ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1569.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1569/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2019 o dovolání obviněného V. V. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 9 To 364/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 102/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2017, sp. zn. 11 T 102/2017, byl obviněný V. V. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 9 To 364/2017, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 6. 7. 2017 v době kolem 18:15 hodin v XY na ulici XY v obchodním domě XY, v prodejně Tesco, odcizil ke škodě společnosti Tesco Stores ČR, a. s., se sídlem Vršovická 1527/68b, Praha, IČ: 45308314, 1 kus pánského deodorantu v hodnotě 78,90 Kč tak, že ho vzal z regálu na nákupní ploše obchodu a uschoval si do kapsy kalhot a poté bez jeho zaplacení prošel pokladní zónou obchodu, kde byl zadržen ostrahou prodejny, odcizené zboží dobrovolně vydal a bylo vráceno zpět do prodeje,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 91 T 232/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 7 To 202/2014, uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl mu za něj uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, z jehož výkonu byl 15. 1. 2016 propuštěn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 9 To 364/2017, podal obviněný V. V. prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Vladimíra Doležela, BA, Ph.D., který mu byl ustanoven opatřením Městského soudu v Brně dne 22. 1. 2018, sp. zn. 11 T 102/2017, dne 25. 1. 2018 dovolání, v němž odkázal na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Namítl, že soudy nižších stupňů se nezabývaly otázkou příčiny jednání obviněného a tím, zda byly u obviněného splněny podmínky trestní odpovědnosti ve smyslu §25 a §26 tr. zákoníku, že soudy porušily zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, když se přiklonily k ryze formálnímu pojetí trestného činu, a nakonec měl také za to, že neprošetřením zásadní charakteristiky týkající se pachatele bylo řízení zatíženo vadou, pro kterou nemělo dojít k zamítnutí odvolání.
5. Konkrétně vytkl, že oba soudy nižších stupňů neposuzovaly věc obviněného v souladu s ústavněprávní rovinou práva na spravedlivý proces. Zdůraznil, že je povinností soudu zaměřit se také na objasnění příčin, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání, na což oba soudy rezignovaly, nepřihlédly k individuálním a specifickým okolnostem případu. Obviněný vyjádřil názor, že již neobvyklost v obžalobě popsaného skutkového děje zakládala povinnost obou soudů zabývat se příčetností obviněného v době, kdy k jednání došlo. Připomněl, že v době jednání měl u sebe nezanedbatelnou finanční částku, mnohonásobně převyšující hodnotu věci, které se zmocnil, a přitom musel najisto předpokládat, že kontrolním mechanismem prodejny bude odhalen, jak se také stalo, přesto se takového jednání dopustil bez jakékoliv rafinovanosti či jiných zastíracích jednání a po detekci ochranným zařízením neutíkal, nekladl odpor, věc vydal, a nebyla tedy způsobena žádná škoda. Podle dovolatele došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, při aplikaci §205 odst. 2 tr. zákoníku nebyl zachován princip subsidiarity trestněprávní represe. V daném případě vznikl až absurdní vztah mezi potenciální škodou ve výši 78,90 Kč a uloženým trestem odnětí svobody bez podmíněného odložení výkonu trestu.
6. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a 265 l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby bylo podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o přerušení výkonu rozhodnutí.
7. Dne 1. 3. 2018 bylo prostřednictvím téhož obhájce učiněno další podání obviněného, které bylo označeno jako doplnění dovolání. Zopakoval, že v již podaném dovolání byly uplatněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V tomto smyslu obviněný doplnil, že je dlouholetým uživatelem návykových látek a právě pod jejich vlivem byl při spáchání předmětného trestného činu. Upozornil, že vlivem užívání návykových látek trpí lékařsky diagnostikovanými psychickými poruchami a z toho důvodu je poživatelem invalidního důchodu. Soudy podle jeho názoru měly doplnit dokazování např. dotazem na ošetřujícího lékaře, případně zdravotní středisko Vazební věznice Brno. Ačkoliv si soudy byly vědomy skutečnosti, že je poživatelem invalidního důchodu, nezabývaly se důvodem jeho přiznání. Psychický stav pachatele v době spáchání trestného činu však musí být zjištěn v každém řízení. Dovodily-li soudy, že obviněný byl příčetný, jedná se o nesprávné právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud měl podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušit, tudíž nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání, v důsledku čehož byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Ve svém důsledku tak byl obviněnému uložen trest, který zákon nepřipouští, čímž byl podle něj naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Upozornil i na to, že byl jako dlouholetý uživatel návykových látek při řízení u soudů obou stupňů pod abstinenčními příznaky, přičemž jednání fakticky nevnímal a nebyl schopen posoudit dopady svého jednání a své obhajoby. Z toho důvodu se domníval, že řízení je stiženo procesní vadou spočívající v tom, že nebylo řádně jednáno v přítomnosti obviněného podle §202 tr. ř., čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Závěrem upozornil, že mu byl trest uložen s přihlédnutím k přitěžující okolnosti, že se projednávaného skutku dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ačkoliv zkušební doba podmínečného propuštění, která mu byla uložena ve věci Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 7/2008, mu byla v důsledku spáchání trestného činu, za který byl odsouzen rozsudkem Městského soudu pod sp. zn. 91 T 232/2013 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 To 202/2014, přeměněna na výkon trestu odnětí svobody. Při spáchání skutku tak obviněný nebyl ve zkušební době. I proto měl obviněný za to, že byl naplněn rovněž dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. h) tr. ř.
8. Obhájkyně Mgr. Leona Prudilová, ustanovená obviněnému opatřením Městského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2017, sp. zn. 11 T 102/2017, podáním došlým Nejvyššímu soudu dne 5. 4. 2018 sdělila, že jako ustanovený obhájce obviněného se ztotožňuje s dovoláním podaným dne 25. 1. 2018 advokátem Mgr. Ing. Vladimírem Doleželem, BA, Ph.D.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v zevrubně odůvodněném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že uplatněné dovolací námitky obviněného není možné akceptovat.
10. Shrnula, že z hlediska všech zákonem požadovaných obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku nelze mít žádné pochybnosti o tom, že jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně došlo k jejich naplnění. Namítal-li obviněný, že se soudy nezabývaly znaky charakterizujícími pachatele jakožto subjekt trestného činu ve smyslu §25 a §26 tr. zákoníku, pak státní zástupkyně uvedla, že podmínka věku obviněného podle §25 tr. zákoníku je bez dalšího splněna. Ve vztahu k podmínce příčetnosti pachatele v době spáchání trestného činu podle §26 tr. zákoníku upozornila, že obviněný v celém průběhu řízení nikdy netvrdil, že by se činu dopustil ve stavu nepříčetnosti, ani zmenšené příčetnosti, ani v tomto směru nevznesl žádné návrhy na doplnění dokazování. Podle státní zástupkyně u obviněného nebyly shledány žádné skutečnosti, které by vylučovaly jeho schopnost buď rozpoznat protiprávnost jeho činu, anebo jeho jednání ovládat. Jednání obviněného svým průběhem odpovídá standardnímu a běžnému způsobu páchání tohoto typu trestné činnosti, kdy pachatel odejme zboží z regálu či jiného místa, kde je v obchodě uloženo, uloží si je do kapsy či tašky, a poté projde pokladní zónou, aniž by za zboží zaplatil, přičemž skutečnost, zda u sebe má či nemá hotovost, kterou by případně mohl za zboží zaplatit, je z právního hlediska irelevantní. Na tomto způsobu provedení trestného činu krádeže nelze shledávat nic mimořádného, co by mělo být důvodem pro přibrání znalce ve smyslu §105 odst. 1 tr. ř., který by pro účely zkoumání otázky příčetnosti obviněného vyšetřil jeho duševní stav podle §116 tr. ř. Důvod pro takovéto bližší zkoumání duševního stavu obviněného pak nezavdalo ani jeho jednání bezprostředně po činu, ani jeho vystupování před soudem. Vzhledem k množství záznamů v rejstříku trestů obviněného by bylo absurdní uvažovat o tom, že by obviněný – navzdory četným předchozím odsouzením, kdy se co do trestné činnosti zaměřoval zejména na krádeže – nebyl, třebaže v důsledku duševní poruchy, schopen pochopit protiprávnost uvedeného trestného činu. Žádné poznatky o tom, že by obviněný někdy v minulosti či nyní trpěl zákonem předvídanou duševní poruchou, nejsou k dispozici. Uzavřela, že soudy nepochybily, pokud vycházely ze závěru, že obviněný V. V. byl v době spáchání činu příčetný, aniž by tak v jeho případě byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §26 tr. zákoníku. Ve vztahu k námitce obviněného, že zejména s ohledem na výši způsobené škody měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe zakotvená v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, odkázala na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., a shrnula závěry Nejvyššího soudu v něm uvedené. Připomněla, že možností aplikace zásady subsidiarity trestní represe v souvislosti s výší způsobené škody při posuzování jednání pachatele trestného činu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval, a to například ve svých usneseních ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1250/2013, ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 506/2015. Při projednávání dovolání v těchto věcech dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud je obviněný soustavným porušovatelem trestně právních norem, a byť se vesměs nejedná o porušení závažná, přesto s ohledem na jejich četnost a frekvenci, pak nelze reálně očekávat, že by k jeho účinné nápravě mohlo dojít uložením méně přísné sankce v rámci jiného (mimotrestního) způsobu řízení, např. řízení správního. Proto je v takovém případě vyloučeno použití zásady subsidiarity trestní represe . Dále se z odůvodnění těchto rozhodnutí podává, že pokud jsou recidiva jako obecná přitěžující okolnost charakterizující osobu obviněného a recidiva jako zákonný znak přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku u obviněného naplněny ve výrazné intenzitě, pak nepatrná výše způsobené škody nemůže být důvodem pro to, aby skutek nebyl posouzen jako trestný čin. V projednávané věci se jedná o desetkrát soudně trestaného obviněného, přičemž šest z těchto jeho odsouzení se týkalo trestného činu krádeže (speciální recidiva), a dále nelze přehlédnout, že se nyní posuzovaného skutku dopustil v době svého podmíněného propuštění. Podle názoru státní zástupkyně tyto okolnosti samy o sobě vylučují aplikaci zásady subsidiarity trestní represe na jeho jednání. V případě obviněného soudy rovněž nepochybily, pokud uložený trest odnětí svobody spojily s jeho přímým výkonem, neboť vzhledem k četnosti již dříve ukládaných trestů, lze jen stěží očekávat, že by na něho mohlo být úspěšně působeno trestem mírnější povahy.
11. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, podala jej oprávněná osoba a má se za to, že jej podala včas (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 1967/18), a splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
13. Pro úplnost je vhodné doplnit, že Nejvyšší soud nerozhoduje ve věci obviněného V. V. poprvé. Usnesením ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 406/2018, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl. Nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 1967/18, bylo označené usnesení Nejvyššího soudu zrušeno. Podle Ústavního soudu jím bylo porušeno právo obviněného (stěžovatele) na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud, vázán právním názorem Ústavního soudu, proto rozhoduje o dovolání obviněného znovu.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání, a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa), nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu je významná především námitka obviněného, že se soudy nižších stupňů nezabývaly tím, zda byly splněny podmínky jeho trestní odpovědnosti ve smyslu §25 a §26 tr. zákoníku. Obviněný odkazoval na neobvyklost jednání popsaného již v žalobním návrhu, jakož i na svoji závislost na návykových látkách, což mělo pro soudy znamenat povinnost zabývat se otázkou jeho příčetnosti v době spáchání skutku.
18. K tomu je třeba předně uvést, že podmínka věku uvedená v §25 tr. zákoníku byla u obviněného nepochybně splněna, když z citovaného ustanovení vyplývá, že trestně odpovědný není ten, kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok věku, přičemž obviněný, narozený v roce 1966, se projednávaného jednání dopustil v roce 2017; z argumentace obviněného uvedené v dovolání však nevyplývá, že by s touto skutečností opravdu polemizoval, naopak z ní vyplývá, že ve skutečnosti zpochybnil pouze naplnění znaku příčetnosti (§26 tr. zákoníku).
19. Nutno předeslat, že příčetnost není v trestním zákoníku definována. Obecně ji však lze vymezit jako způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na duševních schopnostech (srov. JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, str. 185). Trestní zákoník uvádí důvody, které příčetnost, a tedy i trestní odpovědnost, vylučují. Podle §26 tr. zákoníku kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Z této legální definice vyplývá, že pachatel jednal v nepříčetnosti, jestliže trpěl duševní poruchou (viz §123 tr. zákoníku), v důsledku níž v době činu ztratil schopnost rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo své jednání ovládnout. Pro učinění závěru o nepříčetnosti pachatele postačí, pokud v době činu v důsledku duševní poruchy absentovala i jen jedna z uvedených schopností. Současně je ale zapotřebí připomenout, že příčetnost se presumuje, a teprve tehdy, nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 1968, sp. zn. 11 Tz 13/68, uveřejněný pod č. 33/1968 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je nezbytné zdůraznit, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, je tak jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 1978, sp. zn. 11 Tz 21/78, uveřejněný pod č. 17/1979 Sb. rozh. tr.).
20. V konkrétním případě je tudíž otázkou, nakolik zde byly dány pochybnosti o naplnění znaku příčetnosti v době spáchání trestného činu, který byl obviněnému kladen za vinu, nakolik konkrétní okolnosti zjištěné v tomto řízení nasvědčovaly tomu, že obviněný v době činu nebyl zcela příčetný, ale jeho příčetnost byla zmenšená, či dokonce byla vyloučena.
21. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný v době spáchání projednávaného činu naplnil všechny znaky subjektu, tedy že byl zletilým a příčetným, když u obviněného neshledal skutečnosti, které by vylučovaly jeho schopnost rozpoznat nebezpečnost (správně škodlivost) jeho jednání pro společnost a schopnost své jednání ovládat. Ve vztahu k subjektivní stránce pak dovodil, že obviněný jednal s přímým úmyslem, když jeho cílem bylo zmocnit se cizí věci a získat tak bezpracné obohacení. Odvolací soud se pak se všemi závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil.
22. Pokud soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k závěru o účelovosti a racionalitě jednání obviněného, nelze v něm spatřovat nějaké pochybení či nedostatek v provedeném dokazování. V souvislosti s námitkou obviněného, že se soudy nezabývaly příčinou jeho jednání, u které nelze v daném případě vyloučit, zda nepatří do oblasti medicínských příčin, lze uvést následující. Skutečnost, že obviněný zpochybňuje svůj duševní stav v době činu, a to navíc až v řízení o jeho dovolání, ještě sama o sobě neodůvodňuje nutnost znaleckého zkoumání. Je třeba zdůraznit, že rozsah dokazování upravuje §2 odst. 5 tr. ř. Z oprávnění orgánů činných v trestním řízení rozhodnout o rozsahu dokazování nezbytného pro jejich rozhodnutí ve smyslu splnění požadavku §2 odst. 5 tr. ř. vyplývá, že s přihlédnutím k okolnostem zjištěným v průběhu dokazování jsou oprávněny rozhodnout i o potřebnosti provedení důkazu vyžádáním znaleckého posudku. Jsou vždy povinné pečlivě zvažovat, zda chování obviněného, popř. okolnosti plynoucí z jeho výpovědi nebo z provedených důkazů skutečně zakládají důvodné pochybnosti o jeho duševním stavu v tom smyslu, že se reálně nabízí závěr o vymizení rozpoznávací či ovládací schopnosti či o jejich snížení. Lze mít za to, že důvodem pro přibrání znalce bude, pokud v rámci dokazování budou zjištěny takové skutečnosti, ze kterých bude možno dovodit, že jednání pachatele vykazuje znaky abnormálnosti, že jeho reakce zjevně neodpovídají dané situaci. Pokud není v řízení zjištěno, že jednání pachatele vykazovalo znaky abnormálnosti, není ani důvodu provádět znalecké dokazování týkající se jeho duševního stavu. Právě o takovou situaci se v dané věci jedná.
23. Nelze než souhlasit se státní zástupkyní, podle níž jednání obviněného svým průběhem odpovídá standardnímu a běžnému způsobu páchání tohoto typu trestné činnosti, kdy pachatel odejme zboží z regálu či jiného místa, kde je v obchodě uloženo, uloží si je do kapsy či tašky, a poté projde pokladní zónou, aniž by za zboží zaplatil, přičemž skutečnost, zda u sebe má či nemá hotovost, kterou by případně mohl za zboží zaplatit, je z právního hlediska irelevantní. Na tomto způsobu provedení trestného činu krádeže nelze shledávat nic mimořádného, co by mělo být důvodem pro přibrání znalce ve smyslu §105 odst. 1 tr. ř., který by pro účely zkoumání otázky příčetnosti obviněného vyšetřil jeho duševní stav podle §116 tr. ř. Z výpovědi svědka V. V., pracovníka ostrahy Tesco Expres, vyplývá, že obviněný mu nejdříve sdělil, že nic neukradl, následně z kapsy kalhot vytáhl odcizený deodorant a odhodil jej na podlahu, přičemž následně žádal svědka, aby nevolal policii, že deodorant zaplatí. Již z tohoto zjištění je naprosto zjevné, že obviněný si byl vědom protiprávnosti svého jednání, stránka rozpoznávací tak u něj nebyla vyloučena a ani snížena. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by u obviněného byla vyloučena či snížena jeho ovládací schopnost, když jednání pachatele nevykazovalo žádné znaky vybočení z normy, ani sám obviněný v rámci předcházejícího řízení neuvedl nic, co by zpochybnilo jeho příčetnost v době spáchání činu, naopak uvedl, že ke krádeži došlo z toho důvodu, že telefonoval a nenarazil na pokladnu, jeho obhajoba však byla vyhodnocena jako účelová a nebylo možno jí uvěřit. Pro úplnost je také k zaznamenání, že obviněný jako osoba zadržená dne 6. 7. 2017 uvedl, že se cítí zdráv a není pod vlivem žádných léků, drog či alkoholu (č. listu 12), a dne 7. 7. 2017 v procesním postavení podezřelého sdělil, že alkoholické nápoje nepije, drogy či jiné omamné látky neužívá a na psychiatrii se nikdy neléčil (č. listu 15).
24. Za daného stavu věci lze proto akceptovat procesní postup soudů nižších stupňů, pokud nedoplnily dokazování zpracováním znaleckého posudku na duševní stav obviněného a blíže se otázkou jeho příčetnosti při posuzovaném jednání nezabývaly.
25. K námitce vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe je třeba uvést, že trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe, zakotvenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Je přirozené, že ne všechna kritéria budou v konkrétním případě významná nebo stejně významná. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Pokud obviněný zpochybňuje, zda právě v posuzované trestní věci nedošlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, pak se Nejvyšší soud s takovým názorem neztotožnil. Ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ ultima ratio “ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě spáchání společensky škodlivých činů. Nutno především poukázat na to, že skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku. Popsaným jednáním obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
26. Zákonným znakem přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku není určitá minimální výše škody. Lze připustit, že výše způsobené škody není zcela bezvýznamná pro posouzení trestnosti činu a že každá drobná krádež nemusí být trestným činem podle citovaného ustanovení. Jestliže je hodnota odcizené věci zanedbatelná, nemusí být ani recidiva pachatele sama o sobě dostatečným důvodem trestnosti činu, zvláště tehdy, když je čin proveden jednoduchým způsobem a pachatel – pokud jde o jeho vztah k cizímu majetku – není výrazněji narušen. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že pro trestní postih za čin vykazující znaky uvedeného trestného činu zákon nevyžaduje další podmínky, zejména nevyžaduje způsobení jakékoli minimální výše škody. Zařazením krádeže spáchané speciálním recidivistou do zvláštní skutkové podstaty s přísnějším postihem, než je tomu ve skutkové podstatě základní, je důsledkem názoru zákonodárce, že recidiva sama o sobě je již dostatečně závažnou okolností, vyžadující (dokonce přísnější) trestní postih, a to bez ohledu (v obecném smyslu) na hodnotu odcizené věci a výši škody. Zákonodárce totiž nepochybně mohl i v ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku stanovit nějakou minimální nutnou výši způsobené škody. I s ohledem na tyto úvahy lze učinit závěr, že soustavné a méně intenzivní porušování trestněprávních norem zpravidla vylučuje použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. V takovém případě může být účinné nápravy dosaženo jen prostředky trestního práva. Proto také spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odůvodňuje závěr o existenci společenské škodlivosti, neexistují-li v konkrétní věci natolik výjimečné okolnosti, ze kterých by bylo možné dovodit opak.
27. V posuzované věci není důvod učinit spolehlivý závěr, že by škodlivost činu adekvátně vystihovalo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních odvětví, že by uplatněním jiného druhu odpovědnosti bylo dosaženo splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Obviněný se činu dopustil v prodejně samoobslužného typu a zneužil volného přístupu k vystavenému zboží určenému k prodeji. Ve vztahu k cizímu majetku je obviněný osobou značně narušenou a vyznačující se výrazným sklonem ke krádežím. Recidiva jako zákonný znak přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku byla podle výroku o vině založena na odsouzení obviněného ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 232/2013, avšak ve skutečnosti byl znak zpětnosti čili recidivy naplněn dokonce několikanásobně. Ještě předtím však byl obviněný opakovaně odsouzen za různorodou trestnou činnost. Jeho sklony k páchání majetkové, ale i jiné trestné činnosti, jsou dlouhodobé. V minulosti se opakovaně dopustil trestných činů krádeže. Již opakovaně byl odsouzen k nepodmíněným trestům odnětí svobody, které vykonal. Nyní posuzovaného činu se obviněný dopustil krátce poté, co mu bylo sděleno obvinění pro stejný přečin. Je tak zjevné, že obviněný si z předchozích odsouzení ani z výkonu trestu nevzal žádné ponaučení a opět se dopustil majetkové trestné činnosti. Recidiva jako obecná přitěžující okolnost charakterizující osobu obviněného a recidiva jako zákonný znak přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku jsou u obviněného naplněny v tak výrazné intenzitě, že ani nepatrná výše způsobené škody nemůže být důvodem pro to, aby skutek nebyl posouzen jako trestný čin.
28. Z těchto důvodů je v posuzovaném případě dána společenská škodlivost jednání obviněného odpovídající běžně se vyskytujícím zásahům do objektu daného trestného činu a uplatnění trestněprávní represe není neočekávaným, překvapivým zásahem do základních práv obviněného. Výrok o vině obviněného přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku není v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku a s principem ultima ratio (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1518/2012, ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1250/2013, ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 506/2015, a další).
29. Z výše uvedeného vyplývá závěr o zjevné neopodstatněnosti námitek uplatněných k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro úplnost nutno dodat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
30. Dne 1. 3. 2018 obviněný podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Vladimíra Doležela, Ph.D., Nejvyššímu soudu podání označené jako doplnění dovolání, v němž dále nově uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), d) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně měl být soudem druhého stupně zrušen, jelikož podle jeho názoru došlo k neúplnému dokazování, v důsledku čehož mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští a dále mu byl trest uložen i s přihlédnutím k přitěžující okolnosti, podle které se projednávaného skutku dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, když podle obviněného byla tato zkušební doba přeměněna na výkon trestu odnětí svobody v důsledku spáchání trestného činu, a proto tak při spáchání projednávaného skutku nebyl ve zkušební době. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pak spatřoval v tom, že podle jeho tvrzení trpěl v řízení u soudů obou stupňů abstinenčními příznaky, tedy jednání fakticky nevnímal a nebyl schopen posoudit dopady svého jednání a své obhajoby. Měl proto za to, že řízení je stiženo procesní vadou, spočívající v tom, že nebylo řádně jednáno v jeho přítomnosti.
31. Z ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. se podává, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Dovolatel je tak oprávněn činit tedy jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle §265e tr. ř. Ke změnám provedeným později Nejvyšší soud nepřihlíží. Je třeba upozornit, že obviněnému uběhla lhůta k podání dovolání již 23. 1. 2018, přičemž z důvodu nesprávného postupu Městského soudu v Brně stran ustanovení obhájce obviněnému pro podání dovolání je třeba považovat dovolání podané obviněným prostřednictvím jemu ustanoveného obhájce dne 25. 1. 2018 za včasné (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 1967/18). Doplnění dovolání, které obviněný podal více než měsíc po uplynutí lhůty k dovolání a rovněž po ustanovení obhájce obviněnému pro podání dovolání, však za včasně podané považovat nelze, přičemž ani Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1967/18 ve věci obviněného k závěru o včasnosti či potřebě projednání podání označeného jako doplnění dovolání ze dne 1. 3. 2018 nedospěl (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08).
32. Nad rámec výše uvedeného lze ale uvést, že i pro případ, že by doplnění dovolání bylo podáno včas, byly by splněny předpoklady pro jeho odmítnutí. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., může být naplněn ve dvou alternativách: buď že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41, §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nelze v dovolání namítat. Jak již bylo uvedeno, obviněný měl za to, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští, když podle jeho názoru měl být rozsudek soudu prvního stupně soudem druhého stupně zrušen, a dále nesouhlasil se zohledněním přitěžující okolnosti spočívající v tom, že měl být v době spáchání projednávaného skutku ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, čímž podle jeho názoru došlo i k naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, je však možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že obviněný žádné takové námitky nevznesl pak s ohledem na výše uvedené vyplývá, že námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
33. Nadto je vhodné uvést, že obviněný byl shledán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému tedy byl uložen druh trestu vymezený trestním zákoníkem, a to v rámci trestní sazby stanovené trestním zákoníkem na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a to na samé spodní hranici této trestní sazby. K žádným pochybením předpokládaným §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak ve věci obviněného nedošlo. Námitka obviněného, že soudy nesprávně vyhodnotily jako jednu z přitěžujících okolností, že se činu dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, není v daných souvislostech nikterak významná.
34. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze uplatnit, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z dikce uvedeného znění je zřejmé, že se jedná o situaci, bylo-li v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, tedy když došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Toto základní právo garantuje zejména právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh.
35. O porušení uvedeného práva jde tehdy, má-li obviněný akceptovatelný důvod k nepřítomnosti při jednání soudu, tento důvod náležitě a podle možností včas soudu doloží a dá výslovně najevo, že se chce jednání soudu zúčastnit (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 20/2015, aj.).
36. Ve vztahu k těmto zákonným hlediskům je třeba poukázat na fakta zjištěná z obsahu předloženého spisového materiálu. Hlavní líčení se konalo dne 8. 7. 2017, a to po vazebním zasedání, v rámci kterého obviněný podal odpor proti trestnímu příkazu a výslovně uvedl, že souhlasí s tím, aby hlavní líčení proběhlo ihned po skončení výslechu. V hlavním líčení obviněný pronesl závěrečnou řeč a využil i práva posledního slova (č. listu 42). Veřejné zasedání odvolacího soudu bylo dne 5. 10. 2017 odročeno na den 19. 10. 2017 z důvodu opětovného předvolání obviněného. Dne 12. 10. 2017 bylo odvolacímu soudu obhájkyní obviněného doručeno sdělení, ve kterém bylo uvedeno, že obhájkyně soudu doloží lékařskou zprávu související s nepřítomností obviněného a že podle jejích informací bude obviněný schopen účasti na veřejném zasedání nařízeném na den 19. 10. 2017. Z protokolu o veřejném zasedání o odvolání ze dne 19. 10. 2017 vyplývá, že obviněný se jej osobně zúčastnil, vyjádřil se k odvolání, odpovídal na dotazy člena senátu i státní zástupkyně a učinil též konečný návrh (č. listu 73 a verte).
37. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný se zúčastnil jak hlavního líčení, tak i veřejného zasedání o odvolání, přičemž soudům nižších stupňů nedal najevo, že by nebyl schopen se jednání fyzicky účastnit, že by nebyl schopen jednání soudů plnohodnotně vnímat a ani nežádal o jejich odročení. Obviněný měl v posuzovaném případě reálnou možnost – které ostatně využil – prezentovat svou obhajobu, vyjádřit se k podstatě obvinění a k podanému odvolání, vyjádřit se k důkazům, přednést v hlavním líčení závěrečnou řeč, poslední slovo i konečný návrh ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Nejednalo se tudíž o to, že by nějakou svévolí soudu byla obviněnému odňata možnost vystupovat před soudem, hájit své zájmy a využívat svých práv. Postupy soudů nižších stupňů tak nebyly v rozporu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tato námitka obviněného zjevně nemůže obstát.
38. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
39. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Samosoudce soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 2. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu