ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1435.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1435/2019-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2019 o dovolání obviněné R. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 14 To 163/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 211/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 1 T 211/2018, byla obviněná R. Š. uznána vinnou přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle §196 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost platit řádně ve zkušební době běžné výživné a podle svých sil uhradit dlužné výživné.
2. Označené rozhodnutí napadla obviněná odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 14 To 163/2019, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněná přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku dopustila tím, že v době od měsíce července 2015 do měsíce srpna 2018 včetně na okrese Svitavy ani jinde řádně neplnila svoji zákonnou vyživovací povinnost ke svému nezletilému synovi AAAAA (pseudonym), nar. XY, trvale bytem XY, ačkoliv rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi pod č. j. 9P 49/2012-138 ze dne 15. 7. 2015, který nabyl právní moci dne 19. 8. 2015, jí bylo stanoveno platit výživné ve výši 1 500 Kč, vždy do 20. dne v měsíci předem, a s účinností od 1. 12. 2017 jí bylo stanoveno platit výživné ve výši 1 000 Kč, vždy do 15. dne v měsíci předem na účet Úřadu práce ČR, Krajské pobočky v Pardubicích č. XY, vedený u ČNB Hradec Králové, VS: XY, SS: XY, neboť nezletilý syn byl svěřen do pěstounské péče P. L.; tohoto jednání se dopustila přesto, že si byla své vyživovací povinnosti vědoma, a ač jí v tom nebránily žádné závažné důvody, tak po většinu stíhaného období si nenašla dlouhodobé zaměstnání, kde by měla stabilní měsíční finanční příjem, který by jí umožnil výživné řádně hradit; takže poté, co v měsíci září 2015 uhradila částku ve výši 3 300 Kč, v měsíci listopadu 2015 částku ve výši 1 500 Kč, v měsíci prosinci 2015 částku ve výši 1 500 Kč, v měsíci říjnu 2016 částku 3 600 Kč, v měsíci listopadu 2016 částku ve výši 2 000 Kč, v měsíci květnu 2017 částku 1 300 Kč a v měsíci červnu 2018 částku 2 000 Kč, dluží za uvedené období k účtu Úřadu práce ČR na výživném pro svého nezletilého syna finanční částku v celkové výši 37 300 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 14 To 163/2019, podala obviněná R. Š. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném posouzení předběžné otázky o výši vyživovací povinnosti [§9 odst. 1 tr. ř.].
5. Obviněná odmítla svou trestní odpovědnost. Podle ní neplacením výživného nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Platit stanovené výživné nebyla vzhledem k dosahovaným příjmům objektivně schopna. Z příjmů ze zaměstnání byla stěží schopna zajistit výživu pro svou osobu. Vždy se nicméně snažila na výživné přispívat a nikdy nepojala úmysl stanovenou vyživovací povinnost neplnit. Proto jí nelze přičítat zavinění, ať už v jakékoliv formě. Závěry soudů obou stupňů – že byla schopna výživné platit, že vyživovací povinnost neplnila zaviněně, a že je tedy dána její trestní odpovědnost – jsou v rozporu s provedenými důkazy. Z přehledu zaměstnání i z dosažených příjmů je zřejmé, že v období od července 2015 do srpna 2018 měla snahu si prací zajistit finanční prostředky na obživu. Stálé zaměstnání, díky němuž by měla pravidelné příjmy, si však bohužel nenašla. Byla schopna si zajistit toliko zaměstnání přechodná, většinou i agenturní povahy. Výdělky, jichž dosahovala, byly nedostatečné, často na hranici životního minima, což byl také jeden z důvodů, proč zaměstnání měnila. Dalším důvodem bylo rovněž to, že jí byl pracovní poměr ukončen, a to proti její vůli. Za její obtížné uplatnění na trhu práce ji tak nelze činit výlučně odpovědnou.
6. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 14 To 163/2019, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 1 T 211/2018, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Svitavách přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné do konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
9. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
11. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
12. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 2 a 3 rozsudku nalézacího soudu, str. 2 a 3 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
13. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu je významnou otázkou, zda jednání obviněné popsané ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu naplnilo znaky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku.
14. Označeného přečinu se dopustí, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Z tzv. právní věty výroku o vině se podává, že obviněná úmyslně neplnila svou zákonnou povinnost vyživovat jiného pod dobu delší než čtyři měsíce.
15. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Rozumí se tím to, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. Pachatelem trestného činu podle §196 tr. zákoníku může být pouze fyzická osoba, která má povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Předpokladem trestnosti je, že povinná osoba byla vůbec v době, o niž jde, schopna výživné plnit (srov. č. 81/1955, 33/1960 Sb. rozh. tr.). Po subjektivní stránce může být přečin zanedbání povinné výživy spáchán úmyslně i z nedbalosti. Formou zavinění je třeba se zabývat v každém jednotlivém případě a v rozsudečném výroku (tzv. právní větě) výslovně uvést, zda se pachatel dopustil trestného činu úmyslně nebo z nedbalosti.
16. Soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného (srov. č 11/1984 Sb. rozh. tr.). Otázku, zda obviněný zaviněně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost, je oprávněn posuzovat samostatně jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., nicméně odchýlit se od rozhodnutí orgánu, kterému je speciálně svěřena kompetence rozhodovat o vyživovací povinnosti, může jen v odůvodněných případech. Přitom musí provést důkaz obsahem spisu, z něhož vycházel soud rozhodující v občanskoprávním řízení, vypořádat se s důkazy a zjištěními, které se staly podkladem pro jeho rozhodnutí, a na základě zhodnocení všech provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. musí náležitě odůvodnit své odlišné stanovisko.
17. Dovolací soud v kontextu výše uvedeného konstatuje, že soudy nižších stupňů jednání obviněné správně právně posoudily. Otázkou, zda byla schopna svou vyživovací povinnost plnit a v jaké výši a zda tuto neplnila zaviněně, pečlivě posoudily, přičemž zejména soud odvolací jím učiněné závěry přesvědčivě argumentačně podpořil. Konkrétní okolnosti případu neposkytovaly relevantní důvod pro odchýlení se od rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 9 P 49/2012 (č. listu 19 – 22), resp. rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 0 P 260/2017 (č. listu 28 – 29), kterými byla obviněné stanovena vyživovací povinnost ve výši 1 500 Kč, resp. 1 000 Kč. Výše výživného stanovená citovanými rozhodnutími nebyla vzhledem k poměrům obviněné neadekvátní a nepřiměřená. V tomto směru se lze ztotožnit s úvahou odvolacího soudu, že byť byly příjmy obviněné v rozhodném období velmi podprůměrné (srov. č. listu 40 ve spojení č. listu 50 – 77), výživné ve výši 1 500 Kč, resp. 1 000 Kč, představovalo spíše symbolický příspěvek na výživu jejího syna AAAAA než zásadní částku pokrývající jeho náklady. Ostatně podle konstantní judikatury lze za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku stíhat i osobu, jejíž příjem spočívá pouze v sociálních dávkách na úrovni životního minima, a to předpokladu, že by byla prokázána schopnost takové osoby i z těchto dávek plnit svoji vyživovací povinnost, případně že by jí to umožňovaly její ostatní majetkové poměry, a přesto tak zaviněně neučinila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 4 Tz 135/2001). Skutečnost, že se pachatel, jenž má zákonnou povinnost vyživovat jiného, i přes přiznané sociální dávky nebo jiné příjmy dostal na hranici životního nebo existenčního minima, sama o sobě nevylučuje trestní odpovědnost za neplnění této povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1627/2015). Dovolací soud reflektuje, že majetkové poměry obviněné zjevně nebyly nikterak příznivé. Vnímá výši jejích výdělků v rozhodném období a fakt, že pravděpodobně nedisponovala žádným hodnotným majetkem, který by jí umožnil zisk potřebných finančních prostředků, když byla osobou, u níž byla dána absence vlastnických práv zapsaných v katastru nemovitostí (č. listu 80) a která nebyla ani majitelkou, ani provozovatelkou motorového vozidla (č. listu 81). Nicméně neopomíjí, že podle sdělení obviněné jí byly ze strany zaměstnavatelů hrazeny ubytování a strava (srov. č. listu 14), tudíž její příjmy nebyly zatíženy zásadními a pravidelnými finanční náklady jednotlivce.
18. V projednávané věci nelze přehlédnout patrně nikterak zodpovědný přístup obviněné k zaměstnání, která za období od července 2015 do srpna 2018, tj. za stíhané období, vystřídala více než 10 zaměstnavatelů a u žádného z nich nevydržela déle než půl roku přesto, že je osobou v produktivním věku a netrpí žádnými významnými zdravotními obtíži (srov. výpověď obviněné na č. listu 13). Nejvyšší soud s ohledem na vyjádření společností Lázně Bechyně (č. listu 54) a Personal Fabric (č. listu 61) a Hotelu VZ Bedřichov (č. listu 77), bývalých zaměstnavatelů obviněné, zmiňujících její špatnou pracovní morálku, i vzhledem k tomu, že obviněná v mnohých případech chodila do práce pouhých několik dnů a ze zaměstnání odcházela dobrovolně či na vlastní žádost, je přesvědčen, že tvrzení, podle něhož za její obtížné uplatnění na trhu práce ji nelze činit výlučně odpovědnou, je zcela evidentně liché. Naopak se lze relevantně domnívat, že obviněná nemá opravdovou snahu si práci najít a tuto si udržet, což je okolnost, která jde zcela k její tíži v situaci, kdy je soudním rozhodnutím zavázána povinností měsíčně hradit jí určenou finanční částku. Za trestný čin zanedbání povinné výživy lze činit odpovědnou i osobu, která jednala záměrně tak, aby nebyla přijata do zaměstnání žádným ze zaměstnavatelů, u nichž se o zaměstnání ucházela, a to ani na základě doporučení od úřadu práce, ačkoli výkon takové práce jí její zdravotní stav umožňoval (viz citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 4 Tz 135/2001). Pokud jde o subjektivní stránku stíhaného přečinu, dovolací soud považuje za zásadní zejména ty okolnosti, že obviněná u žádného ze zaměstnavatelů nenahlásila, že má vyživovací povinnost, že se v situaci, kdy nedisponovala dostatečnými finančními prostředky umožňujícími pravidelnou úhradu výživného, zbavovala zaměstnání, jež jí patrně pouze subjektivně nevyhovovala, přesto, že neměla k dispozici jinou alternativu, a že povětšinou výživné nehradila ani v době, kdy zaměstnaná byla (č. listu 31 – 32 ve spojení s č. listu 40). V tomto smyslu shledává zásadní rovněž skutečnost, že obviněná připustila, že důvodem neplacení výživného byla její neochota živit cizího člověka, jemuž byl její syn svěřen do péče (pozn.: měla na mysli pěstouna P. L.). Závěr soudů o úmyslném neplnění zákonné povinnosti vyživovat jiného je tudíž odrazem ve věci nepochybně učiněných skutkových zjištění vyplývajících z řádně provedených důkazů. Dovolací soud se přiklání k názoru odvolacího soudu, že obviněná jednala minimálně v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. ř.], neboť věděla, že neplacením výživného může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem, kterým byl nárok na výživu, a pro případ, že je způsobí, byla s tím srozuměna. Lze konstatovat, že užitá právní kvalifikace skutku je správná, poněvadž skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu a v jeho odůvodnění i v odůvodnění usnesení odvolacího soudu výstižně obsahují všechny znaky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto ohledu nelze soudu nižšího stupně ničeho vytknout.
19. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněné bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu