ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1245.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1245/2019-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2019 dovolání obviněného M. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 10 To 180/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 178/2018, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 10 To 180/2019, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 1 T 178/2018, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 1 T 178/2018, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §147 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
2. Označené rozhodnutí napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 10 To 180/2019, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 8. 4. 2018 kolem 19:15 hodin řídil v Mladé Boleslavi po cyklistické stezce se souběžným chodníkem pro chodce vedle XY a XY, ve směru od ulice XY k XY, jízdní kolo zn. MRX Elite, přičemž na přímém úseku cyklostezky nevěnoval dostatečnou pozornost stejným směrem po chodníku spojeného s cyklostezkou jdoucí chodkyni J. H., nar. XY, kterou svým jízdním kolem srazil, a způsobil jí tak tříštivou zlomeninu horního konce kosti loketní vlevo, oděrky v obličeji a tržnou ránu hlavy s obvyklou dobou léčení cca 3 měsíce a dosud přetrvávajícími následky.
4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že tato rozhodnutí nejsou prvními rozhodnutími soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 1 T 178/2018, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §147 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 10 To 62/2019, byl citovaný rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc soudu prvního stupně vrácena.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 10 To 180/2019, podal obviněný M. K. prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Podle jeho mínění je ve skutkové větě výroku o vině uvedeno tvrzení neodpovídající skutečnosti, a to, že cyklostezka je spojena s chodníkem. Takto popsaný skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování, neboť cyklostezka a chodník jsou od sebe odděleny barevným pruhem s výraznou povrchovou úpravou, který je cca 40 cm široký. Jedná se o dvě komunikace sloužící dvěma kategoriím účastníků silničního provozu; chodci mají k dispozici chodník, cyklisté cyklostezku. Ve skutkové větě je tak logický rozpor, neboť dovolatel nemohl svým kolem, na němž jel po cyklostezce, srazit poškozenou J. H., která šla po chodníku. V řízení nebylo prokázáno, že porušil pravidla provozu na pozemních komunikacích tím, že jel po chodníku. To ostatně ani poškozená netvrdila.
7. Odvolací soud dospěl k závěru, že ani nalézacím soudem doplněné dokazování poté, co mu byla věc vrácena k dalšímu řízení, nijak zásadně nepřispělo k bližšímu objasnění věci, přičemž úkolem nalézacího soudu tak zůstalo důsledné vyhodnocení věrohodnosti verzí nehodového děje podaných dovolatelem a poškozenou. Odvolací soud připustil, že si je vědom úskalí situace, kdy má být závěr o vině opřen v podstatě o jediný důkaz, tj. výpověď poškozené, nicméně konstatoval, že má za to, že ostatní okolnosti případu výpověď poškozené dokládají. Podle názoru dovolatele ovšem jak soud odvolací, tak soud nalézací pominuly, že sama poškozená jednala v rozporu se zákonem o provozu na pozemních komunikacích, konkrétně v rozporu s jeho §53 odst. 5 věty druhé, podle níž smí chodec pruh vyznačený pro cyklisty užít pouze při obcházení, vcházení a vycházení ze stezky pro chodce a cyklisty; přitom nesmí ohrozit cyklisty jedoucí v pruhu vyznačeném pro cyklisty. Z výpovědi dovolatele i z výpovědi poškozené je zřejmé, že poškozená se před střetem pohybovala na samé hranici oddělující pruh pro chodce a pruh pro cyklisty, kdy nevyužila celou šířku pruhu určeného pro chodce, kde měla pro svůj pohyb dostatek prostoru. Její náhlé a výrazné vybočení vlevo bylo bezpochybně ovlivněno nutkavou potřebou v nevhodnou situaci natolik, že porušila povinnosti uložené zákonem a bez toho, aby se rozhlédla nebo dala najevo svůj úmysl změnit svůj dosavadní směr pohybu, vkročila do pruhu cyklostezky, a ohrozila tak dovolatele jako cyklistu. Její spontánní vkročení do cyklostezky bylo hlavní příčinou střetu a jejího zranění. Dovolatel zdůraznil, že v daném okamžiku byla účastníkem provozu na pozemních komunikacích [§2 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích], a byla tak povinna se v souladu s ustanovením §4 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích chovat ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovala život, zdraví a majetek jiných osob ani svůj vlastní, své chování byla povinna přizpůsobit mimo jiné situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Pokud se náhle rozhodla změnit směr své chůze a vkročila do cyklostezky, aniž by se rozhlédla, přesvědčila se, že neohrozí jiného účastníka provozu, a nedala žádným způsobem najevo svůj úmysl, nechovala se podle shora uvedeného zákonného ustanovení a ohrozila nejenom sebe, ale i dovolatele, případně kohokoliv jiného, kdo by se na místě v daném čase pohyboval.
8. Dovolatel dále poznamenal, že spoluzavinění poškozeného ve smyslu citovaného ustanovení (terminologicky spíše přesněji spoluzpůsobení škody poškozeným – srov. též výstižnější dikci ustanovení §2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014) znamená, že jednání (opomenutí) poškozeného bylo buď hlavní a bezprostřední příčinou vzniku jeho škody, nebo bylo jednou z příčin jejího vzniku. Škoda totiž nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007). Tento právní institut se uplatní jak v případech, kdy škůdce odpovídá za škodu z důvodu porušení právní povinnosti (obecná odpovědnost podle §420 odst. 1 občanského zákoníku, účinného 31. 12. 2013), tak u případů odpovědnostních typů objektivních (tzv. odpovědnost bez protiprávnosti a zavinění, jakou je například i §427 občanského zákoníku, účinného 31. 12. 2013).
9. Dovolatel vytkl, že právní závěry o tom, že jeho jednání naplňuje všechny znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jsou nesprávné. Jeho jednání není žádným trestným činem, neboť soudy učiněná skutková zjištění neobsahují takové okolnosti, které by mohly vést k závěru o existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem, a ze skutkových zjištění také nevyplývá, že je dáno alespoň nedbalostní zavinění. Soudy se nadto dostatečně nezabývaly otázkou, zda se s ohledem na všechny prokázané skutečnosti dopustil přečinu ve vědomé nedbalosti, když věděl, že způsobem v trestním zákonu uvedeným může porušit nebo ohrozit zájem tímto zákonem chráněný, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo v nevědomé nedbalosti, pokud nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
10. V kontextu úvahy nalézacího soudu, že zavinění je dáno ve formě nevědomé nedbalosti (…mohl a měl si být vědom...), upozornil, že z hlediska ustanovení §5 písm. b) tr. zákoníku se vyžaduje, aby povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem byly dány současně, přičemž nedostatek jedné z těchto složek znamená, že jde o čin nezaviněný (srov. č. 43/2002 a č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Závěr nalézacího soudu vztahující se k existenci zavinění evidentně nevyjadřuje současné naplnění obou těchto složek. Nelze přitom opomenout, že i nedbalostní zavinění musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tedy i příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem, z čehož plyne, že si dovolatel měl a mohl představit, že se příčinný vztah může takto rozvinout (tedy že chodkyně zcela náhle a bez varování zásadně změní směr své chůze a náhle vstoupí do cyklostezky před jeho kolo). Avšak jen pro pachatele zcela nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a pouze tehdy pachatel neodpovídá za vzniklý následek. Z výkladového ustanovení §112 tr. zákoníku vyplývá, že do jednání v trestněprávním smyslu nelze zahrnovat jakékoliv opomenutí, ale musí se jednat o opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němu byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět měl a mohl, že porušením některého předpisu, resp. své povinnosti, bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování určité míry opatrnosti, která je určována jednak objektivními okolnostmi spojenými se skutkem, jednak subjektivními dispozicemi konkrétního pachatele při předvídání možnosti způsobení poruchy. Objektivní vymezení míry opatrnosti u dopravních nehod přitom vyžaduje od každého stejnou míru opatrnosti, v daném případě jak od dovolatele, tak od poškozené. Povinnost předvídat možnost způsobení poruchy při provozu na pozemních komunikacích pak vyplývá z bezpečnostních předpisů publikovaných ve Sbírce zákonů, konkrétně ze zákona o provozu na pozemních komunikacích.
11. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadané usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 10 To 180/2019, jakož i rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 1 T 178/2018, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání po připomenutí, co je podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedla, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku především zdůraznil absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem, která je patrná již z nesrozumitelné skutkové věty výroku o vině, která nedává jasný obraz o tom, k čemu mělo předmětného dne dojít na spojené cyklostezce a chodníku, neboť skutková věta definuje, že se pohyboval po cyklistické stezce a poškozená se pohybovala po chodníku a při tom došlo ke sražení poškozené. Důvod tohoto sražení již ve skutkové větě popsán není, což činí rozhodnutí o vině nepřezkoumatelným. V uvedeném ohledu tedy obviněný zpochybňuje ve věci učiněná skutková zjištění, resp. dává na srozuměnou, že dosud učiněná skutková zjištění nemohou být spolehlivým podkladem pro výrok o jeho vině, a namítá tak tzv. extrémní rozpor. V dalším textu dovolání již vychází ze své verze skutkového průběhu celé události s tím, že to byla právě poškozená, která zcela neočekávaně vstoupila do jízdní dráhy jeho kola, čímž mu vytvořila překážku, které již nebylo možné se vyhnout. V tomto ohledu tedy předestírá jinou verzi průběhu skutkových okolností, než ke které dospěly soudy, a takové jeho námitky proto stojí mimo hranici uplatněného dovolacího důvodu.
13. Zdůraznila, že k předmětné nehodě došlo na cyklostezce s chodníkem pro pěší, přičemž přesné místo střetu se nepodařilo zjistit. Nebylo tedy prokázáno, zda k tomuto střetu došlo na chodníku pro pěší, na dělicí čáře mezi oběma, široké 40 cm, nebo na cyklostezce, a to i přesto, že v průběhu řízení již byla věc jedenkrát vrácena soudu prvního stupně a ten v dalším řízení provedené dokazování doplnil. Podle státní zástupkyně i navzdory doplněnému dokazování zůstal rozpor mezi výpovědí obviněného a poškozené o místě střetu, kdy poškozená trvala na tom, že nevybočila z dráhy určené pro chodce, a obviněný setrval na obhajobě, že mu vstoupila náhle do jízdní dráhy. Jediné, co poškozená připustila, bylo, že se pohybovala přibližně na rozhraní pruhu pro pěší a pruhu pro cyklisty. Nalézací soud bez jakéhokoliv odpovídajícího vysvětlení konstatoval, že věří poškozené, že nevybočila náhle podstatně vlevo, a nevstoupila tak do cyklostezky. Podle něj byla výpověď poškozené přesvědčivější, a to proto, že poškozená uvedenou cyklostezku s chodníkem znala, neboť po ní jezdila i na kole, takže věděla, v jakém režimu se mají pohybovat jak chodci, tak cyklisté. Neměla tudíž žádný důvod vybočovat vlevo k silnici. Obviněnému pak bylo kladeno za vinu, že se blížil zezadu k poškozené, kterou mohl vidět na velkou vzdálenost, a ani tak si nevytvořil pro její míjení na 2,8 m širokém pruhu bezpečný boční odstup, aby při jejím zakolísání co do přímého směru chůze vyloučil kontakt mezi nimi. Podle soudu porušil ustanovení §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, podle něhož je každý povinen chovat se při účasti na provozu na pozemních komunikacích ohleduplně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, ani svůj vlastní. Zranění, které poškozená utrpěla, soud právně posoudil jako těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, takže v konečném důsledku byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. V úvahách o trestu soud uvedl, že obviněnému ukládá mírnější trest s ohledem na skutečnost, že nebyla vyloučena možnost spoluzavinění poškozené.
14. Státní zástupkyně měla za to, že pro posuzovanou trestní věc je určující místo, kde došlo ke zranění poškozené, nepochybně v důsledku sražení cyklistou, tedy obviněným. Šlo o cyklostezku spojenou s chodníkem, kdy tyto od sebe byly odděleny barevným pruhem s výraznou povrchovou úpravou, tedy cca 40 cm širokým pruhem. Jednalo se tedy o dvě vedle sebe ležící komunikace sloužící dvěma kategoriím účastníků silničního provozu. Akcentovala, že chodci a cyklisté smějí sousedního pruhu užít jen při obcházení, objíždění překážky nebo vzájemném vyhýbání, přičemž chodec nesmí ohrozit cyklistu, jak vyplývá z §53 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a cyklista nesmí ohrozit chodce, jak se podává z §57 citovaného zákona. Pravidla jsou tedy jasně stanovena, povinnosti zdůrazněny pro obě skupiny účastníků provozu na společných stezkách, a žádná kategorie účastníků na těchto stezkách tak není privilegovaná.
15. Poznamenala, že pro trestné činy v dopravě je – pokud jde o obligatorní znaky skutkové podstaty – důležitá příčinná souvislost. Příčinný vztah je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá jeho trestní odpovědnost. Trestněprávní teorie vychází z teorie podmínky, podle níž se nevybírá z řady příčin a podmínek, jež vyvolaly nebo mohly vyvolat následek, hlavní nutná nebo adekvátní příčina, ale za příčinu považuje všechny jevy, bez nichž by následek nenastal nebo by nenastal tak, jak nastal. To neznamená, že by její vliv na následek musel být nutně stejný (zásada gradace příčinné souvislosti). V této souvislosti je důležité i to, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku skutečností dostatečně významnou. Musí jít o příčinu v jednání člověka. Jiné příčiny nejsou pro trestní právo významné (zásada umělé izolaci jevů). K trestní odpovědnosti musí i v případě, že je zjištěna příčinná souvislost mezi jednáním a následkem, přistoupit zavinění. Je-li kauzální průběh atypický, je následek nepředvídatelný, a tedy většinou nezaviněný. Nepředvídatelný průběh může být důsledkem toho, že do vývoje příčinné souvislosti zasáhne jednání jiné osoby. Pokud toto jednání bylo pro následek rozhodující a vyloučilo uplatnění původní příčiny, příčinná souvislost ve vztahu k následku se přerušuje a pachateli původního jednání nelze odpovědnost za nově nastalý následek přičítat. Podle zásady konkrétního zkoumání příčinných souvislostí není lidské jednání jako příčina trestněprávně relevantního následku nikterak stejnorodé a není vždy stejné, naopak toto jednání může vyjadřovat různé stupně způsobení následku. Každá dopravní situace může být charakterizovaná celou řadou faktorů, které řidič v konkrétní situaci vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je pachatel schopen vynaložit v konkrétním případě. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně.
16. Dopravní situace, při které došlo ke sražení chodkyně J. H., zjištěna nebyla, neboť především nebylo určeno místo, kde ke sražení chodkyně došlo, a nebylo ani možné zjistit, zda cyklista ohrozil chodkyni nebo chodkyně cyklistu. Nebylo prokázáno, jak se poškozená před střetem chovala, a zůstala tak otevřená otázka míry jejího spoluzavinění, což v rámci výroku o trestu připouští i sám nalézací soud. Je zjevné, že hranice okolností, které cyklista na cyklostezce spojené s chodníkem může či nemůže předvídat, nelze vymezovat v hypotetické rovině, neboť tak by musel předvídat v podstatě cokoliv, ale je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace. Ta však nebyla definována tak, aby bylo možné dospět k závěru, že to byl právě obviněný, kdo porušil své povinnosti cyklisty na cyklostezce spojené s chodníkem tím, že najel do poškozené. Nepřezkoumatelným se pak podle mínění státní zástupkyně jeví závěr soudu, že věří poškozené, že nevybočila z dráhy svého pohybu a pohybovala se výlučně po chodníku, neboť komunikaci znala nejenom jako chodec, ale i jako cyklista. To, že poškozená uvedenou cyklostezku s chodníkem užívala rovněž jako cyklista, nemůže vzhledem k jejímu pohybu na cyklostezce s chodníkem prokazovat ničeho. Naopak výrazně v neprospěch obviněného vyznívá hodnocení, že přestože viděl poškozenou pohybující se před ním v koridoru určeném pro chodce, respektive na jeho hranici sousedící s koridorem pro kola, do této bezhlavě najel. Ve zkratce řečeno pro posuzovanou trestní věc nejsou známy konstanty, podle kterých by bylo možné definovat konkrétní dopravní situaci a tím pádem nazřít chování obviněného. Jestliže se v posuzované trestní věci nepodařilo prokázat, jak se oba dva účastníci provozu na cyklostezce s chodníkem chovali, není možné dospět k závěru, že právě jednání obviněného bylo zásadní příčinou vzniku následku.
17. Státní zástupkyně uzavřela, že úvahy obou soudů o vině obviněného nevyznívají přesvědčivě. Jestliže nebylo možné vyhodnotit stupeň způsobení následku, ke kterému v posuzované trestní věci došlo, nebylo možné dojít k závěru o vině obviněného.
18. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 10 To 180/2019, i rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 1 T 178/2018, stejně tak jako další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože shledal, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí podaného dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
20. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
21. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
22. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
23. S ohledem na napadené rozhodnutí odvolacího soudu, obsah dovolání a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou významné otázky, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu bylo příčinou následku uvedeného v §147 odst. 1 tr. zákoníku a zda je dáno zavinění obviněného.
24. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Tento přečin je poruchovým trestným činem; pro naplnění jeho objektivní stránky je tudíž třeba, aby těžká újma na zdraví nastala. Z hlediska subjektivního se vyžaduje nedbalost.
25. V kontextu výtky obviněného, že skutková zjištění neobsahují takové okolnosti, které by mohly vést k závěru o existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem, nutno připomenout, že obviněný je trestně odpovědný za následek, který způsobil, jen pokud jej zavinil. Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžká újma na zdraví u trestného činu podle §147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).
26. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v §147 tr. zákoníku v podobě těžké újmy na zdraví jiného spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (k tomu srov. č. 72/1971 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, aj.).
27. Trestní zákoník vymezuje nedbalostní zavinění, o něž tu jde, při neexistenci volní složky pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Pro závěr o vědomé nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutné přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. č. 45/1965, č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). Při nevědomé nedbalosti povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně a nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný. Jak možnost, tak povinnost předvídat se posoudí vždy vzhledem k okolnostem případu (na základě objektivních okolností spojených se skutkem) a subjektivním dispozicím konkrétního pachatele. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. č. 5/2013 Sb. rozh. tr., JELÍNEK J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 236–243). V daných souvislostech dovolací soud ponechává stranou kategorii hrubé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož není z pohledu jeho úvah relevantní.
28. V posuzované věci je z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že nedodržením pravidel provozu na pozemních komunikacích bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, tj. v konkrétním případě těžkou újmu na zdraví jiného. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Při určování hranice okolností, jež cyklista jedoucí po cyklistické stezce může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité situace na cyklistické stezce, která může být určena celou řadou faktorů (terénní a klimatické podmínky, výhledové poměry, počet a pohyb osob v blízkosti cyklistické stezky apod.), přičemž tyto okolnosti vnímá cyklista svými smysly a může je pak hodnotit podle svých cyklistických znalostí, zkušeností, schopností i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z pravidel provozu na pozemních komunikacích existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je cyklista schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. např. č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
29. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v tom, že dne 8. 4. 2018 kolem 19:15 hodin řídil po cyklostezce se souběžným chodníkem pro chodce jízdní kolo, přičemž na přímém úseku cyklostezky nevěnoval dostatečnou pozornost stejným směrem po chodníku spojeného s cyklostezkou jdoucí chodkyni J. H., nar. XY, kterou svým jízdním kolem srazil a způsobil jí tak tříštivou zlomeninu horního konce kosti loketní vlevo, oděrky v obličeji a tržnou ránu hlavy s obvyklou dobou léčení cca 3 měsíce a dosud přetrvávajícími následky. Z takového popisu skutku, a to ani ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, jak bude dále uvedeno, nelze přesně identifikovat místo na cyklostezce s chodníkem pro pěší, kde vlastně k nehodě, tedy ke střetu jízdního kola řízeného obviněným a poškozené, došlo. Nebylo s určitostí specifikováno, zda k němu došlo na chodníku pro pěší, na cyklostezce či na dělicí čáře mezi oběma, což je ovšem pro rozhodnutí ve věci stěžejní.
30. Obviněný tvrdil, že při jízdě po cyklostezce viděl před sebou poškozenou chodkyni, která šla po chodníku, ale u červeného, oddělovacího pruhu. Asi 6 m před ním náhle odbočila doleva směrem na cyklostezku, on už nestačil reagovat a narazil do jejího levého boku (č. listu 82). Naopak poškozená J. H. uvedla, že šla po cyklostezce, a to v části pro pěší, maximálně mohla jít po okraji, po tom pruhu, který odděluje část pro pěší a část pro cyklisty. Netušila, že za ní jede kolo. Dívala se stále doprava, mířila cíleně na pravou stranu k zábradlí, proto vyloučila, že by vstoupila na cyklostezku a obviněnému do cesty (č. listu 82 a verte, 83).
31. Soud prvního stupně při hodnocení těchto dvou zásadních, avšak protichůdně vyznívajících přímých důkazů, vyvodil, že je nepochybné, že v době, kdy se obviněný jako cyklista blížil k poškozené, pohybovala se poškozená stejným směrem přibližně po rozhraní pruhu pro pěší a pruhu pro cyklisty, přičemž šířka pruhu pro pěší činí 1,8 m, šířka pruhu pro cyklisty 2,8 m. Podle tohoto soudu jde pak o to, zda „poškozená šla po uvedeném rozhraní přibližně stejným směrem, s možnými odchylkami cca krok vlevo do pruhu pro cyklisty či krok vpravo do pruhu pro pěší, což je možné u chodce, který myslí na něco jiného než na to, kam šlape, či zda vybočila více vlevo do jízdní dráhy obžalovaného a vytvořila mu tak náhlou překážku v jízdě“. Soud prvního stupně uvěřil poškozené, že nevybočila náhle podstatně vlevo. V této souvislosti zmínil, že výpověď poškozené v hlavním líčení byla přesvědčivější než výpověď obviněného, přihlédl ke skutečnosti, že poškozená po cyklostezce často jezdila na kole, věděla, jak je třeba se na ní chovat, navíc její výpověď pokládal za logickou se zřetelem na záměr poškozené uchýlit se do volného prostoru za zábradlím vpravo, v důsledku čehož neměla žádný důvod vybočovat vlevo k silnici. Zavinění obviněného jako cyklisty soud prvního stupně spatřoval v tom, že když se blížil zezadu k poškozené a mohl ji vidět na velkou vzdálenost, nevytvořil si pro její míjení na 2,8 m širokém pruhu bezpečný boční odstup, aby při jejím případném zakolísání co do přímého směru chůze vyloučil kontakt mezi nimi, přitom nebyl nijak omezen nějakým dalším cyklistou či chodcem. Podle soudu prvního stupně obviněný porušil ustanovení §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), poněvadž se k poškozené chodkyni přibližoval s nedostatečným bočním odstupem. V příčinné souvislosti s porušením uvedeného ustanovení došlo ke sražení poškozené a jejímu zranění, které je vzhledem k jeho charakteru a délce léčení těžkou újmou na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, a proto byl uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Třebaže soud prvního stupně vzal za podklad svého rozhodnutí o vině obviněného usvědčující výpověď poškozené, v úvahách o ukládání trestu mimo jiné zmínil, že „nebylo spolehlivě vyvráceno, že ke střetu mohlo dojít v pruhu pro cyklisty při dělícím rozhraní, a nebyla tak vyloučena možnost spoluzavinění poškozené. V případě jednoznačného prokázání střetu v pruhu pro chodce by ukládaný trest s ohledem na závažnost zranění poškozené byl zřejmě důraznější“ (str. 4 a 5, body 9., 10., 12. rozsudku).
32. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně akceptoval a dodal, že tento soud postupoval „více než dostatečně v souladu se zásadou in dubio pro reo , připustil-li i možné spoluzavinění poškozené, spočívající v tom, že šla po čáře, která oddělovala prostor pro cyklisty a pro pěší, a mohla i mírně zavrávorat…, nicméně ani to nic nemění na tom, že tvrzení obviněného, že mu poškozená náhle vstoupila do dráhy, právem odmítl.“ Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i právní kvalifikaci jednání obviněného proto označil za správné (str. 2 a 3, body 6., 7. usnesení).
33. Třebaže si oba soudy nižších stupňů byly vědomy poněkud složité důkazní situace a za reálně existujících okolností provedly všechny dostupné důkazy, nelze jejich závěry bez pochybností o jejich správnosti přijmout. Ve shodě s názorem státní zástupkyně pokládá i dovolací soud pro posuzovanou věc za určující spolehlivé zjištění místa, kde došlo ke zranění poškozené v důsledku sražení obviněným jako cyklistou. V těchto souvislostech je třeba uvážit z protokolu o nehodě v silničním provozu a z připojené fotodokumentace (č. listu 46–51) vyplývající režim cyklostezky spojené s chodníkem, od sebe oddělenými barevným pruhem s výraznou povrchovou úpravou. Cyklostezka je obousměrná o celkové šíři 2,8 m, po pravé straně se nachází 1,8 m široký chodník z betonové zámkové dlažby. Šlo tedy o dvě komunikace sloužící dvěma kategoriím účastníků silničního provozu, které jsou vedle sebe (viz také dopravní značka „ Stezka pro chodce a cyklisty“).
34. Podle §53 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb. pro chodce platí, že je-li zřízena stezka pro chodce a cyklisty označená dopravní značkou "Stezka pro chodce a cyklisty", na které je oddělen pruh pro chodce a pruh pro cyklisty, je chodec povinen užít pouze pruh vyznačený pro chodce. Pruh vyznačený pro cyklisty může chodec užít pouze při obcházení, vcházení a vycházení ze stezky pro chodce a cyklisty; přitom nesmí ohrozit cyklisty jedoucí v pruhu vyznačeném pro cyklisty. Podle §2 písm. l ) zákona č. 361/2000 Sb. pro účely tohoto zákona nesmět ohrozit znamená povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí. Povinnost neohrozit chodce je cyklistům stanovena v §57 odst. 6 citovaného zákona, podle něhož je-li zřízena stezka pro chodce a cyklisty označená dopravní značkou "Stezka pro chodce a cyklisty", na které je oddělen pruh pro chodce a pruh pro cyklisty, je cyklista povinen užít pouze pruh vyznačený pro cyklisty. Pruh vyznačený pro chodce může cyklista užít pouze při objíždění, předjíždění, otáčení, odbočování a vjíždění na stezku pro chodce a cyklisty; přitom nesmí ohrozit chodce jdoucí v pruhu vyznačeném pro chodce. Z uvedeného vyplývá, že žádná kategorie účastníků silničního provozu na těchto stezkách není zvýhodněna či privilegována a ani jedna nesmí ohrozit druhou.
35. Zda to byl obviněný, kdo jako cyklista porušil ustanovení §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. způsobem popisovaným soudem prvního stupně, přičemž v příčinné souvislosti s takovým jeho jednáním bylo způsobeno zranění poškozené vykazující znaky těžké újmy na zdraví, či zda naopak poškozená nedbala svých povinností uložených jí v §53 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., jak to popisuje obviněný a jen do určité míry a bez bližšího odůvodnění připouštějí i soudy obou nižších stupňů, nelze bez spolehlivého zjištění dopravní situace a především místa střetu zjistit. Státní zástupkyně opodstatněně vytkla, že nebylo prokázáno, jak se poškozená před střetem chovala, a zůstala tak otevřená otázka míry jejího spoluzavinění, což v rámci výroku o trestu připouští i sám nalézací soud. Správně připomněla, že hranice okolností, které cyklista na cyklostezce spojené s chodníkem může či nemůže předvídat, nelze vymezovat v hypotetické rovině, neboť tak by musel předvídat v podstatě cokoliv, ale je zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace. Jestliže se v posuzované trestní věci nepodařilo prokázat, jak se oba dva účastníci provozu na cyklostezce s chodníkem chovali, není možné dospět k závěru, a to i při respektu k zásadě in dubio pro reo , že právě jednání obviněného bylo zásadní, ba dokonce relevantní příčinou vzniku následku.
36. Bude proto na soudu prvního stupně, aby již provedené důkazy znovu, pečlivě hodnotil, aby věnoval pozornost zejména hodnocení přesvědčivosti výpovědi poškozené, poněvadž jeho dosavadní argumenty nelze pokládat za přesvědčivé, zvláště když v rozporu s jednoznačným vyzněním výpovědi poškozené uvažoval o možnosti odlišného průběhu děje. Ostatně skutková zjištění vyvozovaná v odůvodnění jeho rozsudku, z nichž plyne, že ke střetu mohlo dojít v pruhu pro cyklisty při dělícím rozhraní, jsou jen výsledkem jeho úvah a dedukcí, nemají oporu v žádném z provedených důkazů. Jakkoliv se v tomto stadiu řízení nenabízí opatření a provedení žádných dalších nových relevantních důkazů, a to i pro nedostatek stop zajištěných na místě činu, vyvstane-li potřeba provedení důkazů významných pro rozhodnutí ve věci, bude na soudu prvního stupně, aby je opatřil a provedl. V dalším řízení, budou-li splněny předpoklady pro rozhodnutí o vině obviněného, bude nezbytné také upravit popis skutku co do vymezení místa střetu tak, aby nevzbuzoval pochybnosti jako dosud. V neposlední řadě také na soudu prvního stupně bude, aby věnoval náležitou pozornost otázce zavinění a především konkretizaci a odůvodnění formy nedbalostního zavinění, pokud je na straně obviněného shledá. V nyní přezkoumávaném rozsudku se totiž s otázkou zavinění explicitně nezabýval a tento nedostatek neodstranil ani odvolací soud.
37. Závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku nelze bez pochybností akceptovat. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 10 To 180/2019, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 1 T 178/2018, a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu