ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2162.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 2162/2020-574
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné KRESTA, s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Přívoz, Slovenská 1085/1a, identifikační číslo osoby 25366297, zastoupené Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, proti povinným 1) J. G. , narozené XY, bytem XY, a 2) F. G. , narozenému XY, bytem XY, adresou pro doručování v XY, zastoupenému JUDr. Zuzanou Kristiánovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kozí 19/10, pro 15 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 73 EXE 677/2013, o dovolání povinného 2) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. ledna 2020, č. j. 64 Co 294/2019-540, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené exekuční věci Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. 1. 2020, č. j. 64 Co 294/2019-540, potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) ze dne 9. 7. 2019, č. j. 73 EXE 677/2013-485, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného 2) na zastavení exekuce (výrok I. usnesení odvolacího soudu); současně usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se o návrhu povinného 2) na částečné zastavení exekuce „ve vztahu k osobnímu automobilu XY, RZ XY“ nerozhoduje (výrok II.).
2/ Odvolací soud uvedl, že povinný 2) návrh na zastavení exekuce opírá o tvrzení, že nemůže odpovídat za dluhy svého otce F. G., který dne 19. 10. 2005 zemřel a povinný 2) v dědickém řízení nenabyl žádný majetek, přičemž dědici odpovídají za dluhy zůstavitele jen do výše ceny nabytého dědictví. Exekučním titulem proti povinným je v posuzované věci rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013, č. j. 9 Cmo 348/2011-520, proti němuž povinnými podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 322/2014, odmítl a neúspěšná byla rovněž následná ústavní stížnost, kterou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1980/14, jakož i návrh povinných na povolení obnovy nalézacího řízení (viz usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2016, č. j. 23 Cm 76/2003-827, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2017, č. j. 12 Cmo 312/2016-889).
3/ Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) neuznal námitku povinného 2), že by v posuzovaném případě došlo k nesprávné aplikaci ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/ 1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a současně k porušení základního práva účastníka na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Věc povinného 2) není ničím specifická a v otázce použití §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přijaté nálezy Ústavní soudu (např. povinným 2/ označený nález pod sp. zn. II. ÚS 2357/16) na ni nedopadají. Povinný 2), který po původně žalovaném F. G. v dědictví nic nenabyl, a proto neměl být podle tehdy účinného §470 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“), účastníkem předcházejícího (nalézacího) řízení, uvedenou výhradu vůči věcné správnosti exekučního titulu v nalézacím řízení neuplatnil, ačkoli skutečnost ohledně výsledku dědického řízení po svém vstupu do nalézacího řízení namítat mohl (rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví z 30. 12. 2014 na „rozhodném právním stavu nic nezměnilo“). Obstála-li správnost exekučního titulu „v přezkumu dovolacího soudu, potažmo soudu Ústavního“, není exekuce v rozporu se zásadami demokratického právního státu a povinným 2) tvrzená nesprávnost exekučního titulu nepředstavuje „jiný důvod“ k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jenž sice není podmíněn vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím (nalézacím) řízení, avšak prostřednictvím návrhu na zastavení exekuce nelze tyto procesní prostředky obcházet.
4/ Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podal povinný 2) dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že se odvolací soud v otázce zkoumání nepřípustnosti exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2006, sp. zn. 20 Cdo 1932/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012) a rovněž s nálezem Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. II. ÚS 2357/16. Podle názoru dovolatele je exekuce proti němu nepřípustná, neboť je v příkrém rozporu s §470 obč. zák., „kdy dědici odpovídají za dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví“. Dovolatel v dědictví po F. G. nic nenabyl a v nalézacím řízení nezůstal ani pasivní, byl-li do tohoto řízení přibrán jen z důvodu, že dodatečné dědické řízení po zůstaviteli nebylo ukončeno (bylo přerušeno právě do pravomocného rozhodnutí nalézacího řízení), a povinný 2) proto „připadal v úvahu jako případný možný dědic“. Nelze přičítat k tíži dovolatele, že dodatečné dědické řízení trvalo osm let (do roku 2014) a po celou dobu se na povinného 2) nahlíželo jako na „potencionálního dědice“. Nelze rovněž po dovolateli jako právním laikovi požadovat, „aby konal více, než čeho vykonal“. Exekuce je tak vedena v rozporu s principy právního státu a ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. má být použito pro odstranění zjevné nespravedlnosti. Z těchto důvodů povinný 2) navrhl, aby dovolací soud exekuci zastavil či věc vrátil k projednání odvolacímu soudu.
5/ Oprávněná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolatel nezmiňuje žádnou relevantní judikaturu dovolacího soudu a poukazuje pouze na „ryze obecné“ závěry Ústavního soudu, čímž přípustnost dovolání založit nelze. Povinný 2) rovněž neuvedl, od jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud měl řešením odchýlit. Usnesení odvolacího soudu je nadto správně a přesvědčivě odůvodněno, vychází-li především z nemožnosti posuzovat v exekučním řízení věcnou správnost exekučního titulu, v tomto případě ve vztahu k procesnímu nástupnictví povinného 2) „v průběhu nalézacího řízení“. S ohledem na veškeré okolnosti posuzované věci nelze dovodit jakoukoli zjevnou nespravedlnost či dokonce porušení základních principů právního státu. Dovolání by proto měl dovolací soud podle návrhu oprávněné odmítnout pro nepřípustnost, případně zamítnout.
6/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného 2) podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
7/ Založil-li dovolatel hledisko přípustnosti dovolání na rozporu řešené otázky (zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) s konkrétní judikaturou Nejvyššího soudu, v dané souvislosti povinným 2) označená rozhodnutí dovolacího soudu nejsou ve vztahu k posuzované věci přiléhavá, neboť vychází z odlišného skutkového stavu.
8/ Judikatura dovolacího soudu dlouhodobě a konzistentně vychází v základní rovině ze závěru, že důvod k zastavení exekuce uvedený pod §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitou hypotézu, pravidlem jejíhož výkladu je požadavek vymezit z předem neurčené množiny skutečností (například demonstrativním výčtem nebo stanovením neuzavřené množiny obecných kritérií) ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy normy určit; výklad normy, který se v konkrétní věci podává, je pak možné mít za nesprávný tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že takové určení hypotézy z objektivních hledisek – logických nebo věcných – nemůže obstát. Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě mít exekuci (z jiných důvodů) za nepřípustnou, se typicky spojují a) s vadami exekučního titulu, způsobují-li jeho materiální nevykonatelnost, b) s pochybeními při nařízení exekuce, spjatými s nedostatkem podmínek exekučního řízení, c) s rušivými okolnostmi při provádění exekuce a d) se specifickým jednáním povinného, způsobí-li např. započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním exekučního titulu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2006, sp. zn. 20 Cdo 1932/2005, na které ostatně odkazoval i dovolatel).
9/ Z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován (srov. §268 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/ a f/ o. s. ř.), anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu (srov. §268 odst. 1 písm. e/ a g/ o. s. ř.). Z toho, že se žádá, aby výkon byl nepřípustným, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem výkonu rozhodnutí (exekuce) totiž je, aby byl proveden, nikoli zastaven. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je poskytována povinnému, a která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. též V. Kurka a L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 387).
10/ Současně je výrazem ustálené soudní praxe, že v exekučním řízení již nelze exekuční titul věcně přezkoumávat a nelze přihlédnout ani k případným vadám řízení, jež jeho vydání předcházely (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/1998, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, č. j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62/2004). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, a nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019). Z uvedené soudní praxe plynoucí stěžejní zásadu lze prolomit toliko ve zcela mimořádných případech, a to tehdy, jestliže by exekuce vedla ke zcela zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18).
11/ Dovolatelem odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu na takové povahou mimořádné případy sice míří, ty se však vyznačují tím, že oprávněný dosáhl vydání exekučního titulu trestným činem, za který byl později odsouzen (ve věci pod sp. zn 20 Cdo 1394/2012 oprávněný pod pohrůžkou zabití donutil povinného podepsat směnku, na základě níž byl vydán směnečný platební rozkaz coby exekuční titul, ve věci pod sp. zn. 20 Cdo 2131/2008 oprávněný pozměnil údaj o splatnosti směnky, opět za účelem dosažení exekučního titulu). Shodný rysem uvedených výjimečných případů je tedy pro zajištění exekučního titulu aktivní a současně deliktní jednání oprávněného, které naplňuje okolnosti intenzivní a povahou podstatné pro dovození nepřípustnosti dalšího vedení exekuce. V případě dovolatelem ohlášeného nálezu Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. II. ÚS 2357/16 (byť z hlediska přípustnosti dovolání tímto rozhodnutím není definována ustálená praxe Nejvyššího soudu), byla skutková výjimečnost věci založena na zjištění, že povinná (stěžovatelka) byla osobou těžce zdravotně postiženou, a proto nemohla porušit povinnost uhradit exekučně vymáhané jízdné za použití městské hromadné dopravy.
12/ V případě tvrzení dovolatele o předluženosti (dodatečně projednávaného) dědictví v době vydání podkladového rozhodnutí nelze žádné shodné skutkové body s judikaturou dovolacího soudu spatřovat. Především není zřejmé, proč dovolatel dědictví po právním předchůdci primárně např. neodmítl (srov. §463 až §468 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, obdobně §1485 až §1490 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014), jestliže z původně projednávaného dědictví měl či mohl mít o stavu dědictví více či méně konkrétní představu, resp. proč v nalézacím řízení neuplatnil námitku předluženosti dědictví, bez ohledu na dědictví dodatečné; tyto okolnosti je nutné zvažovat vždy ve vztahu k oprávněné osobě, která svým jednáním na pasivitě povinného nikterak neparticipovala, natož způsobem, který by naplňoval skutkovou podstatu trestného činu či obdobně excesivní jednání.
13/ Se zřetelem k tomu, že povinným 2) odkazovaná judikatura dovolacího soudu na posuzovaný případ nedopadá (naopak, napadené usnesení odvolacího soudu je s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, ale rovněž i soudu Ústavního, v souladu), v důsledku čehož není vystižen dovolatelem zvolený předpoklad přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání povinného 2) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 12. 2020
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu