ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1138.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 1138/2020
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné MONETA Auto, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Michle, Vyskočilova 1442/1b, identifikační číslo osoby 60112743, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti povinnému M. Š. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Evou Decroix, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 2159/25, za účasti vydražitele P. N. , narozeného dne XY, bytem v XY, pro 134 674,88 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, se sídlem v Přerově, Komenského 38, pod sp. zn. 203 EX 33135/12, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 7. května 2019, č. j. 54 Co 95/2019-263, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. 5. 2019, č. j. 54 Co 95/2019-263, potvrdil usnesení soudního exekutora Mgr. Marka Lošana, Exekutorský úřad Přerov (dále „soudní exekutor“), ze dne 30. 1. 2019, č. j. 203 EX 33135/12-240, jímž soudní exekutor udělil příklep k nemovitým věcem povinného (spoluvlastnickému podílu ½ na pozemkových parcelách č. parc. XY, orná půda, č. parc. XY, trvalý travní porost, č. parc. XY, orná půda, č. parc. XY, orná půda, a č. parc. XY, orná půda, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 72 pro katastrální území a obec XY - dále „nemovité věci“) vydražiteli P. N. za nejvyšší podání 104 000 Kč; zároveň odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2/ Odvolací soud s odkazem na ustanovení §336k odst. 3 (v osmém odstavci odůvodnění usnesení odvolacího soudu je chybně uveden §336a odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a §69 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), dovodil, že povinný svými námitkami ohledně formální nevykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 5. 2011, č. j. 9 EC 295/201-87 (dále „exekuční titul“), a ohledně exekucí nepřípustně postižených (vydražených) nemovitých věcí, které pro povinného „představují zdroj obživy a výrobní prostředek“, uplatnil proti udělenému příklepu způsobilý odvolací důvod opírající se o nezákonnost exekuce. Tvrzením povinného, že jeho odvolání proti exekučnímu titulu nebylo projednáno a exekuční titul proto nemůže být vykonán, se soudy opakovaně zabývaly (včetně Ústavního soudu v jeho usnesení ze dne 12. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 2744/17) se závěrem, že odvolání povinného do exekučního titulu bylo jako opožděné odmítnuto; námitka tudíž není opodstatněná a „správnost (…) rozhodnutí o příklepu nemůže zvrátit“. „Výhrada“ povinného, že exekuce nepřípustně postihuje nemovité věci jako zdroj jeho obživy, je pro posouzení správnosti příklepu nepodstatná; povinný měl námitku uplatnit jako důvod pro (částečné) zastavení exekuce.
3/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost založil na tvrzení, že se odvolací soud „při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 4125/2010, podle něhož „musí příslušný rozhodující soud v každém stupni exekučního řízení najisto postavit, zda je exekuční titul vykonatelný“ . Odvolací soud ve smyslu uvedené judikatury nepostupoval, jestliže „nezohlednil“ odvolání povinného proti „nalézacímu rozsudku“, včetně toho, jakým způsobem bylo či nebylo o uvedeném odvolání rozhodnuto. Usnesení odvolacího soudu podle názoru povinného rovněž „záviselo na vyřešení otázky procesního práva, a sice vztahu ustanovení §46a odst. 2 o. s. ř. a ustanovení §50b odst. 1 o. s. ř., a s tím souvisejícího vymezení okamžiku, kdy měl povinný objektivní možnost seznámit se s rozhodnutím nalézacího soudu “. Dovolatel k tomu podotkl, že mu exekuční titul nebyl „v souladu s jeho žádostí“ doručen, že povinnému ustanovený advokát nehájil jeho zájmy („soudem doručené rozhodnutí povinnému nezprostředkoval“) a že soud „nezohlednil okamžik faktického doručení rozhodnutí povinnému“, který si exekuční titul „vyzvedl přímo u soudu“. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že se v důsledku změny rozhodnutí soudního exekutora příklep neuděluje.
4/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz §36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.), zároveň dovolatel nevystihl ani důvod dovolání (§241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.).
5/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
6/ Dovolatelem předestřenou otázku povinnosti exekučního soudu zabývat se ve všech fázích exekučního řízení (tedy i ve fázi udělení příklepu v dražbě) vykonatelností exekučního titulu povinný opíral o hledisko přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 4125/2010. Taková námitka je lichá ze dvou důvodů. Odvolací soud se otázkou vykonatelnosti podkladového rozsudku, vycházející především z tvrzení povinného, že mu exekuční titul nebyl řádně doručen a proto nebylo projednáno jeho odvolání do exekučního titulu, zabýval (námitku povinného tedy nepominul), nadto poukázal na skutečnost, že stejnou námitku povinného řešily soudy v předchozím řízení. Nemohl se proto dostat do rozporu s označeným judikatorním rozhodnutím již pouze z uvedeného hlediska. V totožném usnesení nicméně dovolací soud krom shora citované zásady zdůraznil, že bylo-li (proti exekučnímu titulu) podáno odvolání, odpor či námitky, exekuční soud buď vyčká rozhodnutí nalézacího soudu o tomto opravném prostředku, případně otázku, zda byl opravný prostředek podán včas, posoudí sám (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2005, pod číslem 166, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009,
sp. zn. 20 Cdo 1738/2007). V dané souvislosti dovolací soud v témže usnesení dovodil, že za situace, kdy se otázkou včasnosti opravného prostředku zabýval nalézací soud, který uzavřel, že odvolání bylo podáno opožděně, nepřísluší soudu výkonu rozhodnutí (exekučnímu soudu), aby se znovu doručením exekučního titulu zabýval (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. 20 Cdo 1506/2010, či usnesení
ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 1471/2008).
7/ V posuzované věci je tak se zřetelem k obsahu argumentace povinného, jehož odvolání bylo v nalézacím řízení pro opožděnost odmítnuto, zcela zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu se nemohlo od dovolatelem označeného judikatorního rozhodnutí odchýlit, naopak je s ním zcela v souladu. Zvolená přípustnost dovolání tudíž nemůže obstát.
8/ Druhá dovolatelem formulovaná otázka „vztahu ustanovení §46a odst. 2 o. s. ř. a ustanovení §50b odst. 1 o. s. ř., a s tím souvisejícího vymezení okamžiku, kdy měl povinný objektivní možnost seznámit se s rozhodnutím nalézacího soudu“, je toliko variací otázky předchozí, s tím rozdílem, že dovolatel k této otázce žádné hledisko přípustnosti dovolání nepřiřadil. Dovolací soud pro úplnost dodává, že z důvodu odmítnutí odvolání povinného v nalézacím řízení se odvolací soud v exekučním řízení ustanoveními §46a odst. 2 a §50b odst. 1 o. s. ř. (upravujícími doručování písemností soudu, ve vztahu k posuzované věci rozporované doručování exekučního titulu) nezabýval - a ostatně se zabývat s ohledem na ukončené předcházející (nalézací) řízení ani nemohl - z čehož plyne, že na řešení takto povinným vyjádřené otázky napadené usnesení odvolacího soudu nezávisí (ve smyslu naplnění podmínek §237 o. s. ř.).
9/ Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání povinného podle §243a odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10/ Není-li dovolání přípustné, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží k (případným) vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
11/ Podle výsledku dovolacího řízení dovolatel nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení, takové právo však nemají ani oprávněná a vydražitel, jimž žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nevznikly (srov. §243c odst. 3 větu první ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2020
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu