ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2500.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 2500/2020-335
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné QI investiční společnost, a.s. , se sídlem v Praze 1, Rybná č. 682/14, identifikační číslo osoby 27911497, zastoupené JUDr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova č. 1568/23, proti povinné O. T. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady č. 433/10, pro 20 000 160 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 39 EXE 1579/2013, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2020, č. j. 18 Co 424/2017-295, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2020, č. j. 18 Co 424/2017-295, se mění tak, že návrh na vstup původního oprávněného R. B. do řízení na místo dosavadního oprávněného se připouští .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 22. listopadu 2013, č. j. 39 EXE 1579/2013-15, pověřil soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena, Exekutorský úřad Praha 8 (dále též jen „soudní exekutor“), vedením exekuce na majetek povinné podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 11. září 2013, sp. zn. NZ 438/2013, sepsaného Mgr. Radimem Neubauerem, notářem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 6 (dále též jen „exekuční titul“), k vymožení pohledávky původního oprávněného R. B. (dále též jen „původní oprávněný“), ve výši 20 000 160 Kč.
Soudní exekutor usnesením ze dne 20. června 2017, č. j. 021 EX 6503/13-95, vyhověl návrhu původního oprávněného, aby na jeho místo vstoupila QI investiční společnost, a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná č. 682/14, identifikační číslo osoby 27911497 (dále též jen „oprávněná“), neboť původní oprávněný prokázal převod práva úředně ověřenou smlouvou o postoupení pohledávky a nabyvatelka práva se vstupem do řízení souhlasila.
Povinná podáním ze dne 12. srpna 2017 navrhla zastavení exekuce a odklad exekuce. Svůj návrh odůvodnila tím, že exekuční titul nesplňuje náležitosti stanovené v ustanovení §71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „notářský řád“, neboť nedefinuje skutečnosti týkající se vzniku pohledávky ze závazkového právního vztahu mezi oprávněnou a povinnou, dále neobsahuje podmínky, na jejichž splnění je vymáhané plnění vázáno a notářský zápis trpí i formálními vadami, neboť při jeho sepisování nebylo zohledněno, že povinná neovládá český jazyk.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 13. října 2017, č. j. 39 EXE 1579/2013-30, návrh povinné na zastavení a odklad exekuce zamítl, neboť dospěl k závěru, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahuje veškeré náležitosti stanovené v ustanovení §71b notářského řádu. Vyplývá z něj, že právním důvodem, zakládajícím nárok oprávněné, je smlouva o převodu akcií, která byla uzavřena dne 11. září 2013 mezi původním oprávněným a povinnou. Povinná nijak nedoložila svá tvrzení, že oprávněná nemá hmotněprávní nárok na vymáhané plnění z důvodu nesplnění povinnosti ze smlouvy o převodu akcií, přičemž obsahem notářského zápisu není žádná podmínka ani vzájemné povinnosti oprávněné, na jejichž splnění je poskytnutí předmětu plnění vázáno. Námitku povinné, že neovládá český jazyk, soud vyhodnotil jako účelovou, neboť z notářského zápisu i z exekučního spisu vyplývá, že povinná v českém jazyce opakovaně právně jednala.
K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. února 2018, č. j. 18 Co 424/2017-147, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci zastavil (první výrok) a oprávněné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 7 865 Kč (druhý výrok), povinné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 64 057,40 Kč (třetí výrok) a dále rozhodl, že účastníci řízení a soudní exekutor nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že notářský zápis splňuje zákonné náležitosti k tomu, aby byl exekučním titulem. Ohledně nové námitky povinné, že oprávněná není aktivně věcně legitimována k vymáhání pohledávky, odvolací soud uvedl, že soudní exekutor sice usnesením ze dne 20. června 2017, č. j. 021 EX 6503/13-95, připustil, aby do řízení na místo původního oprávněného vstoupila současná oprávněná jako nabyvatelka pohledávky, o niž v exekuci jde, avšak v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016, sp. zn. 21 Cdo 4973/2015, se soudní exekutor nezabýval hmotněprávním aspektem účinného převodu práva, vymáhaného v exekuci, tudíž ve vztahu k této otázce není rozhodnutím soudního exekutora založena překážka věci rozsouzené. Na základě této úvahy odvolací soud dovodil, že oprávněná vstoupila do exekučního řízení po nařízení exekuce na základě absolutně neplatné smlouvy o postoupení pohledávky, neboť přes zákaz postoupení pohledávky bez souhlasu dlužnice (zde povinné) formulovaný stranami ve smlouvě o převodu akcií, na základě ustanovení §525 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 - dále též jen „obč. zák.“, absentoval souhlas dlužnice s postoupením pohledávky, a na oprávněnou proto nepřešlo právo na vymáhání pohledávky, o niž v exekuci jde. Podle názoru odvolacího soudu není rozpor s ustanovením §525 odst. 2 obč. zák. způsobilý zvrátit ani souhlas povinné, který byl dán původním oprávněným jako zmocněncem povinné na základě generální plné moci, neboť povinná s postoupením pohledávky nesouhlasila a rozpor v zájmech zastoupeného a zástupce má za následek neplatnost plné moci. Jelikož oprávněná není věřitelkou pohledávky, není aktivně legitimována k vedení exekuce, a exekuci je tak třeba zastavit pro nepřípustnost podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád - dále též jen „o. s. ř.“, aniž by bylo třeba zkoumat, zda zmocnění původního oprávněného v době udělení souhlasu s postoupením pohledávky trvalo.
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. října 2018, č. j. 20 Cdo 3298/2018-205, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že uvedená generální plná moc byla absolutně neplatná z důvodu rozporu v zájmech povinné (jako zastoupené) a původního oprávněného (jako zástupce), který dovodil toliko z toho, že potřebný konsensus smluvních stran nemůže vzniknout faktickým jednáním jediné osoby, tak danou věc jednak posoudil podle jiné než účinné právní úpravy (podle zákona č. 40/1964, občanský zákoník, účinného do 31. prosince 2013, namísto podle zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník), a jednak se tím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť se s ohledem ke všem okolnostem případu nezabýval zjištěním, zda rozpor v zájmech zástupce a zastoupené reálně existoval v době, kdy došlo k postoupení pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 32 Cdo 679/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 2439/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 1574/2006). Nejvyšší soud vysvětlil, že v novém rozhodnutí bude nezbytné vyřešit otázku, zda oprávněná je v exekučním řízení aktivně věcně legitimována, k čemuž bude nutné posoudit, zda došlo k platnému postoupení pohledávky z původního oprávněného na oprávněnou a to v závislosti na tom, zda a z jakého důvodu existoval rozpor v zájmech povinné a původního oprávněného při udělení souhlasu s postoupením pohledávky s ohledem na platnost a rozsah plné moci a další okolnosti daného případu.
Po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu oprávněná podáním ze dne 19. února 2019 (č. l. 227) navrhla vstup nového oprávněného – R. B. (který byl rovněž původním oprávněným) do řízení na místo oprávněné podle §107a o. s. ř., a to na základě přiložené dohody o zrušení postoupení pohledávek datované ke dni 6. března 2018 uzavřené mezi oprávněnou a R. B.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. února 2019, č. j. 18 Co 424/2017-251, znovu rozhodl o odvolání oprávněné tak, že exekuci zastavil (první výrok), uložil oprávněné povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 7 865 Kč (druhý výrok), povinné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 96 249,45 Kč (třetí výrok), rozhodl, že účastníci řízení a soudní exekutor nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok) a zamítl návrh na vstup nového (resp. původního) oprávněného R. B. do řízení na místo nynější oprávněné (pátý výrok).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud k pátému výroku uvedl, že v daném případě lze procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř. obecně připustit, neboť oprávněná navrhla vstup nového účastníka do řízení dříve, než odvolací soud o věci rozhodl, a zároveň právní skutečnost, z níž je dovozován přechod práva k pohledávce (uzavření dohody o zrušení postoupení pohledávky) nastala po rozhodnutí soudu prvního stupně. Dodal však, že jelikož lze zrušit pouze platně uzavřenou smlouvu o postoupení pohledávky, závisí závěr o platnosti či neplatnosti dohody o zrušení postoupení pohledávky na vyřešení otázky platnosti samotné smlouvy o postoupení pohledávky, která je předmětem posouzení v tomto odvolacím řízení. Za této procesní situace podle odvolacího soudu „nelze jednoznačně uzavřít, že oprávněná prokázala, že po rozhodnutí soudu prvního stupně nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva oprávněné, o něž v řízení jde (§107a odst. 1, 2 o. s. ř.), a tedy ani dospět k závěru, že jsou splněny formální podmínky §107a o. s. ř. pro připuštění změny účastenství na straně oprávněné“ a dále odvolací soud uvedl, že „ani za hypotetického předpokladu, že formální podmínky pro připuštění změny účastenství na straně oprávněné podle §107a o. s. ř. byly splněny, shledává odvolací soud zvláštní důvody pro zamítnutí návrhu na připuštění změny účastenství podle §107a o. s. ř. na základě §2 o. s. ř. z důvodu, že navržená změna účasti v exekuci tak, že do řízení na místě oprávněné vstoupí původní oprávněný, je zneužitím procesních práv oprávněné v neprospěch povinné“. Odvolací soud zhodnotil hospodářský význam postoupení pohledávky pro postupníka i postupitele a uzavřel, že oprávněná neosvědčila, že dohoda o zrušení postoupení pohledávky má reálný hospodářský význam, tedy že nepředstavuje pouze simulovaný právní úkon za účelem zkrácení práv případně ve sporu úspěšné povinné.
I proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. října 2019, č. j. 20 Cdo 3232/2019-285, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že jeho závěr ohledně zneužití procesních práv oprávněné v neprospěch povinné není přesvědčivý, neboť z jeho rozhodnutí není patrné, v čem konkrétně spatřuje nebezpečí zneužití procesních práv (k takovému závěru nelze dospět pouze na základě dovozené neexistence hospodářského významu dohody o zrušení postoupení pohledávky, nýbrž je třeba rovněž zhodnotit zejména to, jakým způsobem by přijetí nové změny účastenství na straně oprávněného vedlo ke zhoršení postavení povinné). Pokud má být účelem zneužití procesních práv, aby se pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči případně neúspěšné oprávněné nedobytnou, pak se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (srov. např. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012), když ve svém rozhodnutí pouze uvedl, že „ z dosavadního průběhu řízení nevyplývá zcela jednoznačně, že oprávněná bude v řízení úspěšná, a současně stranám již vznikly náklady na všechny fáze řízení celkem ve výši přibližně 180 000 Kč včetně nákladů exekuce “.
Po tomto (druhém) zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu odvolací soud opětovně napadeným rozhodnutím rozhodl tak, že návrh na vstup původního oprávněného R. B. do řízení na místo dosavadního oprávněného zamítl.
Odvolací soud se obdobně jako ve svém předchozím rozhodnutí zabýval hospodářským významem postoupení pohledávky a dospěl k závěru, že oprávněný neosvědčil (tj. soudu se nejeví jako pravděpodobné, odpovídající běžné zkušenosti), že dohoda o zrušení postoupení ze dne 6. 3. 2018 má reálný hospodářský význam. I nyní vycházel ze skutečností, že 1) jako nový oprávněný má do řízení vstoupit původní oprávněný na základě dohody o zrušení postoupení pohledávky, které bylo důvodem pro připuštění předchozí změny v osobě oprávněného; 2) dohoda o zrušení postoupení pohledávky datovaná ke dni 6. března 2018 byla odvolacímu soudu spolu s návrhem na procesní nástupnictví předložena fakticky v den nařízeného jednání, tj. 20. února 2019, v němž bylo možné očekávat vyhlášení rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce, založeném na tvrzení o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky původním oprávněným, vyplývající z porušení smluvního zákazu postoupení pohledávky původním oprávněným bez souhlasu povinné jako dlužníka, a kdy se jevilo jako vysoce pravděpodobné zastavení exekuce na základě zjištění, že oprávněná není k vymáhání pohledávky věcně legitimována, a oprávněný – jak ostatně vyplývá z textu dohody – si byl této skutečnosti vědom; 3) z původní smlouvy o postoupení pohledávek ani z dohody o zrušení postoupení pohledávky ze dne 6. března 2018 nevyplývá pro žádnou ze stran bezprostřední povinnost k peněžitému plnění a podle původní smlouvy o postoupení pohledávky ke dni uzavření dohody ani fakticky nebyla provedena jakákoli platba za postoupení pohledávky; 4) strany v ustanovení článku 2.3 dohody o zrušení postoupení pohledávky učinily trvání účinků dohody závislým mimo jiné na rozhodnutí o tomto návrhu povinné na zastavení exekuce, tj. na rozhodnutí procesní povahy, tedy může dojít i k tomu, že stav, s nímž je podle dohody spojen zánik pohledávky (pravomocné zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce, resp. zjištění pohledávky v insolvenčním řízení ve prospěch postupníka), dozná posléze změny v důsledku uplatnění mimořádného opravného prostředku; 5) teoreticky není vyloučen ani vznik situace zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce vedené na místě oprávněného stávající oprávněnou s důsledkem spočívajícím v zániku účinků dohody (a „vrácení“ pohledávky oprávněné) a ve znovunastolení otázky platnosti postoupení pohledávky smlouvou ze dne 1. června 2017; 6) dohoda neobsahuje ujednání o řešení právních účinků, které se projeví v právní sféře smluvních stran (např. dopady na právní vztahy vyplývající ze smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávce mezi původním oprávněným jako zástavcem a oprávněnou jako zástavním věřitelem; 7) původní oprávněný, který by měl do řízení znovu vstoupit, podle obsahu spisu neprojevil zájem o zhodnocení důkazní situace dosavadní oprávněné a jejích vyhlídek na úspěch ve věci. S ohledem na všechny výše popsané okolnosti tak dovodil, že uzavření předmětné dohody o zrušení postoupení pohledávky sledovalo zjevně cíl poškodit zájmy povinné, a to tím, že by byla eliminována možnost úspěchu jejího návrhu na zastavení exekuce prostřednictvím námitky nedostatku aktivní legitimace stávající oprávněné.
Rovněž toto usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, který spatřoval v uzavření dohody o zrušení postoupení pohledávky zjevný cíl oprávněné poškodit zájmy povinné, a považovala jej za projev zcela absurdního výkladu a aplikace ustanovení §2 o. s. ř. a ustanovení §8 o. z. Dle oprávněné nelze její záměr k dosažení zákonného a řádného vedení exekuce (zde náprava nedostatku aktivní legitimace na straně oprávněné) právně posoudit jako „nepoctivou pohnutku“, když vstup původního oprávněného do řízení nevyvolá na straně povinné jinou újmu než povinnost snášet zákonnou exekuci proti své osobě. K tvrzené absenci hospodářského významu dohody o zrušení postoupení pohledávky oprávněná uvedla, že odvolací soud se nijak nevypořádal se skutečností, že tato dohoda měla za cíl narovnání pochybných práv jejich stran. Nadto uvedla, že hospodářský význam představuje jen jednu z okolností nasvědčujících vážné vůli jednající osoby a při jeho absenci předmětné právní jednání může představovat právní jednání simulované. Taktéž upozornila na výjimečnost postupu spočívajícího v zamítnutí návrhu na vstup do řízení s odkazem na ustanovení §2 o. s. ř. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že vstup R. B. do řízení na místo dosavadního oprávněného připustí, popřípadě aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odst. 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odst. 2). Ustanovení §107 odst. 4 platí obdobně (odst. 3).
Ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2012, a dále např. usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, či ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3887/2013) dovodila, že nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. Takový postup by byl namístě např. tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedla k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže). Obdobný závěr přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř. (zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu). Výše popsaný postup soudu odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v §107a odst. 2 o. s. ř. tak přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí soud rozhodující o procesním nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí dle §107a o. s. ř. bez rozumných pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy.
V projednávané věci odvolací soud spatřoval zneužití procesní úpravy oprávněnou v tom, že záměrem jejího návrhu na připuštění změny účastenství na straně oprávněné bylo odebrání možnosti povinné bránit se (úspěšně) návrhem na zastavení exekuce prostřednictvím námitky nedostatku aktivní legitimace stávající oprávněné. S takovým právní závěrem se dovolací soud neztotožnil. Pokud stávající oprávněná v reakci na vyvstalé pochybnosti o platnosti dohody o postoupení pohledávky a možný nedostatek její aktivní legitimace tuto dohodu zrušila, nelze jí ve využití této procesní možnosti (zpětného postoupení pohledávky na původního oprávněného) bránit a dokonce to považovat za zneužití procesní úpravy ve smyslu ustanovení §2 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci, a protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř. změnil tak, že jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodováno v konečném rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu