ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.192.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 192/2019-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovolání obviněné V. Z. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 5 To 319/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 32/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné V. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 1 T 32/2018, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 1 T 32/2018, byla obviněná V. Z. uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jednoho a půl roku. V dalším bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 5 To 319/2018, bylo odvolání obviněné podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněná přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku dopustila tím, že dne 4. 7. 2017 kolem 18:50 hod. jako řidička osobního automobilu zn. VW Passat, RZ XY, na křižovatce ulic D., Ž. a H. v XY řízené světelnými signály vjela z ulice D. do křižovatky na signál s červeným světlem „Stůj!“, tedy porušila zejména ustanovení §70 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších změn a doplňků, a nedala tak přednost z její pravé strany do křižovatky z ulice Ž. na zelený signál „Volno“ vjíždějícímu skútru zn. Yamaha X City, RZ XY, řízenému M. S., v důsledku čehož došlo ke střetu obou vozidel, při kterém utrpěl M. S. zlomeninu pravé lopatky bez posunu, zhmoždění pravého ramene a odřeninu pravé ruky s podstatnějším omezením v obvyklém způsobu života do 26. 7. 2017 a s pokračující pracovní neschopností do 25. 8. 2017.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 5 To 319/2018, podala obviněná V. Z. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s výsledky dosud provedeného dokazování a že došlo k porušení zásady in dubio pro reo .
5. Konkrétně vytkla, že v předcházejícím řízení byly porušeny základní zásady vedení trestního řízení a v jeho rámci vedeného dokazování, když na obviněnou bylo nepřípustně přeneseno důkazní břemeno, její vina je dovozována toliko ze způsobu její obhajoby a nebyla respektována zásada in dubio pro reo . Měla za to, že soudy obou stupňů opřely své závěry nikoli o souhrn důkazů, nýbrž o výběr důkazů evidentně pouze v její neprospěch, čímž došlo k porušení jejího práva na obhajobu a tím ke vzniku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Po připomenutí judikatury Ústavního soudu stran extrémního rozporu uvedla, že v právních závěrech rozhodnutí obou soudů a jejích odůvodněních nebyla vůbec zohledněna část důkazů svědčících ve prospěch obviněné, a to především výpověď svědkyně B. L., která jednoznačně uvedla, že obviněná vjela do křižovatky v době, kdy svítila zelená, maximálně blikla zrovna oranžová, a dokumentace místa střetu obou účastníků dopravního provozu, kdy poškozený motocyklista narazil do levé zadní části vozidla obviněné, což nasvědčuje možnosti, že do křižovatky vjel předčasně. Obviněná dále odmítla závěr o její vině založený toliko na předpokladu, že nepředložila soudu kamerový záznam ze svého vozidla, a to s odkazem na §33 tr. ř. Ze skutečnosti, že nepředložila kamerový záznam, nelze dovozovat, že kamerový záznam by ji mohl usvědčovat z protiprávního jednání. Dále připomněla, že důkazní břemeno zatěžuje pouze orgány činné v trestním řízení. V případě, kdy obhajoba není vyvrácena, nelze břemeno důkazu přenášet na obviněnou, což podle jejího názoru soudy obou stupňů prokazatelně učinily.
6. Obviněná navrhla, aby dovolací soud z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2018, č. j. 5 To 319/2018-130, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 8. 2018, č. j. 1 T 32/2018-106, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 12. 2018, č. j. 1 T 32/2018-146.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání obviněné nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
9. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
13. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Pokud obviněná namítala, že se předmětného jednání tak, jak bylo popsáno v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, nedopustila, pak je nutno odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (především str. 2 a 3 rozsudku nalézacího soudu a dále str. 3 až 6 usnesení odvolacího soudu), z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ničeho mu nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidlo in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
14. V žádném případě nelze souhlasit s tvrzením obviněné, že závěr o její vině byl učiněn toliko na skutečnosti, že nepředložila soudu kamerový záznam z jejího vozidla. Jednání obviněné popsané ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu bylo bez důvodných pochybností prokázáno zejména výpovědí poškozeného M. S. a svědka L. H., které, jak v dovolání upozorňovala obviněná, stojí proti výpovědi svědkyně B. L. Není možné ani přisvědčit názoru dovolatelky, že výpověď svědkyně B. L., jako důkaz svědčící ve prospěch obviněné, nebyl při hodnocení důkazů vůbec zohledněn a že zohledněny byly pouze důkazy svědčící v neprospěch obviněné. Soudy se výpovědí uvedené svědkyně pečlivě zabývaly, tato výpověď tedy zohledněna byla, avšak byla vyhodnocena jako nevěrohodná. Nelze opomenout, že hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků náleží soudu, který takový důkaz provádí, a to v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nalézací soud po zhodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jakož i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, z jakých důvodů výpovědi svědkyně B. L. neuvěřily a proč tuto svědkyni shledaly nevěrohodnou. Výpověď této svědkyně byla zčásti rozporuplná a nepřesvědčivá, navíc lze pochybovat o tom, že jako chodkyně sledovala světelné značení určené řidičům tak pozorně jako právě řidiči. K tomu lze v podrobnostech odkázat na str. 4, 5 usnesení odvolacího soudu, který se touto námitkou obviněné, kterou uplatnila již v odvolání, podrobně zabýval a precizně se s ní vypořádal. Soudy nižších stupňů neshledaly žádné důvody, pro které by měly pochybovat o věrohodnosti výpovědí poškozeného M. S. a svědka L. H. a tento závěr také náležitě odůvodnily. Jednání obviněné bylo dále prokazováno listinnými důkazy, a to např. protokolem o nehodě v silničním provozu (č. l. 58–60) a sdělením Služby města Jihlava o řádné funkčnosti světelné signalizace na předmětné křižovatce (č. l. 50). Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu obviněné provedenou před soudem prvního stupně, jakož i odvolacím soudem a zopakovanou v mimořádném opravném prostředku, vyvracejí.
15. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že k námitce obviněné, že na ni bylo nezákonně přeneseno důkazní břemeno, ačkoliv v trestním řízení jsou povinny skutečnosti důležité pro řízení dokazovat orgány činné v trestním řízení, se již podrobně vyjadřoval odvolací soud na str. 3 usnesení. Ve shodě s obviněnou nelze než konstatovat, že pouze orgány činné v trestním řízení jsou povinny prokazovat vinu pachatele. Nelze však opomenout skutečnost, že soudy nižších stupňů učinily svá skutková zjištění na základě důkazů uvedených již v bodě 15. tohoto usnesení Nejvyššího soudu. Nalézací soud zjevně vinu obviněné nevyvozoval ze skutečnosti, že obviněná nepředložila obrazový záznam z palubní kamery v době činu jí řízeného vozidla. Soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů dospěly k tomu, že k jednání obviněné došlo tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, a to bez důvodných pochybností. Při hodnocení toho, zda by případně mohly existovat důvodné pochybnosti o učiněných skutkových zjištěních, vzaly v úvahu skutečnost, že bylo-li by tomu tak, obviněná by kamerový záznam, z něhož by takové pochybnosti vyplynuly, předložila, což však ani přes výzvu policejního orgánu neučinila. Tento záznam nebyl předložen ani soudu, soud tedy dovodil, že tento záznam by s největší pravděpodobností zřejmě nesvědčil ve prospěch obviněné, a nebyl by tak schopen jakékoliv pochybnosti ve skutkových zjištěních vyvolat. V tomto ohledu lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu a Nejvyšší soud vady namítané obviněnou v provedeném dokazování neshledal.
16. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
17. Ačkoli tedy obviněná deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřovala v nesprávném právním posouzení skutku, a to zejména v právním posouzení otázky, zda naplnila objektivní znak protiprávnosti jednání a zda je mezi jejím jednáním a vznikem zjištěného následku jakákoliv příčinná souvislost a zda jednání obviněné má znaky nedbalostního zavinění, pak k těmto námitkám v dovolání neuvedla jakoukoliv argumentaci a ve skutečnosti uplatnila pouze takové námitky skutkové, příp. procesní, které nejsou způsobilé nejen tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. obsahově naplnit, a to ani z pohledu relevantní judikatury Ústavního soudu. Dovolací soud se proto posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.
18. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu