ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.996.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 996/2019-592
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2019 o dovolání obviněného B. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 67 To 43/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 62/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 1. 2019, sp. zn. 9 T 62/2018, byl obviněný B. Š. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 6. 2018, sp. zn. 1 T 52/2018, byl podle §205 odst. 3, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84, §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka nad osobou obviněného. Dále byl obviněnému podle §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest stanovený v počtu 30 denních sazeb ve výši 500 Kč, tedy v celkové výši 15 000 Kč, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to částky 100 100 Kč uložené na bankovním účtu Obvodního soudu pro Prahu 1 číslo XY vedeného u České národní banky. Současně byl zrušen výrok o trestech z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 6. 2018, sp. zn. 1 T 52/2018, který nabyl právní moci dne 15. 6. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 67 To 43/2019, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný přečinu krádeže dopustil tím, že dne 29. 12. 2017 v době od 17:18 hod. do 17:26 hod. v objektu v XY, ve vzájemné součinnosti s další nejméně jednou dosud neztotožněnou osobou v úmyslu zmocnit se věcí uložených v prostorách kanceláří notářek L. L. a M. H. nacházejících se v objektu XY, se zaměstnanci ostrahy vydával za pracovníka IT společnosti, který jde plnit pracovní úkoly do společných kanceláří notářek L. L. a M. H. nacházejících se ve 4. patře a za pomoci klíče k bezpečnostnímu zámku získaného dosud nezjištěným způsobem vnikl do uzavřeného prostoru kanceláří a po nalezení klíče od úložného prostoru, kde se nacházel klíč od plechových skříní, tyto odemkl a do předem přinesené černé tašky uložil a následně z budovy odnesl 1 ks velké kovové pokladny v hodnotě 400 Kč, 1 ks kovové střední pokladny v hodnotě 300 Kč, 1 ks kovové malé pokladny v hodnotě 200 Kč, v níž se nacházela finanční hotovost ve výši 52 939 Kč, obálku s finanční hotovostí ve výši 10 421 Kč, obálku s finanční hotovostí ve výši 1 000 Kč, obálku s finanční hotovostí ve výši 300 Kč, 9 ks kolkových známek v nominální hodnotě 1 000 Kč za 1 ks, 50 ks poštovních známek v nominální hodnotě 16 Kč za 1 ks, 73 ks stravenek v nominální hodnotě 30 Kč za 1 ks a 73 ks stravenek v nominální hodnotě 70 Kč za 1 ks, obálku s finanční hotovostí ve výši 12 605 Kč náležející do úschovy soudního komisaře č. Dú 2/2017 ve věci pod sp. zn. 20 D 792/2016 u Okresního soudu Praha-západ, dále šperky náležející do úschovy soudního komisaře č. Dú 2/2012 ve věci pod sp. zn. 20 D 211/2012 Okresního soudu Praha-západ, konkrétně 1 ks prstenu ze žlutého kovu s černým kamenem v hodnotě 2 000 Kč, 1 ks řetězu ze žlutého kovu v hodnotě 8 000 Kč, 1 ks náramkových hodinek zn. Casio v hodnotě 1 500 Kč a 2 ks klíčů od bezpečnostní schránky v UniCredit Bank Czech Republik and Slovakia, a. s., v hodnotě 800 Kč, čímž způsobil poškozené M. H., notářce, IČ: XY, škodu v celkové výši 107 565 Kč, dále po odemčení plechových schránek nalezl, uložil do předem přinesené černé tašky a následně odnesl z budovy 2 ks kovových příručních pokladen v hodnotě 300 Kč za 1 ks, v nichž byla uložena finanční hotovost ve výši 164 360 Kč a finanční hotovost ve výši 1 500 Kč, 105 ks stravenek v nominální hodnotě 100 Kč za 1 ks, 15 ks kolkových známek v nominální hodnotě 1 000 Kč za 1 ks, poštovní známky v hodnotě 1 600 Kč, 2 ks klíčů od bezpečnostní schránky u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., v hodnotě 800 Kč, dále věci z úschovy v rámci dědického řízení vedeným pod sp. zn. 32 D 433/2016, konkrétně 1 ks řetízku ze žlutého kovu zdobený 26 uzlíky v hodnotě 5 000 Kč, 1 ks řetízku z bílého kovu s přívěskem gravírovaného dutého srdíčka v hodnotě 3 600 Kč, 1 ks řetízku z bílého kovu s přívěskem hranolu se zeleným kamínkem v hodnotě 3 600 Kč, 1 ks náramku z bílého kovu v hodnotě 3 000 Kč, 1 ks prstenu z bílého kovu ve tvaru hada v hodnotě 2 900 Kč, 1 ks prstenu z bílého kovu ve tvaru obráceného písmene „Z“ v hodnotě 2 900 Kč, 1 ks prstenu z bílého kovu ve tvaru písmene „V“ v hodnotě 2 900 Kč, 1 ks náramkových hodinek nezjištěné značky v hodnotě 800 Kč, a věci z úschovy v rámci dědického řízení vedeným pod sp. zn. 32 D 1190/2010, konkrétně 1 pár náušnic z bílého kovu v hodnotě 2 000 Kč a 1 ks náramkových hodinek zn. Dolce & Gabanna v hodnotě 5 000 Kč, čímž způsobil poškozené L. L., notářce, IČ: XY, škodu ve výši 226 060 Kč, čímž způsobil celkovou škodu odcizením věcí ve výši 333 625 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 67 To 43/2019, podal obviněný B. Š. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení věci, vina mu nebyla prokázána bez pochybností, a došlo tedy k porušení pravidla in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces.
5. Konkrétně uvedl, že soudy nižších stupňů postavily výrok o vině pouze na jediném důkazu, a to kamerovém záznamu, který však není relevantní. Obviněnému nebyla prokázána objektivní a ani subjektivní stránka trestného činu, který je mu kladen za vinu. Podle obviněného mohlo ke krádeži dojít v rozsahu dvou dnů před pořízením předmětného kamerového záznamu, či dvou dnů po pořízení záznamu. Měl za to, že soudy se s mezerami v důkazech vyrovnaly toliko úvahou. Opakovaně v dovolání uváděl, že bylo porušeno jeho právo na předvídatelný, nepřekvapivý a přezkoumatelný postup soudu při hodnocení důkazů, čímž došlo k porušení zásady spravedlivého procesu vyplývající z Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že skuteční pachatelé zneužili jeho osobu, když ho prostřednictvím lsti přiměli, aby vstoupil pod dohledem bezpečnostní kamery do kanceláře vykradeného notářství a zase z ní pod dohledem kamery odešel. V tomto kontextu zmínil svědka J. Š., který podle něj mohl být skutečným pachatelem, jelikož měl do prostor notářské kanceláře přístup, dokonce do ní v daném období několikrát neoprávněně vstoupil. Obviněný rovněž nesouhlasil s tím, že soudy poukazovaly na jeho více než deset let starou a zahlazenou trestní minulost, která o jeho vině a nevině nemohla rozhodovat. Upozornil také, že tzv. skutková věta rozsudku nalézacího soudu uvádí, že měl pravděpodobně spolupachatele, avšak obžaloba tuto skutečnost neobsahovala. Dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, a měl za to, že v souladu s §9 odst. 1 tr. ř. v rámci předběžné otázky mělo být řešeno, zda svědci J. Š. a J. L. nezneužili obviněného s cílem pořídit kamerový záznam, který by se dostal do rukou orgánů činných v trestním řízení. Obviněný připomněl rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, a to ve vztahu k zásadě in dubio pro reo či hodnocení nepřímých důkazů. Předkládal řadu otázek, které si podle jeho názoru měly soudy nižších stupňů položit, zopakoval, že měl z notářské kanceláře pouze odnést prázdné železné pokladny, o kterých si myslel, že je J. Š. koupil, nebyl si tedy vědom čehokoliv trestného. Pokud jde o 100 000 Kč, které byly nalezeny v bytě dovolatele, jednalo se o pětileté úspory obviněného a jeho partnerky. Úvahy o tom, že tyto peníze souvisí s předmětnou trestnou činností, jsou pouhou spekulací nemající oporu v jediném důkazu.
6. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 67 To 43/2019, popřípadě též řízení mu předcházející, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání věci se závazným právním názorem, který by případně vedl i ke zproštění dovolatele obžaloby v celém rozsahu, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o zproštění dovolatele obžaloby.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že se Nejvyšší státní zastupitelství nebude k dovolání obviněného věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
11. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
12. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 13 až 16, body 29 až 31 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 až 5, body 13 až 20 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu usvědčován zejména výpověďmi svědků J. Š., P. B., poškozených M. H. a L. L., ale i listinnými důkazy, a to např. protokolem o rekognici obviněného (č. l. 32 až 43), záznamem telekomunikačního provozu (č. l. 332 až 346), úředními záznamy ohledně vyhodnocení kamerového záznamu (č. l. 264 až 316a) včetně fotodokumentace (č. l. 271 až 275, 284 až 316). Skutečnost, že osobou, která dne 29. 12. 2017 vstoupila do notářských kanceláří a která je rovněž zachycena na kamerovém záznamu, je obviněný, vyplývá z výpovědi J. Š. a z protokolu o rekognici, při které právě tento svědek poznal osobu obviněného. Sám obviněný svou přítomnost v předmětných kancelářích v předmětnou dobu potvrdil. Z kamerového záznamu je pak mj. zjevné, že obviněný použil klíč k otevření notářských kanceláří, v nichž pobýval celkem šest minut, následně kanceláře opustil, přičemž přes rameno měl zavěšenou sportovní tašku, která byla evidentně naplněna, ačkoliv před vstupem do kanceláří tomu tak nebylo. Nalézací soud nepominul ani skutečnost, že obviněný měl po celou dobu kšiltovou čepku a skláněl hlavu tak, aby nebyl rozpoznatelný na kamerovém záznamu. Z uvedeného vyplývá, že obhajoba obviněného je zjevně účelová a nepravdivá, neboť pokud by měl pouze vyzvednout prázdné kasy, které by podle jeho názoru měly být legálně odkoupeny svědkem J. Š., pak by se nevyhýbal kamerám a neskrýval před nimi svou tvář. Tvrzení obviněného, že kanceláře byly odemknuté a nepoužil žádného klíče k jejich otevření, bylo rovněž nepravdivé, jak prokázal kamerový záznam. Obviněný dále uváděl, že nebylo soudy prověřeno, zda nedošlo k odcizení věcí jiný den či jinými osobami, avšak pominul, že z kamerových záznamů je zjevné, že nikdo jiný než obviněný z předmětných kanceláří neodnesl nic, co by do kanceláří sám nepřinesl. Pokud jde o námitku obviněného, že deset let stará a zahlazená trestní minulost obviněného nemohla rozhodovat o jeho vině a nevině, pak je třeba uvést, že nalézací soud zmínil trestní minulost obviněného a povahu jeho odsouzení v letech 2000 až 2006 na str. 16 pod bodem 31 rozsudku, vypořádávaje se s jeho obhajobou. Poukázal na skutečnost, že obviněný byl v minulosti opakovaně trestně stíhán pro majetkovou trestnou činnost, a protože obviněný je osobou v oblasti majetkové trestné činnosti zkušenou, neakceptoval jeho obhajobu, že byl nastrčen skutečnými pachateli. Nalézací soud tedy zahlazenou trestnou činnost nebral v úvahu při posuzování viny, ale ani trestu, nýbrž pouze při hodnocení důvěryhodnosti osoby obviněného, a to v rovině, která je z hlediska ústavněprávních aspektů, na něž obviněný odkazoval, nerelevantní.
13. Pokud jde o námitku obviněného, že soudy nižších stupňů dostatečně neprověřily, zda se jiná osoba nedopustila projednávaného trestného činu, a to v rámci předběžné otázky s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, pak je třeba uvést, že Ústavní soud v uvedeném nálezu rozvádí povinnost samostatně v souladu s §9 odst. 1 tr. ř. posoudit otázku, zda se osoba rozdílná od obviněného dopustila trestného činu, souvisí-li taková otázka bezprostředně s otázkou viny. Jedná se tedy o situaci odlišnou od nyní posuzovaného případu. V nyní posuzovaném případě totiž bylo zjištěno, že to byl obviněný, kdo předmětné věci odcizil, přičemž z provedeného dokazování je zjevné, že obviněný měl spolupachatele, které či kterého se však nepodařilo zjistit. Skutečnost, že nebyly ztotožněny všechny osoby podílející se na trestné činnosti nebo že se takové osoby neznají, nevylučuje trestní odpovědnost ztotožněného pachatele (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1585/2015, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1347/2015, aj.). K tomu lze připomenout i znění §23 tr. zákoníku, podle něhož byl-li spáchán trestný čin úmyslným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Okolnost, že spolupachatelé obviněného nebyli zjištěni, nebyla žádným způsobem přičtena k tíži obviněného. V žádném případě nelze vyloučit trestní odpovědnost pachatele, jehož trestná činnost byla bez důvodných pochybností prokázána a jehož trestní odpovědnost nebyla vyloučena z jiných důvodů (např. §28 až 32 tr. zákoníku, §33 až 35 tr. zákoníku), pouze s ohledem na skutečnost, že nebyli zjištěni všichni pachatelé, resp. spolupachatelé. Taková praxe by byla v rozporu s trestním zákonem i se základními zásadami a smyslem trestního řízení. V případě obviněného tedy nevyvstala otázka předpokládaná Ústavním soudem ve výše citovaném nálezu. Obviněný se touto námitkou zjevně pokoušel pouze rozporovat skutková zjištění učiněná nalézacím soudem.
14. Z uvedeného je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Je skutečností, že nalézací soud své rozhodnutí o vině obviněného opřel o nepřímé důkazy, což ale v posuzované konkrétní věci nikterak nekoliduje s právem na spravedlivý proces či zásadou in dubio pro reo . Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
15. Ačkoli tedy obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku, tedy v nenaplnění znaků skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, pak k této námitce v dovolání neuvedl jakoukoliv konkrétní argumentaci a ve skutečnosti uplatnil pouze takové námitky skutkové, případně procesní, které nejsou způsobilé nejen tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. obsahově naplnit, a to ani z pohledu relevantní judikatury Ústavního soudu. Dovolací soud se proto posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.
16. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 9. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu