ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.157.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 157/2019-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 4. 2019 o dovolání obviněného K. B. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 6 To 465/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 87/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 32 T 87/2012, byl obviněný K. B. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011 (ad výrok o vině pod bodem 1.), a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku (ad výrok o vině pod bodem 2.), za což byl podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Odvolání obviněného směřovalo proti jeho výroku o vině, jakož i všem na něj navazujícím výrokům, státní zástupce odvoláním podaným v neprospěch obviněného brojil proti výroku o vině pod bodem 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 6 To 465/2017, byl k odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ohledně výroku o vině pod bodem 1. a v celém výroku o trestu a při nezměněném výroku pod bodem 2. bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto tak, že obviněný K. B. byl při nezměněných skutkových zjištěních uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, za což byl podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího a odvolacího soudu se obviněný přečinů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, dopustil tím, že dne 19. 11. 2011 v 5:24 hodin v XY v XY jako příslušník Policie České republiky při výkonu služby vrchního asistenta oddělení informačních a komunikačních technologií Krajského ředitelství policie XY kraje v rozporu s ustanovením §66 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb. a v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb. provedl ze svého služebního počítače dotaz do informačního systému Policie České republiky k osobě poškozeného M. E., nar. XY, kde si k poškozenému zobrazil informace z „Centrálního registru osob“, „Pátrání po osobách“, „Registru stíhaných, podezřelých a prověřovaných osob“, „Registru pohřešovaných a vydaných dokladů“ a „Registru opatření na státních hranicích“, kdy takto získané osobní údaje nepotřeboval pro plnění služebních ani pracovních úkolů Policie ČR, ale které využil pro svou osobní potřebu za účelem kontaktování poškozeného ohledně jeho poměru s manželkou obviněného.
4. Přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku měl spáchat tím, že v době od 19. 11. 2011 do 25. 12. 2011 kontaktoval poškozeného M. E., nar. XY, kdy mu prostřednictvím internetu na mobilní telefon poškozeného s účastnickým číslem XY zaslal SMS s hanlivým textem, kde poukazoval na údajný poměr poškozeného s manželkou obviněného M. B., nar. XY, a dne 25. 12. 2011 mu zaslal z e-mailové adresy XY e-mailovou zprávu s textem: „Zmrde, brzy, už brzy…hahahahahaha“ na jeho e-mailovou adresu XY, přičemž následně jeho jednání ve vztahu k poškozenému vyvrcholilo tím, že dne 29. 12. 2011 si na něj počkal v místě jeho bydliště v XY v ulici XY před vchodem do domu č. XY, kde jej v 22:10 hodin kontaktoval před vstupem do domu a ptal se jej opakovaně na jeho poměr s manželkou M. B., a když poškozený vztah s jeho manželkou popíral, začal mu vyhrožovat, že je od policie, „že mu to neprojde, že ho nechá zlikvidovat nebo ho zastřelí sám“, a nakonec mu sdělil, že „si s ním nebude špinit ruce, že má na to své lidi“, přičemž po celou dobu jednání s poškozeným držel jednu ruku v kapse a naznačoval tak, že může být ozbrojen krátkou střelnou zbraní, čímž v poškozeném vzbudil obavu o život a zdraví, kdy tato obava přetrvávala i po následující dny.
5. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy ve věci obviněného K. B. nerozhodovaly poprvé. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 8. 2014, č. j. 32 T 87/2012-149, byla věc obviněného pro skutky popsané ve výroku tohoto usnesení podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupena k projednání řediteli Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie XY kraje, neboť se podle jeho názoru nejednalo o trestné činy, avšak žalované skutky by mohly být posouzeny jako kázeňské přestupky podle §50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů. Označené usnesení bylo na základě stížnosti státního zástupce usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2016, č. j. 6 To 275/2015-160, podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno a okresnímu soudu uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č. j. 32 T 87/2012-177, obviněného uznal vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, za což jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Posledně uvedený rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem, proti němuž podali odvolání obviněný, jakož i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2016, č. j. 6 To 430/2016-191, podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. V řízení po zrušení rozsudku bylo posléze rozhodnuto rozsudky zmiňovanými pod body 1. a 2. tohoto usnesení Nejvyššího soudu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 6 To 465/2017, podal obviněný K. B. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, respektive na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného, přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení obviněný nejprve vytkl, že soud prvního stupně posoudil jeho jednání jako trestný čin pouze z důvodu vázanosti právním názorem vyjádřeným nadřízeným soudem. Pokud šlo o argumentaci k právní kvalifikaci skutku pod bodem 1. rozsudečného výroku jakožto přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, připomněl, že uvedeným přečinem je jednání, jímž úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, avšak obviněný žádný prospěch z jednání neměl. Jeho jednání vykazuje znaky jednání ve zcela osobní rovině, které nemělo nic společného se samotným výkonem pravomoci úřední osoby ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný vyjádřil názor, že jeho jednání ve světle toho, co považovaly soudy nižších stupňů za prokázané, tedy že při obavách o osud své manželky a syna a o zachování rodiny provedl zjištění k vlastníkovi automobilu, jímž byla přivážena za podezřelých okolností jeho manželka k bydlišti obviněného, není jednáním, které by bylo možno postavit naroveň zneužití pravomoci úřední osoby. Poznamenal, že obavy o osud manželky a zachování manželského soužití nebyly podle jeho názoru neoprávněné, když jeho manželka je osobou trpící duševní poruchou, v minulosti byla vykázána ze společného obydlí a byl jí přiznán invalidní důchod. Uvedl, že v příslušných databázích neprovedl lustraci konkrétní osoby. K osobě poškozeného M. E. uvedl, že znal jeho jméno, příjmení, bydliště, jakož i číslo mobilního telefonu od své manželky a z dostupných internetových stránek, na nichž poškozený inzeroval zájem o seznámení se ženami. Podle obviněného měly soudy nižších stupňů hodnotit, jak s neoprávněně získanými údaji o poškozeném nakládal. Obviněný měl poškozenému poslat textové zprávy a e-mail, tak si ovšem nepočínal jako policista ve službě, ale jako rozezlený manžel. Takové jednání podle jeho názoru vybočuje z mezí jednání, na jejichž postižitelnost míří ustanovení §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Měl za to, že jeho jednání jako ojedinělé bylo také zcela lidsky pochopitelné, navíc v řízení před soudem vyšlo najevo, že poškozený zdaleka není bezúhonnou osobou.
8. Obviněný nesouhlasil ani s právní kvalifikací jeho jednání jako přečinu neoprávněného užití dat uložených v počítačovém systému v úmyslu získat sobě neoprávněný prospěch. V tomto ohledu se ztotožnil s právním hodnocením svého jednání tak, jak je shrnul nalézací soud. Tento pokládal za příliš přísné kvalifikovat jednání obviněného jako přečin podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, když komparoval ojedinělost jednání obviněného s hackingem, kybernetickou špionáží a obdobnou počítačovou kriminalitou. Rovněž namítal, že naznačený prospěch se reálně neprojevil ani v zásahu do práv poškozeného, ani jako prospěch, který by vznikl na straně obviněného. Ve smyslu citovaného ustanovení by totiž prospěch získaný obviněným měl mít charakter srovnatelný se vznikem škody. Totéž podle něj platí i ohledně právní kvalifikace podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 30. 11. 2011. Vyjádřil přesvědčení, že z dokazování by mělo vyplývat, že prospěch, který měl svým jednáním získat, je možno postavit na roveň způsobení závažné újmy, ta ale zjevně poškozenému nevznikla. Poškozený se navíc ani poškozeným v celé věci necítil, nebyl to ani on, kdo podal trestní oznámení, nýbrž svědkyně J. D., která ovšem setkání obviněného s poškozeným vůbec nebyla přítomna.
9. Ve vztahu k právní kvalifikaci skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel uvedl, že jeho projevy adresované poškozenému neměly charakter výhružek, které by v poškozeném mohly vzbuzovat důvodnou obavu z usmrcení nebo jiné těžké újmy, kterou by mu mohl obviněný způsobit. Zdůraznil, že samotný subjektivní pocit poškozeného z jednání a jeho představa, která se však nekryje s realitou ani se zjištěními vyšlými najevo v rámci provedeného dokazování, neposkytují odpovídající důkazní platformu pro závěr, že se takovým jednáním obviněný označeného přečinu dopustil. Výhružka sama o sobě není trestným činem bez spojení s „důvodnou obavou“ předvídanou v ustanovení §353 odst. 1 tr. zákoníku. „Důvodná obava“ však nemá reflexi ani v projevech poškozeného bezprostředně po výhružkách, které mu měl obviněný adresovat. Poškozený tak zcela zjevně netrpěl důvodnou obavou na základě jednání obviněného, nýbrž obavou, že na něj obviněný nebo jeho manželka podají trestní oznámení.
10. Závěrem poukázal na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a na skutečnost, že soud prvního stupně v usnesení ze dne 13. 8. 2014 posoudil jednání obviněnému kladené za vinu jako kázeňský přestupek. Zdůraznil, že projednávané skutky se měly odehrát na přelomu měsíců listopadu a prosince 2011, obviněný je osobou zcela trestně zachovalou a bezúhonnou, jeho služební hodnocení coby policisty je příkladné, do doby, než vznikly problémy mezi poškozeným, manželkou a obviněným byl naprosto bezproblémovým policistou a občanem, který nevykazoval a nevykazuje žádné znaky nebezpečnosti, potenciální škodlivosti či rizikovosti. Uvedl, že byl opětovně zařazen do výkonu služby a dokonce čtyřikrát kázeňsky odměněn. Podle jeho názoru je trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na dobu 18 měsíců po šesti letech trestem zcela formálním, ovšem pro policistu má naprosto likvidační účinky. Odvolací soud měl podle jeho názoru zhodnotit všechny tyto skutečnosti, přičemž s ohledem na to, že byl na tři roky postaven mimo službu, by musel dojít k závěru, že jednání obviněného postačilo hodnotit jako kázeňský přestupek, a to v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe a zásadou ultima ratio .
11. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a současně též rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2017, č. j. 32 T 87/2012-217, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že v postupu soudů nelze spatřovat jakoukoli nesprávnost, pokud na podkladě v podstatě identického skutkového stavu zjištěné jednání obviněného posoudily odlišně. V daném případě bylo odlišné právní posouzení jednání v prvotním usnesení soudu prvního stupně a následně v odsuzujícím rozsudku téhož soudu pouze projevem legitimního principu vázanosti soudu nižšího stupně právním názorem soudu stupně vyššího.
13. Státní zástupce se neztotožnil s názorem obviněného, že svým jednáním popsaným ve skutkové větě napadeného rozsudku odvolacího soudu nenaplnil znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, když ze svého jednání neměl žádný prospěch. Za prospěch je totiž třeba považovat nejen prospěch majetkové povahy, ale i prospěch nemajetkový, který v daném případě představuje získání znalosti a osobních údajů o osobě poškozeného, a to za tím účelem, aby s poškozeným obviněný následně řešil ryze soukromé záležitosti týkající se mimomanželského vztahu své ženy. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1623/2008, sp. zn. 7 Tdo 157/2018 či sp. zn. 4 Tdo 1675/2016. Nadto upozornil, že byť to není v právní větě napadeného rozsudku vyjádřeno výslovně, obviněný zároveň jednal i v úmyslu způsobit poškozenému též jinou závažnou újmu, když tímto způsobem obviněný nutně musel zasáhnout do práv poškozeného na ochranu jeho osobních údajů a jeho jednání zároveň směřovalo ke spáchání další trestné činnosti, jíž byl uznán vinným pod bodem 2. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, jenž zůstal napadeným rozsudkem nedotčen. V případě znaku „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu“ přitom ani není třeba, aby taková škoda nebo újma skutečně vznikla. Výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu zároveň i vyvracejí námitku obviněného, že si v daném případě nepočínal jako „typický“ veřejný činitel, když znak výkonu pravomoci není v případech obdobného druhu v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jakkoli problematizován. Podle státního zástupce není pochyb o tom, že obviněný měl jakožto příslušník policie služebně zařazený v oddělení informačních a komunikačních technologií postavení úřední osoby, neboť byl příslušníkem bezpečnostního sboru a v tomto směru používal mj. své pravomoci spočívající v přístupu ke konkrétním elektronickým databázím. V této souvislosti připomněl aktuální závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 7. 12. 1966, sp. zn. 6 Tz 64/66, publikované pod č. 17/1967 Sb. rozh. tr. Na závěru o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle státního zástupce ničeho nemění ani obviněným akcentovaný způsob nakládání s neoprávněně získanými daty. I přes jisté prosté lidské pochopení emocionálního rozpoložení obviněného v dané situaci se podle názoru státního zástupce nejedná o okolnost, která by obviněného mohla jakkoli vyvinit, naopak, obviněný tím fakticky sám dokládá, že motivací jeho jednání bylo získání určitého prospěchu spočívajícího v získání jisté „informační převahy“ nad domnělým „sokem v lásce“. K prosazení tohoto cíle přitom obviněný o své vůli zvolil zcela neadekvátní prostředky, k nimž měl přístup pouze z titulu svého postavení policisty. V této souvislosti připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1675/2016. Neztotožnil se ani s výhradami obviněného ve vztahu k použití právní kvalifikace jeho jednání jakožto přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Právní posouzení zvolené odvolacím soudem je totiž zcela v souladu s dosavadní relativně ustálenou praxí, jak o tom svědčí i některá z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 848/2015, na které poukázal i odvolací soud. K námitce stran nesprávnosti právního posouzení jednání pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že obviněný nenaplnění tohoto znaku odůvodňuje v podstatě pouze odkazem na dílčí fragment jeho jednání, avšak přehlíží, že jeho aktivity proti poškozenému byly mnohem širší. Upozornil, že obviněný se nejprve pokusil vyvolat určitou atmosféru strachu svými sice nejasnými, avšak svým obsahem zneklidňujícími kontakty, následně poškozeného sám kontaktoval osobně a vyslovil celou řadu pohrůžek, při nichž se mj. dovolával i svého postavení policisty. Ani v tomto směru proto podle názoru státního zástupce nelze v právním posouzení shledat pochybení.
14. Akcentoval-li obviněný v daném případě nutnost aplikace principu subsidiarity trestní represe, ani v tomto směru se státní zástupce s obviněným neztotožnil. Obviněným zdůrazňované okolnosti týkající se jeho osoby nelze považovat za jakkoli netypické, aby měly významnější vliv na posouzení škodlivosti jeho jednání. Obviněný pro své soukromé potřeby cíleně zneužil svého postavení policisty a zároveň tohoto svého prvotního jednání dále využil k dalšímu trestněprávně relevantnímu jednání vůči poškozenému. Ve shodě s názorem krajského soudu a s poukazem i na další věci obdobného druhu, o nichž svědčí mj. též některá z výše zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak má státní zástupce za to, že se jednalo o jednání odpovídající svou povahou a závažností jednáním obdobného druhu. Nesouhlasil proto s tím, že by v případě takového jednání postačovalo uplatnění odpovědnosti obviněného podle kázeňských předpisů, jak se domáhal. Konkrétní závažnost jednání obviněného přitom podle názoru státního zástupce nalezla adekvátní odraz v uložení velmi mírného trestu výchovného charakteru.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže být podle státního zástupce naplněn, jelikož nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na podkladě dovolání obviněného a státního zástupce meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě podle citovaného ustanovení možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku odvolacího soudu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Předně je třeba souhlasit se státním zástupcem, že nelze nalézt pochybení v postupu soudu prvního stupně, který posoudil jednání obviněného jako přečiny, ačkoliv sám dřívějším usnesením, které bylo následně soudem druhého stupně zrušeno, rozhodl o postoupení věci obviněného jinému orgánu, protože by zažalované skutky mohly být hodnoceny jako kázeňské přestupky podle §50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. Soud prvního stupně, který poté, co bylo jeho usnesení soudem druhého stupně zrušeno, posoudil projednávané skutky jako přečiny, jednal v souladu s ustanovením §149 odst. 6 tr. ř., postupoval v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí soudu druhého stupně, který rozhodoval o stížnosti státního zástupce jako nadřízený orgán. Ostatně z podaného dovolání vyplývá, že obviněný si je této skutečnosti vědom. Mínil-li touto námitkou obviněný vyjádřit nesouhlas s principem vázanosti právním názorem soudu vyššího stupně, pak takovou námitku nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud je při svém rozhodování vázán zákony a mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR), a není oprávněn hodnotit, zda je určitá právní úprava vhodná či nikoliv. Nad rámec řečeného lze uvést, že k principu vázanosti se ve svých rozhodnutích již několikrát vyjadřoval i Ústavní soud, který zdůraznil, že princip vázanosti právním názorem je tradiční a i v zahraničí uznávanou zásadou soudního řízení, která realizuje zásadu dvojinstančnosti řízení a posiluje právo na spravedlivý proces (v podrobnostech viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03, nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 41/2000).
22. Relevantně obviněný uplatnil ty námitky, kterými brojil proti právnímu posouzení projednávaných skutků.
23. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněného je tak významná otázka, zda projednávané skutky vykazují všechny zákonné znaky přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným, tedy zda skutek uvedený pod bodem 1. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu vykazuje znaky přečinů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, a zda skutek pod bodem 2. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu vykazuje znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
24. Ve vztahu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, obviněný namítl, že nejednal jako typická úřední osoba, poněvadž se jednání nedopustil jako policista rozhodující o právech a povinnostech jiného, ale jako manžel, přičemž takové jednání není možno postavit na roveň zneužití pravomoci úřední osoby, dále že ačkoliv podle skutkových zjištění měl jednat v úmyslu opatřit si neoprávněný prospěch, ve skutečnosti žádný pospěch z jednání neměl. Tvrdil také, že v příslušných databázích neprovedl lustraci konkrétní osoby.
25. Podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, se přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
26. K naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu se tedy vyžaduje, aby se činu dopustil pachatel – úřední osoba, který je vždy fyzickou osobou, jako speciální subjekt (§114), zde uvedenou formou jednání. Z hlediska zavinění musí úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.
27. Úřední osobu definuje §127 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku je úřední osobou příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie. Příslušníkem bezpečnostního sboru je fyzická osoba, která vykonává službu v bezpečnostním sboru. Podle §1 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. se bezpečnostním sborem rozumí Policie České republiky, Hasičský záchranný sbor České republiky, Celní správa České republiky, Vězeňská služba České republiky, Generální inspekce bezpečnostních sborů, Bezpečnostní informační služba a Úřad pro zahraniční styky a informace. Podle odst. 2 §127 tr. zákoníku se k trestní odpovědnosti osoby definované v odst. 1 citovaného ustanovení vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s pravomocí a odpovědností úřední osoby. Zákon zde vychází ze zásady, že chráněné zájmy nemohou být ohroženy nebo poškozeny činem úřední osoby, který je povolený nebo přímo nařízený. Stejně tak i zvýšená odpovědnost úřední osoby může nastoupit jen tehdy, pokud úřední osoba spáchala trestný čin v souvislosti se svou pravomocí a odpovědností (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1364).
28. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že obviněný se skutku pod bodem 1. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu dopustil jako příslušník Policie České republiky při výkonu služby vrchního asistenta oddělení informačních a komunikačních technologií Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, když v rozporu s ustanovením §66 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb. a §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb. provedl ze svého služebního počítače dotaz do informačního systému Policie České republiky k osobě poškozeného, kde si zobrazil informace z „Centrálního registru osob“, „Pátrání po osobách“, „Registru stíhaných, podezřelých a prověřovaných osob“, „Registru pohřešovaných a vydaných dokladů“ a „Registru opatření na státních hranicích“.
29. Z uvedeného je zjevné, že obviněný se skutku pod bodem 1. výroku o vině dopustil jako příslušník bezpečnostního sboru, když prostřednictvím svého služebního počítače jménem Policie České republiky zažádal o informace z označených evidencí, čímž se projednávaného jednání dopustil jako úřední osoba, tedy osoba definovaná v §127 odst. 1 tr. zákoníku, a to v souvislosti se svou pravomocí a odpovědností, při využití pravomoci, která mu byla svěřena jako příslušníku Policie České republiky pro plnění pracovních úkolů.
30. Objektivní stránkou přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, je výkon pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Tím se rozumí porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané.
31. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu obviněný za účelem zjištění informací ohledně poškozeného jako osoby, která autem přivezla manželku obviněného k jejich bydlišti, a to za účelem kontaktování této osoby a vyhrožování této osobě, využil pravomoci, která mu byla jako příslušníku Policie České republiky udělena pro plnění úkolů vyplývajících z jeho postavení policisty, a porušil tak ustanovení §66 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., podle něhož může policie žádat o informace z evidencí pouze v rozsahu potřebném pro plnění konkrétního úkolu, a §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., podle něhož je příslušník bezpečnostního sboru povinen zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo v prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody. Obviněný tedy v postavení příslušníka Policie České republiky zažádal o informace, které nepotřeboval pro plnění úkolů vyplývajících z jeho postavení policisty, ale pro své osobní účely, a to v rozporu s citovanými ustanoveními.
32. Pokud jde o námitku, že obviněný neprovedl lustraci konkrétní osoby, když neznal rodné číslo poškozeného, pak lze na okraj uvést, že se jedná o námitku skutkovou, nikoliv námitku hmotněprávní. S uvedenou námitkou se již vypořádal odvolací soud, když na str. 8 svého rozsudku uvedl, že předmětnému tvrzení obviněného neuvěřil, jelikož z provedených důkazů vyplynulo, že předmětné lustrace provedeny byly. Na str. 6 pod bodem 9. rozsudku se odvolací soud vyjádřil ke skutkovým zjištěním provedeným nalézacím soudem, s nimiž se zcela ztotožnil. Skutečnost, že obviněný předmětné lustrace provedl, vyplývá zejména ze zprávy Ministerstva vnitra ČR, Bezpečnostního odboru, Oddělení dokumentační ochrany, z níž je zřejmé, že obviněný provedl dotazy do správních a dopravně správních evidencí provedené příslušným terminálovým přístupem (č. l. 74). Tyto dotazy byly zadány pod osobním evidenčním číslem obviněného. Je zjevné, že soudy nižších stupňů postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. S ohledem na podstatu této námitky obviněného je potřeba upozornit, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a neopodstatňuje nezbytnost zásahu Nejvyššího soudu.
33. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se tedy jasně podává, že obviněný v postavení úřední osoby – příslušníka Policie České republiky vykonal svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, když přímo porušil ustanovení§66 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb. a §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., čímž naplnil objektivní stránku přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011.
34. Obviněný dále namítal, že jeho jednání nemohlo být kvalifikováno jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby, neboť zákon vyžaduje, aby se pachatel zneužití pravomoci úřední osoby dopustil v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, avšak obviněný žádný prospěch ze svého jednání neměl.
35. Předně je nutno uvést, že z toho, jak je konstruována subjektivní stránka přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, vyplývá, že k trestnosti činu nestačí, že úřední osoba vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu úmyslně ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) tr. zákoníku. Aby byly znaky uvedeného trestného činu z hlediska subjektivní stránky naplněny, musí být konkrétně zjištěno, s jakým motivem úřední osoba jednala, resp. co svým jednáním sledovala, a toto zjištění musí být podřaditelné pod některý ze zákonných znaků vymezených dikcí „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou vážnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. Jestliže protiprávní jednání úřední osoby spočívá v neoprávněném opatření informací z jinak nepřístupných zdrojů, pak pro posouzení pohnutky jako zákonného znaku trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku je rozhodné především zjištění, k čemu měly takto získané informace sloužit a zda byly skutečně určeny k tomu, aby byly prostředkem k dosažení nějakého reálného prospěchu u pachatele nebo u někoho jiného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015). Jelikož znak „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“ charakterizuje pohnutku pachatele, není k dokonání činu třeba, aby škoda či újma skutečně vznikla, anebo pachatel či jiná osoba získala neoprávněný prospěch. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 9. 1974, sp. zn. 6 Tz 73/74).
36. Z právní věty rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch. Z tzv. skutkové věty pod bodem 1. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se podává, že obviněný provedl ze svého služebního počítače dotaz do informačního systému Policie České republiky k osobě poškozeného, kde si zobrazil informace z tam specifikovaných evidencí, a jeho jednání směřovalo k získání informací ohledně poškozeného z tam uvedených evidencí, a to informací, kterými by obviněný jinak nedisponoval, a to za účelem následného kontaktování poškozeného ohledně jeho poměru s manželkou obviněného. Reálným prospěchem pro obviněného tedy měla být, jak výstižně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, jistá „informační převaha“ nad poškozeným, kterou následně využil pro kontakt s poškozeným. Nelze opomenout ani skutečnost, že obviněný se následně při kontaktování poškozeného vůči němu dopustil přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu).
37. V případě obviněného tak nelze pochybovat ani o naplnění pohnutky jako jednoho ze znaků subjektivní stránky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, když obviněný úmyslně zneužil své pravomoci, kterou měl v postavení příslušníka Policie České republiky, a to za účelem získání reálného prospěchu, kterým byly informace o poškozeném, jichž využil při kontaktu s poškozeným a pro spáchání další trestné činnosti vůči poškozenému.
38. S obviněným, který má za to, že jeho jednání, včetně motivace, vybočuje z mezí těch jednání, na jejichž postižitelnost míří ustanovení §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to s argumentem, že jeho jednání má rozměry osobní, nikoliv služební, nelze souhlasit. K tomu je třeba uvést, že jednání kvalifikované jako zneužití pravomoci úřední osoby podle uvedeného ustanovení má zcela běžně právě rozměry osobní, když pachatel – úřední osoba se dopustí definovaného protiprávního jednání z důvodů vybočujících z rámce služebního, a to např. za účelem spáchat jiný trestný čin (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1623/2008, publikované pod č. 32/2010 Sb. rozh. tr.).
39. Je tedy třeba uzavřít, že skutek uvedený pod bodem 1. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu nepostrádá žádný ze znaků zpochybňovaných obviněným, naopak vykazuje všechny znaky skutkové podstaty zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011.
40. Obviněný se neztotožnil ani s právní kvalifikací jeho jednání pod bodem 1. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu jako přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, jelikož taková kvalifikace je podle jeho názoru příliš přísná. V tomto smyslu odkázal na závěry soudu prvního stupně, který měl za to, že objektem uvedeného trestného činu je jiný zájem, nežli jaký sledoval obviněný, a měl za to, že nebyla naplněna ani objektivní stránka, a dále obviněný argumentoval tím, že prospěch, který získal z vyžádaných informací, se reálně neprojevil ani v zásahu do práv poškozeného, ani jako prospěch na straně obviněného, přičemž prospěch získaný obviněným by ve smyslu ustanovení §230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku měl mít charakter srovnatelný se vznikem škody či způsobením závažné újmy, která však poškozenému nevznikla.
41. Uvedeného přečinu se dopustí, kdo získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací a spáchá takový čin v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Předmětem ochrany podle ustanovení §230 odst. 2 tr. zákoníku (které je samostatnou skutkovou podstatou) je integrita a dostupnost počítačových dat a systémů. Ochrana je zde poskytována počítačovým datům a počítačovým programům před neoprávněnými zásahy, které mohou mít vliv na existenci, kvalitu, správnost dat, a konečně chrání před neoprávněným užíváním uložených počítačových dat. Objektivní stránku naplní pachatel, který získá přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací, přičemž zároveň naplní alespoň jednu z dalších okolností uvedených alternativně pod písmeny a) až d). Základní skutková podstata uvedená v odstavci 2 neobsahuje znak v podobě úmyslu způsobit škodu, jinou újmu, získat prospěch, ani nevyžaduje, aby k takovému účinku došlo (jak se snaží dovolatel argumentovat). Úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch je až zvláště přitěžující okolností stanovenou v dalších odstavcích.
42. Získáním přístupu k počítačovému systému a nosiči informací se rozumí takové jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s počítačovým systémem nebo nosičem informací a využití jeho informačního obsahu. Získat přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací lze neoprávněně, ale i oprávněně. Nezáleží ani na důvodu, který vedl k získání přístupu (může to být náhoda, plnění pracovních úkolů, využití počítače pro zábavu, odcizení nosiče informací atd.). Neoprávněným užitím dat je jakákoli nedovolená manipulace s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči informací, pokud nejde o případy b) až d) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 731/2015]. Ustanovení o přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 tr. zákoníku primárně nesankcionuje narušení důvěrnosti dat neoprávněným přístupem k počítačovému systému nebo k jeho části, jak je tomu podle §230 odst. 1 tr. zákoníku. Nezáleží zde totiž na tom, zda takový přístup pachatel získal neoprávněně či naopak, zda pachatel již takovým přístupem z jiného důvodu oprávněně disponoval. Naproti tomu jsou ustanovením podle §230 odst. 2 tr. zákoníku postižena různorodá jednání uvedená v písm. a) až d), která spočívají především v narušení integrity dat a jejich dostupnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 5 Tdo 781/2017).
43. V projednávaném případě odvolací soud shledal, že jde-li o zásah do počítačového systému policie, obviněný byl osobou, která byla oprávněna tento systém používat v rámci plnění svých pracovních povinností, a tedy do něj vstupovat mohl. Uzavřel však, že obviněný v daném případě nejednal oprávněně, pokud k tomu, aby předmětné lustroval, neplnil žádný služební úkon, ale stalo se tak jen za účelem získání informací o poškozeném, přičemž tyto informace chtěl užít, respektive užil, pro své osobní účely (viz str. 9 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný tak předmětným jednáním směřujícím k získání informací jednal v úmyslu získat neoprávněný prospěch. Odvolací soud tedy uzavřel, že byl dán potřebný podklad pro závěr o naplnění znaků přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
44. Dovolací soud se s odvolacím soudem ztotožňuje a nemá jeho závěry čím podstatně doplnit. Jak již bylo uvedeno, ustanovení §230 odst. 2 tr. zákoníku chrání rovněž před neoprávněným užíváním uložených počítačových dat, nikoliv pouze před tzv. hackingem, jak na str. 9 svého rozsudku uváděl soud prvního stupně (k ochraně před tímto jednáním směřuje odst. 1 předmětného ustanovení). Skutková zjištění stran jednání obviněného se plně shodují s výše uvedenými znaky jednání skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací, když obviněný získal přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací, ač oprávněně, avšak následně neoprávněně užil data uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací, když v rozporu se zákonem zažádal o informace, které následně získal, ačkoliv takové informace nepotřeboval k plnění pracovních úkolů, ale k osobním účelům. Pokud jde o prospěch, k jehož získání měl úmysl obviněného směřovat, což mělo odraz v právní kvalifikaci jednání obviněného rovněž podle odst. 3 písm. a) §230 tr. zákoníku, pak je třeba v podrobnostech odkázat na úvahy a závěry ve vztahu k úmyslu získat neoprávněný prospěch zneužitím pravomoci úřední osoby uvedené v bodě 35. až 37. tohoto usnesení. Obviněný svým jednáním směřoval k získání prospěchu, a to informací ohledně poškozeného, kterými by jinak nedisponoval, a to za účelem kontaktu s poškozeným z osobních důvodů. Pouze pro úplnost lze k námitce obviněného stran srovnání získání neoprávněného prospěchu se škodou či závažnou újmou způsobenou poškozenému doplnit, že §230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku vyžaduje úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou újmu (nikoliv závažnou újmu) nebo získat neoprávněný prospěch. Trestní zákoník však nevyžaduje žádnou minimální nominální hodnotu (se kterou by případně mohla být srovnávána škoda či prospěch imateriálního charakteru) škody ani prospěchu. K naplnění této přitěžující okolnosti tedy postačí, že obviněný jednal v úmyslu získat jakýkoliv reálný neoprávněný prospěch. Kdyby činem došlo k získání značného prospěchu nebo způsobení značné škody, je to okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 4. Získání prospěchu velkého rozsahu či způsobení škody velkého rozsahu naplňuje znaky odstavce 5.
45. Ve vztahu k výroku pod bodem 2. rozsudku nalézacího soudu obviněný namítal, že jeho jednání kvalifikované jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku nemohlo být schopné v poškozeném vzbuzovat důvodnou obavu z usmrcení nebo jiné těžké újmy, kterou by mu obviněný mohl způsobit. Obviněný tak dovozoval z projevů poškozeného následujících po výhružkách, které mu měl obviněný adresovat, z nichž jeho důvodná obava nevyplývá.
46. Podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu nebezpečného vyhrožování dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
47. Vyhrožování tedy musí být způsobilé vzbudit u poškozeného důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace. Nevyžaduje se proto, aby výhrůžka pachatele konkrétně obsahovala slova přímo vyjadřující vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, pokud přitom pachatel činil úkony svědčící o záměru vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z usmrcení nebo způsobení těžké újmy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 254/2010, publikované pod č. 21/2011 Sb. rozh. tr., přiměřeně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 89/2017, aj.). Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj. (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3285, 3286).
48. Ze skutkové věty výroku o vině pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný v době od 19. 11. 2011 do 25. 12. 2011 kontaktoval poškozeného M. E., kdy mu prostřednictvím internetu na mobilní telefon zaslal SMS s hanlivým textem, kde poukazoval na údajný poměr poškozeného s manželkou obviněného, a dne 25. 12. 2011 mu zaslal z e-mailové adresy XY e-mailovou zprávu s textem: „Zmrde, brzy, už brzy…hahahahahaha“ na jeho e-mailovou adresu XY, přičemž následně jeho jednání ve vztahu k poškozenému vyvrcholilo tím, že dne 29. 12. 2011 si na něj počkal v místě jeho bydliště, kde jej ve 22:10 hodin kontaktoval před vstupem do domu a ptal se jej opakovaně na jeho poměr s manželkou M. B., a když poškozený vztah s jeho manželkou popíral, začal mu vyhrožovat, že je od policie, „že mu to neprojde, že ho nechá zlikvidovat nebo ho zastřelí sám“ a nakonec mu sdělil, že „si s ním nebude špinit ruce, že má na to své lidi“, přičemž po celou dobu jednání s poškozeným držel jednu ruku v kapse a naznačoval tak, že může být ozbrojen krátkou střelnou zbraní, čímž v poškozeném vzbudil obavu o život a zdraví, kdy tato obava přetrvávala i po následující dny.
49. Z uvedeného je tedy zjevné to, k čemu dospěl i státní zástupce ve svém vyjádření, tedy že obviněný nenaplnění uvedeného znaku odůvodňoval pouze odkazem na dílčí fragment svého jednání, avšak přehlížel, že jeho aktivity proti poškozenému byly mnohem širší. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu vyplývá, že obviněný stupňoval své jednání vůči poškozenému, když mu nejprve zasílal urážlivé zprávy, následně e-mail již nepřímo výhružného či znepokojivého charakteru, přičemž jeho jednání vyústilo až v osobní vyhledání poškozeného a přímé vyhrožování smrtí. Právě již z okolnosti, kdy jednání obviněného vůči poškozenému probíhalo více než měsíc a postupně vrcholilo od pouhých urážek až k osobnímu kontaktu a vyhrožování usmrcením nelze než dovodit schopnost výhrůžek obviněného vyvolat v poškozeném důvodnou obavu o svůj život. Z uvedeného též logicky vyplývá, že poškozený mohl mít na základě předchozího jednání obviněného důvodnou obavu z toho, že obviněný bude své jednání dále stupňovat a výhružky naplní. Soudy nižších stupňů tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 254/2010, publikovaným pod č. 21/2011 Sb. rozh. tr., hodnotily slovní vyjádření obviněného, že poškozeného nechá zlikvidovat či jej sám zastřelí, nikoliv samostatně, ale ve spojení s dalším, respektive předcházejícím jeho jednáním. Ostatně i soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů uzavřely, že výhružky obviněného skutečně v poškozeném obavy o jeho život vyvolaly.
50. Nejvyšší soud proto nemohl přisvědčit námitce obviněného zpochybňující vyhrožování takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, a ztotožnil se i s právní kvalifikací skutku pod bodem 2. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu.
51. Obviněný dále namítal, že soudy nižších stupňů měly uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti není od věci poznamenat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
52. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.).
53. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
54. S ohledem na to je nutno zdůraznit, že v daném případě byly předpoklady trestněprávní odpovědnosti splněny, neboť u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že obviněný popsanými skutky naplnil všechny znaky skutkových podstat přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, a proto bylo zcela důvodně užito též prostředků trestněprávní represe. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. Jednání obviněného, kterým nejprve jako příslušník Policie České republiky neoprávněně v rozporu se zákonem získal informace o poškozeném, aby jej mohl kontaktovat a dopustit se dalšího trestného činu, a to nebezpečného vyhrožování vůči poškozenému, jakož i samotné jednání, kdy poškozeného nejprve urážel, pak mu zaslal nepřímo výhružný e-mail a následně jej osobně vyhledal a vyhrožoval mu smrtí, se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod uvedené skutkové podstaty. O uplatnění zásady subsidiarity trestní represe by se za splnění všech podmínek a při konkrétních okolnostech dalo uvažovat v případě, kdy by obviněný v rozrušení např. neoprávněně vyhledal informace o poškozeném, avšak od jakéhokoliv následného jednání by upustil, tedy získané informace by nevyužil, již by se nedopustil dalšího trestného činu. V případě obviněného se však o takovou situaci nejednalo. Pokud obviněný odkazoval na prospěch, který získal, a na pohnutku ke spáchání projednávaných trestných činů, pak právě s ohledem na tyto nelze uvažovat o kvalifikaci jeho činu jako pouhého kázeňského přestupku, když obviněný jednal z pohnutky získat neoprávněný prospěch, kterým byly informace o poškozeném, a to pro následné využití při spáchání trestného činu vůči poškozenému, konkrétně přečinu nebezpečného vyhrožování.
55. Obviněný ve vztahu k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe zdůrazňoval, že projednávané skutky se odehrály v období přelomu měsíců listopadu a prosince roku 2011, tedy přibližně před sedmi lety, dále že byl osobou bezúhonnou s příkladným služebním hodnocením a že již byl po dobu tří let postaven mimo službu, přičemž odsouzení obviněného je pro něj, jako policistu, likvidujícím. Uvedené skutečnosti však nelze hodnotit v rámci aplikace zásady subsidiarity trestní represe, když bylo zjištěno, že jednání obviněného vykazuje všechny znaky výše specifikovaných skutkových podstat trestných činů, z jejichž rámce jeho jednání nijak nevybočuje, nýbrž až při úvahách o trestu. Soudy, především odvolací soud tak v rámci hodnocení všech rozhodných okolností relevantních pro úvahy o druhu a výměře trestu učinil, přihlédl vedle dosavadní bezúhonnosti obviněného zejména také k délce doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti, a proto byl obviněnému uložen trest převážně výchovného charakteru, který není spojen s přímým omezením jeho osobní svobody (str. 9 a 10 rozsudku odvolacího soudu, str. 10 a 11 rozsudku nalézacího soudu). Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody při spodní hranici trestní sazby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Třebaže mohl být položen také větší důraz na skutečnost, že to byly výlučně soudy, které svojí nedůsledností a průtahy zapříčinily, že o vině obviněného nebylo v přiměřené době rozhodnuto, uložený trest nelze hodnotit jako nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý. Jde-li o okolnost, že odsouzení obviněného má pro něj v postavení policisty likvidační účinky, pak nelze než konstatovat, že se jedná o skutečnost, kterou měl obviněný zvážit před spácháním projednávaných trestných činů.
56. Na základě těchto úvah a právních závěrů Nejvyšší soud shledal, že soudy nižšího stupně nepochybily v právním závěru, že obviněný po všech stránkách jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině pod bodem 1. rozsudku odvolacího soudu naplnil formální znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, a jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině pod bodem 2. rozsudku nalézacího soudu naplnil všechny formální znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
57. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
58. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 4. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu