ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.42.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 42/2019-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2019 o dovolání obviněného J. M. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 55 To 197/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 240/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 5. 2018, č. j. 1 T 240/2016-294, byl obviněný J. M. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 15. 11. 2015 v době kolem 00.31 v XY na ul. XY v baru XY před přítomnými hosty po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného J. J., narozeného XY, tak, že ho uchopil, trhnul s ním a táhnul z baru ven, chvíli na to jej udeřil rukou, v důsledku čehož poškozený upadl na zem a v průběhu tohoto pádu špatně došlápl, čímž u něho došlo ke zlomenině zevního kotníku pravého hlezenního kloubu s přetržením vazu v oblasti vnitřního kotníku, pro toto poranění byl téhož dne přijat k hospitalizaci v Nemocnici Přerov, kde byl akutně operován, byla u něho provedena osteosyntéza zevního kotníku, přetržený vaz v oblasti vnitřního kotníku byl rekonstruován suturou a hlezenní kloub zpevněn tažným šroubem, hlezno pak bylo pooperačně 6 týdnů fixováno sádrovou dlahou, hojení proběhlo bez významných komplikací, poškozený odložil berle po 9 týdnech, následně ještě rehabilitoval, a byl v pracovní neschopnosti nejméně do března 2016, přitom obvyklá doba léčby takové zlomeniny v případech, kdy je nutná operace hlezna, jako tomu bylo v tomto případě, trvá cca 4 měsíce od úrazu,
a následně dne 15. 11. 2015 v době kolem 00.36 hod. v XY na ul. XY před barem XY, poté, co poškozený J. J., narozený XY, po napadení vyšel z baru ven na ulici, ho po další slovní rozepři fyzicky napadl tak, že ho udeřil čelem do nosu, čímž mu způsobil zhmoždění nosu s krvácením z nosní dutiny, poranění si nevyžádalo zvláštní léčbu, poškozeného však omezovalo bolestí po dobu nejméně jednoho týdne, kdy potíže postupně odeznívaly.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a tří měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu současně uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a zdržel se násilného jednání vůči jiným osobám. Konečně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra, IČO: 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, částku ve výši 75 509 Kč.
3. Pro úplnost je vhodné dodat, že v dané věci se jednalo již o třetí rozhodnutí soudu prvého stupně. Prvním v pořadí byl odsuzující rozsudek ze dne 31. 1. 2017, č. j. 1 T 240/2016-198, jímž soud uznal obviněného vinným shora popsaným jednáním, které rozdělil do dvou bodů, přičemž skutek v bodě 1) právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle 147 odst. 1 tr. zákoníku a oba skutky v bodech ad 1) i 2) právně posoudil jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu tehdy uložil podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou přečinem způsobil, a zdržel se násilného jednání vůči jiným osobám. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž stanovil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra (srov. výše) částku ve výši 75 509 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného J. J., nar. XY, bytem XY, s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání jak obviněný, tak státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněného). Z podnětu obou těchto odvolání Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 20. 6. 2017, č. j. 55 To 142/2017-224, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
4. Druhým rozhodnutím soudu prvého stupně byl rozsudek ze dne 10. 10. 2017, č. j. 1 T 240/2016-244, jímž uznal obviněného vinným ze dvou výše popsaných skutků, a to ad 1) ze zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a dále ad 2) z přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 3 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou přečinem způsobil, a zdržel se násilného jednání vůči jiným osobám. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu stanovil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra (srov. výše) částku ve výši 75 509 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného J. J. (dále jen „poškozený“) s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 18. 1. 2018, č. j. 55 To 386/2017-266, i tento rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
5. V pořadí třetím rozhodnutím ve věci pak byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 5. 2018, č. j. 1 T 240/2016-294 (srov. shora odstavce 1. a 2.). Také proti němu podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 10. 10. 2018, č. j. 55 To 197/2018-316, tentokrát již jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
6. Obviněný se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Matějíčka dovolání, v němž (resp. v jeho doplnění) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku.
7. Dovolatel v úvodu svého poměrně stručného podání nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, přičemž zdůraznil především důvody, které vedly soud druhého stupně ke zrušení prvního odsuzujícího rozsudku (jimi byly mimo jiné i nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění a pochybnosti o jejich správnosti). Právě z těchto důvodů odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně s pokynem k doplnění dokazování, přičemž výslovně zdůraznil potřebu zjištění nových skutečností či zajištění dalších důkazů. Nalézací soud ovšem dané pokyny nedodržel, nerespektoval právní názor vyslovený odvolacím soudem, a proto byl i následný odsuzující rozsudek opět shledán odvolacím soudem předčasným a vadným.
8. Uplatněný dovolací důvod obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, když se bez řádného a přesvědčivého rozhodnutí odchýlil od svých předchozích rozhodnutí, čímž došlo k porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků. Pokud odvolací soud opakovaně vyhodnotil provedené dokazování jako nedostatečné, nelze tuto vadu zhojit pouhým opakováním již provedených důkazů, pouhým konstatováním dlouhého časového odstupu od předmětné události či zjištěním, že žádné další důkazy nejsou k dispozici. Dovolatel se neztotožnil ani s výrokem o náhradě škody. Oba soudy nižších instancí totiž shledaly spoluzavinění poškozeného, tuto skutečnost však v daném výroku nezohlednily, ačkoliv tak s ohledem na své skutkové závěry a §2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, učinit měly.
9. S odkazem na výše uvedené dovolatel (aniž by odkázal na příslušná zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 10. 2018, č. j. 55 To 197/2018-316, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
10. V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala však, že žádná z uplatněných dovolacích námitek není podřaditelná podle dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je orientována výhradně na zpochybnění kvality skutkových zjištění. Dané výhrady pak nejsou odůvodněny ani takovým způsobem, který by umožňoval posouzení podmínek pro výjimečný zásah do skutkového stavu v dovolacím řízení (na základě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších instancí). Nadto jsou argumenty dovolatele zcela nekonkrétní, když neuvedl, které skutkové okolnosti vlastně rozporuje, popř. které svědecké výpovědi nebyly podle jeho názoru soudem správně hodnoceny. Rovněž svou námitku do výroku o náhradě škody podložil skutkovým a tudíž nekvalifikovaným způsobem. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., tj. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
11. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 21. 1. 2019). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v dané věci je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhý formální odkaz na některý z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., ale tento důvod musí být v podaném dovolání také skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
15. Z právě uvedeného je zjevné, že námitky ohledně nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění nenaplňují obviněným zvolený, ale ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř., a nejsou tudíž způsobilé založit povinnost Nejvyššího soudu k jejich věcnému přezkumu v dovolacím řízení. Státní zástupkyně si navíc správně povšimla, že uplatněné výhrady dovolatele jsou značně neurčité. Není zřejmé, proti kterým skutkovým zjištěním soudů nižších instancí vlastně brojí a v čem jejich nedostatečnost, případně mlhavost svědeckých výpovědí, spatřuje. Není přitom úkolem dovolacího soudu domýšlet, které skutečnosti a v jakém rozsahu má věcně posuzovat, a to dvojnásob za situace, kdy předmětné argumenty ani nespadají pod žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů.
16. Ke všemu již zmíněnému je třeba „přičíst“ i to, že obviněný podporuje svůj názor o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu námitkami, které ne zcela odpovídají realitě. Konkrétně v daném směru tvrdí, že odvolací soud ve svých dřívějších rozhodnutích opakovaně vyhodnotil provedené dokazování jako nedostatečné, věc vracel soudu prvního stupně s pokynem k doplnění dokazování, ten ovšem nápravu nezajistil, načež soud druhého stupně se „bez řádného a přesvědčivého vysvětlení odchýlil od svých předchozích rozhodnutí“ a potřetí již odvolání obviněného zamítl. Ve skutečnosti ale odvolací soud pouze ve svém prvním usnesení ze dne 20. 6. 2017, č. j. 55 To 142/2017-224, uložil nalézacímu soudu povinnost ujasnit si, zda k pádu a následnému zranění poškozeného došlo (č. l. 228 – 230 spisu):
a) při tom, kdy jej obviněný táhl z baru ven, nebo
b) při tom, kdy jej obviněný uhodil rukou.
Na základě tohoto ujasnění měl pak nalézací soud zvážit právní kvalifikaci posuzovaného skutku, tedy zda šlo o ublížení na zdraví nedbalostní ve smyslu §147 odst. 1 tr. zákoníku anebo úmyslné podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. K tomu odvolací soud navrhl případné (nikoli povinné) doplnění dokazování. V dalším řízení nalézací soud uvedené pokyny respektoval a ustálil se na variantě, že ke škodlivému následku došlo po úderu obviněného rukou, což reflektoval i v nové právní kvalifikaci skutku. Ke zrušení druhého odsuzujícího rozsudku (usnesením ze dne 18. 1. 2018, č. j. 55 To 386/2017-266) vedly již zcela jiné – hmotněprávní důvody, a to nesprávné rozdělení jednání dovolatele na dva dílčí skutky, když fakticky šlo o skutek jeden.
17. Také zdánlivě hmotněprávní námitku vztahující se k výroku o náhradě škody Nejvyšší soud věcně nehodnotil, neboť ani ta není podložena pravdivými skutečnostmi. Obviněný sice uvádí, že soudy konstatovaly určité spoluzavinění poškozeného, které však nezohlednily v přiznání náhrady škody Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra podle §228 odst. 1 tr. ř., realitou ovšem je, že žádné spoluzavinění poškozeného J. J. na vzniku jeho zranění soudy neshledaly.
18. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu