ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.411.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 411/2020-695
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné FVE Václavice a.s. , se sídlem v Brně, Žabovřesky, Sochorova 3228/46, identifikační číslo osoby 29055555, zastoupené JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti povinné FVE INVEST, a.s. , se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 2095/8, identifikační číslo osoby 28895444, zastoupené opatrovníkem JUDr. Tomášem Lebedou, se sídlem v Průhonicích, Na Sídlišti 152, právně zastoupen Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 640/45, pro 8 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 2930/2015, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, č. j. 16 Co 103,104/2019-646, a usnesení ze dne 30. 9. 2019, č. j. 16 Co 103,104/2019-662, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 24 745 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce Mgr. Jiřího Slováčka, Ph.D.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 3. 12. 2018, č. j. 48 EXE 2930/2015-553, zastavil exekuci vedenou podle pověření soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského vydaného týmž soudem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 48 EXE 2930/2015-51 (výrok I). Oprávněné uložil zaplatit povinné náhradu nákladů řízení ve výši 177 211,50 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II) a soudního exekutora vyzval k předložení vyúčtování požadovaných nákladů exekuce (výrok III). Usnesením ze dne 25. 6. 2019, č. j. 48 EXE 2930/2015-581, uložil oprávněné zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce 7 865 Kč. Předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně včetně rozhodnutí soudu odvolacího bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, č. j. 20 Cdo 2200/2018-498, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že následkem situace, kdy za osobu jedná jiná osoba, která k takovému jednání neměla oprávnění, je nezávaznost právního úkonu. Pakliže nebyl dodržen způsob jednání určený stanovami, a tedy že nemohla být od počátku rozhodčí smlouvou vázána, jde o námitky svojí podstatou v zásadě srovnatelné s obranou, že rozhodčí smlouva nebyla uzavřena vůbec. Nejvyšší soud zde shledal skutečný a prokázaný rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vlastní ustálené rozhodovací praxe, podle které má exekuční soud povinnost přezkoumat námitku nedostatku pravomoci rozhodce i v exekučním řízení, a to i bez zřetele k tomu, zda povinný v rozhodčím řízení nedostatek pravomoci rozhodce namítal, a v případě jejího nedostatku exekuci jako nepřípustnou zastavit. V dané věci šlo o námitku nedostatku pravomoci rozhodce a oba soudy se touto otázkou buď odmítly (pro její nevčasné uplatnění) zabývat úplně, anebo ji vyložily jako otázku pouhé neplatnosti rozhodčí smlouvy.
2. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že v souzené věci je exekučním titulem rozhodčí nález při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 15. 4. 2014, č. j. Rsp 2487/12, který nabyl právní moci dne 24. 4. 2014, kterým soud uložil žalované společnosti FVE INVEST, a. s., zaplatit ve prospěch žalobkyně FVE Václavice, a. s., částku 8 000 000 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 0,25 % denně ode dne 12. 7. 2011 do zaplacení, a to vše do 30-ti dnů od právní moci rozhodčího nálezu; ve zbývající části žalobu zamítl, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, č. j. 25 Cm 38/2014-106, zamítl návrh na zrušení tohoto rozhodčího nálezu, že rozsudek byl k odvolání žalobkyně (povinné) a vedlejšího účastníka K. L. potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015, č. j. 1 Cmo 56/2015-196, že dovolání K. L. bylo zamítnuto a dovolání žalobkyně odmítnuto (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, č. j. 23 Cdo 5728/2015-224). Z rozsudku Městského soudu i rozsudku Vrchního soudu přitom vyplývá, že oba soudy dospěly k závěru, že rozhodčí smlouva uzavřená na základě plné moci ze dne 23. 2. 2012 je neplatná. S odkazem na §1 odst. 2 Řádu Rozhodčího soudu, upravujícím, které spory je rozhodčí soud oprávněn rozhodovat, dospěl poté k závěru, že je již vázán posouzením otázky platnosti rozhodčí smlouvy Městským soudem v Praze; z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy tak není dána pravomoc rozhodčího soudu ve věci rozhodnout. Soud proto exekuci zastavil.
3. Městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil prvně zmíněné usnesení obvodního soudu ve výrocích I a II, a dále potvrdil usnesení o přiznání nákladů řízení soudnímu exekutorovi. Dalším rozhodnutím odvolací soud opravil správné označení potvrzovaného usnesení soudu prvního stupně tak, že zní 48 EXE 2930/2015-553. Odvolací soud současně zjistil, že rozhodčí smlouvu ze dne 13. 8. 2012 za povinnou uzavřel tehdejší předseda představenstva J. V. bez vědomí a souhlasu ostatních dvou členů představenstva, ačkoliv podle stanov a podle zápisu v obchodním rejstříku museli jednat všichni tři členové představenstva povinné společně. Při uzavírání smlouvy tedy nebyl dodržen způsob jednání; přitom není přípustné, aby tři členové představenstva udělili plnou moc jen jednomu z nich, přičemž není rozhodující, zda se jedná o plnou moc generální či zvláštní (bod 14 odůvodnění). Takto učiněný právní úkon osobě, za kterou bylo jednáno, nelze přičítat a nezavazuje ji (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2636/2009, ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5183/2015, či ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3983/2016). Odvolací soud odkazuje na řízení o zrušení rozhodčího nálezu, kde byl učiněn stejný závěr (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015, č. j. 25 Cm 38/2014-106, který byl k odvolání žalobkyně (povinné) a vedlejšího účastníka K. L. potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015, č. j. 1 Cmo 56/2015-196, když dovolání K. L. proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto a dovolání žalobkyně odmítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, č. j. 23 Cdo 5728/2015-224, a ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 4076/16). Odvolací soud rovněž poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu v souvislosti s řešením následků překročení zmocnění v případě zákonného zastoupení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004). Dále uvedl, že pravomoc rozhodce k projednání žaloby mohla být založena jen uzavřením rozhodčí smlouvy a že judikát, na který oprávněná odkazuje, byl již překonán.
4. Oprávněná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci, neboť podle jejího názoru soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku možnosti uzavření rozhodčí smlouvy na základě zvláštní plné moci udělené k tomuto účelu členovi představenstva zbylými dvěma členy představenstva způsobem zcela souladným se způsobem jednání zapsaným v obchodním rejstříku. Dále byla nesprávně posouzena otázka uplatnění výhrady nevázanosti právního úkonu – uzavření rozhodčí smlouvy – když povinná vůči rozhodčímu soudu v rámci celého rozhodčího řízení nevznesla výhradu nevázanosti. Dovolatelka přípustnost dovolaní spojuje s vyřešením otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena a dále otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle jejího názoru se dovolací soud dosud nezabýval otázkou možnosti uzavření rozhodčí smlouvy na základě zvláštní plné moci udělené k tomuto účelu členovi představenstva zbylými dvěma členy představenstva způsobem zcela souladným se způsobem jednání zapsaným v obchodním rejstříku (str. 6 dovolání). Předmětná plná moc byla podepsána všemi členy představenstva povinné a plná moc pro člena představenstva povinné byla zvlášť vystavena k záležitostem týkajícím se prodeje části podniku – projekt FVE Václavice, kdy posuzovaná rozhodčí smlouva byla sepsána právě ke smlouvě budoucí týkající se prodeje této části podniku. Jedná se tedy o zvláštní plnou moc, která byla vystavena, resp. podepsána zcela v souladu se způsobem jednání zapsaným v obchodním rejstříku. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že generální plnou moc sice nelze udělit členovi představenstva. Oproti tomu udělení individuální plné moci judikatura připouští (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4133/2009). Nelze ani přehlédnout dobrou víru oprávněné, která byla podporována konkrétním jednáním povinné a skutečností, že rozhodčí smlouva byla uzavírána právě z důvodu nejistoty o platnosti původně sepsané rozhodčí doložky. Dále namítala v souvislosti se závěrem o nezávaznosti právního úkonu, že povinná vůči rozhodčímu soudu výhradu nevázanosti neuplatnila, přitom je zřejmé, že nevázanosti se musí osoba dovolat včas. Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3983/2016, podle něhož důsledky nedodržení stanoveného způsobu jednání jsou obdobné jako v případě překročení zmocnění zástupce. Proto lze aplikovat i možnost schválení takového jednání, což také upravoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Ten rovněž upravoval v §33 důsledky jednání za jiného bez plné moci.
5. Odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolatelka spatřuje v posouzení otázky pasivity povinné v rozhodčím řízení; pasivita, popř. nečinnost žalovaného má za následek podrobení se pravomoci rozhodce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 či např. sp. zn. 21 Cdo 3876/2013 – str. 9 dovolání). Pokud povinná neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítala, podrobila se dobrovolně pravomoci rozhodce. Oprávněná připomněla, že soud při rozhodování musí respektovat zásadu legitimního očekávání, a dodala, že napadené rozhodnutí vychází z předpjatého formalismu, a proto je ústavně nekonformní. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a návrh povinné na zastavení exekuce zamítl.
6. K dovolání oprávněné se vyjádřila povinná. Zásadně nesouhlasí s názory oprávněné, která dovolacímu soudu opětovně předkládá argument, že i přes neexistenci platně uzavřené rozhodčí smlouvy pravomoc rozhodčího soudu byla dána, neboť povinná v rozhodčím řízení nebyla aktivní. Také nesouhlasí, že otázka jednání statutárního orgánu povinné na základě udělení zvláštní plné moci nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena (k tomuto odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4133/2009). Ohledně nezávaznosti předmětné rozhodčí smlouvy se ztotožňuje se závěry soudu I. stupně, dovolacího soudu i Městského soudu v Praze v řízení sp. zn. 25 Cm 38/2014. K námitce legitimního očekávání a dobré víry odkazuje na dopis člena představenstva ze dne 10. 9. 2012, ve kterém tento konstatuje neplatnost rozhodčí smlouvy a vyzývá oprávněnou k řešení sporu před obecnými soudy. Jednání oprávněné proto nemohlo být jednáním v dobré víře. Povinná navrhuje, aby bylo dovolání oprávněné zamítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
7. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání není přípustné.
9. K námitce dovolatelky ohledně posouzení otázky možnosti uzavření rozhodčí smlouvy na základě zvláštní plné moci udělené k tomuto účelu členovi představenstva zbylými dvěma členy představenstva Nejvyšší soud konstatuje, že tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena zcela v souladu s jeho judikatorní praxi. Vyplývá-li podle zjištění odvolacího soudu ze stanov, že za společnost (představenstvo povinné) jednají vždy tři členové představenstva společně, není přípustné, aby tito tři členové představenstva udělili plnou moc mimo jiné k sjednání rozhodčí smlouvy v záležitosti týkající se prodeje části podniku jednomu z nich. Takový postup by byl v rozporu s právní úpravou jednání statutárních orgánů společnosti v zákoně a stanovách společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005). Pokud dovolatelka ve svém dovolání k tomuto namítá, že generální plnou moc sice nelze udělit členovi představenstva, udělení individuální plné moci judikatura připouští (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4133/2009), je nutno podotknout, že takovýto závěr míří na situace, kdy stanovy opravňují určitého člena představenstva k písemným právním úkonům za představenstvo, když tento má pak možnost udělit individuální plnou moc ke konkrétnímu písemnému právnímu úkonu jinému členu představenstva z důvodu dočasné překážky na své straně, která mu brání ve výkonu jednatelského oprávnění. V takovém případě však takto zmocněný člen představenstva nejedná navenek jako zástupce, nýbrž jde stále o přímé jednatelství, tedy o jednání za představenstvo jménem společnosti. Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 76/2009, na nějž v podrobnostech odkazuje, odůvodnil, že osoba, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu právnické osoby, nemůže být současně zákonným zástupcem této osoby. V nyní posuzované věci se jedná o odlišnou problematiku, jelikož zde měl na základě plné moci jednat místo stanovami požadovaných tří členů představenstva pouze jeden. V daném případě tedy není rozhodující, zda se jedná o plnou moc generální nebo zvláštní. Lze uzavřít, že při podpisu rozhodčí smlouvy ze dne 13. 8. 2012 nebyl dodržen způsob jednání určený stanovami, neboť smlouva byla podepsána pouze jedním členem představenstva. Na základě výše uvedeného je zřejmé, že uzavření rozhodčí smlouvy uvedeným způsobem není právním úkonem povinné a rozhodčí smlouva pro ni není závazná, resp. tento právní úkon nelze povinné přičítat (k tomuto v podrobnostech viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, č. j. 20 Cdo 2200/2018, kterým bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, č. j. 16 Co 148/2017-299, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 9. 2016, č. j. 48 EXE 2930/2015-196, zrušeno a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení).
10. Další námitkou dovolatelky bylo nesprávné posouzení pasivity povinné v rozhodčím řízení. K tomuto Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že není vyloučeno, aby nalézací soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu odmítl přihlédnout k námitce směřující proti rozhodčí smlouvě proto, že ji účastník nevznesl (či vznesl nevčasně) přímo před rozhodcem v rámci svého prvního úkonu v rozhodčím řízení, a aby posléze exekuční soud, ze zvláštního důvodu nedostatku pravomoci rozhodce, exekuci jako nepřípustnou podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, č. j. 20 Cdo 2200/2018).
11. S přihlédnutím k výše zmíněnému lze dovodit, že odvolací soud (vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení ze dne 14. 8. 2018, č. j. 20 Cdo 2200/2018, kterým bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, č. j. 16 Co 148/2017-299, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 9. 2016, č. j. 48 EXE 2930/2015-196, zrušeno a věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení) dospěl ke správným závěrům, když shledal, že rozhodce neměl k vydání předmětného rozhodčího nálezu pravomoc.
12. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2020
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu