ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.1725.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 1725/2020
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného J. Z. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova č. 2707/38, proti povinné E. H. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 108, za účasti vydražitele T. K., narozeného dne XY, bytem XY, o udělení příklepu k vydražené nemovitosti za účelem vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2020, č. j. 51 Co 112/2020-257, takto:
I. Dovolání povinné se odmítá .
II. Povinná je povinna zaplatit vydražiteli T. K. náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudního exekutora Mgr. Ondřeje Svobody, Exekutorský úřad Praha 9, ze dne 11. 3. 2020, č. j. 184 EX 2366/17-238, který udělil vydražiteli T. K. příklep na vydražených nemovitostech - pozemku parc. č. XY, o výměře 727 m 2 , zahrada, parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 231 m 2 , jehož součástí je stavba č. p. XY, objekt k bydlení, parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 19 m 2 , jehož součástí je stavba bez č.p./č.e., garáž, parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 19 m 2 , jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., garáž, vše v k. ú. XY, obec XY, zapsaných na LV XY pro k. ú. XY, obec XY, s příslušenstvím (dále též jen „vydražené nemovitosti“), za nejvyšší podání 14 733 334 Kč. Odvolací soud rovněž rozhodl, že povinná je povinna zaplatit vydražiteli T. K. na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, které doplnila podáním ze dne 26. 6. 2020. Dovolatelka společně s dovoláním navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud dovolání povinné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b)
a §229 odst. 3. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, namítá-li dovolatel rozpor se soudní judikaturou (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ústavní soud pak shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, však není naplněn ani tehdy, vymezí-li v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, či ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1018/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 944/2019). Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).
Těmto požadavkům dovolatelka, ač zastoupena advokátem, nedostála, neboť se s požadavkem přípustnosti dovolání dostatečně nevypořádala, když pouze uvedla, že „dovolání je přípustné v souladu s §237 o. s. ř., napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky jak hmotného tak procesního práva s tím, že právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak či právní otázka dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena“ a citovala text ustanovení §237 o. s. ř., aniž by však zvolila a konkretizovala některý ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Takové vymezení přípustnosti dovolání se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení
§241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Dovolatelka v dovolání současně navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soud, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi oprávněným a povinnou se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 7. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu