ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.3478.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 3478/2020-935
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné BLACK SYSTEM s. r. o. , se sídlem v Praze 9, U Vysočanského pivovaru č. 422, identifikační číslo osoby 28122470, zastoupené Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 2, proti povinnému V. P. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská č. 1686/13, pro 13 650 000 Kč s příslušenstvím, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 20 Co 205/2019-893, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 10. dubna 2019, č. j. 53 EXE 655/2014-846, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (výrok I.) a na odklad exekuce (výrok II.). V odůvodnění rozhodnutí soud zejména uvedl, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu (v tomto případě směnečného platebního rozkazu), popřípadě vady nalézacího řízení, a dospěl k závěru, že námitky uplatněné povinným v návrhu na zastavení exekuce měly být uplatňovány v nalézacím řízení. Takové námitky proto nejsou způsobilým důvodem pro zastavení exekuce.
Krajský soud v Praze k odvolání povinného usnesením ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 20 Co 205/2019-893, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť se zcela ztotožnil s jeho závěry. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné odkázal i na konkrétní judikaturu Ústavního soudu týkající se přezkumu exekučního titulu a vad nalézacího řízení v řízení exekučním. Odvolací soud vysvětlil, že, podle jeho názoru, za „protiústavní“ nelze považovat situaci, kdy nalézací soud rozhodl směnečným platebním rozkazem na základě žalobcem předložené směnky, a to vůči jejímu indosantovi, i kdyby skutečně byla odpovědnost indosanta za zaplacení směnky v mimo směnečné dohodě vyloučena, jak tvrdí povinný. Odvolací soud dále zdůraznil, že povinný měl možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem, opožděné podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu jde však k jeho tíži.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení pěti otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, popř. se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu. Dovolatel formuloval tyto otázky následovně:
1) Lze v rámci řízení o návrhu na zastavení exekuce přezkoumat ústavní konformitu a věcnou správnost exekučního titulu, jímž je soudní rozhodnutí?
2) Mohou být vady exekučního titulu důvodem pro nepřípustnost exekuce ve smyslu ustanovení §268 odst. 1, písm. h) o. s. ř.?
3) Je vadou exekučního titulu skutečnost, že byl vydán za situace zneužití práva v souvislosti se směnkou?
4) Je povinností soudu zabývat se v rámci exekuce kauzálními námitkami vznesenými ve vztahu ke směnečnému platebnímu rozkazu?
5) Jakou roli hraje v rámci řízení o návrhu na zastavení exekuce skutečnost, že hmotněprávní námitky, jež jsou uplatňovány v tomto řízení, nebyly uplatněny v řízení, jež předcházelo vydání exekučního titulu?
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud předně uvádí, že ve věci odkladu exekuce není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Dále se proto Nejvyšší soud dovoláním zabýval pouze v rozsahu, v němž směřuje proti výroku o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 , uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 , uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008 , a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007 ). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nebo nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
Judikatura Ústavního soudu, na níž dovolatel odkazuje (nález ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18), ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., to však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019).
V nyní řešené věci je exekučním titulem směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Praze dne 16. října 2012, č. j. 59 Cm 252/2012-24. Námitky podané povinným proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu byly usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2014, č. j. 59 Cm 252/2012-260, odmítnuty pro opožděnost, přičemž toto usnesení bylo poté potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2014, č. j. 12 Cmo 128/2014-356. Žaloba pro zmatečnost, kterou se povinný domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2014, č. j. 12 Cmo 128/2014-356, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2014, č. j. 59 Cm 252/2012-260, byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2015, č. j. 59 Cm 252/2012-527. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2017, č. j. 11 Cmo 11/2016-577, a dovolání, jímž povinný posledně jmenované usnesení Vrchního soudu v Praze napadl, bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2018, č. j. 27 Cdo 622/2018-663. Řízení o žalobě na obnovu řízení podané povinným pak bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2018, č. j. 59 Cm 252/2012-688, pro zpětvzetí žaloby zastaveno.
Exekučními titulem v dané věci je tedy soudní rozhodnutí vydané na základě zákonem pevně ukotvené a předvídatelné procedury předepsané zákonem. Judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16) připouští, že výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Takový důvod pro zastavení exekuce však odvolacím soudem správně nebyl shledán, a to zejména vzhledem k tomu, že vlivem okolností na straně povinného (pro opožděnost) nebyly jeho námitky proti exekučnímu titulu věcně posouzeny již v nalézacím řízení. Správnost rozhodnutí o odmítnutí námitek pro jejich opožděnost byla nadto několikrát přezkoumána (mimo jiné i dovolacím soudem).
Za takové situace je třeba respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením s tím, že prostor pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17).
Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba dát odvolacímu soudu za pravdu v tom, že v nyní řešené věci se oproti očekávání dovolatele mimořádné okolnosti srovnatelné s okolnostmi, jež vyplývají z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16), nepodávají. Výkon směnečného platebního rozkazu v nyní řešené věci nelze považovat za „zjevně nespravedlivý“, či dokonce „rozporný s principy právního státu“. Zásada zákazu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu proto nemůže být v této věci prolomena.
Protože odvolací soud postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolatel v dovolání dále navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem povinné na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 12. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu