ECLI:CZ:NS:2020:11.TCU.169.2019.1
sp. zn. 11 Tcu 169/2019- 1295
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 23. 1. 2020 v neveřejném zasedání návrh ministryně spravedlnosti podaný podle §95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, na přezkoumání usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 1 Nt 202/2014, o nepřípustnosti vydání H. E. , nar. XY, státního příslušníka Turecké republiky, k výkonu trestu odnětí svobody do Turecké republiky, a rozhodl takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 1 Nt 202/2014, se zrušuje .
Krajskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Úřad hlavního prokurátora v Sanliurfa, Turecká republika, požádal na základě Evropské úmluvy o vydávání z 13. 12. 1957 (č. 549/1992 Sb.) dopisem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 2012/5642, doručeným Ministerstvu spravedlnosti dne 21. 5. 2014, o vydání H. E., nar. XY, státního příslušníka Turecké republiky (dále též „vydávaného“), k výkonu trestu odnětí svobody pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže věcí, jejich uzamčení a schování podle §142/1.b. 1, §37/1, §58/1 a §53/1-a-b-c-d-e trestního zákoníku Turecké republiky č. 5237.
2. Po provedení předběžného šetření (§92 odst. 1 a násl. zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních - dále též „z. m. j. s.“) podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně dne 13. 8. 2014, pod č. j. 1 KZM 2002/2014-138 návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání H. E. podle §95 odst. 1 z. m. j. s., o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 1 Nt 202/2014 tak, že vydání H. E. k výkonu trestu odnětí svobody do Turecké republiky pro trestný čin krádeže věcí, jejich uzamčení a schování podle §142/1.b. 1, §37/1, §58/1 a §53/1-a-b-c-d-e trestního zákoníku Turecké republiky č. 5237, je přípustné.
3. O podané stížnosti vydávaného, v níž se domáhal zrušení napadeného usnesení a vydání nového rozhodnutí, kterým by bylo vysloveno, že vydání je nepřípustné, rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 2 To 118/2014 tak, že podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušil a krajskému soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Soudu prvního stupně zároveň uložil, aby si vyžádal zprávy o stavu lidských práv v Turecké republice, a to za účelem řádného zjištění, zda H. E. vzhledem ke konkrétním okolnostem skutečně hrozí reálné nebezpečí porušení absolutních práv zaručených mezinárodními smlouvami o lidských právech.
4. Následným usnesením ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, Krajský soud v Brně opětovně rozhodl, že je přípustné vydání H. E. do Turecké republiky k výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem 5. trestního soudu první instance v Sanliurfa ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 2006/347, sp. zn. 2006/512, schváleného rozhodnutím Nejvyššího soudu 13. trestní komory ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 2011/14634, za trestný čin krádeže věcí, jejich uzamčení a schování podle §142/1.b. 1, §37/1, §58/1 a §53/1-a-b-c-d-e trestního zákoníku Turecké republiky č. 5237, v trvání 6 let a 3 měsíců, pro výkon zbývajícího trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, 7 měsíců a 6 dní. Současně rozhodl o přeměně předběžné vazby jmenovaného na vazbu vydávací.
5. Na základě stížnosti vydávaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, napadené rozhodnutí částečně zrušil, a to ve výroku podle §101 odst. 1 z. m. j. s., jímž bylo rozhodnuto o přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací; když v ostatních částech, tj. ohledně přípustnosti vydání, ponechal výrok napadeného rozhodnutí beze změn.
6. Dne 6. 10. 2015 předložil Krajský soud v Brně v souladu s ustanovením §95 odst. 5 věty první z. m. j. s. věc Ministerstvu spravedlnosti. Tehdejší ministr spravedlnosti (dále též „navrhovatel“) podal dne 4. 1. 2016 pod č. j. MSP-340/2014-MOT-T/33, podle §95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, k Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, s tím, aby tato rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k opětovnému projednání a rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci o přípustnosti vydání v dané věci vyvolává pochybnosti o své správnosti z hlediska §91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s.
7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 11 Tcu 1/2016 zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, o přípustnosti vydání H. E. k výkonu trestu odnětí svobody do Turecké republiky a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Návrhem ministryně spravedlnosti napadeným Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 6. 2019, č. j. 1 Nt 202/2014-1253, rozhodl tak, že „Podle §91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. vydání státního příslušníka Turecké republiky jménem H. E., nar. XY do Turecké republiky k výkonu trestu odnětí svobody, v trvání 6 let a 3 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem 5. trestního soudu první instance v Sanliurfa ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 2006/347, sp. zn. 2006/512, schváleného rozhodnutím Nejvyššího soudu 13. trestní komory ze dne 17. 9. 2012, pod číslem šetření 2011/14634, který nabyl právní moci dne 9. 11. 2012, pro spáchání trestných činů označených jako čin krádeže věcí, jejich uzamčení a schování podle §142/1.b. 1, §37/1, §58/1 a §53/1-a-b-c-d-e trestního zákoníku Turecké republiky č. 5237, je nepřípustné“.
9. Jak vyplývá z předložených extradičních materiálů, za tento trestný čin, který měl H. E. spáchat tím, že společně s dalšími třemi osobami (A. K., S. A. a R. B.) přijeli z města Mersin do Sanliurfa a dne 13. 3. 2006 se vloupali do bytu A. Y. tak, že A. vlezl na ramena K., dostal se tak k oknu, které otevřel pomocí šroubováku, přičemž další dva pachatelé E. a B. čekali v autě. K. se zmocnil 16 ks čtvrtečních zlatých mincí, 5 ks polovičních zlatých mincí a 7 ks úplných zlatých mincí, 1 550 eur a 2 500 tureckých lir v hotovosti a schoval je do speciální části ve stropu auta, mu byl uložen v Turecké republice trest odnětí svobody v délce 6 let a 3 měsíců, z něhož mu zbývá vykonat trest odnětí svobody v trvání 4 roků, 7 měsíců a 6 dní.
10. Dne 3. 10. 2019 předložil Krajský soud v Brně v souladu s ustanovením §95 odst. 5 věty první z. m. j. s. věc Ministerstvu spravedlnosti. Na základě prostudování spisu a po přezkoumání všech rozhodných skutečností vyslovila ministryně spravedlnosti pochybnosti o formální správnosti usnesení Krajského soudu v Brně, neboť výrok o nepřípustnosti vydání neobsahuje popis skutku, pro který je vydání nepřípustné, v důsledku čehož není dodržena zásada speciality podle §85 z. m. j. s.
11. Jak ministryně spravedlnosti uvedla, v předmětném usnesení nebylo sice shledáno žádné meritorní pochybení Krajského soudu v Brně, tento však pochybil, jestliže ve výroku uvedeného usnesení o nepřípustnosti vydání, neuvedl popis skutku, pro který je vydání jmenovaného k výkonu trestu odnětí svobody do Turecké republiky nepřípustné.
12. V tomto směru ministryně spravedlnosti poukázala na judikaturu Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu danou problematikou se zabývající, z níž vyplývá povinnost soudu popsat ve výroku usnesení o přípustnosti vydání do ciziny skutek, pro který má být určitá osoba vydána tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, konkrétně na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1995, sp. zn. 1 To 41/95, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. Tcnu 8/95, ze dne 27. 6. 1966, sp. zn. Tcnu 1/96 a ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tcu 71/2004.
13. Neuvedení popisu skutku ve výroku usnesení Krajského soudu v Brně o nepřípustnosti vydání, byť se jedná o formální chybu, je podle ministryně spravedlnosti pochybením, které s ohledem na uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu nelze zhojit opravným usnesením pode §138 tr. ř. a §131 tr. ř., neboť se nejedná o písařskou chybu či jinou zřejmou nesprávnost. Poukázala, že navíc Krajský soud v Brně v předmětné věci o přípustnosti vydání k výkonu trestu odnětí svobody jmenovaného rozhodoval již třikrát a je tedy žádoucí, aby z rozhodnutí, v pořadí čtvrtého, v totožné věci bylo zcela zřejmé, pro jaký skutek je vydání nepřípustné.
14. Z uvedených důvodů ministryně spravedlnosti v souladu s ustanovením §95 odst. 5 z. m. j. s. navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 1 Nt 202/2014, o nepřípustnosti vydání H. E., nar. XY, státního příslušníka Turecké republiky, k výkonu trestu odnětí svobody do Turecké republiky zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k opětovnému projednání a rozhodnutí.
15. Na základě podaného návrhu Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu jeho napadení a z hlediska vytýkaných vad, a poté dospěl k následujícímu závěru.
16. Podle §92 odst. 1 a násl. z. m. j. s. státní zástupce krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti zaslalo žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v §91 odst. 1 z. m. j. s.
17. Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§95 odst. 1 z. m. j. s.). V obecné rovině je nutno konstatovat, že v rámci rozhodování o přípustnosti vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to právních podmínek vyplývajících ze zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (§91 odst. 1 z. m. j. s.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno, avšak rovněž tak se musí zabývat splněním právních podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné. Splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání je tedy třeba posuzovat také z hlediska dodržení jiných mezinárodněprávních závazků České republiky. Jde zejména o závazky České republiky vyplývající ze smluv v oblasti dodržování lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí o vydání nesmí těmto mezinárodněprávním závazkům odporovat a v případě, že dojde ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí soudy vyřešit i tuto otázku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).
18. Při rozhodování o vydání do ciziny soud posuzuje otázku přípustnosti vydání (§95 odst. 1 z. m. j. s.) z hlediska splnění právních podmínek postupu stanovených v těchto smlouvách. To znamená, že soud je povinen zjišťovat, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání. Na základě toho pak vlastní rozhodnutí o povolení vydání do ciziny je svěřeno ministru spravedlnosti (§97 odst. 2 z. m. j. s.), který i přes pravomocné rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání není povinen povolit vydání do ciziny (srov. rozh. č. 24/1996 Sb. rozh. tr.).
19. V řízení podle §95 odst. 1 z. m. j. s. je státní zástupce, podávající soudu návrh na rozhodnutí o tom, zda je vydání přípustné, vázán rozsahem žádosti cizího státu o vydání. Nemůže tak bez dalšího podat návrh podle §95 odst. 1 z. m. j. s. jen ohledně některého z trestných činů, pro jejichž trestní stíhání cizí stát vydání žádá, resp. pro výkon jen některých trestů uložených za tyto trestné činy rozsudky cizího státu a ostatní opomenout.
20. Soud rozhodující o přípustnosti vydání je pak vázán obsahem návrhu, a je povinen rozhodnout o přípustnosti nebo nepřípustnosti vydání ve všech případech označených v návrhu státního zástupce. Zásadně přitom platí, že řízení o vydání do ciziny podle §87 a násl. z. m. j. s. se vede o skutku, kterým byl spáchán trestný čin. Ve výroku usnesení o návrhu státního zástupce na rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny podle §95 odst. 1 z. m. j. s. proto soud musí popsat skutek, pro který má být určitá osoba vydána, a to tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Nestačí uvést zákonné pojmenování trestného činu a příslušná právní ustanovení uvedená v žádosti cizího státu o vydání či pouze odkázat na rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení cizího státu, jehož obsahem popis skutku je (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tcu 71/2004).
21. Podle §91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, pokud by bylo v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.
22. Podle §95 odst. 5 z. m. j. s. po právní moci rozhodnutí o tom, zda je vydání přípustné, předseda senátu předloží věc ministerstvu. Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy byla věc ministerstvu předložena, podat Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání takového rozhodnutí.
23. Podle §95 odst. 6 z. m. j. s. pokud Nejvyšší soud návrh ministra spravedlnosti nezamítne, napadené rozhodnutí zruší a postupuje přiměřeně podle odst. 1 až 5, nebo vrátí věc soudu, nelze-li zjištěnou vadu v řízení před Nejvyšším soudem odstranit.
24. Napadeným usnesením ze dne 19. 6. 2019, č. j. 1 Nt 202/2014-1253, Krajský soud v Brně rozhodl výrokem citovaným pod bodem 8. shora.
25. Jak již výše bylo uvedeno, ministryně spravedlnosti podala v této věci opravný prostředek zakotvený v ustanovení §95 odst. 5 z. m. j. s. Nutno konstatovat, že návrh ministryně spravedlnosti na přezkoumání rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání do ciziny představuje specifický mimořádný opravný prostředek. V tomto zvláštním přezkumném řízení je Nejvyšší soud vázán rozsahem a důvody obsaženými v podaném opravném prostředku, a tedy neuplatňuje se zde tzv. revizní princip, v jehož důsledku by bylo povinností přezkumného orgánu (tj. Nejvyššího soudu) zabývat se správností napadeného rozhodnutí bez ohledu na rozsah napadení a na důvody uvedené v opravném prostředku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tcu 158/2004, uveřejněné pod č. T 742 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 10).
26. Ve vztahu k posuzované věci to znamená, že Nejvyšší soud v rámci takto vymezené přezkumné činnosti byl oprávněn a povinen zabývat se toliko námitkami navrhovatelky spočívající v podstatě v tom, že výrok napadeného usnesení o nepřípustnosti vydání H. E. trpí závažným nedostatkem, neboť v něm vůbec není popsán skutek, jehož se napadené rozhodnutí týká, tedy skutek pro který nebyl vydán do Turecké republiky. Nejvyšší soud shledal tyto námitky ministryně spravedlnosti opodstatněnými.
27. Je třeba zdůraznit, že v posuzované věci se před soudy koná řízení o vydání do ciziny (§87 a násl. z. m. j. s.) na podkladě Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněná pod č. 549/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), která zavazuje jak Českou republiku, tak Tureckou republiku.
28. S ohledem na obsah námitek opravného prostředku ministryně spravedlnosti je nutno zdůraznit, že ve vydávacím řízení prováděném podle této Úmluvy se důsledně respektuje tzv. zásada speciality. Podstata této zásady je v Úmluvě vyjádřena v čl. 14 odst. 1 tak, že proti osobě, která byla vydána, nebude vedeno trestní stíhání, nebude odsouzena ani zbavena svobody z důvodu výkonu trestu nebo ochranného opatření pro jakýkoli jiný trestný čin spáchaný před jejím předáním, než pro ten, pro který byla vydána. Tato zásada se vztahuje na skutek, nikoli na jeho právní posouzení. Pro správné vymezení trestného činu, pro který je osoba vydávána, je proto naprosto nezbytné popsat v rozhodnutí tvořícího podklad pro vydání skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Popis skutku je ovšem třeba vzhledem k tomuto jeho významu uvést do výroku usnesení, neboť jen výrokem soud rozhoduje. Jestliže soud rozhodne o tom, že vydání do ciziny je přípustné v celém rozsahu, pak musí ve výrokové části svého rozhodnutí popsat skutek, o němž takto rozhodl, a to tak, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným. Jedná se o důsledné provedení výše citované zásady speciality v extradičním řízení.
29. V tomto směru lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. Tcnu 1/96, publ. pod č. 49/96 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. Tcnu 8/95, publ. pod č. 54/1995 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 11 Tcu 109/2004, usnesení ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 11 Tcu 121/2011 či usnesení ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 11 Tcu 123/2011, a další), podle níž, nedílnou součástí výroku o přípustnosti vydání do ciziny je i popis skutku, pro který má být určitá osoba vydána. Skutek přitom musí být popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. Tcnu 1/96 (uveřejněné pod č. 49/96 Sb. rozh. tr.) vychází z pravidla, že „jelikož vydání do ciziny se povoluje ohledně konkrétního skutku, nikoli jeho právního posouzení, je povinností soudu rozhodujícího … o přípustnosti vydání ve výroku svého rozhodnutí označit trestný čin, jehož se rozhodnutí týká, popisem skutkových okolností tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem“. Taktéž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 11 Tcu 12/2011 vyplývá, že „ nedílnou součástí výroku o přípustnosti vydání do ciziny je i popis skutku, pro který má být určitá osoba vydána. Skutek přitom musí být popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem.“
30. Tato zásada se ovšem uplatní i v případech, kdy soud rozhodne, že vydání osoby není přípustné. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. Tcnu 8/95, uveřejněné pod č. 54/1995 Sb. rozh. tr., v němž je mimo jiné vysloven právní názor, že „ Ta část, ve které soud rozhodne, že vydání je nepřípustné, musí být také ve výroku usnesení jednoznačně vymezena popisem příslušných skutkových okolností“. Pokud tedy výrok usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 1 Nt 202/2014, takovýto popis vůbec neobsahuje, pak jde o výrok nesprávný.
31. Touto problematikou se Nejvyšší soud zabýval rovněž v usnesení ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 11 Tcu 18/2005 (č. 12/2006 Sb. rozh. tr.), přičemž v předmětné věci shledal opodstatněnými námitky ministra spravedlnosti směřující vůči formálním nedostatkům ve výrokové části usnesení Městského soudu v Praze o přípustnosti vydání osoby do Spolkové republiky Německo, neboť neobsahuje popis jednotlivých skutků, jichž se rozhodnutí týká, čímž nebyla respektována zásada speciality uplatňovaná ve vydávacím řízení. Konkrétně dovodil, že „Podstata této zásady je v Evropské úmluvě o vydávání (uveřejněné pod č. 549/1992 Sb., jež dopadá na extradiční řízení v této věci, vyjádřena v čl. 14 odst. 1 tak, že proti osobě, která byla vydána, nebude vedeno trestní stíhání, nebude odsouzena ani zbavena svobody z důvodu výkonu trestu nebo ochranného opatření pro jakýkoli jiný trestný čin spáchaný před jejím předáním než pro ten, pro který vyla vydána. Tato zásada se vztahuje na skutek, nikoli na jeho právní posouzení. Pro správné vymezení trestného činu, pro který je osoba vydávána, je proto naprosto nezbytné popsat v rozhodnutí, které tvoří podklad pro vydání, skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Popis skutku je ovšem třeba vzhledem k tomuto jeho významu uvést do výroku usnesení, neboť jen výrokem soud rozhoduje“. Stejně tak i Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 4. 8. 1995, sp. zn. 1 To 41/95, z nějž mj. vyplývá, že „ přestože zákon pojmu skutku v ustanoveních o působnosti trestních předpisů a o vydání do ciziny výslovně neužívá, nelze přehlédnout, že podle platných mezinárodních smluv jsou stát žádající o vydání určité osoby i stát, který vydání povoluje, vázány oboustrannou trestností jednání pachatele, ohledně něhož je o vydání žádáno (nikoli tedy konkrétním trestným činem). Za této situace je nezbytné, aby skutek, ohledně něhož bylo o vydání určité osoby žádáno a ohledně něhož je podle §380 odst. 1 tr. ř. (nyní §95 odst. 1 z. m. j. s.) rozhodováno, byl v celém znění uveden ve výroku takového usnesení, neboť jedině pro tento skutek může být vydávaný občan ve své zemi trestně stíhán a odsouzen (tzv. zásada speciality).“
32 . Lze tedy přisvědčit podanému návrhu ministryně spravedlnosti, pokud vytýká formální nesprávnost napadeného usnesení spočívající v tom, že výrok rozhodnutí o nepřípustnosti vydání H. E. neobsahuje popis skutku obsaženého v žádosti cizího státu, pro který bylo takto rozhodnuto. Pokud soud v napadeném usnesení provedl jisté shrnutí trestné činnosti, pro které je vydání jmenovaného nepřípustné, tak nepostupoval důsledně podle výše uvedené zásady speciality, což by následně mohlo vést k jejímu nerespektování.
33. Ze všech shora uvedených důvodů byl opravný prostředek ministryně spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným. Nejvyšší soud tedy zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 1 Nt 202/2014, a s ohledem na povahu a rozsah zjištěných pochybení přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení Krajský soud v Brně odstraní výše vytýkaná pochybení spočívající v absenci popisu skutku ve výroku extradičního rozhodnutí, a tedy nedostatečného vyjádření zásady speciality v extradičním řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 1. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu