ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.1521.2019.3
sp. zn. 11 Tdo 1521/2019-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2020 o dovolání obviněného D. N. , narozeného XY, okres Sverdlovsk, Ruská federace, občana Ruské federace, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 8 To 305/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 29/2019, takto:
Z podnětu dovolání obviněného D. N. se podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 8 To 305/2019, a to v rozsahu, jímž zrušil ve výroku o trestu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 3 T 29/2019, a v celém výroku, jímž rozhodl podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu o trestech obviněnému D. N.
Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. řádu se zrušují i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný D. N. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. 6. 2019, č. j. 3 T 29/2019-168, uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil následovně:
ačkoliv si byl vědom protiprávnosti takového jednání, a to i vzhledem k tomu, že není držitelem povolení k zacházení s návykovými látkami a s přípravky obsahujícími návykové látky podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž látka metamfetamin, jakožto účinná látka drogy pervitin, je uveden jako psychotropní látka v seznamu č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu ustanovení §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, přesto:
1) dne 4. 2. 2018, nejpozději v 15:30 hodin, v Praze 5, XY, za účelem poskytnutí jiné individuálně neurčené osobě, přechovával v 6 plastových sáčcích s přítlačnou lištou pervitin v celkovém množství 3,497 gramu s obsahem metamfetaminu base 79,1%, tedy 2,766 gramu metamfetaminu base,
2) v blíže nezjištěné době od počátku roku 2017 do 4. 2. 2018, v blízkosti zastávky MHD XY, Praha 3, na XY, Praha 7, a v blízkosti stanice metra XY, Praha 2, prodal drogu pervitin M. K., nar. XY, a to nejméně v 7 případech, z toho v 1 případě v množství za částku 1.000,- Kč, a v 6 případech v množství za částku 500,-Kč,
3) v blíže nezjištěné době od června 2017 do 4. 2. 2018, na blíže neurčených místech na území Prahy, prodal ve 30 případech drogu pervitin M. K., nar. XY a A. N., nar. XY, a to v množství 0,5 – 1 gram za cenu 1.000,- Kč za gram,
4) v blíže nezjištěné době v období let 2014 až 4. 2. 2018, v herna baru P. na adrese XY, v blíže neurčené hospodě poblíž autobusového nádraží XY, na blíže neurčeném místě poblíž psychiatrické léčebny Bohnice, a na dalších blíže neurčených místech na území Prahy 5 – Smíchov a Prahy 10 – Vršovice, prodal či zdarma poskytl drogu pervitin P. R., nar. XY, a to nejméně ve 30 případech, celkem nejméně 32,5 gramu,
5) v blíže nezjištěné době v období od října 2016 do 4. 2. 2018, na blíže neurčených místech v parku v Praze 9 – Prosek a Praze 10 – Vršovice, ve 2 případech prodal a v 1 případě zdarma poskytl drogu pervitin V. T., nar. XY, celkem mu prodal nejméně 0,5 gramu pervitinu a zdarma poskytl 0,2 gramu pervitinu.
2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně obviněnému podle §283 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Dále soud prvního stupně obviněnému uložil podle §67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 25 000 Kč a současně podle §69 odst. 1 tr. zákoníku rozhodl o náhradním trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců. Konečně podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, resp. věcí, které blíže specifikoval ve výroku shora označeného rozsudku.
3. K odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného do výroku o vině i o trestu Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) shora označeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Dále odvolací soud podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, resp. věcí, které blíže specifikoval ve výroku shora označeného rozsudku a nově podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku i trest vyhoštění z území České republiky na dobu 3 (tří) let. V neposlední řadě odvolací soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu uložený obviněnému trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 33 T 3/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve zbytku pak odvolací soud ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněný.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně pouze co do výroku o trestu, podává nyní obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Obviněný má za to, že trest vyhoštění, který mu byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu uložen, představuje v jeho případě druh trestu, který zákon nepřipouští ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Současně obviněný označuje napadený rozsudek v tomto směru i za překvapivý a tedy odporující článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“), z čehož dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Úvodem svého dovolání pak obviněný Nejvyšší soud žádá, aby rozhodl o odkladu výkonu napadeného rozsudku ve smyslu §265o odst. 1 tr. řádu, když výkonem uloženého trestu vyhoštění dojde k narušení jeho sociálních vazeb.
5. Důvodnost svého dovolání obviněný konkrétně spatřuje v tom, že uložení trestu vyhoštění odvolacím soudem pro něj bylo zcela překvapivé a neměl možnost na něj dostatečně reagovat. Uložení tohoto druhu trestu přitom nenavrhoval ani státní zástupce a až do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu o něm ani státní zástupce, ani žádný člen senátu odvolacího soudu nehovořil. Za tohoto stavu obviněný neměl možnost jednoznačně nepravdivé závěry odvolacího soudu stran nesplnění podmínek stanovených v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku – které odvolací soud učinil v rozporu s provedenými důkazy, popřípadě bez opory v provedeném dokazování – jakkoliv vyvrátit.
6. Ohledně existence trvalého pobytu na území České republiky obviněný uvádí, že tento mu zde byl udělen od roku 2000, přičemž v České republice žije od svých 8 let. Pokud jde o existenci sociálního zázemí a vazeb na území České republiky, tvrdí, že zde žije jeho matka, přítelkyně a jejich novorozený syn; v Ruské federaci naopak obviněný žádné vazby nemá, lépe ostatně ovládá český nežli ruský jazyk. Tyto skutečnosti přitom podle obviněného odvolací soud nevzal nijak v potaz a to i přesto, že již v řízení před soudem prvního stupně uváděl, že s přítelkyní čeká narození potomka, k čemuž dne 22. 8. 2019 i došlo. Obviněný dále uvádí, že s přítelkyní žije jako rodina a o syna se stará jako každý jiný otec – jeho vyhoštění by proto mělo zásadní negativní dopad na budování vzájemného vztahu se synem, jenž je v prvních letech života nejdůležitější. Uložení trestu vyhoštění je proto podle obviněného v rozporu se zájmem na spojování rodin ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Dále obviněný namítá, že ačkoliv nemá hlavní pracovní poměr, pracuje řádně a pravidelně pro více zaměstnavatelů, což doložil již před soudem prvního stupně, který ostatně uzavřel, že pracuje jako dělník. Stran drogové závislosti pak obviněný uvádí, že abstinuje od okamžiku svého zadržení, tj. od dubna 2018. S ohledem na tato tvrzení má obviněný za to, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, které nebyly v řízení vůbec prokázány (popřípadě ve věci provedené důkazy tyto spíše vyvracejí) a uložení trestu vyhoštění proto považuje za rozporné s §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Na podporu svých tvrzení pak obviněný předkládá řadu listin, mimo jiné potvrzení o jeho trvalém pobytu ze dne 23. 9. 2019, kopii průkazu povolení k pobytu, či rodný list svého syna P. P.
7. Z výše uvedených důvodů tak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil výrok o trestu vyhoštění uložený napadeným rozsudkem odvolacího soudu a podle §265k odst. 2 tr. řádu případně zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na dané rozhodnutí. Pokud Nejvyšší soud shledá, že je nutno učinit ve věci nové rozhodnutí, navrhuje obviněný, nechť tento postupuje v souladu s §265l odst. 1 tr. řádu.
8. Společně s dovoláním obviněného a spisovým materiálem obdržel Nejvyšší soud dne 6. 12. 2019 také návrh předsedkyně senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. řádu s odůvodněním, že s ohledem na obsah shora označených listin předložených obviněným k dovolání je namístě přerušit nebo odložit výkon napadeného rozsudku odvolacího soudu do doby, než Nejvyšší soud rozhodne o podaném dovolání.
9. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) s tím, že podmínky stanovené §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je třeba vykládat jako kumulativní. I kdyby v případě obviněného byla naplněna prvá z podmínek, tj. povolení k trvalému pobytu na území České republiky (k čemuž státní zástupkyně uvádí, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo prokázáno, že tomu tak není), má za to, že tato by pro aplikaci §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nepostačovala. Stran další z podmínek vylučujících uložení trestu vyhoštění, totiž existence zájmu na spojování rodin, státní zástupkyně uvádí, že pomine-li vztah obviněného s jeho matkou a naopak zohlední narození syna obviněného (a to až poté, co ve věci rozhodl odvolací soud), má za to, že daná podmínka vyžaduje stabilnější a dlouhodobější rodinné soužití než „pouhé“ biologické rodičovství. K uvedenému státní zástupkyně toliko dodává, že obviněný při svém zadržení dne 4. 2. 2018 osobu družky či manželky neuváděl. I pokud by však obviněný s matkou svého dítěte vytvářel reálně vztah rodinného soužití, má státní zástupkyně za to, že v České republice nemá pevné sociální zázemí přinejmenším v podobě legální pracovní činnosti – k čemuž poukázala na hodnotící úvahu odvolacího soudu stran pracovní smlouvy a dohody o provedení práce předložených obviněným, podle níž tyto dokazují pouze přechodné pracovní angažmá obviněného. Na účet uvedeného státní zástupkyně dále doplňuje, že zdrojem příjmů obviněného byla jeho drogová činnost, pro kterou byl v nyní projednávané trestní věci odsouzen, kdy na tuto by obviněný mohl opětovně navázat, a to zvláště za situace, kdy před svým odsouzením neměl zaměstnání a byl již dříve odsouzen. Podle státní zástupkyně tak všechny shora uvedené skutečnosti svědčí o tom, že u obviněného nebyly splněny veškeré podmínky stanovené ustanovením §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, které by jinak bránily uložení trestu vyhoštění. Sama délka pobytu obviněného na území České republiky, společně s nově nabytými rodičovskými právy a povinnostmi, nepředstavují podle státní zástupkyně překážku odporující zásadám vyjádřeným ve článku 8 Úmluvy, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, kdy nelze ani odhlédnout od dosavadního závadového způsobu života obviněného. Uložení trestu vyhoštění odvolacím soudem tedy státní zástupkyně označuje za souladné s §80 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku.
10. S ohledem na shora vyložené důvody proto státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
11. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně obviněnému k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
13. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
14. Obviněný v rámci dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
15. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení.
16. Naopak jde-li o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je tento dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
17. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
18. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015, či ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004).
19. Jiný případ představují situace, na které poukázal Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, v bodu 55. a násl.
20. V označeném nálezu se Ústavní soud zabýval ústavně konformním výkladem §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu co do podřaditelnosti vybraných námitek směřujících proti výroku o trestu pod jím vymezený dovolací důvod. Ústavní soud v prvé řadě připomenul, že dovolací řízení v trestním řízení se v žádném případě nevymyká z požadavků na ústavně konformní průběh soudního řízení (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl ․ ÚS-st. 38/14, bod 26.). Proto by Ústavní soud nepřijal takový výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který by umožňoval z formálních důvodů odmítnout dovolání jen proto, že je naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřováno v rozhodnutí o trestu, byť by bylo zcela zřejmé, že nejde o zákonnou diskreci, nýbrž o svévolné porušení některého ústavně zaručeného základního práva či svobody dovolatele.
21. Tak by tomu podle Ústavního soudu mohlo být v případech, kdy by rozhodnutí o trestu bylo nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, či by bylo založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny. Tak by se mohlo stát např. tehdy, pokud by soud vzal za prokázanou takovou skutkovou okolnost relevantní z hlediska trestu (např. by v ní spatřoval přitěžující okolnost), která by byla v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, která by byla zjištěna nezákonným způsobem či jejíž zjišťování by bylo nekompletní v důsledku tzv. opomenutých důkazů. Závěrem pak Ústavní soud uzavřel, že tím pochopitelně nejsou nijak dotčeny dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) či §265b odst. 2 tr. řádu.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Poté, co se Nejvyšší soud důkladně seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu a spisového materiálu, dospěl k závěru, že dovolací argumentaci obviněného lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
23. Obviněný v rámci podaného dovolání namítá, že odvolací soud dospěl ohledně absence podmínek vylučujících uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku k závěrům, které nebyly v řízení buď vůbec prokázány, případně provedené důkazy tyto závěry spíše vyvrací. Nejvyšší soud má za to, že tato námitka obviněného je (s přihlédnutím k výše uvedeným závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17) plně podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a současně je i opodstatněná, a to z důvodů, které podrobně rozvádí níže.
24. Úvodem je třeba připomenout, že trest vyhoštění z území České republiky je obecným druhem trestu, který lze uložit za všechny trestné činy vymezené ve zvláštní části trestního zákoníku (viz §53 odst. 2 tr. zákoníku), a to ve výměře jeden rok až deset let, anebo na dobu neurčitou. Ve vztahu k jednotlivým trestným činům tedy pojmově nelze mluvit o jeho nepřípustnosti, neboť obecně je jeho uložení přípustné za každý trestný čin. To ovšem neznamená, že uplatnění tohoto trestu je zcela neomezené a že je možné jej užít vůči všem pachatelům trestných činů. Naopak, ve smyslu §80 odst. 1 tr. zákoníku lze trest vyhoštění uložit pouze pachateli, který není občanem České republiky. Navíc tento druh trestu nelze uložit ani za okolností stanovených ustanovením §80 odst. 3 tr. zákoníku. Přitom platí, že přípustnost trestu vyhoštění, jako jednoho ze specifických druhů trestů, je nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního obviněného. Jeho uložením v rozporu s ustanoveními vymezujícími jeho nepřípustnost lze tedy naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Tak tomu může být v případě jeho uložení českému státnímu občanu, stejně jako porušením ustanovení §80 odst. 3 tr. zákoníku, upravujícího okolnosti vylučující jeho užití (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze 18. 9. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1029/2018).
25. V projednávané trestní věci však nejde o situaci, na niž by dopadal dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť obviněný není českým státním občanem a současně nelze konstatovat, zda v předchozím řízení byly splněny podmínky zakotvené v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku [k tomu podrobněji níže]. Zde je třeba dodat, že podle posledního uvedeného ustanovení platí, že soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.
26. Obviněný v rámci podaného dovolání de facto namítá, že závěr odvolacího soudu o tom, že „není občanem České republiky, v České republice nemá trvalý pobyt ani mu nebyl udělen azyl, nemá zde žádné rodinné, pracovní a sociální zázemí (…) nemá žádné stálé zaměstnání, nemá žádnou odbornou kvalifikaci (…)“ (viz bod 10. jeho rozsudku) postrádá oporu v provedeném dokazování, čili není zřejmé, na základě jakých důkazů tyto dílčí závěry odvolací soud učinil. Sám obviněný naopak tvrdí, že na území České republiky má trvalý pobyt povolen, má zde jak pracovní, tak i sociální zázemí a uložení tohoto druhu trestu by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, neboť již v době rozhodování soudů nižších stupňů očekával se svojí partnerkou narození potomka (na což v průběhu řízení upozornil), k němuž také krátce po vydání rozsudku odvolacího soudu došlo.
27. Jakkoliv lze souhlasit s konstatováním státní zástupkyně, že z dikce §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku vyplývá, že trest vyhoštění nelze uložit za splnění tří shora popsaných kumulativních podmínek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 809/2014, uveřejněné pod č. 22/2015 Sb. rozh. tr.), je třeba doplnit, že pro posouzení (ne)naplnění těchto podmínek je samozřejmě zapotřebí v průběhu řízení provést rovněž příslušné důkazy. To však, jak správně podotýká obviněný, odvolací soud neučinil a bez dalšího se odchýlil od závěrů soudu prvního stupně stran pracovního zázemí obviněného, a to aniž by důkazy provedené soudem prvního stupně tyto provedl znovu, popřípadě ve veřejném zasedání provedl jakékoliv jiné důkazy týkající se pracovního zázemí obviněného (srov. §263 odst. 7 tr. řádu).
28. Z protokolu o hlavním líčení (č. l. 164–167) ani z rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 168–170) se nepodává, že by se tento zabýval posouzením osobnosti a osobních poměrů obviněného, jejichž hodnocení je relevantní z hlediska posouzení podmínek bránících uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 tr. zákoníku. Naopak, soud prvního stupně na základě provedeného dokazování – konkrétně na základě listinných důkazů, totiž smlouvy o pomoci při technickém zabezpečení kulturních, společenských a sportovních akcí ze dne 20. 1. 2019, potvrzení ze dne 18. 6. 2019 a potvrzení ze dne 19. 6. 2018 (viz č. l. 166 a 161–163) – v tomto směru pouze konstatoval, že obviněný je od 1. 5. 2018 zaměstnán jako dělník. Žádná další skutková zjištění týkající se povolení trvalého pobytu na území České republiky, sociálního zázemí obviněného a jeho rodinných poměrů soud prvního stupně neučinil. Stejně tak žádná skutková zjištění týkající se podmínek uložení trestu vyhoštění neučinil ani odvolací soud, který v rámci veřejného zasedání (viz č. l. 189–191) provedl jako důkaz pouze opis z evidence Rejstříku trestů fyzických osob a dále spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 33 T 3/2018, to za situace, kdy žádná ze stran neučinila k dotazu předsedy senátu žádný důkazní návrh.
29. Jestliže za dané důkazní situace, tedy kdy nebyl proveden žádný důkaz (s výjimkou shora označených listinných důkazů), na jehož základu by bylo možné činit jakékoliv závěry ohledně (ne)naplnění podmínek bránících uložení trestu vyhoštění, odvolací soud přesto přistoupil k uložení daného druhu trestu, nelze jeho postup označit za akceptovatelný.
30. Odvolací soud totiž nepostavil najisto, zda jsou či nejsou dány podmínky bránící uložení trestu vyhoštění obviněnému. Nejvyšší soud ostatně nemůže souhlasit ani s hodnotící úvahou státní zástupkyně týkající se nesplnění podmínek bránících uložení trestu vyhoštění ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Jestliže totiž státní zástupkyně tvrdí, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo prokázáno, že obviněný nemá v České republice povolen trvalý pobyt, je třeba říci, že tato skutečnost nebyla vůbec předmětem dokazování. Obdobně tomu je i v případě posouzení existence zájmu na spojování rodin, kdy státní zástupkyně uvádí, že daná podmínka vyžaduje stabilnější a dlouhodobější rodinné soužití než „pouhé“ biologické rodičovství, ačkoliv nebylo zkoumáno, jakou podobu rodinné soužití obviněného a matky jeho syna v době rozhodování odvolacího soudu mělo. Konečně tvrdí-li státní zástupkyně, že obviněný nemá v České republice pevné sociální zázemí (přinejmenším v podobě legální pracovní činnosti), k čemuž odkazuje na hodnotící úvahu odvolacího soudu (viz bod 10. jeho rozsudku), přehlíží, že odvolací soud se v tomto směru odchýlil od skutkových závěrů soudů prvního stupně, který uvedl, že obviněný od 1. 5. 2018 pracuje jako dělník. Jak je přitom zjevné ze shrnutí dokazování před soudy nižších stupňů, pro takový postup odvolacího soudu nebyly v nyní projednávané věci splněny zákonné předpoklady (§263 odst. 7 tr. řádu). Pouze pro upřesnění je třeba dodat, že uvedl-li odvolací soud, že obviněný předložil potvrzení, z něhož plyne, že měl do 31. 12. 2018 s obchodní společností K. Z. uzavřenou dohodu o provedení práce, přehlíží, že v hlavním líčení byl proveden důkaz smlouvou o pomoci při technickém zabezpečení kulturních, společenských a sportovních akcí ze dne 20. 1. 2019 a potvrzením ze dne 18. 6. 2019, z nichž plyne, že obviněný měl smluvně zajištěnou práci do 31. 12. 2019.
31. Jinými slovy odvolací soud neměl vybudován nezbytný skutkový základ pro konstatování absence byť jen jedné z podmínek vylučujících uložení trestu vyhoštění ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Jestliže tak však přesto učinil, jde o případ tzv. extrémního nesouladu , který představuje takovou vadu důkazního řízení, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Za takové situace je závěr odvolacího soudu a státní zástupkyně o tom, že v případě obviněného nic nebrání uložení trestu vyhoštění (přinejmenším) předčasný.
32. Konečně je třeba obviněnému přitakat i v tom směru, že uložení trestu vyhoštění odvolacím soudem pro něj představovalo tzv. překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, bod 15.). Platí totiž, že postup odvolacího soudu, který, aniž by přistoupil k provedení dokazování ohledně splnění podmínek pro uložení daného druhu trestu, byl z pohledu obviněného překvapivý, a proto vylučující jakoukoliv možnost efektivní obhajoby ve vztahu k uložení tohoto – pro obviněného, jakožto cizince zdržujícího se na území České republiky – citelného druhu trestu.
33. Nejvyšší soud proto uzavírá, že mimořádný opravný prostředek obviněného D. N. byl podán důvodně. Odvolací soud se totiž při rozhodování o trestu vyhoštění uloženém obviněnému dopustil nepřípustné libovůle v rovině dokazování, když neprovedl žádný důkaz, na jehož základě by mohl posoudit (ne)naplnění podmínek bránících uložení trestu vyhoštění ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Jestliže za této situace přesto konstatoval, že podmínky bránící uložení daného druhu trestu u obviněného nejsou dány, zasáhl tím do základního práva obviněného na spravedlivý proces, přičemž toto pochybení je podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud přistoupil ke kasaci napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu, jímž odvolací soud zrušil ve výroku o trestu rozsudek soud prvního stupně, a v celém výroku, jímž rozhodl podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu o trestech obviněnému D. N.
34. Úkolem odvolacího soudu, jemuž se daná trestní věc nyní vrací k dalšímu řízení, bude, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu a s ohledem na výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, trestní věc obviněného D. N. znovu projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí, a to ve smyslu výše uvedených úvah Nejvyššího soudu stran důvodnosti dovolací námitky obviněného týkající se uloženého trestu vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Vůči jiným druhům trestů, jež mu byly zrušenou částí rozsudku odvolacího soudu uloženy, obviněný námitky nevznášel. V souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí však Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení celého výroku o trestu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 5 Tdo 741/2010, uveřejněné pod číslem 40/2011 Sb. rozh. tr., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 5. 1996, sp. zn. 2 Tzn 101/96, uveřejněný pod číslem 10/1997 Sb. rozh. tr.).
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
35. Nejvyšší soud shrnuje, že na základě shora uvedených závěrů shledal, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2019, č. j. 8 To 305/2019-193, bylo porušeno právo obviněného D. N. na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto musel Nejvyšší soud zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž tento zrušil ve výroku o trestu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 3 T 29/2019, a v celém výroku, jímž rozhodl podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu o trestech obviněnému D. N. Současně podle §265k odst. 2 věty druhé tr. řádu Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V neposlední řadě Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přitom platí, že právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí je odvolací soud vázán (viz §265s odst. 1 tr. řádu). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen výhradně z podnětu dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. řádu).
VI.
Odklad výkonu trestu vyhoštění
36. Nejvyšší soud dodává, že na základě návrhu předsedkyně senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. řádu svým usnesením ze dne 18. 12. 2019, č. j. 11 Tdo 1521/2019-252, rozhodl podle téhož ustanovení tak, že až do rozhodnutí o dovolání obviněného se odkládá výkon trestu vyhoštění, jenž mu byl uložen shora označeným rozsudkem odvolacího soudu na dobu 3 (tří) let.
37. Jde-li o podnět, který obviněný učinil v rámci dovolání, tedy aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu napadeného rozsudku ve smyslu §265o odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší soud uvádí, že podle označeného ustanovení před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. řádu) však není obligatorní. Za situace, kdy Nejvyšší soud rozhodl shora uvedeným způsobem o návrhu předsedkyně senátu soudu prvního stupně ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, o podnětu obviněného k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu již (negativním) výrokem nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 1. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.