ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2089.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 2089/2020-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné L. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Vydrou, advokátem se sídlem v Černošicích, Mokropeská 688, proti povinnému P. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, pro dlužné výživné ve výši 70 000 Kč a pro běžné výživné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 EXE 1492/2015, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2019, č. j. 51 Co 130/2019-254, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. 1. 2019, č. j. 15 EXE 1492/2015-230, zastavil počínaje dnem 1. 9. 2017 částečně exekuci pro běžné výživné (výrok I.), s tím, že „v platnosti zůstává“ exekuce pro vymáhání dlužné výživného ve výši 70 000 Kč za období od 1. 7. 2016 do 31. 8. 2017 s příslušenstvím (tj. za období, kdy byla oprávněná již zletilá, viz výrok II.); současně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce pro dluh na výživném za totéž období (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že v posuzované věci je exekučním titulem stále platný a vykonatelný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2013, č. j. 0P 271/2006-204, 17 P a Nc 138/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014, č. j. 12 Co 99/2014-235, kterým byla povinnému (otci oprávněné) uložena povinnost přispívat na výživu oprávněné dcery částku 5 000 Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky oprávněné s účinností od 1. 9. 2012. Povinným podaný návrh na zrušení vyživovací povinnosti vůči povinné byl v nalézacím řízení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 4. 2017, č. j. 25 C 80/2016-57, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 11 Co 242/2017, zamítnut (přičemž povinným následně uplatněnou ústavní stížnost v téže věci Ústavní soud odmítl). Exekučním titulem je exekuční soud vázán a nemůže přezkoumávat jeho věcnou správnost (s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu). Oprávněná, o níž bylo v nalézacím řízení zjištěno, že není schopna sama se živit, nicméně souhlasila s tím, aby povinný přestal svou vyživovací povinnost plnit ke dni 1. 9. 2017; v tomto ohledu soud prvního stupně k návrhu oprávněné exekuci částečně zastavil podle §268 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále o. s. ř.). Návrh povinného na zastavení exekuce i pro specifikované dlužné výživné za dobu od 1. 7. 2016 do 31. 8. 2017 soud prvního stupně se zřetelem k výsledkům nalézacího řízení zamítl (§268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.).
2/ Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. června 2019, č. j. 51 Co 130/2019-254, usnesení soudu prvního stupně k odvolání povinného v jím napadených výrocích II. a III. potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že oprávněná v rozhodné době, kdy vznikal vymáhaný dluh na výživném, nastoupila po ukončení střední školy k řádnému studiu na vyšší odborné škole (s odkazem na skutková zjištění nalézacích soudů), přičemž skutečnost, že vyšší odbornou školu nedokončila (k 1. 2. 2018), „nemůže znamenat, že se nepřipravovala na budoucí povolání, a proto může bez dalšího dojít k zániku vyživovací povinnosti zpětně“.
3/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci, které „se týká jak výkladu hmotného, tak i procesního práva“. Soudy obou stupňů nerespektovaly „judikaturu“ s konkrétním odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. listopadu 2018, sp. zn. I. ÚS 193/18, a nález Ústavního soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14 (N 182/74 SbNU 591), neboť došlo-li k ukončení studia oprávněné, byla zpochybněna řádnost její přípravy na budoucí povolání, a to i v průběhu jejího studia (s uvedením konkrétních okolností tohoto studia). Odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) se způsobem studia oprávněné a její schopností se sama živit ve smyslu §911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, řádně nezabýval a mezi provedenými důkazy a skutkovým závěrem „není žádné vyhodnocení ve smyslu §132 o. s. ř.“, čímž odvolací soud „zatížil vadou svoje rozhodnutí, což má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a současně jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4/ Oprávněná se k dovolání vyjádřila tak, že odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) návrh povinného na zastavení exekuce posuzoval podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. se závěrem, že vykonávané právo oprávněné nezaniklo, nelze-li v exekučním řízení revidovat exekuční titul a dovolatel ani netvrdil žádnou relevantní skutečnost, „pro kterou by právo oprávněné přiznané exekučním titulem zaniklo“. Z dovolání především není zřejmé, v čem dovolatel spatřuje požadavek přípustnosti dovolání ve vztahu k neupřesněné otázce, s kterou by se napadené usnesení odvolacího soudu vypořádalo nesprávně.
5/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání povinného není přípustné.
6/ Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7/ Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
8/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
9/ Důrazný požadavek na splnění obligatorních náležitostí dovolání byl jednoznačně vyjádřen rovněž v recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
10/ Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel se ohledně požadavku přípustnosti dovolání omezil na citaci §237 o. s. ř. (ve znění poučení, kterého se účastníkům dostalo v rámci napadeného usnesení odvolacího soudu) s dodatkem, že „jsou dány důvody pro podání dovolání“ a že dovolatel „odkazuje na judikaturu, která měla být jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem respektována při rozhodování“. Lze usuzovat, že povinný si ze čtyř taxativních zákonných hledisek dovolání zvolil kritérium rozporu řešené právní otázky s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Uvedené hledisko přípustnosti dovolání může být perfektní pouze tehdy, odkáže-li dovolatel na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně bude-li alespoň citovat závěry přiřaditelné ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Na podporu této přípustnosti dovolání povinným označená rozhodnutí (tj. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. listopadu 2018, sp. zn. I. ÚS 193/18, a nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14 /N 182/74 SbNU 591/) však rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nepředstavují a ani s ní nekorespondují, tudíž nemohou zákonný předpoklad přípustnosti dovolání naplnit (nehledě na to, že zmíněná a pro založení přípustnosti dovolání irelevantní judikatura Ústavního soudu se zabývá posuzováním rozsahu a délky trvání vyživovací povinnosti v rámci nalézacího - nikoli exekučního - řízení).
11/ Dovolatel v předchozí souvislosti nevystihuje ani podstatu otázky, na jejímž řešení přípustnost dovolání závisí. Podle konstantní judikatorní praxe dovolacího soudu v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) soud nezjišťuje, zda (ne)došlo ke změně okolností rozhodných pro výši a trvání dávek nebo splátek (§163 odst. 1 o. s. ř.), v tomto případě výživného; obsahem rozhodnutí (tj. exekučním titulem), jehož výkon je navržen, event. již nařízen, je exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet (z široké řady rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. 20 Cdo 380/2016, uveřejněné pod číslem 82/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 1215/2016). Má-li dovolatel za to, že došlo ke změně poměrů, popř. je zde skutečnost, která je pro určení vyživovací povinnosti rozhodná, je třeba, aby se zrušení vymáhané vyživovací povinnosti domáhal žalobou podle příslušných procesních předpisů (což ve zkoumané věci povinný neúspěšně učinil). Podání takové žaloby nemá za následek nepřípustnost výkonu rozhodnutí (exekuce) a není důvodem pro jeho zastavení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 1581/2007).
12/ Ve vztahu k ustanovení §237 o. s. ř. uvedené závěry znamenají, že dovolatel předestřenými námitkami nevystihl předpoklad přípustnosti dovolání (v důsledku toho se míjí i s důvodem dovolání), a dovolací soud proto bez jednání (viz §243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání povinného podle §243a odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13/ Pro nepřípustnost dovolání se Nejvyšší soud nezabýval ani případnými vadami řízení (srov. §242 odst. 3 o. s. ř).
14/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu