ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.337.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 337/2019-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 4. 2019 o dovolání obviněného M. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 14 To 288/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 32/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 2 T 32/2018, uznal obviněného M. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 10. 1. 2018 kolem 18:50 hodin v katastru obce XY , okres Chrudim, na silnici II. třídy č. 358, ve směru od obce XY , řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Ford Mustang, rz, přestože věděl, že v důsledku dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče pozbyl ke dni 30. 3. 2017 řidičské oprávnění.
2. Pro uvedený skutek a trestný čin soud obviněnému uložil podle §337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu osmnácti měsíců.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 14 To 288/2018, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s takovým rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. et Mgr. Patrika Tauera podal proti němu dovolání, které opřel o ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. s tím, že jednak byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, a zejména napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel namítl, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu, neboť dne 14. 11. 2018 proběhlo u odvolacího soudu veřejné zasedání, aniž se ho mohl zúčastnit. Poukázal na to, že k veřejnému zasedání se uvedeného dne dostavil jeho obhájce a požádal o jeho odročení z důvodu jeho (obviněného) nemoci; odvolací soud však této žádosti – s odůvodněním, že nemoc nebyla doložena – nevyhověl. Následně zdůraznil, že dodatečně doložená lékařská zpráva svědčí o tom, že z jeho strany nešlo o žádný výmysl.
6. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný předně vyjádřil svou povědomost o tom, že dovolací soud není obecnou přezkumnou instancí a nepřezkoumává skutkový stav. V návaznosti na to proto uvedl, že polemika se skutkovým stavem není podstatou jeho dovolání, nýbrž tento pouze pro přehlednost shrnuje s tím, že skutkové okolnosti v posuzované věci jsou odlišné od případu řešeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1511/2011. Uvedl jednak, že bezezbytku respektoval zákaz řízení motorových vozidel uložený mu Městským úřadem v Blansku na dobu od 12. 12. 2016 do 12. 12. 2017, a že ukrajinský řidičský průkaz si nechal vyhotovit až po uplynutí této roční doby. Dále poukázal na to, že nemohl tušit, že jeho bývalý právní zástupce – svědek Z. R. se neorientuje v problematice silničního práva a že podá v jiném řízení u správního orgánu v Chrudimi naprosto nesmyslné námitky, které pouze prodlouží dobu pozbytí řidičského oprávnění až do 30. 3. 2018. Vyjádřil přesvědčení, že se tedy skutku nedopustil úmyslně, protože měl důvěru ve svého tehdejšího právního zástupce a jen ten způsobil (tím, že podal odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Chrudimi o zamítnutí námitek a potvrzení provedeného záznamu bodů v registru řidičů), že pozbytí řidičského oprávnění nenastalo ke dni 12. 12. 2016, ale až ke dni 30. 3. 2017, což netušil.
7. Vzhledem k těmto skutečnostem dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že předmětný skutek neposoudil s ohledem na zcela specifické okolnosti prizmatem §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy s ohledem na zásadu ultima ratio trestní represe, a navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se v písemném vyjádření k němu nejprve zaměřil na dovolací argumentaci obviněného uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. S poukazem na čl. 38 odst. 2 větu první Listiny základních práv a svobod a ustálenou judikaturu připomněl, že obviněnému je třeba umožnit účast nejen u hlavního líčení, ale i na veřejném zasedání, a to za podmínky, že svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Současně však upozornil, že přitom nelze pominout jeho přístup k trestnímu stíhání a dále skutečnost, že právo obviněného na osobní účast při soudním jednání zaslouží ochranu pouze tenkrát, není-li zneužíváno obstrukčním jednáním zjevně směřujícím ke zmaření jednání soudu. V dané věci označil za podstatné, že obviněný neomluvil svou neúčast včas a akceptovatelnými důvody, byť tak učinit nepochybně mohl; současně poukázal na to, že o konání veřejného zasedání byl vyrozuměn, nikoli k němu předvolán, tj. předsedkyně senátu nepovažovala jeho účast u veřejného zasedání za nezbytnou. Zdůraznil, že obviněný se k veřejnému zasedání nedostavil, aniž by dopředu svou neúčast jakkoli avizoval či omluvil, omluvu ponechal na svém obhájci, jenž tlumočil soudu v ústní formě jeho sdělení z předchozího dne, že je nemocen a půjde k lékaři, aniž by však toto sdělení bylo jakkoli doloženo (lékařskou zprávou, potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti), přičemž v průběhu veřejného zasedání při pokusu o opatření osobního vysvětlení jeho nepřítomnosti k pokynu předsedkyně senátu pak ani jeho obhájci nezvedal telefon. O důvodech, pro něž se nehodlal veřejného zasedání zúčastnit, přitom obviněný věděl nejpozději předcházející den, soudu ovšem písemnou omluvu nezaslal, stejně jako důvody opodstatňující jeho nepřítomnost neřešil dříve; vše nechal na svém obhájci, aby on se soudem vyjednal další postup. Státní zástupce proto uzavřel, že odvolací soud postupoval právně, když na požadavek obhájce na odročení veřejného zasedání nepřistoupil, jelikož vůbec nebylo doloženo, že obviněnému v účasti na něm brání skutečně objektivní důvod. Dodal, že vedle zmíněných skutečností nelze v posuzovaném případě pominout přístup obviněného v předchozím průběhu trestního řízení, kdy se zúčastnil osobně hlavního líčení jen při zahájení projednání věci před soudem dne 28. 5. 2018, a poté se již hlavního líčení ve dnech 28. 6. 2018 a 16. 8. 2018 nezúčastnil, dobrovolně se vzdal účasti a projednání ponechal na svém obhájci, který jeho nepřítomnost omlouval.
9. Obdobně státní zástupce neshledal opodstatněnými ani námitky obviněného týkající se nesprávného právního posouzení předmětného skutku. K těmto především uvedl, že jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby z předchozího průběhu trestního řízení, jíž se soudy podrobně zabývaly a věcně správně se s ní ve svých rozhodnutích vypořádaly, zvláště odvolací osud v odůvodnění svého usnesení velmi podrobně vysvětlil, proč nelze přisvědčit obviněnému v jeho názoru, že nejednal úmyslně. Zdůraznil, že obviněný měl jako účastník silničního provozu povinnost znát příslušná ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a to bez ohledu na to, zda se ve správním řízení nechal zastupovat advokátem či nikoli. Poukázal na to, že ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný prostřednictvím svého právního zástupce brojil proti záznamu o dosažení hranice 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče a dozvěděl se rovněž o výsledku odvolacího řízení v této věci; přesto dne 10. 1. 2018, kdy doba jednoho roku, na niž pozbyl řidičské oprávnění, zdaleka neuplynula, řídil motorové vozidlo. Zcela bez významu není ani to, že tato doba by neuplynula ani v případě, pokud by odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu v Chrudimi nebylo podáno a pro stanovení počátku běhu jednoroční lhůty pro pozbytí řidičského oprávnění by se vycházelo právě z rozhodnutí ze dne 13. 1. 2017.
10. Jestliže pak obviněný brojil též proti důvodnosti použití prostředků trestního práva s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, státní zástupce vyslovil názor, že není namístě ztotožnit se ani s touto výhradou. Konstatoval, že zjištěné jednání obviněného se vůbec ničím nevymyká běžně se vyskytujícím případům, kdy osoba, která pozbyla řidičské oprávnění, maří výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci tím, že nadále řídí motorová vozidla v jednoroční lhůtě, na niž oprávnění pozbyla, čímž naplňuje zákonné znaky trestného činu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V této trestní věci nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči obviněnému, naopak daná věc vykazovala vyšší než obvyklou míru společenské škodlivosti, jež se u předmětných trestných činů vyskytuje, přihlédne-li se ke skutečnosti, jaký typ vozidla obviněný řídil, a dále k tomu, že s ním měl dopravní nehodu. Uzavřel tedy, že v posuzované trestní věci byly prostředky trestního práva použity zcela důvodně.
11. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
12. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 25. 3. 2019). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou k tomu oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
15. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
16. V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný přitom namítl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu v důsledku pochybení soudu druhého stupně, který konal dne 14. 11. 2018 veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, přestože předmětného dne jeho obhájce informoval soud o jeho nemoci a požádal o odročení veřejného zasedání. Takovou námitku sice lze z hlediska citovaného dovolacího důvodu považovat za relevantně uplatněnou, Nejvyšší soud však současně shledal (ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce), že uvedená výhrada je zjevně neopodstatněná.
17. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
18. Provedení hlavního líčení nebo veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného v obecné rovině brání rovněž zásada vyjádřená v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů; dále jen „Listina“), podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům . Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96 aj.).
19. S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, která zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádějí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Jisto je, že v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem a v jeho nepřítomnosti je lze konat jen výjimečně, případně je nelze konat vůbec, jak již bylo vyloženo. Důležité je, aby konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.
20. Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce nebo opatrovníka těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
21. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Podle §263 odst. 4 tr. ř. lze v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Nejvyšší soud poznamenává, že o takovou situaci v posuzovaném případě nešlo, a proto bylo možné konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného.
22. K výše uvedené zákonné úpravě je třeba poukázat na to, že se zde vychází ze skutečnosti, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 38 odst. 2 Listiny je v rámci práva na spravedlivý proces právem obviněného být přítomen hlavnímu líčení a výslechu svědků a zúčastnit se provádění dalších důkazů, přičemž toto právo může, ale nemusí využít . Nejde ovšem o povinnost obviněného, tudíž v případech, kdy se obviněný přes řádné předvolání k hlavnímu líčení bez řádné omluvy nedostaví, zákon v podstatě presumuje, že obviněný nehodlá využít svého práva být přítomen při dokazování, proto dokazování může proběhnout v jeho nepřítomnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až §314s. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2560 až 2561).
23. Podle ustálené judikatury platí, že byť právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen je základním prvkem práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny, nelze jej k účasti na jednání soudu a uplatňování jeho procesních práv nutit, ovšem soudy mají povinnost vytvořit k tomu obviněnému prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 527/2016). Současně je však třeba připomenout i to, že právo obviněného na osobní účast u jednání soudu garantované Úmluvou či Listinou zaslouží ochranu pouze tenkrát, není-li zneužíváno obstrukčním jednáním zjevně směřujícím ke zmaření jednání soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 26/2016).
24. Z obsahu spisového materiálu v dané věci je zřejmé, že obviněný nebyl k veřejnému zasedání nařízenému na den 14. 11. 2018 předvolán, nýbrž byl o jeho konání řádně a včas vyrozuměn (příslušná doručenka je založena na č. l. 112 spisu a vyplývá z ní, že vyrozumění mu bylo doručeno v obálce typu I. desátého dne od uložení zásilky, tj. 5. 11. 2018 fikcí ve smyslu §64 odst. 2 a 4 tr. ř., neboť obviněný si tuto zásilku doručovanou na jím uvedenou adresu poté, co nebyl zastižen, nevyzvedl v úložní době a tato byla po marném uplynutí desetidenní lhůty vhozena do schránky). Obviněný se k veřejnému zasedání nedostavil, aniž by přitom do dne jeho konání svou neúčast jakkoli avizoval či omluvil. Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání (na č. l. 115 a 116 spisu), až při něm jeho obhájce sdělil soudu, že obviněný je nemocen (má snad nějakou virózu) a hodlá jít k lékaři, a současně tlumočil jeho žádost o odročení veřejného zasedání, neboť obviněný se ho chce osobně zúčastnit. Nepředložil však soudu žádnou lékařskou zprávu či jiné potvrzení dokládající, že se jej obviněný nemůže z objektivních důvodů zúčastnit. Předsedkyně senátu poté vyzvala obhájce, aby telefonicky kontaktoval obviněného, ten však hovor nepřijímal („nezvedal mobilní telefon“), proto následně vyhlásila usnesení, že podle §202 odst. 2 tr. ř. bude veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Obviněný až po skončení veřejného zasedání (toto skončilo v 9.53 hodin) v odpoledních hodinách téhož dne zaslal prostřednictvím svého obhájce do datové schránky odvolacího soudu lékařskou zprávu ze dne 13. 11. 2018 (na č. l. 120 spisu), tedy ze dne předcházejícího dni konání veřejného zasedání, podle níž tohoto dne a dne předchozího, tj. 12. 11. 2018 měl teplotu 38,5 stupňů, silně zarudlé hrdlo a pociťoval bolest v kloubech a svalech, přičemž lékař jeho stav diagnostikoval jako virózu a doporučil mu k užívanému léčivu Parelenu přidat Ibalgin a dále klidový režim a zvýšení pitného režimu.
25. Při aplikaci výše uvedených zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud omluvu obviněného a jeho požadavek na odročení veřejného zasedání učiněné ústně prostřednictvím jeho obhájce při veřejném zasedání neakceptoval a konal veřejné zasedání předmětného dne v nepřítomnosti obviněného. V posuzovaném případě obviněný neomluvil svoji neúčast u veřejného zasedání ani včas, ani relevantními důvody. Ze skutečností uvedených v dodatečně doložené lékařské zprávě totiž vyplývá, že jednak jistými obtížemi trpěl již dva dny před konáním veřejného zasedání, přičemž k lékaři se dostavil v den předcházející veřejnému zasedání, a tudíž nepochybně mohl jak svého obhájce, tak odvolací soud o svém stavu informovat již dříve, přinejmenším zcela jistě před konáním veřejného zasedání. Dále je zřejmé, že jeho zdravotní stav nebyl objektivní a vážnou překážkou jeho přítomnosti, ale že jej lze hodnotit spíše jako prostředek, který obviněný použil za účelem zmaření předmětného veřejného zasedání, o jehož konání věděl. V této souvislosti navíc není možné přehlédnout ani to, že obviněný zájem na daném trestním řízení příliš neprojevoval, neboť osobně se účastnil pouze prvního ve věci konaného hlavního líčení a k dalším dvěma se již nedostavil, přičemž omluvy své nepřítomnosti i projednání věci zcela ponechal na svém obhájci.
26. Nejvyšší soud považuje za potřebné nadto uvést, že procesní postup soudu druhého stupně nekoliduje s výše zmíněnými postuláty spravedlivého procesu ani z toho důvodu, že danou věc bylo možné spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Jak je zřejmé ze skutečností uvedených shora a z protokolu o veřejném zasedání, jednak tomuto byl přítomen obhájce obviněného, jenž toliko přednesl odvolání, přičemž státní zástupce se k němu vyjádřil, a dále v něm nikterak nebylo doplňováno dokazování.
27. Druhým dovolacím důvodem, který obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, byl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
28. Pod citovaný dovolací důvod obviněný podřadil argumentaci týkající se nesprávného právního posouzení daného skutku jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to jednak z důvodu nedostatku jeho subjektivní stránky, a jednak vzhledem ke zcela specifickým okolnostem posuzovaného případu s tím, že skutek měl být posouzen s ohledem na zásadu ultima ratio trestní represe. Nejvyšší soud shledal (též ve shodě s přiléhavým vyjádřením státního zástupce), že byť takové námitky v zásadě (zčásti jsou totiž podmíněny obviněným tvrzenými skutečnostmi, jež neodpovídají skutkovým zjištěním soudů obou stupňů) lze z hlediska uvedeného dovolacího důvodu považovat za relevantně uplatněné, nelze jim přiznat opodstatnění.
29. Jestliže obviněný tvrdil, že předmětného skutku se nedopustil úmyslně, neboť netušil, že řidičské oprávnění nepozbyl jen do 12. 12. 2017, nýbrž až do 30. 3. 2018 v důsledku nesmyslných námitek a posléze odvolání, které podal jeho tehdejší obhájce Z. R. proti rozhodnutí Městského úřadu v Chrudimi, je třeba uvést následující.
30. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, s nimiž se plně ztotožnil i soud odvolací, vyplývá, že obviněný měl v evidenční kartě řidiče zaevidován zákaz řízení motorových vozidel na dobu od 12. 12. 2016 do 12. 12. 2017, který mu byl uložen ve správním řízení Městským úřadem v Blansku, a dále blokaci řidičského oprávnění v důsledku dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení od 30. 3. 2017. Městský úřad v Chrudimi totiž oznámením ze dne 5. 10. 2016 sdělil obviněnému, že ke dni 13. 9. 2016 dosáhl 12 bodů v bodovém hodnocení a vyzval jej k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění (do pěti pracovních dnů od doručení oznámení). Proti tomuto oznámení podal obviněný prostřednictvím svého tehdejšího obhájce námitky, o nichž rozhodl Městský úřad v Chrudimi dne 13. 1. 2017 tak, že je zamítl a provedený záznam bodů v registru řidičů potvrdil. Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím stejného obhájce odvolání, které Krajský úřad Pardubického kraje svým rozhodnutím ze dne 30. 3. 2017 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Provedenými důkazy přitom bylo prokázáno (v rozporu s tvrzením obviněného), že i o tomto výsledku ve věci tzv. vybodování (nikoliv jen ve věci uloženého zákazu řízení motorových vozidel ve správním řízení Městským úřadem v Blansku, jímž obviněný setrvale argumentuje v rámci své obhajoby v průběhu celého trestního řízení) byl obviněný informován prostřednictvím e-mailu, který mu jeho bývalý obhájce zaslal dne 4. 4. 2017 (aniž by mu bylo signalizováno, že by e-mail nebyl adresátovi doručen). Jestliže tedy obviněný dne 10. 1. 2018 řídil motorové vozidlo, činil tak v době, kdy doba jednoho roku, na niž pozbyl řidičské oprávnění v důsledku tzv. vybodování podle §123c odst. 3, 7 a §123d odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), dosud neuplynula, a tímto jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 15 Tdo 876/2013). I za situace, kdy by případně došlo k přerušení komunikace mezi obviněným a jeho tehdejším obhájcem, bylo povinností obviněného, který věděl o pozbytí řidičského oprávnění v důsledku dosažení 12 bodů, zajímat se o výsledek tohoto řízení. Za této situace, kdy však vědomost o této skutečnosti měl, musel být srozuměn s tím, že může porušovat zájmy chráněné trestním zákonem, pokud bude v době pozbytí řidičského oprávnění vozidlo řídit, a tudíž jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
31. Nejvyšší soud považuje za vhodné v této souvislosti dodat, že neobstojí ani námitka obviněného, že v uvedené době měl ukrajinský řidičský průkaz, která rovněž vychází z jeho konstantního tvrzení, že si byl vědom pouze zákazu řízení motorových vozidel v období od 12. 12. 2016 do 12. 12. 2017 uloženého mu ve správním řízení Městským úřadem v Blansku. K této výhradě se podrobně vyjádřil odvolací soud s tím, že přesvědčivě vyložil, proč ji neshledal opodstatněnou (viz strany 3 a 4 odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožňuje a pouze doplňuje (již z důvodu procení ekonomie) v tomto směru následující skutečnosti.
32. Předně je třeba stručně poukázat na odlišnost pojmů „řidičský průkaz“ a „řidičské oprávnění“. Zatímco řidičský průkaz je podle §103 odst. 1 zákona o silničním provozu veřejná listina, která pouze osvědčuje řidičské oprávnění držitele a jeho rozsah (tj. oprávnění k řízení motorových vozidel zařazených do příslušné skupiny nebo podskupiny) a kterou držitel prokazuje své jméno, příjmení, rodné číslo, podobu, jakož i další údaje v ní zapsané podle zákona o silničním provozu, a jeho držba sama o sobě právo řídit motorová vozidla nezakládá, řidičské oprávnění opravňuje jeho držitele k řízení motorového vozidla zařazeného do skupiny vozidel, pro kterou mu bylo řidičské oprávnění uděleno. Odebrání řidičského průkazu je tedy pouze doprovodným úkonem při pozbytí řidičského oprávnění. Cílem tzv. bodového systému je předcházet porušování pravidel silničního provozu na pozemních komunikacích formou hrozby ztráty řidičského oprávnění a eliminovat ze silničního provozu řidiče, kteří opakovaně porušují pravidla silničního provozu, čímž ohrožují ostatní účastníky. Neznamená to tedy, že získáním 12 bodů řidič pozbývá pouze řidičský průkaz, ale zejména ztrácí na určitou dobu řidičské oprávnění k řízení motorových vozidel na území České republiky. Pokud by v situaci, kdy tzv. vybodovaný řidič pozbyl řidičský průkaz České republiky, a tedy řidičské oprávnění, mohl i nadále řídit na jejím území, protože má také řidičský průkaz jiného státu, byl by tím absolutně zmařen jeden z hlavních účelů bodového systému, a to eliminace řidičů dopouštějících se opakovaně přestupků. Pro řidiče, který má též řidičský průkaz jiné země, by pak dosažení 12 bodů nemělo žádný dopad, což je zcela nelogické, když podstatou tzv. vybodování není odebrání řidičského průkazu, ale ztráta řidičského oprávnění; tím by také docházelo k diskriminaci řidičů, kteří mají pouze jeden řidičský průkaz (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1511/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 4 Tdo 648/2018).
33. Je tedy zřejmé, že shora uvedená námitka obviněného je zcela bez významu a nejenže jí nelze přisvědčit, ale naopak v opatření ukrajinského řidičského průkazu lze spíše spatřovat účelový postup obviněného, jenž se opakovaně dopouští přestupků v důsledku porušování povinností stanovených zákonem o silničním provozu.
34. Poslední výhradou dovolatele vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení daného skutku byla ta, že vzhledem ke specifickým okolnostem měl být skutek posouzen s ohledem na zásadu ultima ratio trestní represe. Ani tuto námitku obviněného Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.
35. K tomu je třeba uvést, že tato zásada je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
36. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
37. Nejvyšší soud v tomto směru – opět ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce – dospěl k závěru, že jednání obviněného spočívající v řízení motorového vozidla v době jednoho roku, na niž pozbyl řidičské oprávnění na základě rozhodnutí Městského úřadu v Chrudimi ze dne 13. 1. 2017 ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 30. 3. 2017, a s přihlédnutím rovněž k subjektivní stránce daného trestného činu, tj. k úmyslné formě zavinění [ve formě minimálně nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio v žádném případě neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě nepostačovala. Předmětná trestní věc nejenže se nevymyká běžně se vyskytujícím případům naplňujícím skutkovou podstatu daného trestného činu, ale naopak vykazovala vyšší míru společenské škodlivosti, neboť obviněný svým jednáním navíc zapříčinil dopravní nehodu.
38. Nad rámec uvedeného je ještě vhodné poznamenat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je v podstatě opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před oběma soudy nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
39. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 4. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu