ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1551.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1551/2018-78
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovoláních obviněných J. B. , nar. XY, bytem XY a V. L. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 8 To 32/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 93/2014, takto:
I.
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá , neboť bylo podáno opožděně.
II.
K dovolání obviněného V. L. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 8 To 32/2018, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2017, sp. zn. 3 T 93/2014, v celé části týkající se tohoto obviněného.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí v uvedené části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2017, sp. zn. 3 T 93/2014, byli obvinění J. B. , Ľ. H. (roz. T., nar. XY, bytem XY) a V. L. uznáni vinnými, že
1)
J. B. společně se samostatně stíhaným J. H. starším dne 18. 4. 2013 v 10:30 v kanceláři v XY , ul. XY , v užívání spol. L. se sídlem v XY , požadovali po statutárním orgánu a členu představenstva spol. L. V. K., v souvislosti s investičním záměrem projektu V. - výstavba domů pro seniory, v úmyslu získat pro sebe neoprávněnou výhodu spočívající v přímém majetkovém obohacení, úplatek ve výši nejprve 1 000 000 Kč, kdy postupným zvyšováním, zejména ze strany J. B., byla tato částka navýšena až na 20 000 000 Kč, za to, že svým vlivem a prostřednictvím dalších osob, zejména V. L., budou působit na výkon pravomoci některých v dané věci konajících a rozhodujících úředních osob Ministerstva obrany ČR, aby tyto zařídily, že směnná smlouva uzavřená mezi Nadačním fondem V. a společností L. na základě dodatku č. 2 rámcové smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví mezi Ministerstvem obrany ČR a nadačním fondem V., jenž se dotýká objektu XY situovaného na adrese XY , který byl v roce 2006 bezúplatně převeden Ministerstvem obrany ČR na Nadační fond V., mohla být zcela naplněna a spol. L. mohla v co nejkratší době realizovat svůj projekt V., kdy v průběhu řady osobních schůzek do tohoto jednání osobně vstoupil i „lobbista“ V. L., jako osoba mající příslušné kontakty na Ministerstvu obrany ČR, a advokátka Ľ. H., AK se sídlem XY ,, která byla o celé věci detailně informována a po těchto jednáních navrhla dne 14. 8. 2013 svoji pomoc tím, že připraví a sepíše Smlouvu o advokátní úschově, která měla zastřít fakt, že peníze složené do advokátní úschovy měly sloužit ke spáchání trestné činnosti, kdy smlouva o advokátní úschově mezi spol. L. a spol. W.,, zastoupenou J. B., jako klienty a advokátkou Ľ. H., jako schovatelem, byla podepsána dne 13. 9. 2013 a finanční prostředky ve výši 20 000 000 Kč byly na účet advokátní úschovy Ľ. H. připsány dne 17. 9. 2013, přičemž však nedošlo k předání úplatku některému z odpovědných úředníků Ministerstva obrany ČR a místo toho se J. B. a Ľ. H. pokusili část finančních prostředků z advokátní úschovy užít jiným než smlouvou o advokátní úschově určeným způsobem,
2)
Ľ. H., jako advokátka č. XY , se sídlem XY , připravila a vyhotovila smlouvu o advokátní úschově mezi klienty spol. L., zastoupenou V. K. a spol. W., se sídlem v XY , IČ: XY , zastoupenou J. B., a jí samou, jako schovatelem, která byla podepsána dne 13. 9. 2013, a na základě které si nechala na sjednaný účet bankovní úschovy č. XY zaslat peněžní prostředky ve výši 20 000 000 Kč, o nichž věděla, že pocházejí z trestné činnosti, a dne 17. 9. 2013 osobně zadala na pobočce banky UniCredit Bank v XY , po předešlé dohodě se samostatně trestně stíhaným P. S. a v jeho přítomnosti, vědomě a s cílem zastřít původ majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem a v rozporu s čl. 2 odst. 5 Věstníku České advokátní komory č. 7/2004 o provádění úschov peněz, cenných papírů nebo jiného majetku klienta advokátem, příkaz k převodu částky ve výši 10 000 000 Kč z účtu bankovní úschovy na účet fyzické osoby P. S. č. XY , který si P. S. za tímto účelem dne 11. 9. 2013 založil, kdy P. S. vzápětí v přítomnosti Ľ. H. a po předešlé dohodě s ní, zadal příkaz k převodu částky ve výši 10 mil. Kč ze svého účtu na účet č. XY spol. I. & C., IČ: XY , se sídlem v XY , ke kterému má P. S. dispoziční oprávnění, a který byl založen dne 21. 6. 2013, přičemž na tomto účtu neprobíhaly od jeho založení žádné transakce, kdy po upozornění dle zákona č. 253/2008 Sb. jako účel platby uvedl: „Finanční prostředky ve výši 10 000 000 Kč mi byly zapůjčeny spol. R.“, což doložil smlouvou o půjčce ze dne 16. 9. 2013 mezi věřitelem spol. R., zastoupenou J. B. a dlužníkem P. S., ačkoli věděl, že tato smlouva je fiktivní a má sloužit pouze k zastření původu peněžních prostředků pocházejících z trestné činnosti a zároveň při tomtéž jednání v bance dne 17. 9. 2013 Ľ. H. dala příkaz k převodu částky 1 000 000 Kč z účtu advokátní úschovy na účet č. XY majitele spol. W., jehož disponentem je mimo jiné J. B. a který byl založen dne 13. 9. 2013, kdy tímto svým jednáním úmyslně Ľ. H. porušila své povinnosti ve smyslu §16, §17 a §56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, čímž jednak sama způsobila svým klientům škodu ve výši 11 000 000 Kč a současně Ľ. H. jako advokát zastírala původ peněžních prostředků pocházejících z trestné činnosti ve výši 11 000 000 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného J. B. soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jako přečin nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a v bodě 2) jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §216 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Skutek obviněné Ľ. H. tento soud právně zhodnotil v bodě 1) jako přečin nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a v bodě 2) jednak jako zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jednak jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se trestnou činnost z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 T 5/2016, který nabyl právní moci dne 30. 1. 2017, jí uložil podle §216 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let, přičemž podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí uložil povinnost během zkušební doby uhradit způsobenou škodu stanovenou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 T 5/2016; podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí dále uložil trest zákazu činnosti v advokacii na dobu 10 (deseti) let, a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, přičemž denní sazba byla určena částkou 2 000 Kč, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán. Následně soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 T 5/2016, který nabyl právní moci dne 30. 1. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve výroku o vině definované jednání obviněného V. L. v bodě 1) nalézací soud právně posoudil jako přečin nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což mu uložil podle §333 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění J. B. a V. L. a v neprospěch těchto dvou obviněných také státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 odvolání, a to do výroků o trestech. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 8 To 32/2018, z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu týkající se obou jmenovaných obviněných, a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl při nezměněných výrocích o vině tak, že obviněnému J. B. uložil za tyto trestné činy a zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5 T 93/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 4 To 670/2017, podle §216 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6,5 (šest a půl) roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí 2 kusů originálů směnek vlastních na částky 3 000 000 Kč a 7 000 000 Kč vystavených na řad společností R. ze dne 13. 9. 2013, uložených v depozičním trezoru PČR u ÚOKFK SKPV (č. j. ČTS: ÚOKFK-2015/TČ-2013-251001). Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5 T 93/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 4 To 670/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému V. L. odvolací soud při nezměněném výroku o vině uložil podle §333 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců, a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, přičemž denní sazba byla určena částkou 2 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců. Posledním výrokem soud druhého stupně odvolání obviněných J. B. a V. L. podle §265 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
4. Obvinění J. B. a V. L. se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnili a podali proti němu dovolání. Prvý jmenovaný tak učinil dne 30. 5. 2018 prostřednictvím obhájce Mgr. Libora Kapalína, přičemž uplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , druhý obviněný podal dovolání dne 22. 5. 2018 prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Magdaleny Kubátové a zvolil v něm dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.
5. Rozsáhle odůvodněné dovolání obviněného J. B. , jehož obsah není s ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu potřeba v podrobnostech interpretovat, bylo do datové schránky Obvodního soudu pro Prahu 1 doručeno v souladu s §17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů dne 30. 5. 2018 (srov. č. l. 1907 spisu). Z doručenek založených na č. l. 1861 spisu je ovšem patrné, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 8 To 32/2018, dovolatel osobně převzal na poště dne 29. 3. 2018 (na základě §62 odst. 1 tr. ř.). Jeho obhájci Mgr. Liboru Kapalínovi bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno do jeho datové schránky dne 23. 3. 2018 .
6. Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje . Jestliže se ve smyslu §265e odst. 2 tr. ř. doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a opatrovníku, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději . Podle §265e odst. 4 tr. ř. navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné . Z citovaných zákonných ustanovení a shora uvedených dat je patrné, že dvouměsíční dovolací lhůta počala tomuto dovolateli běžet ode dne 29. 3. 2018 a jejím posledním dnem bylo úterý dne 29. 5. 2018 . Pokud jeho obhájce Mgr. Libor Kapalín odeslal datovou zprávu s dovoláním obviněného do datové schránky soudu prvního stupně, kterému byla obratem také doručena až následující den, tj. ve středu 30. 5. 2018 datovou zprávu s dovoláním obviněného do datové schránky Obvodního soudu pro Prahu 1, kterému také byla obratem doručena, je z cela evidentní, že se tak stalo až den po uplynutí zákonné dovolací lhůty, kterou, jak bylo zmíněno výše, není možno navrátit. Nelze proto dospět k jinému závěru, než že předmětné dovolání obviněného J. B. bylo podáno opožděně , a proto Nejvyšší soud z jeho podnětu nebyl oprávněn k věcnému přezkoumání napadených rozhodnutí.
7. Pouze na okraj je třeba doplnit, že žádnou relevanci nelze přiznat prohlášení tohoto obviněného uvedenému na str. 5 jeho dovolání i v textu plné moci ze dne 28. 5. 2018, že napadené rozhodnutí osobně převzal až dne 31. 3. 2018. Rozhodující pro počátek běhu dovolací lhůty je pochopitelně pouze doručenka nacházející se na č. l. 1861 spisu, kterou dovolatel vlastnoručně podepsal. Zmíněné prohlášení svědčí spíše o jeho snaze přesvědčit Nejvyšší soud o zachování dovolací lhůty, což je logické s ohledem na datum udělení plné moci, nadto za situace, kdy „ zmocnitel (J. B.) výslovně uvádí, že před jejím udělením dal zmocněnci pokyn, aby zmocněnec s podáním dovolání a činěním jiných úkonů po právní moci uvedených rozhodnutí vyčkal až na případné udělení této plné moci. “ (srov. str. 2 plné moci na č. l. 1906 spisu).
8. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno opožděně. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. V této souvislosti Nejvyšší soud předesílá, že v dalším textu tohoto usnesení se bude zabývat již pouze podáním druhého dovolatele.
9. Obviněný V. L. spatřoval dovolací důvod ve skutečnosti, že postupem orgánů činných v trestním řízení mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Podle jeho názoru bylo porušeno ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když nebyly stejně pečlivě objasňovány okolnosti v jeho prospěch obviněných jako v jeho neprospěch. S důkazy bylo od počátku nakládáno ze strany Policie České republiky (dále jen „PČR“) účelově, soudu a obviněným nebylo řádně umožněno se všemi důkazy se seznámit, v důsledku čehož bylo postupováno v rozporu s §2 odst. 13 tr. ř. V této souvislosti obviněný hovořil o manipulaci s odposlechy a obrazovými záznamy. Poukázal především na videozáznam z jednání konaného dne 4. 9. 2013 v Hotelu XY s náměstkem ministra obrany L. T. V protokolu o záznamech pořízených při sledování osob a věcí podle §158d odst. 7 tr. ř. ze dne 13. 12. 2013 je výslovně uvedeno, že dne 4. 9. 2013 byl pořízen obrazový záznam, jehož délka odpovídá zvukovému záznamu, avšak do spisu byl účelově založen jen přepis zvukového záznamu. K dotazu soudu PČR sdělila, že žádný takový záznam neexistuje. Právě ten však dovolatel považoval za zcela zásadní, jelikož právě o něj opíral prokázání svých tvrzení, že se jednání nijak neúčastnil a pouze na žádost obviněného J. B. zajistil jednání se zástupcem Ministerstva obrany ČR.
10. Dovolatel zmínil i další důkazy z přípravného řízení, které nebyly ze strany PČR vydány. V prvé řadě se jednalo o odposlechy telefonního čísla XY hlavního svědka V. K., jako klíčový důkaz pro prokázání jeho pozice v této kauze. Jejich nepředložením mu (dovolateli) bylo zamezeno prokázat, že se jednalo o cílenou policejní provokaci. Odvolací soud je v uvedeném směru za důležité nepovažoval, neboť k jejich nařízení došlo až po započetí předmětné trestné činnosti. K tomu dovolatel připomněl, že toto hledisko je nutno hodnotit u každé z dotčených osob jednotlivě, a poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 461/2002, podle něhož je rozhodné nejen působení při zahájení trestné činnosti, ale také v okamžiku, kdy se rozhoduje o konkrétní právní kvalifikaci daného jednání.
11. Obviněný dále poukázal na to, že k zahájení trestné činnosti mělo podle PČR dojít dne 18. 4. 2013, načež dne 30. 4. 2013 byly nařízeny odposlechy svědka V. K., on sám (obviněný) ovšem do celého děje vstoupil až v červenci 2013. Z jeho hlediska tedy byly odposlechy jmenovaného svědka pracujícího podle pokynů PČR nařízeny dříve, než on sám mohl jakékoliv rozhodnutí stran trestné činnosti přijmout. Ohledně jeho osoby je proto podíl PČR na celé věci zcela zásadní, jelikož se lze domnívat, že právě jejím rozhodnutím bylo dovést věc k právní kvalifikaci nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv daná činnost vykazovala do té doby pouze znaky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku (zejména s přihlédnutím k dlouhodobé trestné činnosti obviněného J. B.). Jedině na základě toho, že svědek V. K. trval na setkání s někým z ministerstva obrany, byl on sám (obviněný) ze strany spoluobviněného J. B. osloven. Přitom není rozhodné pouze to, že dojde k rozhodnutí ke spáchání nějaké trestné činnosti, ale též rozhodnutí ohledně konkrétní trestné činnosti; v tomto směru jsou důvodné pochybnosti, jaké bylo jeho primární rozhodnutí a jaká trestná činnost byla výsledkem působení PČR, a jestli zde bylo svobodné rozhodnutí zúčastněných osob ke spáchání právě tohoto konkrétního jednání. Obviněný připomněl, že při svém prvním jednání dne 10. 7. 2013 navrhoval zcela jiné řešení bez ingerence jakýchkoliv státních orgánů, a že pouze na základě přání a pokynu svědka V. K. byla dále řešena transakce tak, jak byla tímto svědkem nastavena. Vzhledem k tajení těchto odposlechů měl obviněný za to, že PČR se snažila ovlivnit právní kvalifikaci trestné činnosti jako nepřímého úplatkářství a z její strany byla i stanovena konkrétní výše finančních částek.
12. Za zcela nezákonný tento dovolatel považoval odposlech telefonního čísla XY majitele M., neboť již v příkazu k jejich provedení jsou uvedeny nepravdivé skutečnosti. Osoba označovaná jako „P.“ či „G.“ byla již dříve ztotožněna jako J. K., nikoliv tedy majitel M., M. S. S tímto telefonním číslem (dovolatel) v rozhodné době nekomunikoval, PČR proto neměla žádný důvod k tomu je požadovat. Příkaz k odposlechu pak obsahuje rozporné informace, kdy na jednu stranu se má jednat o majitele zmiňované obchodní společnosti, na druhou stranu má jít o neztotožněnou osobu. Dané odposlechy se ve spise nenacházejí, ačkoliv tam není žádný záznam o jejich smazání či likvidaci, případně o jejich předčasném ukončení.
13. V příkazu k odposlechům z dovolatelova telefonního čísla XY jsou také uvedeny zcela zjevně nepravdivé informace, když je zde zmíněna ničím neprokázaná částka 50 000 000 Kč, či skutečnost, že dovolatel byl poradcem ministra obrany. I v tomto případě jednala PČR účelově a protiprávně, přičemž pro povolení odposlechů nebyly splněny zákonné podmínky. Zásahem do práva na spravedlivý proces pak byla skutečnost, že likvidace primárních záznamů odposlechů z jeho telefonního čísla i dalších osob byla soudem nařízena již dne 7. 10. 2013, ač k seznámení obviněných se spisem došlo až dne 7. 3. 2014, čímž jim bylo znemožněno žádat vydání originálů od operativně pátracích složek, pokud by měli (obvinění) za to, že záznamy založené ve spise jsou neúplné či nějakým způsobem selektované. Tento postup je v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř., neboť důkazy byly omezeny jen na ty svědčící v jeho neprospěch, a současně mu tímto bylo znemožněno uplatňovat svá práva v rámci celého trestního řízení ve smyslu §2 odst. 13 tr. ř. Tím také bylo zamezeno přezkumu komplexních důkazů ze strany soudu. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 628/2017, týkající se opomenutých důkazů, dovolatel namítl, že o návrzích na doplnění dokazování obrazovým záznamem z jednání ze dne 4. 9. 2013 a odposlechy výše uvedených telefonních čísel nebylo soudy rozhodnuto, ale pouze konstatováno, že PČR uvádí, že neexistují, ač o jejich likvidaci není nikde učiněn žádný záznam, ani zde nebyly dány zákonné podmínky pro takový postup. Tvrzení PČR o jejich neexistenci navíc nezbavuje soud povinnosti se s těmito návrhy vypořádat, a to zejména s ohledem na rozpor tvrzení PČR se spisovým materiálem. Z důvodu selektivního nakládání s odposlechy a záznamy ze strany PČR jsou tyto nepoužitelné, a bylo tedy povinností soudu vyloučit je v celém jejich rozsahu. Užitím takto nestandardně selektovaných důkazů došlo k zásadnímu zásahu do práva na řádné projednání věci a tím i práva na spravedlivý proces.
14. Dovolatel je přesvědčen, že ve vztahu k němu nebyly ani splněny podmínky pro nařízení odposlechů, když soud sice v odůvodnění svého usnesení uvedl, že jde o šetření pro zvlášť závažný zločin s trestní sazbou 5 až 12 let, avšak již zde nezmínil, o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Z hlediska trestní sazby by se dalo dovodit, že jde o trestný čin přijetí úplatku podle §331 odst. 4 tr. zákoníku, avšak v příslušných dokumentech ani v rozhodnutí není žádný konkrétní trestný čin nijak popsán ani právně kvalifikován, nikde není ani uvedeno, co by mělo být jejich prostřednictvím prokázáno, čímž daná nařízení nesplňují požadavky specifikované nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06, neboť mechanické opsání, že je nařizováno pro zvlášť závažný zločin s trestní sazbou 5 až 12 let není dostatečně určité. Skutečnosti uváděné v příkazech pak nejsou ve spise nijak zaznamenány a je odkazováno pouze na indicie a sdělení operativy, když v době nařízení nejsou podklady ještě vyhodnoceny. S ohledem na závěry přípravného řízení, podle nichž právní kvalifikace skutku nesplňuje podmínky §88 tr. ř. pro nařízení odposlechů či sledování osob, je zjevné, že byly nařízeny protiprávně.
15. V dalších pasážích svého podání obviněný vznesl námitky proti uloženému trestu. Podle jeho názoru nebyla vůbec nezohledněna doba, která od trestné činnosti uplynula, kdy za jednání spáchané v roce 2013 vynesl soud prvního stupně rozsudek až dne 21. 8. 2017 a soud odvolací až dne 1. 3. 2018, tedy skoro po pěti letech. Obviněný tak vlastně již v průběhu řízení vykonal podmínku v nejvyšší možné výměře, která mu mohla být uložena, tj. v trvání pěti let. Po celou dobu řízení, stejně jako před jeho zahájením, vedl řádný život, neměl a nemá žádné záznamy v rejstříku trestů. Soudy nezohlednily, že musel ukončit veškerou svou činnost v oboru obchodu se zbraněmi, neboť v důsledku trestního řízení mu nebyla obnovena prověrka na nejvyšší stupeň utajení NBÚ, v důsledku došlo k citelnému zásahu do jeho majetkové sféry, jehož následky lze považovat za jakýsi „quasi trest“. Obviněný zdůraznil, že ačkoliv jednáním svým ani své obhájkyně délku řízení nezavinil, je již po dobu pěti let zásadně ovlivněn v profesním i osobním životě, neboť další sankcí pro něj (jakožto vyučeného puškaře) je i ztráta zbrojního oprávnění. Odvolací soud mu však trest ještě zpřísnil, když mu nadto uložil i peněžitý trest. Proto vyslovil přesvědčení, že trest mu byl uložen v rozporu s ustanovením §39 odst. 3 tr. zákoníku.
16. Podle dovolatele ani jeden ze soudů nižších instancí nedodržel zásadu proporcionality trestu mezi obviněnými, když J. B. i Ľ. H., jimž byl kladen za vinu další trestný čin – legalizace výnosů z trestné činnosti, uložil trest v nejnižší možné míře, ač se jednalo o osoby opakovaně soudně trestané. Jemu naopak uložil trest v rámci jemu hrozící trestní sazby nepoměrně vyšší, ačkoliv jeho podíl na trestné činnosti byl mnohem nižší. Zkušební doba podmíněného trestu odnětí svobody po připočtení délky trestního řízení přesahuje její maximální zákonnou výměru. Peněžitý trest pak byl uložen obviněným ve stejné výši, aniž by mu bylo prokázáno byť i jen hrubé povědomí o rozsahu finančních požadavků ze strany ostatních obviněných. V souvislosti s výše uvedeným odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 554/04 a Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Kse 21/2009, která shodně požadují zohlednit i délku trestních řízení při ukládání sankcí.
17. V souvislosti s uloženým trestem obviněný rovněž poznamenal, že vyhlášená verze rozsudku odvolacího soudu neodpovídá písemnému vyhotovení, a to v jeho odůvodnění. Z toho plyne, že se jeho odvoláním řádně nezabýval, čímž došlo k porušení práva na řádné přezkoumání věci. Podle zvukového záznamu z veřejného zasedání soud výslovně uvedl, že odvolání co do trestu je zcela nedůvodné, neboť soud za délku řízení nemůže, a tudíž nejsou podmínky pro zohlednění dané skutečnosti ve výměře trestu. Avšak v písemném vyhotovení rozsudku následně uvedl, že námitce ohledně délky trestního řízení je třeba přisvědčit, přesto však mu (obviněnému) trest navýšil. Až v písemném odůvodnění se tedy soud druhého stupně začal uplatněnými námitkami řádně zabývat a s nimi se vypořádávat (v opačném případě by nemohlo dojít k navýšení trestu). Odůvodnění je sice formulováno v jeho prospěch, avšak rozhodnutí s tím nekoresponduje. Napadený rozsudek je proto vnitřně rozporný, a tedy nepřezkoumatelný. Odvolací soud naopak nespecifikoval žádné důvody, proč mu uložil peněžitý trest ve stejné výměře jako (opakovaně trestně stíhané) spoluobviněné Ľ. H., jejíž podíl na trestné činnosti byl nepoměrně vyšší. Nadto rozhodnutí ohledně trestů není nijak odůvodněno ani v rozsudku soudu prvního stupně.
18. Ze shora uvedených důvodů dovolatel V. L. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 8 To 32/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2017, sp. zn. 3 T 93/2014, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.
19. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněných písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Z důvodů uvedených shora v odstavcích 6. až 8. budou v následujících pasážích reprodukována pouze její stanoviska vztahující se námitkám obviněného V. L. S odkazem na příslušnou judikaturu soudů státní zástupkyně vyložila, že nejde o policejní provokaci, netvoří-li aktivita příslušníků policie nebo pověřených osob v probíhajícím ději trestného jednání podstatný nebo určující prvek trestného činu a jestliže sám pachatel si počínal aktivně a cílevědomě . V tomto světle zdůraznila, že k soudem odsouhlasenému sledování osob a věcí ze strany PČR došlo až na podkladě oznámení V. K., podloženého příslušnými nahrávkami průběhu dvou schůzek k investičnímu záměru projektu V. z měsíce dubna 2013, předaného kompetentní pracovnici ministerstva obrany, jakož i z podnětu navazujícího trestního oznámení Hlavního velitelství vojenské policie, aniž by tak bylo možno takový legitimní postup, směřující k monitorování a následnému usvědčení pachatelů probíhajícího korupčního jednání, označit za policejní provokaci. Dokazování provedené za takových podmínek tedy netrpí vadou nepřípustnosti.
20. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s námitkou, že nebyly splněny podmínky pro nařízení odposlechů. Jestliže z odůvodnění příslušného rozhodnutí o vydání příkazu o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyplynulo, že soudkyně shledala splněné podmínky §88 odst. 1 tr. ř. s tím, že je ve věci vedeno prověřování pro zvlášť závažný zločin s trestní sazbou 5 až 12 let odnětí svobody, a to s důvodným podezřením právě dovolatelovy účasti na něm, pak pouze zkonstatovala, že zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku, spáchaný formou účastenství za podmínek §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tak jak byl specifikován ve výrokové části jejího rozhodnutí v kontextu s procesním návrhem státního zástupce, podmínky §88 odst. 1 tr. ř. splňuje. K fenoménu opomenutých důkazů státní zástupkyně připustila, že v posuzovaném případě sice k vadnému postupu soudu nalézacího došlo, nicméně druhostupňová soudní instance takový zásah do práva na spravedlivý proces eliminovala s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 802/02, jestliže se velmi podrobně zabývala každým neprovedeným důkazním návrhem obou obviněných z hlediska jeho reálného důkazního přínosu, a to právě v kontextu s opatřeným důkazním stavem věci, a to způsobem naprosto transparentním a nevyžadujícím na těchto místech jakéhokoliv doplnění či upřesnění.
21. Pokud dovolatel výhradu, že ve výměře uloženého trestu odnětí svobody vůbec nebyla zohledněna doba, po kterou bylo předmětné trestní řízení vedeno, nevýslovně spojil s námitkou jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odkázal-li na nedodržené podmínky §39 odst. 3 tr. zákoníku, státní zástupkyně konstatovala, že podmíněný osmiměsíční trest odnětí svobody v prvé čtvrtině zákonné trestní sazby ustanovení §333 odst. 1 tr. zákoníku je poměrně mírný, nespojený s jeho přímým výkonem a odložený na přiměřenou zkušební dobu. Nejednalo se tak o trest extrémně rozporný s povahou a závažností spáchaného činu, jakož i s dalšími relevantními hledisky ve smyslu §39 odst. 3 tr. zákoníku tak, aby na něj bylo možno nahlížet jako na neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Připomněla, že ke kompenzaci nepřiměřené délky řízení je subsidiárně určen také institut zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ke zpřísnění dovolatelova trestního postihu v opozici s nezaviněním celkové téměř pětileté délky předmětného trestního řízení z jeho strany pak rozhodně nedošlo za stavu, že mu byl na odvolací úrovni nově uložen trest peněžitý, jestliže byly splněny podmínky §67 odst. 1 tr. zákoníku, na které důvodně poukázal státní zástupce v podaném odvolání právě s ohledem na to, že daná trestná činnost směřovala k osobnímu obohacení.
22. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních obou obviněných tak, že se odmítají podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a dále vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
23. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí obhájcům obou obviněných Mgr. Liboru Kapalínovi (bylo mu doručeno dne 14. 12. 2018) a JUDr. Magdaleně Kubátové (bylo jí doručeno dne 13. 12. 2018). Případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí ani od jednoho z nich neobdržel.
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného V. L. je podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
25. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným V. L. uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
26. První jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
27. V tomto světle je patrné, že konkrétní námitky uplatněné v první části dovolatelova podání v rámci citovaného dovolacího důvodu, se nijak netýkají (hmotně) právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, nýbrž výhradně procesního postupu orgánů činných v trestním řízení (konkrétně soudů obou stupňů a PČR). Takto vystavěná argumentace proto nemůže (z důvodů shora uvedených) ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, stejně tak nezapadá do kontextu žádného jiného dovolacího důvodu, které jsou taxativně vyjmenovány §265b tr. ř. V takovém případě Nejvyšší soud v dovolacím řízení v zásadě není povinen výhrady tohoto druhu jakkoliv věcně přezkoumávat, a proto obvykle postupuje podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítne, protože bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Není však od věci předeslat, že z právě nastíněného pravidla existují určité výjimky, které dovolacímu soudu umožňují zákonem vymezený rozsah dovolacího přezkumu překročit.
28. Je potřeba zopakovat, že uplatněný dovolací důvod zavazuje Nejvyšší soud zhodnotit po právní stránce skutek v té podobě, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších instancí (především soudem nalézacím) a jak byl popsán ve skutkové větě výroku o vině. V této trestní věci ovšem vyvstává nepřehlédnutelný problém, a to zcela nedostatečný popis skutku ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, v níž nalézací soud vůbec nedefinoval konkrétní jednání, kterým měl obviněný V. L. naplnit skutkovou podstatu přečinu nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku (dlužno ovšem poznamenat, že tento soud v podstatě jen převzal obdobně neúplnou a nevýstižnou tzv. žalobní znělku z podané obžaloby). Bez ohledu na charakter vznesených dovolacích námitek (tj. zda spadají do rámce uplatněného dovolacího důvodu či nikoliv) by tedy nebylo zřejmé, co by měl dovolací soud případně přezkoumávat. Přestože se ani sám dovolatel danou otázkou ve svém mimořádném opravném prostředku nezabýval, nic to nemění na závažnosti zmíněného pochybení, jímž bezesporu došlo k poměrně hrubému porušení jeho práva na spravedlivý proces. Takovou okolnost nemůže Nejvyšší soud ani v dovolacím řízení v žádném případě přehlížet. V této souvislosti je nutno poukázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., v němž je mimo jiné formulován tento právní názor: „ Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. “
29. Vzhledem ke všemu výše uvedenému Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání, a proto přezkoumal za podmínek uvedených v §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
30. Podle §120 odst. 3 tr. ř. „ výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání … “. V přezkoumávané trestní věci je klíčová právě naposledy citovaná část, zakotvující požadavek na přesný popis způsobu spáchání trestného činu, který musí být definován skutkově, nikoli právně, tj. uvedením zcela konkrétního, individualizovaného konání toho kterého obviněného. V témže duchu vyznívá také usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. 3 To 105/93, publikované pod č. 43/1994-I. Sb. rozh. tr., vyjadřující tento právní názor: „ Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obžalovaného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku. “
31. Předmětná skutková věta rozsudku soudu prvního stupně v bodě ad 1) výroku o vině ovšem ve vztahu k dovolateli V. L. shora zmíněná pravidla nesplňuje. Popis jeho trestného jednání je omezen na konstatování, že obviněný J. B. „ svým vlivem a prostřednictvím dalších osob, zejména V. L., budou působit na výkon pravomoci některých v dané věci konajících a rozhodujících úředních osob Ministerstva obrany ČR “, a dále, že v průběhu řady osobních schůzek se svědkem V. K. „ do tohoto jednání osobně vstoupil i „lobbista“ V. L., jako osoba mající příslušné kontakty na Ministerstvu obrany ČR “. V prvé větě nalézací soud v podstatě pouze parafrázoval část zákonného znění skutkové podstaty přečinu nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku („ kdo žádá, dá si slíbit nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem nebo prostřednictvím jiného působit na výkon pravomoci úřední osoby … “). Je zde sice údaj, na koho a v jaké věci měl dovolatel působit, avšak zcela absentuje informace o tom, jakým konkrétním způsobem mělo jeho působení vypadat, co měl v daném směru učinit, jinými slovy chybí popis konkrétního jednání , jímž naplnil skutkovou podstatu přečinu nepřímého úplatkářství. Ve smyslu odkazovaného judikátu Vrchního soudu v Praze je tedy sousloví „ působit na výkon pravomoci “ způsobilé stát se součástí právní věty, nikoliv však věty skutkové.
32. Druhá z citovaných vět týkající se obviněného již z hlediska skutkové podstaty §333 odst. 1 tr. zákoníku nevyjadřuje vůbec nic zásadního, pouze neurčitou zmínku, že osobně vstoupil do jednání se svědkem V. K. a dalšími obviněnými, přičemž je zde uvedena i ničím nepodložená informace, že vystupoval jako „lobbista“. Stručně shrnuto, citovaná pasáž se skládá jednak ze skutečnosti bez takřka jakékoliv relevance pro právní posouzení příslušného jednání, jednak z údaje, který není v souladu s provedeným dokazováním. Naproti tomu ve skutkové větě se nevyskytuje žádný popis konání dovolatele, z něhož by bylo patrné naplnění dalšího znaku objektivní stránky posuzovaného přečinu, spočívajícího v tom, že by žádal, dal si slíbit nebo přijal úplatek , případně alespoň informace o jeho povědomí, že tak učinil některý ze spoluobviněných, což by vedle posouzení, zda se dopustil daného trestného činu, mohlo mít následně význam i pro účely hodnocení formy jeho trestné součinnosti.
33. S ohledem na výše konstatovaná fakta lze dospět k závěru, že popis skutku, který měl dovolatel spáchat, je zcela nedostatečný, nevyjadřuje naplnění obligorních znaků skutkové podstaty přečinu nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku (jak po stránce objektivní, tak i subjektivní) a neodpovídá zákonným požadavkům kladeným na výrokovou část odsuzujícího rozsudku. Již tímto bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, jak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, publikovaného pod č. 195/2005 Sb. n. a u., který stanoví, že „ Neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo obžalovaného na úplné projednání věci soudem. Takovým projednáním není případ, v němž ve výroku o vině skutková věta neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 trestního řádu. “
34. V této souvislosti je dále potřeba zdůraznit, že pochybení spočívající v nedostatečném v popisu skutku již nelze žádným způsobem zhojit, a to ani v právní větě ani v odůvodnění příslušného rozhodnutí. K tomu nelze než poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 434/07, publikovaný pod č. 164/2007 Sb. n. a u., podle něhož: „ Nerespektování ustanovení §120 odst. 3 trestního řádu spočívající v absenci jakéhokoliv údaje vyjadřujícího ve skutkové větě rozsudečného výroku subjektivní stránku úmyslného trestného činu, na jehož vinu bylo soudem uznáno, nelze nahradit ani právní větou rozsudečného výroku, ani odůvodněním rozsudku. Opačný postup soudu nerespektující čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Týž závěr upíná se k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu vyplývající z nedostatečného odůvodnění. “
35. V přezkoumávané trestní věci navíc nelze pominout, že soud prvého stupně se ani nesnažil zhojit nedostatky skutkové věty v odůvodnění svého rozsudku. V něm totiž pouze reprodukoval obsah provedených důkazů, aby v následné hodnotící pasáži v podstatě znovu popsal ty důkazy, které měly – podle jeho názoru – obviněné usvědčovat, aniž by je sám jakkoliv hodnotil. Ve vztahu k dovolateli konkrétně poukázal na výpověď svědka J. H., který potvrdil, že „ se na něj obrátil obž. L. s žádostí o pomoc a případné zprostředkování setkání s někým z MO “. Dále mělo být jednání obviněných prokázáno výpovědí svědka V. K., podle které „ obž. B. domluvil přes obž. L. schůzku s náměstkem MO sv. T. “, a zároveň „ ohledně obž. L. svědek dále uvedl, že ten byl jedinou osobou, která po svědkovi ani společnosti, kterou zastupoval, nežádala žádné finanční prostředky “. Že by z takového hodnocení provedených důkazů bylo patrné, jakým způsobem se měl obviněný trestné činnosti, která mu byla obžalobou kladena za vinu, dopustit, nelze prohlásit ani s maximální možnou mírou tolerance.
36. Podle §125 odst. 1 tr. ř., v případě, že rozsudek obsahuje odůvodnění, platí, že „ … soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu … “. Nalézací soud v posuzované trestní věci, a to především ve vztahu k dovolateli V. L., se tímto zákonným ustanovením téměř neřídil, což je patrné nejen z jeho shora popsaného způsobu „hodnocení“ provedených důkazů, nýbrž i ze skutečností dalších, kdy opomněl rozhodnout o důkazních návrzích obviněných, resp. vůbec neuvedl, co jej vedlo k jejich neprovedení. Ještě k tomu se nevypořádal se všemi námitkami obhajoby, přinejmenším s tou, která se týkala policejní provokace, byť ji dovolatel v daném řízení prokazatelně uplatnil (k tomu srov. např. jeho závěrečnou řeč v hlavním líčení ze dne 21. 8. 2017, č. l. 1722 spisu). S ohledem na všechny vyjmenované skutečnosti nelze než uzavřít, že stupeň nepřezkoumatelnosti rozsudku nalézacího soudu je až nebývale vysoký.
37. Vrátí-li se Nejvyšší soud ještě ke zmiňované vadě skutkové věty rozsudku, nemůže v návaznosti na to pominout ani určité porušení práva na obhajobu. Podle §33 odst. 1 tr. ř. má obviněný mimo jiné „ právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu “. Pokud ovšem z rozhodnutí soudu prvního stupně vůbec není patrné, jaké konkrétní jednání je mu za vinu kladeno, má zajisté ztíženou možnost se k takovým nevysloveným skutečnostem (např. ve svém odvolání) vyjádřit. Je sice pravdou, že soud druhého stupně se pokusil alespoň některá pochybení soudu nalézacího zhojit: úspěšně se například vyrovnal s opomenutými důkazními návrhy; také se zabýval námitkou obviněného J. B. stran možné policejní provokace; do odůvodnění svého rozsudku konečně zakomponoval i hodnocení provedených důkazů v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. Přesto však s přihlédnutím k výše poukazovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 434/07, nelze nedostatečný popis skutku nahradit odůvodněním rozhodnutí v dané věci, nemohl tak učinit ani soud prvního stupně, a už vůbec ne až soud v následující instanci. Jediným správným rozhodnutím odvolacího soudu, týkajícím se obviněného V. L., proto mohlo být pouze zrušení napadeného rozsudku podle §258 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.
38. V této fázi řízení, kdy ani není zřejmé, jaké konkrétní jednání mělo být obsahem skutku, který je obžalobou kladen dovolateli V. L. za vinu, a zda tento dosud neustanovený skutek naplňuje skutkovou podstatu nějakého trestného činu, považuje Nejvyšší soud za předčasné v podrobnostech se vypořádávat s jeho dalšími námitkami procesního charakteru. V prvé řadě tyto otázky nejsou obsahem dovolacího přezkumu, to je úkolem soudu prvního, případně i druhého stupně, přičemž v kompetenci Nejvyššího soudu v zásadě není suplovat jejich úlohu. Nadto se věc vrací právě soudu nalézacímu k dalšímu řízení, který se v jeho první fázi s námitkami obhajoby takřka nezabýval. Teď tedy dostává další šanci, aby tak (tentokrát při respektu k základním principům trestního procesu) učinil.
39. Přes právě uvedené Nejvyšší soud shledává potřebným se předběžně a alespoň v teoretické rovině vyjádřit k námitce případné policejní provokace , kterou se dosud ani jeden ze soudů nižších instancí nezabýval (zřejmě i proto, že obviněný tuto výhradu v podaném odvolání nevznesl). Dovolací soud je však přesvědčen, že daná problematika by měla být v dalším průběhu trestního řízení důsledně vyřešena. V tomto směru poukazuje na své stanovisko ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, publikované pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr., v němž je policejní provokace definována jako aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta .
40. Na str. 11 probíraného stanoviska Nejvyšší soud shrnul právní názor Ústavního soudu, podle kterého policejní provokace jako nepřípustná metoda je aktivní činností policie směřující k podněcování určité osoby ke spáchání trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat trestní stíhání podněcované osoby, v jejímž důsledku vzbudí v osobě úmysl spáchat trestný čin, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla a na páchání provokovaného trestného činu nepomyslela. Kromě již zmíněného doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty není přípustná ani činnost policie směřující k podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu či jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace k tíži podněcované osoby. Naopak ústavně souladnými jsou postupy policie, při nichž dochází za zákonných podmínek k realizaci procesních institutů předstíraného převodu podle §158c tr. ř. a použití agenta podle §158e tr. ř., je-li obsahovou náplní její činnosti policejní kontrola. Tak tomu je tehdy, pokud:
§policie předtím, než začne monitorovat či kontaktovat podezíranou osobu se záměrem realizovat instituty předstíraného převodu a použití agenta, má k dispozici pádný důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin,
§daná informace musí být zadokumentovaná ve spisovém materiálu.
41. Téma policejní provokace se primárně dotýká postupu podle §158c tr. ř., příp. podle §158e tr. ř., jichž v přezkoumávaném případě nebylo využito za účelem monitorování schůzek mezi svědkem V. K. a obviněnými (stalo se tak teprve při předstíraném převodu částky 20 milionů Kč podle §158c tr. ř.). K vyšetřování trestné činnosti byl naopak zvolen jiný z operativně pátracích prostředků – sledování osob a věcí podle §158d tr. ř. Na druhou stranu však není možno odhlédnout od skutečnosti, že jmenovaný svědek V. K. spolupracoval s PČR, patrně jednal za jejího vedení a usměrňování, takže jeho činnost se fakticky velmi těsně přiblížila k nasazení policejního agenta podle §158e tr. ř. Proto je možno shora popsaná teoretická pravidla vztáhnout i na tuto trestní věc.
42. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že orgány činné v přípravném řízení měly dostatek podkladů pro nasazení zmiňovaných operativně pátracích prostředků, neboť již v té době existovaly pádné indicie o trestné činnosti obviněného J. B. a rovněž odděleně stíhaných J. H. staršího i mladšího. Klíčovým faktem ovšem zůstává, že dovolatel se do příslušných jednání prvně zapojil až v červenci 2013, tedy v okamžiku, kdy svědek V. K. již více než dva měsíce spolupracoval s PČR a de facto působil jako její agent. Přitom z hlediska vyvození trestní odpovědnosti musí být individuálně posouzeno konání každé ze zúčastněných osob zvlášť. Pokud by tedy soud shledal, že se dovolatel určitého trestného činu dopustil, musel by následně nadmíru pečlivě zkoumat, zda bylo – bez ohledu na interakci se svědkem V. K.– jeho záměrem takový delikt spáchat (např. na základě dohody s obviněným J. B.), anebo zda byl k protiprávnímu jednání (či některým jeho aspektům) podněcován teprve jmenovaným svědkem, ačkoliv předtím žádný takový úmysl neměl. K tomu bude nutná důkladná analýza záznamů jejich osobních schůzek i telefonických hovorů, přičemž v uvedeném směru nelze pominout ani dovolací námitku selekce důkazů ze strany PČR.
43. Závěrem k této problematice Nejvyšší soud považuje za potřebné opětovně zdůraznit, že shora uvedenými úvahami nevyjadřuje kategorický závěr, zda v dané věci k policejní provokaci ve vztahu k dovolateli došlo, či naopak nedošlo, nic takového nechce v daný okamžik ani předjímat. Vyžaduje však, aby soud prvního stupně věnoval také této otázce v dalším řízení potřebnou pozornost.
44. Co se týče odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu , je vhodné v obecné rovině uvést, že tento může být na základě §88 odst. 1 tr. ř. nařízen, je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí nejméně osm let anebo pro další trestné činy v tomto ustanovení zmíněné, a to v případě, že lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené . Podle §88 odst. 2 tr. ř. musí být příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydán písemně a musí být odůvodněn … musí v něm být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele … doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn … v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují .
45. Nejvyšší soud v přezkoumávaném případě shledal, že příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu byly vydány v souladu se zákonem. Například rozhodnutí týkající se dovolatele na č. l. 288 spisu přesně označuje trestný čin, pro nějž je odposlech nařizován a který spadá pod ustanovení §88 odst. 1 tr. ř., tj. zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, spáchaný ve formě účastenství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku. Ve smyslu §88 odst. 2 tr. ř. je v tomto příkazu přesně uvedena doba, po kterou bude odposlech prováděn a taktéž konkrétní skutkové okolnosti, které jeho vydání odůvodňují. Těmi jsou údaje zjištěné na základě monitorování schůzky ze dne 10. 7. 2013 (podle §158d odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolatel je zde sice nesprávně označen jako bývalý poradce ministra obrany, každopádně další zjištění již realitě odpovídají. Kupříkladu tato pasáž: „ Ze strany právě jmenovaného byla prezentována varianta tzv. trojstranné dohody o narovnání mezi společností L., MO ČR a Nadačním fondem V., což bude údajně vyžadovat přesvědčení odpovědných osob z MO ČR, které mají příslušné majetkové záležitosti v kompetenci. Dle odhadu budou k „přesvědčení“ třeba náklady v řádu milionů korun. “ Právě uvedené skutečnosti již bez dalšího a v dostatečné míře odůvodňují nařízení odposlechů telefonního čísla dovolatele. Nadto z nich plyne i důvodné podezření z možné účasti některého z odpovědných úředníků MO ČR na vyšetřovaném jednání, což by pak svědčilo i pro záměr spáchat zvlášť závažný zločin přijetí úplatku.
46. Již pouze na okraj lze uvést, že obviněný V. L. ve druhé části svého podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Dovolatel se rozhodl pro druhou z uvedených variant, a to ve spojení s dalším dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , jenž se vztahuje na situace, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným . V této souvislosti již Nejvyšší soud ani nezkoumal, zda jsou námitky obviněného podřaditelné pod oba citované dovolací důvody, neboť svým rozhodnutím zrušil i výrok o uloženém trestu. Opět tak bude na soudu prvního stupně, uzná-li dovolatele vinným, aby se danou problematikou podrobně zabýval a své případné rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. pečlivě a přesvědčivě odůvodnil (to na rozdíl od prvního rozsudku, jehož závěrečná pasáž vztahující se k ukládání trestů je stejně nepřezkoumatelná jako všechny ostatní tohoto ústavně nekonformního rozhodnutí).
47. Nejvyšší soud z těchto podstatných důvodů rozhodl z podnětu dovolání obviněného V. L. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 8 To 32/2018, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2017, sp. zn. 3 T 93/2014, v celé části týkající se tohoto obviněného. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
48. V souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
49. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, jenž bude při svém rozhodování vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.). Na něm tedy bude, aby:
a) si na základě pečlivého hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. ujasnil, jaké konkrétní jednání dovolatele bude předmětem tohoto trestního řízení (§2 odst. 5 tr. ř.);
b) v podrobnostech se vypořádal se všemi důkazními návrhy i námitkami obhajoby, a to zejména s otázkou přípustnosti jednotlivých důkazů a možné policejní provokace přímo ve vztahu k obviněnému;
c) zjištěné jednání dovolatele – shledá-li je trestným – přesně a konkrétně popsal ve skutkové větě rozsudečného výroku, přiléhavě posoudil po právní stránce a teprve na základě toho učinil konečné rozhodnutí;
d) dbal – bude-li dovolateli ukládat trest – všech zásad pro ukládání trestů uvedených v §39 tr. zákoníku a vzal rovněž v potaz v současnosti již více než šestiletou délku trestního řízení, kterou dovolatel svým přístupem k soudnímu řízení nezavinil;
e) veškeré své závěry na základě §125 odst. 1 tr. ř. přesvědčivě odůvodnil.
50. Nakonec je nutno zdůraznit, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a proto nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu