ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.979.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 979/2019-768
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2019 o dovolání obviněného K. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 To 50/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 15/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 2 T 15/2018, byl obviněný K. P. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod IČO: XY a pod názvem V., s místem podnikání XY ve dnech 6. 4. 2016, 17. 5. 2016 a 27. 5. 2016 ve XY, okres Kolín, v úmyslu vylákat peníze uzavřel s poškozenou společností V. R. a spol. Strojírna Velim, v. o. s., IČO: 00508331 (dále jen „společnost R.“), "Smlouvy o dílo" na zhotovení dílů pro tři XY skleníky, z nichž u první smlouvy byla stanovena cena zhotovení díla ve výši 211 750 Kč, u druhé 171 215 Kč a u třetí 257 730 Kč, přičemž objednané a dodané dílo bylo zhotovitelem vyfakturováno fakturami č. 6046 splatnou dne 25. 5. 2016, č. 6064 splatnou dne 27. 6. 2016 a č. 6073 splatnou dne 31. 7. 2016, z fakturovaných částek byla uhrazena pouze záloha ve výši 55 000 Kč dne 12. 4. 2016 a 50 000 Kč dne 23. 6. 2016, na zbývající částky ani v následující době na základě dohody o úhradě dluhu se splátkovým kalendářem do 31. 12. 2016 neuhradil ničeho, kdy poškozené zamlčel svou dlouhodobou platební neschopnost a nepříznivou finanční situaci a probíhající exekuční řízení, neměl v úmyslu v době sjednání smlouvy provedené dílo uhradit, a toto neuhradil, ač sám dostal od odběratelů dílo v plné výši uhrazeno, čímž způsobil škodu poškozené společnosti R. ve výši 535 695 Kč.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit škodu, která trestným činem byla způsobena.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 To 50/2019, odvolání obviněného podaném proti shora citovanému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu, jímž byl uznán vinným, neboť jeho záměrem nebylo se na úkor poškozené společnosti obohatit. Poukázal na to, že ačkoliv byl mezi ním a poškozenou společností předem dohodnut obsah smluv, včetně výše ceny díla a kdy verbální dohoda byla dokumentována e-mailovou korespondencí, byly mu k popisu předloženy smlouvy s navýšenou cenou. V tomto jednání spatřoval nekorektnost ze strany poškozené společnosti, a sám se považoval za její oběť, neboť navýšením dříve dohodnuté ceny byla zvýšena i vzniklá škoda, a to i přesto, že tyto smlouvy podepsal, aniž by si je přečetl.
5. Obviněný se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že podkladem zakázky je písemná smlouva, nikoliv předběžná dohoda, protože předpokládal, že jednání poškozené společnosti bude korektní, a proto vycházel z ústní dohody, která stanovovala cenu za zhotovení obviněným objednaných zakázek ve výši maximálně 240 000 Kč. Tato cena nebyla v písemných smlouvách respektována, ale byla navýšena na celkovou částku 640 695 Kč, což bylo neúměrně vysoké, a kdyby mu byla před podpisem smluv oznámena, nikdy by je nepodepsal. Text smluv si nepřečetl, protože spoléhal na čestnost poškozené a ujištění jejího zástupce. Později jím uznaný dluh a splátkový kalendář podepsal pouze kvůli své zoufalé situaci, neboť nevěděl, jakým způsobem se z ní dostat. Poškozenou společností byl podveden, protože cena byla ve smlouvě stanovena do takové výše, že ani při nejlepší vůli nebyl schopen ve sjednaných termínech tento závazek splnit.
6. K absenci úmyslného zavinění obviněný též uvedl, že i když měl dluhy, plnil je průběžně tak, jak bylo v jeho možnostech. Při rozsáhlé podnikatelské aktivitě, jakou jeho činnost na sklenících, která byla naprostou novinkou na trhu, představovala, vznikaly i vícenáklady. Proto také žádal po poškozené společnosti o toleranci, pokud bude s plněním v prodlení. Jeho úmyslem však nebylo uzavření závazků s vědomím, že nebude schopen je řádně a včas splnit. Takovou situaci ani nepředpokládal a nebyl s ní srozuměn, naopak očekával, že se jeho podnikání rozjede a všechny pohledávky postupně uhradí, protože o jeho výrobky byl zájem. Nelze tedy dovodit, že úmyslně vstupoval do závazkového vztahu s poškozenou s vědomím, že cenu stanovenou ve smlouvách o dílo neuhradí a pouze se sám obohatí, když dokonce podepsal smlouvy, které vyznívaly značně v jeho neprospěch. Podle smluvně sjednané ceny totiž nemohl mít ze své činnosti jakýkoli zisk, protože se naopak ještě více zadlužil. Z uvedených důvodů odmítl závěr soudů o naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu, protože z jeho jednání vyplývalo, že se snažil všem svým povinnostem dostát, dluhy postupně hradil, neutlumoval výrobu, ale naopak ji rozšiřoval, a peníze ze své společnosti nevyváděl, pouze chtěl předejít jejich zabrání pro potřeby exekučního řízení, což by mu zcela znemožnilo další podnikání a úhradu dlužných pohledávek. O jeho čestných úmyslech svědčí i to, že jím vyvinuté produkty jsou jedinečné, lze na jejich základě předpokládat rychlý růst podnikání, a byly oceněny hospodářskou komorou.
7. Soudy podle obviněného pochybily, pokud za účelem objasnění uvedených skutečností neprovedly další jím navrhované důkazy, na základě kterých by přesně určily přiměřenou cenu za všechny tři zakázky. Na tomto podkladě by byla přesněji stanovena i škoda, která by se projevila i v mírnější právní kvalifikaci.
8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 To 50/2019, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství námitky obviněného považovala za částečně korespondující s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jimi brojil proti subjektivní stránce zločinu, jenž mu je kladen za vinu. V části, v níž považoval dokazování za neúplné a vytýkal neprovedení všech důkazů, však dovolání shledala podaným mimo zákonné vymezení tohoto důvodu. Podle obsahu provedeného dokazování však shledala, že se soudy s obdobnou obhajobou obviněného uplatňovanou od počátku trestního řízení zabývaly a v přezkoumávaných rozhodnutích své závěry vysvětlily (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002), což je zpravidla svědčí o zjevné neopodstatněnosti dovolání.
10. Námitky obviněného státní zástupkyně neshledala důvodnými s ohledem na obsah odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, protože soudy provedly dostatek důkazů (vyslechly svědky L. R. a D. P. a konstatovaly listinné důkazy), které hodnotily v souladu se zásadami podle §2 odst. 6 tr. ř., a jestliže posuzovaly důkazy odlišně než obhajoba, neznamená to automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, případně dalších zásad spravedlivého procesu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Provedení navržených důkazů za účelem stanovení obvyklé ceny díla soudy nepovažovaly opodstatněně za potřebné s ohledem na ostatní výsledky dokazování, což vysvětlily, a proto se o tzv. opomenuté důkazy nejedná (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 449/03).
11. Státní zástupkyně neshledala vady ani v použité právní kvalifikaci a ztotožnila se se správností závěru o tom, že obviněný naplnil znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to i ohledně subjektivní stránky. Závěr o nepřímém úmyslu obviněného podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku vyplývá jak z charakteru popsaného jednání, tak i z probíhajících exekucí na jeho majetek, které si plně uvědomoval, a přesto se zavázal uhradit částku vyšší než 500 000 Kč (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 211/2013). V této situaci plně spoléhal na nejistou budoucí událost, což vylučuje nedbalostní formu zavinění a uvedené skutečnosti nelze hodnotit jen jako pouhou neopatrnost, která je důležitým hlediskem pro obě formy nedbalosti ve smyslu §16 tr. zákoníku.
12. Ze všech uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného K. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
13. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému, jenž na ně do doby konání neveřejného zasedání nereagoval.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Při splnění těchto základních formálních podmínek je z obsahu dovolání zřejmé, že obviněný vytýkal vady v právním posouzení skutku, neboť poukazoval na nedostatky v subjektivní stránce, což je právní vada ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu, který byl popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně [srov. rozhodnutí č. 36/2004-18 Sb. rozh. tr.], a proto lze uzavřít, že námitky obviněného korespondují s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g), tr. ř., protože byly uplatněny ve shodě s jeho zákonným vymezením.
V. K námitkám obviněného
16. Podstatou námitek obviněného byly výtky směřující proti subjektivní stránce, a jen okrajově tuto zásadní výhradu doplnil tvrzením, že soudy neprovedly potřebné dokazování a bylo třeba vyhovět jím uplatněným důkazním návrhům, což se týká postupu při provádění důkazů, které na označený dovolací důvod nedopadá, ale i přesto je vhodné, aby se jím z hlediska možného extrémního nesouladu Nejvyšší soud zabýval (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14).
17. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud zjistil, že soud prvního stupně v průběhu dokazování provedl všechny rozhodné důkazy, zejména vyslechl za poškozenou společnost L. R., a též jako svědka D. P., který byl jediným zaměstnancem obviněného, a provedl listinné důkazy (smlouvy o dílo uzavřené s poškozenou, výpisy z bankovních účtů, dodací listy, faktury za zboží, výpis z centrální evidence exekucí, peněžní deník obviněného za rok 2016, smlouvy o dílo uzavřené se zákazníky obviněného, protokoly o předání a převzetí díla a další). Tyto důkazy soud hodnotil mimo jiné i v reakci na obhajobu obviněného (srov. strany 5 až 7 rozsudku soudu prvního stupně). Na jeho obdobné námitky uplatněné v odvolání se zaměřil i odvolací soud, jenž shledal, že soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a k porušení procesních pravidel nedošlo (srov. strany 3 a 4 usnesení odvolacího soudu).
18. Jestliže obviněný vytýkal, že soudy neprovedly veškeré důkazy, jichž se domáhal, v podobě dodacích a fakturačních listů od svých dodavatelů, kalkulace zakázky či podkladů pro fakturaci, jimiž se snažil podpořit své tvrzení, že zakázky od poškozené byly předražené, soud prvního stupně označil tyto důkazy za nadbytečné, neboť obviněný smluvní ujednání o ceně dobrovolně akceptoval a proti fakturaci poškozené vycházející z takto uzavřených smluv nevznesl žádné reklamace. Soud prvního stupně proto z těchto důvodů po řádném odůvodnění tyto důkazní návrhy zamítl. Odvolací soud rovněž vysvětlil, proč nebylo nutné provádět obviněným požadované dokazování s důrazem na objasnění povahy smluvního vztahu, jehož byl obviněný jednou ze smluvních stran, i všech dalších podstatných skutečností, a dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, když obviněným navrhované důkazy pro jejich zjevnou nadbytečnost odmítl (srov. stranu 5 přezkoumávaného usnesení).
19. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že v neprovedení obviněným navržených důkazů nelze spatřovat tzv. opomenuté důkazy, které se týkají procesní situace, která v této věci nenastala, protože, i když bylo navrženo provedení konkrétního důkazu, tento návrh byl soudem adekvátně a s odůvodněním zamítnut. Navrhované důkazy ani jejich význam nebyly soudy opomenuty, o čemž svědčí, že přezkoumávaná rozhodnutí adekvátně reagují na zásadní výhrady, že nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tzn., že se nejedná o důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř., ani o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut. Naopak bylo prokázáno, že oba soudy k jejich zamítnutí zvážily všechny rozhodné skutečnosti významné pro závěr, že navrhovaných důkazů není v žádném ohledu třeba [srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejednalo se nejen o opomenuté důkazy, ale ani ty, které byly provedeny, netrpí tzv. deformací důkazů, která představuje vyvozování skutkových zjištění, jež v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Podle jeho výsledků lze naopak dovodit, že soudy objasnily všechny rozhodné skutečnosti týkající se jak okolností, za nichž k činu došlo, tak i vzniklého následku.
VI. K subjektivní stránce
20. Obviněný v dovolání zásadně vytýkal vady v subjektivní stránce tvrzením, že nejednal v úmyslu poškozenou společnost od počátku podvést, a na základě toho nenaplnil znaky zločinu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, což však nekoresponduje s výrokem rozsudku soudu prvního stupně, jenž v popisu skutku výslovně uvedl, že obviněný „…v úmyslu vylákat peníze uzavřel s poškozenou společností R. "Smlouvy o dílo"…“, je tedy zřejmé, že uvedenou právní skutečnost vzal soud za prokázanou podle výsledků provedeného dokazování a včlenil ji do skutkového zjištění. Oba soudy v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí rozvedly své závěry ohledně zavinění a výhradám obviněného zaměřeným proti tomu, že jednal úmyslně, věnovaly potřebnou pozornost.
21. Soud prvního stupně poukázal zejména na to, že obviněný v době sjednávání uvedených smluv o dílo byl vysoce předlužený, své dluhy nesplácel a v podnikání v roce 2016 nedosahoval žádných zisků, a proto byly za účelem vymožení jím nehrazených dluhů nařízeny exekuce. Naopak se dále zadlužoval, kdy celková výše jeho dluhů na konci roku 2016 činila 1 784 342 Kč. Tuto významnou skutečnost však poškozené společnosti zatajil, neboť se obával, že by s ním smlouvy buď vůbec neuzavřela, nebo uzavřela, ale za podstatně jiných okolností (například by trvala na uhrazení části kupní ceny před dodáním). Za zboží dne 12. 4. 2016 zaplatil 55 000 Kč a dne 23. 6. 2016 uhradil 50 000 Kč jako zálohy na plnění, přičemž od svých koncových odběratelů již v té době inkasoval cenu výrobků. S ohledem na průběh plnění koncových odběratelů, pro něž obviněný dílo měl zhotovit, které soud prvního stupně podrobně rozvedl v bodě 10., obviněný již v době podpisu poslední smlouvy s poškozenou společností ke dni 27. 5. 2016 od svých odběratelů skleníků ještě před jejich vyhotovením obdržel 888 000 Kč. Z tohoto soud prvního stupně dovodil podvodný úmysl obviněného, který byl podpořen i skutečností, že platby od svých odběratelů si nechával zasílat na bankovní účet vedený na Slovensku proto, aby jeho finanční prostředky nemohl postihnout exekutor, a tedy se jednalo o utajený účet. Soud nepovažoval za opodstatněnou obhajobu obviněného, že o jeho služby byl zájem, a že měl množství poptávek a očekával rozvoj svého podnikání, protože taková skutečnost z výsledků provedeného dokazování nevyplynula. Obviněný neměl žádný vlastní kapitál, aby tyto nové zakázky realizoval, banky mu nechtěly půjčit a neměl žádné podnikatelské zázemí ani odborný personál. Tyto skutečnosti vedly soud prvního stupně k závěru, že obviněný neměl v době sjednání smluv s poškozenou žádnou reálnou představu o tom, kdy a jak zboží zaplatí, vědomě počítal s variantou, že poškozené nezaplatí vůbec, a skutečnost, že zůstane dlužen, mu byla lhostejná. Tvrzení obviněného o nepřiměřenosti ceny díla, kterou musel zaplatit, neakceptoval, protože bylo výsledky provedeného dokazování vyvráceno, a naopak bylo z jednání obviněného zřejmé, že o ceně věděl, o čemž svědčilo i následné uznání dluhu ze dne 9. 9. 2016 ve výši 535 695 Kč a přislib jeho splacení do 31. 12. 2016 (viz body 9. až 14.).
22. Odvolací soud v bodech 8. až 11. přezkoumávaného usnesení k obhajobě obviněného poukázal na správnost úvah soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil s tím, že obviněný spoléhal na nejistou budoucí událost, s níž nemohl v době sjednání objektivně počítat, popřípadě neměl reálnou představu o tom, zda vůbec a kdy zaplatí kupní cenu za zboží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 771/2010, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 211/2013). Z těchto důvodů shledal opodstatněným závěr o existenci podvodného úmyslu obviněného a zavinění v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k němu směřujícím, a potvrdil, že došlo k naplnění všech znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
23. Nejvyšší soud na podkladě těchto právních názorů soudů obou stupňů konstatuje, že soudy se se všemi rozhodnými skutečnostmi vypořádaly v souladu se zákonnými hledisky a s obsahem a výsledky provedeného dokazování. K námitkám obviněného lze pouze pro úplnost uvést, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí na cizím majetku značnou škodu. Jedná se o úmyslný trestný čin, a proto se zde vyžaduje zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu.
24. V nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, který soudy v činu obviněného shledaly, jedná pachatel pokud věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Z hlediska zavinění je třeba též zdůraznit, že to se musí vztahovat na všechny znaky skutkové podstaty, přičemž postačí, že pachatel zná reálné skutečnosti (fakta), které se těmto znakům podřazují. Pokud by se zavinění k některé z požadovaných skutečností nevztahovalo, není dána subjektivní stránka trestného činu, a proto je vyloučena trestní odpovědnost pachatele. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu proto nestačí, že pachatel vůbec úmyslně jednal (že jednal tak, jak jednat chtěl), ale je třeba, aby úmyslně porušil nebo ohrozil zájem chráněný tímto zákonem způsobem v tomto zákoně uvedeným (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 216).
25. Obviněný v dovolání popíral, že by jeho úmysl směřoval k uvádění v omyl a zamlčení rozhodných skutečností, a je proto vhodné uvést, že uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, jde o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Může být spácháno konáním (srov. rozhodnutí č. 45/1996, 13/1981, 44/1999 Sb. rozh. tr.), opomenutím, anebo konkludentním jednáním (srov. rozhodnutí č. 57/1978 nebo č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost.
26. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, jež by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp., že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. (§140-421). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2054).
27. K námitkám obviněného je třeba uvést, že Nejvyšší soud neshledal, že by soudy jeho zavinění neposuzovaly se zřetelem na všechny rozhodné skutečnosti, ale v dostatečné míře své úvahy vyjádřily. I přesto lze dodat, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, ale je třeba na něj usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Z tohoto hlediska mají závěry učiněné oběma soudy podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v objektivních skutečnostech a závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozh. č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně okolnosti subjektivního charakteru dovozoval nepřímo z okolností objektivní povahy, zejména chování obviněného v průběhu uzavírání smluv, předluženosti, tajením účtu apod. Z těchto skutečností podle zásad logického myšlení hodnotil vnitřní vztah obviněného k tomu, že poškozenou úmyslně uvádí v omyl, protože byl srozuměn s tím, že smluvené částky nebude ochoten či schopen vrátit (srov. rozh. č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, vycházel ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem přikládal zvláštní význam některému důkaznímu prostředku [srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.].
28. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z popisu skutku vyjádřeného v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že je v něm dostatečně obsaženo, že obviněný jednal úmyslně, a podle odůvodnění bylo upřesněno, že šlo o úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, neboť peníze od poškozené společnosti vylákal, protože zamlčel svou dlouhodobou platební neschopnost, jakož i to, že jsou proti němu vedeny exekuce, a i když určitými finančními prostředky získanými od odběratelů disponoval, tyto většinově použil na zcela jiné účely, než uhrazení smluvně dohodnuté ceny, ale jak obviněný i sám uvedl, vložil je zřejmě do hrazení dluhů či jiných svých aktivit, avšak bez reálné možnosti zajistit, aby cenu poškozenému zaplatil. Lze dodat, že obviněný rovněž zatajil, že se mu v podnikání příliš nedaří, a že peníze, které měl získat od subjektů, pro něž zakázku zhotovoval, mu již částečně za dodání finálního výrobku byly uhrazeny. Nejvyšší soud jen připomíná, že z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že kromě uhrazení ceny odběrateli, obviněný neměl jiný kapitál, ze kterého by mohl zakázky v celkové výši 640 695 Kč uhradit, neboť na začátku roku 2016 disponoval částkou 8 058 Kč a jeho podnikání dlouhodobě nevykazovalo zisk (srov. peněžní deník za rok 2016 č. l. 279 až 328), čehož si byl plně vědom, a tedy mohl očekávat, že pokud neuhradí cenu z toho, co dostal od odběratelů, nebude mít cenu za dodané výrobky poškozenému z čeho zaplatit.
29. Soudy důvodně nepřisvědčily obhajobě obviněného, že se v době uzavírání smluv s poškozenou společností mylně domníval, že předmětem smluv je jiná cena, než která byla skutečně ve smlouvách uvedena. Vzhledem k tomu, že předmětem závazkového vztahu mezi obviněným a poškozenou byla smlouva o dílo, je třeba uvést, že podle §2585 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) se smlouvou o dílo zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu. Cena díla Smlouvy se tedy stala pro obě smluvní strany závaznou. Z judikatury Nejvyššího soudu rovněž vyplývá, že smluvní strana závazkového vztahu, podepíše-li ujednání, a podpis na listině je až pod jejím textem, měla se s ním seznámit, aby věděla, co podepisuje. Pokud tak ale neučinila, což vedlo k nevědomosti ohledně obsahu smlouvy, nemůže být tato okolnost přičítána k tíži strany druhé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007 a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 817/2013). Lze tedy dovodit, že pokud obviněnému nebránila žádná objektivní skutečnost v tom, aby se s obsahem jím uzavíraných smluv seznámil a on tak přesto neučinil, svědčí to pouze o jeho nedůslednosti v rámci kontraktačního procesu, neboť měl možnost se s cenou zakázek seznámit a v případě, že by mu nevyhovovala, ji rozporovat, příp. nemusel smlouvy vůbec uzavírat.
30. Z těchto důvodů soudy zcela správně nepřisvědčily obhajobě, že obviněný nemohl jednat zaviněně, protože ve smlouvách o dílo poškozená společnost navýšila cenu za jednotlivá plnění. Naopak skutečnost, že si smlouvy nepřečetl, jak vyplynulo i z výpovědi svědka L. R., jehož tato skutečnost rovněž překvapila, avšak sám si ji s odstupem doby, když obviněný kromě záloh nic dalšího nezaplatil a odmítal s nimi komunikovat, vysvětlil jako známku toho, že je obviněný již v té době ho chtěl „doběhnout“ (srov. č. l. 508 spisu). Nejvyšší soud přisvědčuje závěru soudů o tom, že uvedená obhajoba obviněného je jen účelová, a to na základě toho, že k ceně a k tomu, kolik bude poškozené dlužit, dne 9. 9. 2016 uznal jako svůj dluh, tedy akceptoval, že je povinen zaplatit částku, která z uvedených smluv vyplývala. Srozumění obviněného s tím, že výši platby, která ze Smluv o dílo vyplývala, neuhradí, rovněž plyne i z toho, že od svých odběratelů skleníků obdržel částky v celkové výši 1 519 178 Kč, a v době sjednávání Smluv o dílo s poškozenou mu už byly vyplaceny zálohy ve výši 888 000 Kč, neboť v prvním případě byla zájemcem o skleník společnost R. P., která za něj obviněnému uhradila celkovou částku 447 739 Kč, první platba byla realizována dne 14. 3. 2016 ve výši 174 000 Kč, dílo mělo být podle smlouvy dokončeno do 31. 5. 2016, avšak k této realizaci došlo až 24. 11. 2016. Ve druhém případě se jednalo o subdodávku pro zakázku J. P., která za zhotovení skleníku obviněnému zaplatila celkovou částku 422 441 Kč, první platba byla realizována dne 22. 3. 2016 ve výši 180 000 Kč, dílo mělo být podle smlouvy dodáno do 31. 7. 2016, bylo přitom dokončeno až 1. 12. 2016, cena za dílo byla smluvena ve výši 449 892 Kč. Objednatelem skleníku v posledním obchodním případě byla společnost FLORSTYL s.r.o., která za zhotovení skleníku uhradila obviněnému na základě jím vystavených faktur celkovou částku 648 998 Kč na účet číslo XY vedený u Slovenské spořitelny, a. s. a hotově. První platba ve výši 178 000 Kč byla realizována dne 18. 5. 2016 a druhá platba ve výši 356 000 Kč byla zaplacena dne 27. 5. 2016 (srov. bod 10. rozsudku soudu prvního stupně).
31. Z uvedeného je zřejmé, že v době, kdy bylo dodáno zboží poškozenou společností z první uzavřené Smlouvy o dílo, tj. dne 21. 4. 2016, obdržel od společnosti R. P. (její jednatelky K. M.) a J. P., jakožto prvního a druhého odběratele – ve dnech 14. 3. 2016 a 22. 3. 2016 – celkem 354 000 Kč. V době dodání zboží od poškozené společnosti z druhé a třetí Smlouvy o dílo ve dnech 8. 6. 2016 a 30. 6. 2016, měl navíc od třetího odběratele společnosti FLORSTYL s. r. o. uhrazené částky 178 000 Kč dnem 18. 5. 2016 a 365 000 Kč dnem 27. 5. 2016. Rovněž je zřejmé, že na základě těchto plnění od svých odběratelů finálních výrobků obviněný měl část těchto prostředků k dispozici již v době, kdy předmětné Smlouvy o dílo s poškozenou společností uzavíral, tj. ke dnům 6. 4. 2016, 17. 5. 2016 a 27. 5. 2016, a věděl též, že splatnost ceny za ně je podle Smlouvy o dílo do jednoho měsíce po dodání zboží. Tito odběratelé zaplatili průběžné zálohy, jejichž výše v době uzavření poslední smlouvy o dílo s poškozenou dne 27. 5. 2016 činila 888 000 Kč. Obviněný však tyto prostředky použil na jiné účely, a navíc si je nechal zaslat na účet ve Slovenské republice, aby nemohly být exekučně postihnuty. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný neměl záměr poškozené společnosti hradit za dodané výrobky, neboť při jeho zadluženosti takto získané prostředky od odběratelů byly jedinými volnými penězi, které však obviněný do splnění této smluvní povinnosti nevložil, ač je již měl k dispozici, ale užil je ke zcela jinému účelu ve svůj prospěch, čímž vědomě způsobil škodu poškozené společnosti.
32. Je zřejmé, že jeho úmysl směřoval k obohacení, jímž se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. (§140-421). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2057).
33. Pro úplnost je třeba dodat, že ze všech těchto skutečností je podvodný úmysl obviněného dostatečně zřejmý, a vymyká se pravidlům obvyklého podnikatelského chování, které zde nemá místo, protože obviněný své obchodní závazky zneužil k vlastnímu obohacení tím, že jiného podvedl. Proto ani otázka jeho zisku zde není namístě, neboť obviněný odebral od poškozené společnosti plnění v celkové ceně 640 695 Kč, za které zaplatil pouhých 105 000 Kč, kdy rozdíl mezi těmito dvěma částkami ve výši 535 695 Kč představuje vzniklou škodu na straně poškozené a obohacení se na straně obviněného. Nejde tedy o zisk, jenž by obviněný získal svojí činností, nýbrž o škodu, která vznikla nesplněním jeho smluvních povinností, na základě čehož došlo k neoprávněnému rozmnožení jeho majetku. Jestliže za popsané situace obviněný odebral od věřitele zboží, za které následně nezaplatil, šlo o lhostejné chování podporující závěr o nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 211/2013).
VII. Závěr
34. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněného je nedůvodné, protože bylo soudy objasněno po všech stránkách, že naplnil znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Tento závěr Nejvyšší soud mohl učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 9. 2019
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu