejednalo o vulgární nadávky. Tato svědkyně se zjevně snažila vykreslit obviněného v lepším světle a v tomto duchu také hodnotila vzájemný vztah obviněného a poškozené a jejich hádky. Nalézací soud neignoroval zjištění, že obviněná skutečně požívala často alkohol a že na něm byla závislá. Tato skutečnost však nijak nevylučuje, že obviněný se projednávaného jednání dopustil tak, jak bylo popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný tvrdí, že obviněná požívala alkohol a nestarala se podle jeho názoru dostatečně o domácnost. Je třeba podotknout, že taková obhajoba vlastního neakceptovatelného, násilného chování fyzické či psychické povahy a svádění viny na týranou osobu je zcela typická pro osoby dopouštějící se domácího násilí. Skutečnost, že poškozená požívala alkohol či že se údajně nestarala o domácnost a syna podle představ obviněného, nijak neopodstatňuje a neospravedlňuje jednání obviněného, který se na poškozené dopouštěl psychického a fyzického násilí. Způsob, jakým soud prvního stupně přistoupil k hodnocení důkazů a který akceptoval i odvolací soud, vyvrací argumenty obviněného o selektivním a jednostranném hodnocení důkazů v neprospěch obviněného.
15. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
16. Ačkoli tedy obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, pak k této námitce v dovolání neuvedl jakoukoliv konkrétní argumentaci a ve skutečnosti uplatnil pouze takové námitky skutkové, které nejsou způsobilé nejen tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. obsahově naplnit, a to ani z pohledu relevantní judikatury Ústavního soudu.
17. Nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině je týráním ve smyslu §199 tr. zákoníku. Podle stávající praxe soudů je znak „týrání“ vykládán v tom smyslu, že se jím rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. rozhodnutí č. 20/1984-I., č. 20/2006 Sb. rozh. tr., stanovisko publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. Tdo 1197/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013, aj.). Právě v celistvém, na dílčí skutky nedělitelném, souhrnu zdánlivě samostatných jednání pachatele trvajícím nikoli po nepatrně krátkou dobu tkví jádro věci. K tomu je třeba doplnit, že týrání vlastně představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného (pachatele) udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. Co se týče znaku „po delší dobu“ jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, a naopak (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1745.). Určující je tedy nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.). V tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsané jednání obviněného vůči poškozené B. Č., jeho družce, a tedy osobě blízké ve smyslu §125 tr. zákoníku, typické rysy týrání zjevně nese.
18. Pro úplnost nutno dodat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
19. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 9. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu