ECLI:CZ:NS:2019:8.TZ.89.2019.3
sp. zn. 8 Tz 89/2019-262
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2019 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. H., nar. XY v XY, bytem XY, adresa pro účely doručování XY, proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 3. 2019, č. j. 6 T 35/2019-228, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že trestním příkazem Okresního soudu v
Liberci ze dne 21. 3. 2019, č. j. 6 T 35/2019-228, byl porušen zákon v
ustanoveních §43 odst. 2 a §63 odst. 1 tr. zákoníku, a to v neprospěch
obviněného.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadený trestní příkaz Okresního soudu v Liberci
ze dne 21. 3. 2019, č. j. 6 T 35/2019-228, zrušuje. Současně se zrušují všechna
další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Liberci přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Ministryně spravedlnosti (dále též „stěžovatelka“) podala u Nejvyššího soudu
podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch
obviněného V. H. (dále převážně jen „obviněný“) proti trestnímu příkazu
Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 3. 2019, č. j. 6 T 35/2019-228, jímž byl
uznán vinným dvěma přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr.
zákoníku a byl mu uložen podle téhož ustanovení s přihlédnutím k §314e odst. 2
tr. ř., za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr.
zákoníku úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 180 hodin.
2. V odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona stěžovatelka mimo jiné
uvedla, že Okresní soud v Liberci vydal citovaný trestní příkaz, přestože
obviněný byl před tím vydaným trestním příkazem Okresního soudu v Jablonci nad
Nisou ze dne 31. 1. 2019, č. j. 14 T 4/2019-58, uznán vinným přečinem krádeže
podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací
ve výměře 180 hodin. I když Okresní soud v Liberci v době, kdy vydával trestní
příkaz, o předchozím trestním příkazu, vydaném Okresním soudem v Jablonci nad
Nisou, nevěděl, přece jen porušil zákon v ustanovení §63 odst. 1 tr. zákoníku,
když obviněnému neuložil za sbíhající se trestnou činnost souhrnný trest, nýbrž
trest samostatný. V důsledku toho tak obviněnému byly uloženy dva samostatné
tresty obecně prospěšných prací (každý ve výměře 180 hodin) v celkové výměře
360 hodin, čímž byla překročena celková výměra tohoto druhu trestu, která činí
300 hodin.
3. Z tohoto důvodu ministryně spravedlnosti v závěru svého podání navrhla, aby
Nejvyšší soud:
1) podle §266 odst. 7 tr. ř. odložil výkon trestního příkazu Okresního soudu v
Liberci ze dne 21. 3. 2019, č. j. 6 T 35/2019-228;
2) podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Okresního soudu v
Liberci ze dne 21. 3. 2019, č. j. 6 T 35/2019-228, byl porušen zákon v
ustanovení §63 odst. 1 tr. zákoníku;
3) podle §269 odst. 2 tr. ř. uvedené rozhodnutí zrušil, včetně rozhodnutí
navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu;
4) dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a Okresnímu soudu v Liberci
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K rozhodnutí o meritu podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší
soud nařídil veřejné zasedání na 4. 12. 2019. Ještě předtím ovšem musel
rozhodnout o návrhu stěžovatelky podle §266 odst. 7 tr. ř. na odklad výkonu
rozhodnutí, proti kterému stížnost pro porušení zákona podala (srov. první bod
jejího – byť formulačně ne zcela přesného – návrhu). Podle §275 odst. 4 tr. ř.
totiž platí, že před rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona může Nejvyšší
soud odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž byla podána stížnost
pro porušení zákona. Navrhl-li odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí
ministr spravedlnosti, Nejvyšší soud rozhodne o takovém návrhu usnesením
nejpozději do čtrnácti dnů po obdržení spisu.
5. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že nevyhověním podanému návrhu by se případný
výkon uloženého trestu obecně prospěšných prací mohl stát pro obviněného
nepřípustným, usnesením ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 8 Tz 89/2019, vyslovil, že
podle §275 odst. 4 tr. ř. se obviněnému odkládá až do rozhodnutí o podané
stížnosti pro porušení zákona výkon úhrnného trestu obecně prospěšných prací,
který mu uložil ve výměře 180 hodin Okresní soud v Liberci trestním příkazem ze
dne 21. 3. 2019, č. j. 6 T 35/2019-228.
6. Obviněný V. H. se k veřejnému zasedání nedostavil. Nejvyšší soud po
zjištění, že obviněnému bylo vyrozumění o jeho konání zasláno na adresu, kterou
pro tyto účely v průběhu trestního řízení uvedl, avšak zásilku si nevyzvedl,
aplikoval tzv. fikci doručení ve smyslu ustanovení §64 odst. 4 tr. ř. a konal
veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti.
7. Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“) při veřejném zasedání u Nejvyššího soudu uvedl, že se s
podanou stížností pro porušení zákona ztotožňuje potud, pokud ministryně
spravedlnosti dovodila, že trestná činnost obviněného, která byla projednávána
v této trestní věci, byla ve vztahu souběhu s trestnou činností téhož
obviněného, o níž rozhodoval Okresní soud v Jablonci nad Nisou ve věci vedené
pod sp. zn. 14 T 4/2019, a že za takových okolností bylo namístě, aby ve
výsledku bylo rozhodnuto Okresním soudem v Liberci o uložení souhrnného trestu
za podmínek uvedených v ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku.
8. Současně však státní zástupce uvedl, že z důvodů dále uvedených stížnost pro
porušení zákona důvodná není. Jak vyplývá z rozhodnutí publikovaného pod č.
2/1996 Sb. rozh. tr., stížnost pro porušení zákona, resp. rozhodování o ní je
třeba činit za toho stavu, který byl ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Ke
dni vydání napadeného rozhodnutí Okresním soudem v Liberci však trestní příkaz
Okresního soudu v Jablonci ještě nebyl v právní moci, takže uložení souhrnného
trestu nebylo v tu chvíli možné.
9. Dalším argumentem, podle kterého se státní zástupce domníval, že by nemělo
být podané stížnosti pro porušení zákona vyhověno, je rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 4 Tz 224/2003, jež stanovilo, že lze-li nějakou skutečně
existující vadu odstranit jiným prostředkem, konkrétně povolením obnovy řízení,
tak má přednost právě tento opravný prostředek; je tomu tak proto, že tento
opravný prostředek má k dispozici i sám obviněný jakožto osoba, které se takové
rozhodnutí týká.
10. Pokud jde o stanovení podmínek §266 odst. 2 tr. ř., tak státní zástupce
podané stížnosti pro porušení zákona vytýkal, že odkazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 60/2008, které však bylo vydáno za účinnosti
(předchozího) trestního zákona, takže argumentace, jež na toto ustanovení
odkazovala, se týkala aplikace ustanovení §36 tr. zákona, který však již v
(novém) trestním zákoníku obsažen není. Odkaz na uvedené rozhodnutí Nejvyššího
soudu proto není zcela nepřiléhavý, naopak by odpovídal tomuto závěru odkaz na
rozhodnutí č. 22/1998 Sb. rozh. tr., které stanoví, že samotná skutečnost, že
nebyl uložen souhrnný trest, ačkoli pro to byly splněny podmínky, bez dalšího
sama o sobě neznamená, že by byly naplněny omezující podmínky pro podání
stížnosti pro porušení zákona proti výroku o trestu ve smyslu §266 odst. 2 tr.
ř. Z tohoto důvodu státní zástupce zopakoval, že podaná stížnost pro porušení
zákona by měla být zamítnuta s tím, že by v rámci jejího odůvodnění mělo být
výslovně vyjádřeno, že vadný stav by měl být odstraněn provedením obnovy
řízení.
11. Jelikož podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že proti pravomocnému
rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo
učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u
Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona, Nejvyšší soud podle §267 odst.
3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž
byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených,
jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že
stížnost pro porušení zákona je důvodná.
12. Právní rámec pro přezkumnou činnost Nejvyššího soudu v této věci je dán
příslušnými ustanoveními trestního zákoníku a trestního řádu vycházejícími z
Ústavy České republiky (publikované pod č. 1/1993 Sb.) a Listiny základních
práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), z nichž je třeba zmínit zejména
ta, která citovala ve svém podání sama stěžovatelka.
13. Podle §314e odst. 7 tr. ř. trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku.
Účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu
obviněnému.
14. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad
uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal
dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho
trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu
uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na
tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto
zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený
rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty
čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest
propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty,
jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
15. Zmínit je třeba i ustanovení §63 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož trest
obecně prospěšných prací může soud uložit ve výměře od 50 do 300 hodin.
16. Vedle těchto zákonných ustanovení je třeba připomenout i usnesení bývalého
Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. Tzn 29/95, publikované pod č.
2/1996 Sb. rozh. tr., podle něhož „K přezkoumání a posouzení správnosti
napadeného rozhodnutí i správnosti předcházejícího řízení přistupuje Nejvyšší
soud ČR při projednávání stížnosti pro porušení zákona na základě skutkového a
právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného pravomocného rozhodnutí
(ex tunc). Zákon v případě této části řízení o stížnosti pro porušení zákona
tzv. nova nikde nepřipouští“.
17. Před aplikací těchto zákonných a judikaturních východisek na posuzovaný
případ je třeba připomenout obsah spisů, které měl Nejvyšší soud k dispozici. Z
nich vyplynulo, že jednání, které bylo předmětem trestní věci vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 35/2019, se obviněný dopustil jednak
od února 2014 do 27. 9. 2018 [skutek pod bodem 1)], jednak od 1. 10. 2017 do
26. 11. 2018 [skutek pod bodem 2)], tedy předtím, než ve smyslu §314e odst. 7
tr. ř. nastaly účinky vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně
doručením trestního příkazu obviněnému (k tomu došlo dne 19. 3. 2019) ve věci
vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 T 4/2019, v níž
byl trestním příkazem ze dne 31. 1. 2019 uznán vinným přečinem krádeže podle §
205 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil v nezjištěné době od 29. 7. 2018
do 15. 8. 2018, a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 180
hodin.
18. Uvedené časové údaje by mohly svědčit pro závěr, že Okresní soud v Liberci
měl obviněnému ve věci vedené pod sp. zn. 6 T 35/2019 ukládat souhrnný trest
podle §43 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k věci vedené v jeho další věci u
Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 T 4/2019, přičemž na
takovém závěru by neměla ničeho změnit ani skutečnost, že v době, kdy Okresní
soud v Liberci trestní příkaz vydával, o předchozím trestním příkazu, vydaném
Okresním soudem v Jablonci nad Nisou, nevěděl. Nejvyšší soud však současně
nemohl přehlédnout, že dne 21. 3. 2019, kdy Okresní soud v Liberci trestní
příkaz vydával, trestní příkaz vydaný Okresním soudem v Jablonci nad Nisou dne
31. 1. 2019, ještě nebyl v právní moci (k tomu došlo až dne 28. 3. 2019), jak
na to správně poukázal státní zástupce.
19. Uvedená skutečnost by proto mohla podporovat názor státního zástupce, že
pokud ke dni vydání stížností pro porušení zákona napadeného trestního příkazu
Okresním soudem v Liberci předchozí trestní příkaz Okresního soudu v Jablonci
ještě nebyl v právní moci, nebylo uložení souhrnného trestu v tu chvíli možné,
proto by stížnost pro porušení zákona neměla být shledána důvodnou a náprava
tohoto nezákonného stavu by měla být zjednána prostřednictvím obnovy řízení.
Takovému názoru by svědčila některá rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných
věcech (srov. například jeho usnesení ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 10/2004,
ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 30/2004, a ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 4 Tz
224/2003), podle nichž „je nutné přijmout restriktivní výklad ustanovení §266
odst. 1 tr. ř. směřující k závěru o nepřípustnosti stížnosti pro porušení
zákona v případech, které lze podle platné právní úpravy řešit jiným mimořádným
opravným prostředkem než stížností pro porušení zákona“ (z předchozího textu
Odůvodnění:těchto usnesení je zjevné, že by k nápravě pochybení mělo dojít
podáním návrhu na obnovu řízení).
20. S takovým názorem na tuto procesní otázku se v dané věci rozhodující senát
8 Tdo Nejvyššího soudu nemohl ztotožnit. Jednak mezi jednotlivými mimořádnými
prostředky žádná zákonem (trestním řádem) stanovená hierarchie není, jednak (to
především) nemohl rezignovat na svou povinnost napravit každou (procesní i
hmotněprávní) nezákonnost, kterou v řízení o stížnosti pro porušení zákona,
podané ministryní spravedlnosti ve smyslu §266 odst. 1 věty první tr. ř., při
svém rozhodování zjistí. Ostatně podle některých rozhodnutí Ústavního soudu
závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy
zavazující soudní moc k ochraně základních práv a svobod, takže rozhodování o
mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz přiměřeně
například nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 125/04, sp. zn. I. ÚS 55/04,
sp. zn. I. ÚS 554/04, a zejména stanovisko jeho pléna ze dne 4. 3. 2014, sp.
zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
21. Nejvyšší soud současně nemohl odhlížet od toho, že případná obnova řízení –
jako alternativní mimořádný opravný prostředek k nápravě zjištěného nezákonného
stavu – je podmíněna návrhem oprávněné osoby (srov. §280 tr. ř.), takže při
její nečinnosti by k nápravě nezákonného stavu ani nemuselo dojít. Přitom výše
uvedená argumentace státního zástupce, že „pokud ke dni vydání stížností pro
porušení zákona napadeného trestního příkazu Okresním soudem v Liberci
předchozí trestní příkaz Okresního soudu v Jablonci ještě nebyl v právní moci,
nebylo uložení souhrnného trestu v tu chvíli možné“, by názor ministryně
spravedlnosti o závažnosti porušení zákona dále prohluboval. I nezákonně vydaný
trestní příkaz Okresního soudu v Liberci totiž nabyl právní moci, takže tu
vedle sebe existovala dvě pravomocná rozhodnutí, která byla jako celek (z
hlediska procesního i hmotněprávního) evidentně nezákonná.
22. Za tohoto stavu věci senát 8 Tdo Nejvyššího soudu považoval za legální (a
současně i za praktické a pragmatické) přisvědčit názoru, že Okresní soud v
Liberci vydáním trestního příkazu bez toho, že by vyčkal, až předchozí trestní
příkaz Okresního soudu v Jablonci nabude právní moci, a teprve poté obviněnému
uložil za sbíhající se trestnou činnost souhrnný trest, porušil zákon v
neprospěch obviněného nejen v ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku, ale
současně i v ustanovení §63 odst. 1 tr. zákoníku, když mu uložil další trest
obecně prospěšných prací ve výměře 180 hodin. V důsledku toho tak byly
obviněnému nesprávně uloženy dva samostatné tresty obecně prospěšných prací
(každý ve výměře 180 hodin) v celkové výměře 360 hodin, čímž byla překročena i
nejvyšší možná výměra tohoto druhu trestu, která podle §63 odst. 1 tr.
zákoníku činí 300 hodin.
23. Vytýkal-li státní zástupce podané stížnosti pro porušení zákona nesprávnost
argumentace ve vztahu k ustanovení §266 odst. 2 tr. ř. a nepřípadný odkaz na
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 60/2008, Nejvyšší soud tomuto
názoru přisvědčil, neboť citované rozhodnutí (jde o rozsudek uvedené sp. zn. ze
dne 16. 7. 2008) bylo vydáno ještě za účinnosti trestního zákona, takže
argumentace, která odkazovala na §266 odst. 2 tr. ř., se týkala aplikace
ustanovení §36 tr. zákona, který však již v trestním zákoníku obsažen není. Za
přiléhavější – byť s jistou výhradou vzhledem k době jeho vyhlášení a použité
terminologii – by sice bylo možno považovat odkaz na rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod č. 22/1998 Sb. rozh. tr. (jde o usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČR
ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 2 Tzn 211/96), podle něhož „neuložení souhrnného
trestu, byť jsou splněny všechny podmínky uvedené v zákoně, samo o sobě
neodůvodňuje závěr, že nesprávně uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni
nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo že uložený druh
trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu (§266 odst. 2 tr. ř.)“, ale při
posuzování této otázky Nejvyšší soud nemohl přehlížet shora zmíněné překročení
celkové výměry trestu obecně prospěšných prací.
24. Ze všech shora rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že ministryní
spravedlnosti podaná stížnost pro porušení zákona je v posuzované věci důvodná.
Proto nejprve podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem
Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 3. 2019, č. j. 6 T 35/2019-228, byl
porušen zákon v ustanoveních §43 odst. 2 a §63 odst. 1 tr. zákoníku, a to v
neprospěch obviněného. Poté podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz
Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 3. 2019, č. j. 6 T 35/2019-228, zrušil.
Současně zrušil všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nakonec podle §270
odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
25. Zcela na závěr a jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že pokud svým
usnesením vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v
novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §273 tr. ř.).
26. Přesto, že Nejvyšší soud si je vědom toho, že při rozhodování o stížnosti
pro porušení zákona je vázán rozsahem a důvody v ní uvedenými (srov. §267
odst. 3 tr. ř.), takže ve výroku svého rozsudku nemohl vyslovit další zjištěné
pochybení, jehož se Okresní soud v Liberci napadeným trestním příkazem
dopustil, považuje za potřebné na ně alespoň v závěru odůvodnění tohoto
rozhodnutí upozornit, aby se při dalším rozhodování neopakovalo. Toto pochybení
se týkalo nesprávného výroku o odkázání poškozené V. M. s jejími nároky na
řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud její nároky, které uplatnila v průběhu
přípravného řízení v důsledku nesprávného poučení, jehož se jí dostalo, měly
spočívat v požadavku na úhradu dlužného výživného ve výši 15 500 Kč (srov. č.
l. 30 spisu), pak je třeba upozornit, že takový nárok v trestním řízení nemůže
uplatňovat, ačkoliv procesní práva uvedená v §43 odst. 1 tr. ř. jí zůstávají
zachována. V případě, že by po řádném poučení v tomto směru na svém návrhu
trvala, musel by soud usnesením podle §206 odst. 4 tr. ř. vyslovit, že se
zřetelem k §44 odst. 3 tr. ř. nárok na úhradu dlužného výživného v trestním
řízení uplatňovat nemůže [k tomu srov. „Zhodnocení praxe soudů při uplatňování
ustanovení trestního řádu o právech a postavení poškozeného v trestním řízení a
o náhradě škody způsobené trestným činem (adhezní řízení).“, publikované pod č.
III/1967, str. 43 a 44].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný (§
265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 12. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu