ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.806.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 806/2019-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný V. M. H. (pro účely českého trestního rejstříku H. V. M.), nar. XY v XY (Vietnamská socialistická republika), bytem XY, t. č. XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 7 To 277/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 3 T 106/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 3 T 106/2011, byl obviněný V. M. H. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 22. 11. 2010 kolem 17.30 hodin ve XY, okr. Děčín, v objektu č. p. XY , na ulici XY v rozporu s ustanovením §114 odst. 2 zák. č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních ve znění novel, skladoval za účelem další distribuce do spotřebitelské sítě v České republice zboží bez nálepek k jeho označení pro daňové účely, a to celkem 259 940 ks cigaret různých značek bez označení českými tabákovými nálepkami dle vyhlášky MF č. 467/2003 Sb. o používání tabákových nálepek při značení tabákových výrobků, nýbrž s tabákovými nálepkami Ukrajiny, Ruska, Běloruska a Moldávie, čímž pro sebe nebo pro jiného získal značný prospěch na úniku spotřební daně v celkové výši nejméně 522 479 Kč .
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to mu podle §244 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 24 měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, a to ve výroku přesně specifikovaných cigaret filtrových délky nad 70 mm různých značek s kolky shora zmíněných zemí či bez kolku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 7 To 277/2017, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Václavka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatel v úvodu svého podání konstatoval, že u něho zcela absentuje objektivní i subjektivní stránka, díky které by se dal učinit závěr o spáchání přečinu. Od samého počátku namítal, že cigarety patřily jiné osobě, a to panu P. V. T. Je pravdou, že prvně uvedl, že se jednalo o osobu N. V. T., to však bylo zapříčiněno tím, že ve vietnamské komunitě se zpravidla používá pouze poslední jméno k označení osob, tudíž v tomto případě „T.“. Za situace, kdy o „T.“ hovořil i svědek V. Q. N. při hlavním líčení dne 2. 11. 2015, kdy ten se také spletl a uvedl místo „P.“ „N.“, avšak poté byla doložena nájemní smlouva mezi matkou svědka a panem P. V. T., bylo zapotřebí, aby se soud danou osobou zabýval (zejména když u nájemní smlouvy byla naskenována i kopie cestovního dokladu). Nájemní smlouva byla uzavřena pět a půl měsíce před nasazením sledovací techniky.
6. Podle obviněného soudy neprokázaly, jak dlouho se cigarety v předmětné nemovitosti nacházely. Nelze se spokojit se závěry, že v době sledování nebyl byt, v němž byly nalezeny cigarety, obývaný a že zároveň se v domě nacházel pouze on a jeho rodina. Taktéž skutečnost, že k domu jezdila vozidla převážející hranaté balíky, ještě neznamená, že se v nich nacházely právě cigarety. Ani to, že k zavážkám docházelo v nočních hodinách, automaticky neevokuje, že docházelo právě k zásobování nelegálním zbožím. Nelze jej odsoudit pouze na základě domněnek soudů vyplývajících z několika jeho otisků prstů na závadném zboží a nekvalitních záznamů sledování, zvláště potom, co vysvětlil, jak se jeho otisky na zboží dostaly a komu patřilo. Soudy nedostatečně posoudily výpověď svědka V. Q. N., který jasně uvedl, že prostor, kdy byly cigarety nalezeny, byl pronajat „T.“. Není podstatné, proč tato nájemní smlouva nebyla předložena již v přípravném řízení, ale až později. Podstatné je, že byl označen pachatel.
7. V následné části svého dovolání se obviněný v obecně teoretické rovině věnoval právu na spravedlivý proces, povinnosti soudů náležitě objasnit skutkový stav věci, zásadám presumpce neviny a pravidlu „in dubio pro reo“, stejně jako povinnosti soudu své rozhodnutí náležitě odůvodnit. Shrnul, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když popsané jednání není přečinem díky absenci subjektivní stránky. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 7 To 277/2017, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 3 T 106/2011, zrušil a věc vrátil soudu prvé instance k dalšímu řízení.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. sdělil, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
12. Z tohoto pohledu je patrné, že námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání do zákonného rámce citovaného dovolacího důvodu nezapadají. Dovolatel sice napadeným rozhodnutím (formálně) vytýkal absenci objektivní i subjektivní stránky posuzovaného přečinu, ve skutečnosti však jeho výhrady směřovaly výlučně do zjištěného skutkového stavu, kdy konkrétně tvrdil, že předmětné cigarety nepatřily jemu, nýbrž jiné osobě. Teprve na základě jím požadované změny tohoto, pro danou věc zcela klíčového skutkového zjištění, se domáhal také odlišného právního posouzení skutku. Výše bylo ovšem popsáno, že Nejvyšší soud není na základě zvoleného (ale ani žádného jiného) dovolacího důvodu oprávněn k opětovnému hodnocení provedených důkazů a revizi již učiněných skutkových zjištění soudů nižších instancí (těmi je naopak vázán). Proto v případě, že obviněný námitky skutkového charakteru ve svém podání vznese, není dovolací soud oprávněn ani povinen se jimi po věcné stránce jakkoliv zabývat.
13. Pouze na okraj lze doplnit, že zásah do zjištěného skutkového stavu lze i v dovolacím řízení zcela výjimečně připustit, a to v případě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, jímž zároveň dochází k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod, ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je totiž na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
14. Podmínkou pro takový postup je rovněž uplatnění takové námitky v podaném dovolání. Obviněný sice ve druhé polovině svého podání obecně rozebíral základní principy spravedlivého procesu, ovšem bez jakékoliv návaznosti na konkrétní trestní věc. Naproti tomu v prvé části svého podání pouze nabízel vlastní verzi skutkového děje a polemizoval s hodnocením důkazů soudem prvního stupně. Ať již z takto koncipovaného elaborátu lze dovodit námitku zmiňovaného extrémního rozporu (zjevně formou svévolného hodnocení důkazů) či nikoliv, podstatné je, že žádné takové pochybení Nejvyšší soud v daném případě neshledal. Naopak hodnotil skutková zjištění nalézacího soudu (potvrzená následně soudem odvolacím) jako úplná, logická a správná ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř.
15. Obhajobu založenou na tvrzení, že zajištěné zboží ve skutečnosti skladoval blíže neurčený muž jménem P. V. T. (předtím obviněným označovaný jako N. V. T.), soud spolehlivě vyvrátil odkazem na ucelený řetězec důkazů, především na protokol o provedeném sledování osob a věcí a záznam na CD, z nichž je patrné, že se ve sledovaném období nacházel v domě, kde byly nekolkované cigarety skladovány, pouze dovolatel a jeho rodina. Právě zmíněné důkazní prostředky mimochodem poukazují na nevěrohodnost jeho výpovědi i v té části, kdy se snažil soudu vysvětlit, jak se dostaly jeho otisky prstů na krabičky předmětných cigaret. Dále soud zcela správně neuvěřil fragmentu svědectví V. Q. N., který u hlavního líčení dne 2. 11. 2015 (č. l. 269 – 270 spisu) tvrdil, že osobu N. V. T. zná, byl údajně vyšší postavy a v té době měl mít v domě také pronajatý prostor k bydlení. Na výzvu soudu však (jakožto zástupce majitelky domu) doložil nájemní smlouvu na jméno P. V. T.
16. Legendě o záměně jména (k níž mělo dojít z důvodu zvyku vietnamských občanů oslovovat se pouze posledním, třetím jménem – jakousi obdobou českého křestního jména, tj. „T.“ nebo např. v naší věci „H.“ či „N.“) by snad bylo možno věřit dovolateli, nikoli ale svědkovi V. Q. N., který měl s tímto neznámým mužem uzavřít nájemní smlouvu, v níž je uvedeno celé jeho jméno. Soudy rovněž trefně poukázaly na skutečnost, že svědek hned na počátku trestního řízení v roce 2011 poskytl policejnímu orgánu smlouvy s tehdejšími nájemníky bytů či nebytových prostor, avšak smlouvu s P. V. T. dodal až na výzvu soudu v roce 2016 (č. l. 246 a násl). Nelze navíc nepostřehnout, že posledně zmíněná smlouva se graficky ani obsahově neshoduje se smlouvami uzavíranými s dalšími nájemníky v rozhodném období (č. l. 170 a násl.), na rozdíl od ostatních (sepsaných zjevně s pomocí právníka hovořícího plynně česky) je mnohem méně podrobná, práva a povinnosti stran upravuje jen v hrubých rysech či odkazem na občanský zákoník a v některých článcích obsahuje gramatické chyby. Všechny právě zmíněné okolnosti proto logicky vyvolávají pochybnosti o autentičnosti smlouvy a tímto způsobem vedené obhajobě obviněného, podporované i svědkem značně ubírají na důvěryhodnosti.
17. Se shora uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal důvod jakkoliv zasahovat do již přijatých skutkových závěrů, ani se dopodrobna věnovat dalším okolnostem skutkového děje. S rozhodnutími soudů nižších instancí se ve všech směrech ztotožnil, a proto na odůvodnění obou napadených rozhodnutí ve zbytku odkazuje (srov. str. 3 – 4 rozsudku soudu nalézacího a str. 3 – 4 usnesení soudu odvolacího).
18. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu