ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.431.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 431/2019-521
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 4. 2019 o dovolání obviněného R. E. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 2 To 54/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 1/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. E. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 1 T 1/2018, byl obviněný R. E. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
1. dne 8. 6. 2017 kolem 2:40 hodin v přízemním bytě na ulici XY č. XY v XY, po předchozí slovní rozepři s M. O., narozeným XY (dále jen „poškozený“), udeřil tohoto hlavou do obličejové části, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kůstek bez posunu úlomků, a poté v rámci přetrvávající fyzické potyčky se přiblížil ústy k obličeji poškozeného a ukousl mu část nosu v rozsahu 2 x 2 cm, což reprezentuje 30 – 40 % nosu a poškozenému tak způsobil zohyzďující zranění s následným omezením poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu přesahující šest týdnů,
2. dne 15. 7. 2017 v době bezprostředně předcházející 3:06 hodin, v XY na ulici XY č. XY v baru XY, za přítomnosti dalších nejméně tří osob po předchozím stupňujícím se slovním konfliktu s E. P., narozenou XY (dále jen „poškozená“), této opakovaně vyhrožoval uříznutím hlavy či zabitím, poté rozbil o zem silnostěnnou pivní sklenici, poškozenou povalil na zem, zasedl ji a přiložil jí střep z rozbité sklenice na krk a tímto jí opakovaně, intenzitou spíše menší, přejížděl po krku do chvíle, než byl P. M., narozeným XY, od poškozené odstrčen a poškozené tak způsobil řezné ranky a zhmoždění levé plochy krku a zhmoždění levého ramene, tedy zranění lehká a povrchová nevyžadující lékařské ošetření.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1. jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4,5 (čtyři a půl) roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž stanovil povinnost nahradit poškozeným: Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pobočce České Budějovice a Plzeň, se sídlem Klaricova 867/19, České Budějovice, na náhradě majetkové škody částku ve výši 74 479 Kč; Všeobecné zdravotní pojišťovně, regionální pobočce Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a kraj Vysočina, se sídlem Benešova 696/10, Brno, na náhradě majetkové škody částku ve výši 978 Kč; a E. P., nar. XY, trvale bytem XY, na náhradě majetkové škody částku ve výši 8 276,70 Kč. Posledně jmenovanou poškozenou odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný a v jeho prospěch též jeho družka J. K., nar. XY, bytem XY. Obě tato podání Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 2 To 54/2018, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jany Sedláčkové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. Jeho naplnění spatřoval v tom, že soudy v pochybnostech nezkoumaly, zda u něj byla v době spáchání činu příčetnost.
5. Pochybnosti se měly podle názoru dovolatele zcela jasně objevit v řízení před soudem druhého stupně, jemuž předložil lékařskou zprávu, v níž se podává, že je v dlouhodobějším kontaktu s psychiatrickými ambulancemi a s ohledem na povahu jeho potíží lze předpokládat, že jeho rozpoznávací a ovládací schopnost může být snížená, případně vymizelá. Na základě uvedeného vyjádření navrhl jako důkaz vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, které ovšem odvolací soud zamítl s tím, že v dané lékařské zprávě nejsou uvedeny žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly vést k oprávněným pochybnostem o jeho příčetnosti v době páchání trestné činnosti. K těmto skutečnostem jej ovšem soud ani nevyslechl. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 347/2013, který požaduje vypracování znaleckého posudku v situaci, kdy konkrétní okolnosti nasvědčují tomu, že obviněný může trpět duševní poruchou, jež v době činu mohla snižovat nebo vylučovat jeho příčetnost. V návaznosti na to vyslovil názor, že předložená lékařská zpráva měla být právě tou konkrétní skutečností, na jejímž základě měl být důkaz znaleckým posudkem proveden.
6. Obviněný dále vyjádřil přesvědčení, že pochybnosti o jeho zdravotním stavu existovaly již v řízení před prvoinstančním soudem. Již v přípravném řízení se zmínil o tom, že se léčil na psychiatrii, byl však přesvědčen, že pouze z depresí a partnerské krize. Špatnou specifikaci nemoci mu však nelze klást k tíži, neboť je laikem a rozpoznání psychiatrických onemocnění trvá poměrně dlouho. Nalézací soud také v tomto směru vůbec nezvážil nezvyklost zranění, které poškozenému v případě prvního skutku způsobil. Ukousnutí části nosu bývá obvyklým zraněním u zvířat, zejména šelem, nikoliv u zdravých lidí, kteří by měli mít, na rozdíl od uvedených zvířat, díky ovládací schopnosti možnost takovému útoku a souvisejícím zraněním zabránit. Pro účely dovolacího řízení obviněný předložil a navrhl jako důkaz k provedení znalecký posudek vypracovaný MUDr. Petrem Ročkem, v jehož závěru se jednoznačně podává, že u něj byla zjištěna bohatá a pestrá psychotická porucha, pro kterou trpěl akutním obrazem paranoidní schizofrenie, vzhledem k čemuž byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti zcela vymizelé. Poté požádal, aby byla zvážena možnost přerušení výkonu trestu ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř.
7. V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 2 To 54/2018, a současně zrušil i navazující rozhodnutí a přikázal ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně aby ve smyslu §265m tr. ř. současně se zrušením napadeného rozhodnutí a po doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ve věci sám rozhodl.
8. V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve podotkl, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají zejména námitky, v nichž obviněný nesouhlasil s rozsahem provedeného dokazování (zejména pokud jde o vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie). S určitou mírou tolerance naopak v rámci citovaného dovolacího důvodu připustil ty vznesené výhrady, kterými obviněný zpochybnil znaky subjektu citovaných trestných činů, tj. konkrétně jeho tvrzení, že nebyl v době spáchání trestných činů příčetný.
9. Po obecném úvodu do této problematiky státní zástupce vyjádřil názor, že v posuzované věci žádná konkrétní okolnost nenasvědčovala tomu, že by obviněný mohl v době spáchání skutků trpět forenzně významnou duševní poruchou, která by byla byť i jen přechodného charakteru. Poukázal též na to, že odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil, proč nepovažoval návrh na vypracování znaleckého posudku za důvodný. Zmíněný požadavek obviněného by bylo možné považovat za opodstatněný pouze v případě, pokud by zde existovala reálná možnost pro úsudek, že pro duševní poruchu v době činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, resp. pokud by jeho rozpoznávací nebo ovládací schopnosti byly pro duševní poruchu v době činu podstatně sníženy. Tak tomu v posuzované trestní věci nebylo, přičemž uvedený požadavek není důvodný jen s ohledem na předchozí zkoumání duševního stavu obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1566/2012). Nevyhovění danému důkaznímu návrhu nemůže představovat ani tzv. opomenutý důkaz, neboť jeho neprovedení odvolací soud dostatečným a věcně zcela adekvátním způsobem odůvodnil.
10. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
11. Vyjádření státního zástupce zaslal soud prvního stupně datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 3. 4. 2019). Její případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posoudil otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhý formální odkaz na některý z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., ale tento důvod musí být v podaném dovolání také skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
15. Jak již bylo výše uvedeno, dovolatel ve svém podání zpochybňoval (mimo jiné) naplnění subjektivní stránky souzených trestných činů, když namítal, že v době spáchání obou shora popsaných skutků nemusel být příčetný, anebo mohla být jeho příčetnost podstatnou měrou zmenšena. Za tímto účelem předložil dovolacímu soudu znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný na žádost obhajoby znalcem MUDr. Petrem Ročkem.
16. K tomu lze poznamenat, že problematika subjektivní stránky trestného činu sice v obecné rovině spadá pod hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v tomto konkrétním případě však dovolatel současně napadal převážně rozsah provedeného dokazování, hodnocení důkazů ze strany soudů a jimi učiněná skutková zjištění, z nichž pochybnosti o jeho příčetnosti v době spáchání obou skutků nevyplývaly. Proto Nejvyšší soud zvažoval, zda argumentaci obviněného podřadit pod jím zvolený dovolací důvod a posoudit po věcné stránce. Nakonec tak (s nemalou měrou tolerance) učinil, uplatněné námitky však hodnotil jako zjevně neopodstatněné.
17. Nejprve je potřeba zdůraznit, že dovolací soud, který skutková zjištění nižších soudů zásadně nepřezkoumává, je (logicky) oprávněn posuzovat jejich rozhodnutí z hlediska skutkového stavu, z něhož tyto soudy vycházely. Nové skutečnosti a důkazy, v daném případě nově předložený psychiatrický znalecký posudek, mohou sloužit v prvé řadě jako podklad pro návrh na obnovu řízení ve smyslu §277 a násl. tr. ř. I této možnosti ostatně dovolatel využil, když ještě před podáním dovolání ke zdejšímu soudu, vznesl dne 3. 12. 2018 návrh na povolení obnovy řízení k soudu prvního stupně (srov. č. l. 487a a násl. spisu). Ten z jeho podnětu přibral opatřením ze dne 21. 1. 2019 podle §105 odst. 1 tr. ř. MUDr. Zuzanu Švehlákovou za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jejímž úkolem bude posoudit, zda obviněný trpěl v době spáchání trestných činů duševní poruchou, do jaké míry byly zachovány jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti, do jaké míry bylo jeho jednání ovlivněno požitým alkoholem, a rovněž jejím úkolem bude vyjádřit k závěrům znalce MUDr. Petra Ročka, uvedeným v jeho znaleckém posudku ze dne 9. 11. 2018 (srov. č. l. 509 – 510 spisu). Za této situace, kdy bude nalézací soud rozhodovat o případné obnově trestního řízení, k čemuž bude mít (na rozdíl od Nejvyššího soudu) k dispozici výsledky ještě dalšího znaleckého zkoumání, by bylo předčasné a zároveň neúčelné, aby důkazy nově předložené obhajobou hodnotil Nejvyšší soud v dovolacím řízení.
18. Předmětem rozhodnutí Nejvyššího soudu je proto otázka, zda již v předchozích fázích trestního řízení existovaly důvodné pochybnosti o duševním stavu obviněného v době spáchání shora popsaných skutků a zda měly oba soudy nižších stupňů tímto směrem více zaměřit dokazování i své hodnotící úvahy. Nejvyšší soud v tomto směru dospěl k závěru, že tomu tak nebylo a žádné pochybení nalézacího či odvolacího soudu neshledal.
19. Při posuzování uvedené otázky si nelze nevšimnout, že sám obviněný zpočátku obhajobu stran své údajné nepříčetnosti (příp. zmenšené příčetnosti) vůbec neuplatňoval. Ve svých výpovědích učiněných jak přípravném řízení, tak následně u hlavního líčení před soudem prvního stupně, nehovořil o ničem, co by snad jen naznačovalo, že by na jeho jednání mohla mít vliv duševní porucha, která by vylučovala, či alespoň podstatnou měrou snižovala jeho rozpoznávací, případně ovládací schopnosti. Naopak své jednání i průběh kritických událostí popisoval vcelku logicky a konstantně, s celou řadou detailů, a pokud si nějakou okolnost nevybavil, připisoval to výhradně vlivu požitého alkoholu. Zcela klíčové je, že u skutku pod bodem 1. výroku o vině je jeho výpověď v podstatě v celém rozsahu potvrzována výpovědí poškozeného i dalších přítomných svědků. Tato skutečnost svědčí daleko více o tom, že byl i přes svůj podnapilý stav poměrně dobře „ukotven v realitě“, než že by jeho chování ovládala jakákoliv duševní porucha v pravém slova smyslu. Obviněný navíc opakovaně označoval za motiv ke kousnutí poškozeného do nosu strach, aby po úderu hlavou a pádu obou aktérů dané potyčky na zem, nebyl sám svým fyzicky zdatnějším „protivníkem“ napaden a zraněn (srov. například výslech obviněného ze dne 1. 9. 2017, č. l. 55 spisu; jeho výpověď u hlavního líčení ze dne 16. 3. 2018, č. l. 338; ale i závěrečnou řeč obhájkyně ze dne 12. 4. 2018, č. l. 372). Rovněž takto jím samotným formulovanou pohnutku lze spíše chápat jako racionální, než jako výsledek jeho halucinací či bludů.
20. Spáchání skutku pod bodem 2. výroku o vině sice obviněný od počátku trestního řízení popíral, nicméně i v tomto případě popisoval řadu konkrétních okolností (které nevyznívaly v jeho neprospěch) shodně s poškozenou a dalšími přítomnými svědky (ať již opilými či střízlivými). Jako příklad lze uvést neshody ohledně poslechu hudby, nevhodné chování poškozené nebo rozbití sklenice od piva. Proto ani zde neměl soud prvního stupně žádný důvod k bližšímu zkoumání duševního stavu obviněného. Kromě toho (jak již bylo uvedeno výše) nebyla obhajoba daným směrem vůbec vedena a žádné námitky tohoto druhu, s nimiž by se soud musel jinak vypořádat, nebyly uplatněny. Ostatně samo obhájkyně obviněného ve své závěrečné řeči navrhla uznat jej vinným pouze zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a uložit mu trest odnětí svobody nespojený s jeho přímým výkonem. Na jeho obranu uvedla, že čin „spáchal pod vlivem tíživých rodinných poměrů, v silném rozrušení“, ve stejném duchu pokračoval i sám obviněný s tím, že vyjadřoval lítost nad svým jednáním a poškozenému se omlouval. Oba též trvali na tom, že další trestné činnosti – skutku, jak byl popsán pod bodem 2. rozsudku – se nedopustil (srov. č. l. 373 – 374 spisu). Žádná slova o příčetnosti, resp. nepříčetnosti z úst ani jednoho z nich nezazněla.
21. Je sice pravdou, že obviněný u hlavního líčení konaného dne 16. 3. 2018 k dotazu předsedy senátu uvedl, že se v minulosti léčil na psychiatrii kvůli paranoidním stavům, to se ovšem stalo již v roce 1996 (tj. 21 let před trestnou činností), kdy byl měsíc hospitalizován v bohunické nemocnici z důvodu, že „bral drogy a měl divoké období“, do roku 1999 (18 let před trestnou činností) se léčil ambulantně, přičemž od roku 1996 drogy nebere (srov. č. l. 339). V posledních letech, včetně období léta roku 2017, jej trápily „pouze“ deprese a partnerské problémy. Je přitom obecně známou skutečností, že tyto nepříznivé jevy nejsou duševní poruchou v pravém slova smyslu, a bez dalšího tudíž nemají na rozpoznávací a ovládací schopnosti zasaženého jedince žádný podstatný vliv.
22. Sníženou či úplně vyloučenou příčetnost dovolatele pak ve světle všech shora zmíněných faktů neindikuje ani nezvyklost zranění poškozeného, kdy podle slov obhajoby „ukousnutí části nosu bývá obvyklým zraněním u zvířat, zejména šelem, nikoliv u zdravých lidí, kteří by měli mít, na rozdíl od uvedených zvířat, díky ovládací schopnosti možnost takovému útoku a souvisejícím zraněním zabránit“. S prvou částí citovaného výroku lze bezpochyby souhlasit, ovšem s tím, že by tento způsob útoku u lidských jedinců znamenal vyloučené ovládací schnopnosti se rozhodně ztotožnit nelze. V soudní praxi jsou časté případy, kdy napadená žena útočníka v sebeobraně kousne, výjimkou však nejsou ani „ataky pomocí zubů“. Nejvyšší soud například řešil případ bývalých manželů, kdy poškozená (o zachovalosti jejíhož duševního zdraví nebyly v daném řízení sebemenší pochybnosti) po předchozí slovní rozepři kousla obviněného do nosu, načež ten jí fyzicky napadl a způsobil zranění hlavy. Za to byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1263/2015). Dalo by se konstatovat, že kousání je poměrně typickou zbraní fyzicky slabších jedinců, kteří nemají šanci uspět v souboji se silnějším protivníkem jiným způsobem (údery pěstí, kopy). Přesně tak tomu bylo i v posuzovaném případě. Sám obviněný to ostatně ve svých výpovědích takto popisoval a připomínal, že poškozený váží asi o 25 kg více než on. Intenzitu kousnutí do nosu lze proto plně a bez dalšího přičítat jeho strachu z možné odplaty ze strany fyzicky zdatnějšího poškozeného, přičemž neuvážené (a zcela zbytečné) vyprovokování fyzického konfliktu bylo nepochybně výsledkem kombinace rodinných problémů a většího množství alkoholu požitého obviněným.
23. Za této situace soud prvního stupně nepochybil, pokud dále podrobněji nezkoumal duševní stav obviněného, neboť ze shora popsaných skutečností neplyne ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. byť jen náznak pochybností o nedostatku jeho rozpoznávacích či ovládacích schopností v době spáchání obou skutků. Konečné rozhodnutí tohoto soudu je tudíž založeno na správném právním posouzení skutku a lze se s ním po všech stránkách ztotožnit.
24. Všechny uvedené informace měl pochopitelně k dispozici také soud druhého stupně v řízení o odvolání. Za tímto účelem obviněný na svou obhajobu nově předložil lékařskou zprávu MUDr. Petra Zahradníka ze dne 3. 8. 2018, podle které je „v dlouhodobějším kontaktu s psychiatrickými ambulancemi s tím, že povaha jeho potíží je taková, že lze předpokládat, že jeho rozpoznávací a ovládací schopnost může být snížena, případně vymizelá“. Proto jmenovaný lékař doporučil, „aby tato okolnost byla brána v úvahu při projednávání jeho trestného činu ublížení na zdraví“ (č. l. 432 spisu). Na základě toho navrhla nová obhájkyně obviněného vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Odvolací soud ovšem zmíněný návrh zamítl a podané odvolání též. Ani v tomto postupu nespatřuje Nejvyšší soud žádné pochybení. Je totiž nutno vzít v úvahu, že MUDr. Petr Zahradník zjevně neměl k dispozici žádné údaje ze spisového materiálu, s nejvyšší pravděpodobností nevěděl, jak byl soudy zjištěn průběh skutkového děje, jak vypovídali svědci a jak se v počátcích trestního řízení vyjadřoval sám obviněný. Vycházel převážně z toho, co mu bylo sděleno samotným obviněným během vyšetření (tedy jen z informací jedné strany), kdy lze velmi důvodně předpokládat, že obsah těchto sdělení mohl být veden snahou obviněného umenšit svou trestní odpovědnost, zvláště když mu byl nalézacím soudem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na čtyři a půl roku.
25. Je však potřeba zdůraznit, že v trestním řízení není prostor pro domněnky a spekulace, a proto musí být každé informaci (která by mohla mít určitou relevanci pro rozhodnutí ve věci) a důkaznímu návrhu věnována patřičná pozornost. To odvolací soud plně respektoval a na str. 5 (odst. 16. a 17.) svého usnesení se s nově uplatněnou obhajobou zcela logicky a dostatečně vypořádal. Připomněl zejména, že obviněný byl v inkriminovaném období léčen pro poruchu přizpůsobení a depresivní reakce související s problémy v partnerských vztazích, poukázal na to, že předepsané léky vysadil a požíval alkohol, který sehrál u obou skutků významnou roli. Správně uzavřel, že obhajoba nepředložila žádné konkrétní skutečnosti, které by mohla vést k pochybnostem o příčetnosti dovolatele. Nejvyšší soud pouze doplňuje, že předložená lékařská zpráva stojí zcela osamoceně proti ucelenému řetězci přímých i nepřímých důkazů, které prokazují pravý opak. Nebyla tedy způsobilá jakkoliv zvrátit skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, čímž i návrh na vypracování příslušného znaleckého posudku mohl být zcela po právu zamítnut pro nadbytečnost.
26. Je proto možno uzavřít, že ani rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje žádné vady, pro které by muselo být v dovolacím řízení zrušeno, přičemž další skutečnosti nechť jsou projednány v rámci rozhodování soudů o návrhu na povolení obnovy řízení.
27. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
28. Pokud obviněný ve svém podání rovněž požádal, aby „byla zvážena možnost přerušení výkonu trestu ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř.“, je třeba uvést, že Nejvyšší soud je podle citovaného ustanovení povinen rozhodnout jen v případě, že návrh na odložení nebo přerušení výkonu trestu podá předseda senátu soudu prvního stupně (ten tak ovšem neučinil). Možnost takového rozhodnutí sice má i předseda senátu Nejvyššího soudu (srov. §265o odst. 1 tr. ř.), ani ten však – už s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání – důvody pro přerušení výkonu trestu odnětí svobody u obviněného neshledal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu