ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.226.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 226/2019-1770
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 o dovolání obviněného J. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 9 To 135/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 88/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Vývoj dosavadního řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 5 T 88/2014, byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za tyto přečiny a za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 3 T 21/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 9 To 183/2014, který nabyl právní moci dne 14. 5. 2014, jakož i za pokus přečinu krádeže podle §21 odst. l k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, v souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, ve znění rozsudku téhož soudu ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, jenž nabyl právní moci dne 2. 12. 2014, byl odsouzen podle §143 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmi roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodnuto bylo rovněž o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný i státní zástupce v neprospěch obviněného, o nichž Krajský soud v Plzni rozhodl nyní napadeným rozsudkem ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 9 To 135/2015, (a to v návaznosti na předchozí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1258/2015, a ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1567/2016, jimiž byly dříve vydané rozsudky Krajského soudu v Plzni zrušeny a věc byla tomuto soudu vrácena k novému rozhodnutí), tak, že
1. podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 5 T 88/2014, ve výroku o vině v části týkající se jednání obviněného právně kvalifikovaného jako přečiny podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a §148 odst. 1 tr. zákoníku, dále zrušil celý výrok o trestu a celý výrok o náhradě škody, vyjma výroku týkajícího se poškozené G. Č., a tuto část stíhané trestné činnosti podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučil ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí,
2. podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného za jednání popsané v prvních dvou odstavcích skutkové věty výroku („obviněný v XY dne 28. 12. 2013 kolem 14.17 hod., řídil osobní automobil tov. zn. Škoda, typ Felicia, reg. zn. XY, kterým přijel na čerpací stanici Benzina v XY ulici se spolujezdkyní V. P., nar. XY, se záměrem po jejich předchozí vzájemné dohodě zde natankovat pohonné hmoty do tohoto automobilu a poté odjet bez jejich zaplacení, v souvislosti s čímž předtím z vozidla záměrně odmontoval obě registrační značky, na čerpací stanici poté V. P. natankovala ze stojanu do vozidla 24,78 litru nafty, obviněný sedící na místě řidiče závěrem tankování nastartoval motor, a poté, co obsluha čerpací stanice M. J., nar. XY, přišla k vozidlu a s podezřením, že za natankované pohonné hmoty nebudou chtít zaplatit, V. P. vyzvala, aby přestala tankovat, V. P. po ukončení tankování nasedla zadními dveřmi do vozidla, s nímž bezprostředně poté obviněný z čerpací stanice odjel, aniž by za natankovanou naftu zaplatil, čímž způsobil provozovatelce čerpací stanice G. Č., nar. XY, škodu ve výši 905 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 6 T 97/2013, ze dne 3. 6. 2013, který nabyl právní moci dne 21. 11. 2013, byl uznán vinným mimo jiné přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tří a půl roku“), kvalifikované jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, které zůstalo odvoláními nedotčeno, a za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, ve znění rozsudku téhož soudu ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, jenž nabyl právní moci dne 2. 12. 2014, odsoudil podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný prostřednictvím obhájkyně podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, které zaměřil výhradně proti bodu 2., jímž odvolací soud znovu rozhodoval o trestu, neboť měl za to, že jde o trest, který zákon nepřipouští, resp. trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně. Odvolacímu soudu vytýkal, že tím, že mu napadeným rozsudkem sám uložil trest za část trestné činnosti, mu odepřel možnost proti němu podat řádný opravný prostředek. Tím porušil právo na spravedlivý proces zaručující prostřednictvím zásady dvojinstančnosti se domáhat nápravy vadného výroku o trestu. Současně podle obviněného odvolací soud tímto rozhodnutím porušil i zásady pro ukládání trestu zakotvené v §39, §41 a §42 tr. zákoníku, protože mu uložil trest v nepřípustné výši a v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, za který byl uložen. Souhrnný trest navýšil o dalších dvacet čtyři měsíců, tj. celkem na čtyřicet měsíců odnětí svobody oproti původnímu trestu, což obviněný považoval za nezákonné a popírající absorpční zásadu pro ukládání souhrnného trestu. I když jde o trest formálně uložený v rámci zákonné trestní sazby, jeho přísnost obviněný odvozoval od své úvahy, že kdyby mu byl trest ukládán jako samostatný, nebyl by mu uložen v takové výši.
5. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 9 To 135/2015, ve výroku pod bodem 2., a aby v této části přikázal odvolacímu soudu, aby o věci v potřebném rozsahu znovu jednal a rozhodl.
6. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státní zástupce, jenž výhrady obviněného proti nepřiměřenosti souhrnného trestu označil za uplatněné mimo uvedené dovolací důvody, protože nejsou vytýkány vady v porušení pravidel pro ukládání souhrnného trestu ani v jeho uložení mimo zákonem stanovenou mez, ale vady proti jeho přílišné tvrdosti (avšak bez podmínek podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Výhradu o porušení dvoustupňového řízení označil za procesní námitku, již nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, ale i přesto k ní uvedl, že není důvodná, protože trestní řád v §259 odst. 1, 3 a 5 tr. ř. předpokládá možnost v odvolacím řízení ukládat trest při částečném nebo i novém vlastním rozhodnutí. V posuzované věci však k žádnému pochybení nedošlo, protože obviněnému byl trest uložen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, jak byl při splnění podmínek podle §43 odst. 1, 2 tr. zákoníku povinen.
7. Vzhledem k tomu, že státní zástupce námitky obviněného shledal, pokud k nim bylo možné vůbec v dovolacím řízení přihlížet, zjevně neopodstatněnými, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
8. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájkyni obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do neveřejného zasedání neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda je dovolání obviněného přípustné. Přípustnost dovolání je vymezena v ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř., které stanoví, proti jakým rozhodnutím a za jakých dalších podmínek je dovolání přípustné. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a proto ho nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí, neboť není určeno k univerzálnímu přezkumu a k nápravě všech tvrzených vad a všech rozhodnutí. Rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí splňovat současně kumulativně stanovené podmínky, a to, že jde o rozhodnutí soudu a bylo učiněno ve věci samé . Taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, je uveden v §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř.
10. Dalším nezbytným předpokladem pro přezkumnou činnost dovolacího soudu je skutečnost, že v době rozhodování dovolacího soudu existuje rozhodnutí, eventuálně výrok rozhodnutí, jež je dovoláním napadán. Jestliže po podání dovolání došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí či jeho části v souvislosti s ukládáním společného trestu za pokračování v trestném činu podle §45 tr. zákoníku nebo souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, pak dovolací soud takové dovolání směřující proti již neexistujícímu rozhodnutí nemůže přezkoumat, ale odmítne je podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. 11 Tdo 245/2004 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, svazek 4 pod č. T 683), obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2007, svazek 35, pod č. T 988)]. Právě o takovou situaci se v přezkoumávané věci jedná.
11. Nejvyšší soud z obsahu spisového materiálu v posuzované věci zjistil, že nyní dovoláním obviněného napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 9 To 135/2015, v době rozhodování o dovolání již neexistuje, neboť bylo rozsudkem téhož soudu ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 9 To 135/2015 (viz č. l. 1633 až 1653 spisu), zrušeno.
12. Z obsahu uvedeného rozsudku se podává, že Krajský soud v Plzni dne 18. 10. 2018, pod sp. zn. 9 To 135/2015, rozhodl o vině obviněného za přečiny podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a §148 odst. 1 tr. zákoníku ta část jednání, která byla nyní napadeným rozsudkem podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, a obviněného odsoudil za tuto trestnou činnost a dále za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 3 T 21/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 9 To 183/2014, za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, ve znění rozsudku téhož soudu ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, a za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 5 T 88/2014, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 9 To 135/2015,
podle §143 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmi roků.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 9 To 135/2015 trest, proti němuž obviněný brojí v podaném dovolání, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
13. V důsledku tohoto postupu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku již neexistuje výrok o trestu uvedený v rozhodnutí (včetně výroků majících ve zrušeném výroku o trestu svůj podklad), proti němuž směřuje nyní posuzované dovolání obviněného. V tomto případě není dovolání obviněného proti takto zrušenému výroku o trestu ve smyslu shora uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přípustné.
14. Nejvyšší soud k tomu pro úplnost dodává, že z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 88/2014, zjistil, že dovolání obviněného směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 9 To 135/2015, jenž byl obviněnému doručen dne 2. 2. 2018 a jeho obhájkyni dne 6. 2. 2018 (č. l. 1416 verte), a bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě dne 4. 4. 2018 (viz č. l. 1665 až 1669). Spis s tímto dovoláním obviněného však byl Nejvyššímu soudu předložen až dne 20. 2. 2019 (č. l. 1762). Důvodem tohoto pozdního předložení zřejmě bylo to, že u Krajského soudu v Plzni probíhalo pod sp. zn. 9 To 135/2015 řízení pro tu část věci, jež byla nyní napadeným rozsudkem podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání (tj. pro přečiny podle §143 odst. 1, 3, §147 odst. 1, 2 a §148 odst. 1 tr. zákoníku). Proto, když nyní Nejvyšší soud již o dovolání obviněného rozhodoval, bylo to za stavu po zrušení uvedeného trestu v rámci souhrnného trestu (§43 odst. 2 tr. zákoníku).
15. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl.
16. Na závěr lze jen uvést, že obviněný má možnost své právo uplatnit a dovolání podat proti výše citovanému existujícímu rozsudku odvolacího soudu, jímž mu byl uložen souhrnný trest za veškerou v této trestní věci projednávanou trestnou činnost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu