ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2200.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 2200/2018
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny, v exekuční věci oprávněné FVE Václavice a. s. , identifikační číslo osoby 29055555, sídlem Sochorova 3228/46, Žabovřesky, 616 00 Brno, zastoupené JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kobližná 47/19, 602 00 Brno, proti povinné FVE INVEST a. s. , identifikační číslo osoby 28895444, sídlem Biskupský dvůr 2095/8, 110 00 Praha 1, zastoupené Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Štěpánská 640/45, 110 00 Praha 1, pro 8 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského, Exekutorský úřad Beroun, pod sp. zn. 015 EX 2221/2015 , o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, č. j. 16 Co 148/2017-299, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, č. j. 16 Co 148/2017-299, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 9. 2016, č. j. 48 EXE 2930/2015-196, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 20. 9. 2016, č. j. 48 EXE 2930/2015-196, zamítl návrh povinné ze dne 10. 12. 2015 na zastavení exekuce vedené na základě pověření téhož soudu ze dne 4. 11. 2015, č. j. 48 EXE 2930/2015-51, soudním exekutorem Mgr. Pavlem Dolanským, Exekutorský úřad Beroun; dospěl k závěru, že jestliže povinná námitku nedostatku pravomoci rozhodce vzhledem k neexistenci (neplatnosti) rozhodčí smlouvy dle ustanovení §15 odst. 2 z. r. ř. neuplatnila nejpozději spolu s prvním úkonem za rozhodčího řízení, má se zato, že ji vznesla opožděně, a jelikož se proto posléze nemůže úspěšně domáhat zrušení rozhodčího nálezu, není dán ani důvod – na základě totožných argumentů – pro zastavení exekuce v předmětném exekučním řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2017, č. j. 16 Co 148/2017-299, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, neboť z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, reprezentované zejména usnesením ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněným pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyplývá, že pouze tehdy, byl-li výběr rozhodce učiněn na základě netransparentních pravidel a rozhodčí nález nevydal stálý rozhodčí soud zřízený na základě zákona, smí exekuční soud přezkoumat platnost rozhodčí smlouvy a případně exekuci dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5754/2015, odvolací soud dále shledal, že v dané věci byla rozhodčí smlouva „uzavřena neplatně, neboť ji podepsal pouze jediný člen představenstva, a nikoli všichni tři členové, jak vyžadovaly stanovy“, a proto nelze její platnost v exekučním řízení přezkoumávat; povinná se měla příslušnou žalobou domoci zrušení rozhodčího nálezu, avšak i ta byla vzhledem k nevčasnosti námitky neplatnosti rozhodčí smlouvy zamítnuta. Ostatní povinnou uváděná rozhodnutí pak odvolací soud neshledal případnými.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dne 13. 11. 2017 dovoláním sepsaným doc. JUDr. Petrem Téglem, Ph.D., advokátem, jehož plnou moc však představenstvo povinné zpochybnilo svým vyjádřením ze dne 20. 11. 2017 (č. l. 338); Obvodní soud pro Prahu 1 proto usnesením ze dne 5. 12. 2017, č. j. 48 EXE 2930/2015-386 řízení o dovolání zastavil. Toto rozhodnutí napadla povinná odvoláním, jelikož dne 4. 12. 2017 podala druhé dovolání v řádném zastoupení (č. l. 478-480) Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem, a tedy v zákonem stanovené lhůtě odstranila nedostatek podmínek dovolacího řízení, jestliže jí bylo napadené rozhodnutí doručeno dne 2. 10. 2017; Městský soud v Praze odvolání – z důvodu nedostatku funkční příslušnosti soudu prvního stupně k vydání rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení – vyhověl a napadené rozhodnutí usnesením ze dne 7. 3. 2018, č. j. 16 Co 57/2018-487, zrušil. Soud prvního stupně posléze předložil věc Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání.
V dovolání povinná namítá, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, věc nesprávně právně posoudil, neboť exekuce byla nařízena na základě rozhodčího nálezu, k jehož vydání neměl rozhodčí soud – vzhledem k neexistenci rozhodčí smlouvy – pravomoc; podle stanov a zápisu v obchodním rejstříku totiž za povinnou museli jednat všichni tři členové představenstva společně, avšak předmětnou rozhodčí smlouvu podepsal pouze jediný z nich. Jestliže pak nebyl při sjednávání rozhodčí smlouvy dodržen postup podle ustanovení §191 obch. zák., nelze s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2636/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3983/2016, takový úkon povinné přičítat, nezavazuje ji a nejde vůbec o její právní jednání. Odvolací soud však nesprávně zhodnotil, že se povinná dovolává toliko neplatnosti (uzavření) rozhodčí smlouvy, ačkoli její obrana spočívala v tvrzení nedostatku pravomoci rozhodců, která jim však rozhodčí smlouvou, jíž nebyla vázána, nemohla být svěřena.
Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání dovolatelka identifikuje zaprvé v tom, že odvolací soud při řešení otázky, „zda nedodržení způsobu jednání za akciovou společnost podle §191 obch. zák. při uzavírání (rozhodčí) smlouvy vede k neplatnosti dané smlouvy anebo k tomu, že takto učiněný právní úkon není právním úkonem akciové společnosti, nelze jej akciové společnosti přičítat a nezavazuje ji, a zda je tedy v případě neexistence rozhodčí smlouvy rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jmenovitě od usnesení ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2227/2011, usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, usnesení ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 638/2015, usnesení ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1095/2016, usnesení ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5754/2015 a mnoha dalších“.
Zadruhé má být podle dovolatelčina názoru naplněn předpoklad přípustnosti dovolání též ohledně zodpovězení otázky, zda i v případě, že by se jednalo o absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy, je rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem a exekuční soud má povinnost exekuční řízení zastavit, přičemž při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od následujících rozhodnutí Nejvyššího soudu – usnesení ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1095/2016, usnesení ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3965/2014, a usnesení ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3670/2014. Odvolací soud nadto své rozhodnutí podpořil i závěry vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 , a usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, která však již byla překonána usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněným pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2013“), z něhož vyplývá, že i tehdy, jestliže je rozhodčí smlouva neplatná pro rozpor se zákonem, není rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem a exekuci je třeba pro nepřípustnost zastavit.
Bližší argumentační rozvedení dovolacích otázek staví dovolatelka na předpokladu, že v dané věci nešlo o posouzení absolutní či relativní neplatnosti rozhodčí smlouvy, nýbrž o to, že vzhledem k tomu, že nebyla vůbec rozhodčí smlouvou vázána, nemohla být založena ani pravomoc Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodce“ či „rozhodčí soud“). Právě nedodržení povinnosti, aby za ni jednali všichni členové představenstva, potom způsobilo, že povinná jako akciová společnost rozhodčí smlouvu vůbec neuzavřela a učiněný právní úkon není jejím právním úkonem, což vyslovil již i Městský soud v Praze svým pravomocným rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, č. j. 25 Cm 38/2014-106, v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, jehož závěrem tudíž měl být exekuční soud vázán a měl z něj vycházet.
Jelikož neexistující rozhodčí smlouva nemůže zapříčinit transparentní výběr rozhodce, a dovolatelka ani neví, jakým způsobem byli rozhodci určeni, je i zde namístě posoudit otázku nedostatku jejich pravomoci, která může být zkoumána i v exekučním řízení, a to bez zřetele k tomu, že v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítala. Z judikatury navíc též vyplývá závěr (viz výše), že i tehdy, byla-li by rozhodčí doložka shledána absolutně neplatnou, nemá rozhodce pravomoc věc rozhodovat a návrh na nařízení exekuce by měl být zamítnut; byla-li již exekuce přesto nařízena, je namístě ji podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, což ale nesouhlasí se závěrem soudu odvolacího, že se v exekučním řízení naopak otázkou platnosti rozhodčí smlouvy zabývat nemohl.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení; jelikož se rovněž domnívá, že by jí provedením exekuce hrozila závažná újma, navrhla též, aby právní moc napadeného usnesení byla odložena.
Oprávněná ve svém písemném vyjádření uvedla, že s dovoláním nesouhlasí, a naopak považuje za správná obě rozhodnutí exekučních soudů. Pokud povinná neplatnost rozhodčí smlouvy z důvodu nedostatků podpisů nenamítala již za rozhodčího řízení, nelze se takovou námitkou v exekučním řízení již zabývat. Totožnou argumentaci navíc povinná vznášela i v řízení o zrušení rozhodčího nálezu; její žalobu však soudy zamítly taktéž z důvodu, že námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy nevznesla již při prvním úkonu za rozhodčího řízení. Nedostatek platnosti rozhodčí smlouvy nadto neznamená, že o věci nelze rozhodnout v rozhodčím řízení, neboť jestliže žalovaný nenamítne nedostatek pravomoci během zákonem stanovených lhůt, dojde tím ke konkludentnímu souhlasu a podrobení se rozhodčímu řízení, což je v souladu s ustanovením §15 odst. 2 z. r. ř. Rozhodnutí, na která dovolatelka ve svém dovolání upozorňuje, nejsou případná, neboť se vztahují jednak pouze na rozhodčí řízení spotřebitelské, a dále pak na případy, kdy byl rozhodce ustanoven na základě netransparentních pravidel a exekuční titul vydal rozhodce, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona;
byla-li však rozhodčí smlouva uzavřena (byť i neplatně), nelze v exekučním řízení co do platnosti rozhodčí doložky zkoumat, zda byla určitá, srozumitelná či podepsaná způsobem, který vyžadují stanovy či zákon.
Oprávněná též reaguje na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, z nichž vyplývá, že za situace, kdy nebyla vůbec uzavřena rozhodčí doložka, nelze z úplné pasivity žalovaného (povinného) a ze skutečnosti, že tudíž nedostatek pravomoci nenamítal, dovozovat, že se pravomoci rozhodce podrobil, což ale není tento případ, neboť povinná byla za rozhodčího řízení plně aktivní, jednání se účastnila, a přesto námitku nedostatku pravomoci neuplatnila, což dokládá i další část tohoto rozhodnutí, z něhož se podává i to, že okolnost podrobení se pravomoci rozhodce by bylo možno spojovat právě s chováním žalovaného, jenž byl aktivní při projednávání sporu, aniž by nejpozději při svém prvním úkonu ve věci samé namítal neexistenci rozhodčí smlouvy (§15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.).
Oprávněná dále poukázala na to, že s odkazem na ustanovení §6 odst. 2 o. z. nelze přiznat ochranu takovému právnímu stavu, který si povinná zapříčinila sama, neboť
zastavením exekuce by veškeré negativní následky nesla naopak ona; jednala-li povinná při uzavírání smlouvy tak, že předstírala určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolala u druhého účastníka omyl, není smlouva neplatná, resp. této neplatnosti se může domáhat (§40a obč. zák.) jen tato druhá strana a nikoli povinná, která neplatnost zavinila. Připomíná, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5728/2015, v řízení o zrušení rozhodčího nálezu taktéž vyslovil (a potvrdil), že námitku neexistence rozhodčí smlouvy povinná uplatnila nevčasně, tj. nikoli při svém prvním úkonu v rámci rozhodčího řízení, pročež důvod pro zrušení rozhodčího nálezu nebyl dán; od tohoto rozhodnutí by se proto Nejvyšší soud neměl odchylovat.
Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinné jako nepřípustné odmítl, případně je zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 29. 8. 2017 a exekuční řízení bylo zahájeno dne 12. 10. 2015.
Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) – řádně zastoupenou advokátem (§241 o. s. ř.), odpovídá i požadavku náležitého uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237, §241a odst. 2 o. s. ř.), a obsahuje též srozumitelně formulované dovolací důvody (§241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), které tyto předpoklady přípustnosti dovolání obsahově (věcně) vystihují.
Dovolání je tak podáním formálně bezvadným.
Je tedy posléze nezbytné vyřešit otázku, zda dovolatelkou ohlašované splnění podmínky přípustnosti dovolání reálně obstojí, tedy zda skutečně napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu – konkrétně od výše označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatelka výslovně odkazuje.
Nejvyšší soud v tomto ohledu dovolatelce přitakává, neboť shledává dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. za přípustné, jelikož napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda je exekuční soud povinen po nařízení exekuce přezkoumávat, zda exekuční titul – rozhodčí nález – vydal k tomu oprávněný rozhodce (rozhodčí soud), aniž by povinný námitku nedostatku pravomoci rozhodce v rozhodčím řízení uplatnil (včasně), jakož i otázky, zda je exekuční soud vázán předešlým rozhodnutím soudu ve věci o zrušení rozhodčího nálezu, které odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i v rozporu s ustálenou judikaturou soudu Ústavního (srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Naplnění tohoto předpokladu přípustnosti uvozuje, že dovolání je rovněž i důvodné.
Z přiloženého soudního spisu vedeného pod sp. zn. 48 EXE 2930/2015 u Obvodního soudu pro Prahu 1, jakož i z procesního spisu řízení o zrušení rozhodčího nálezu vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 5728/2015 se podává následující:
Dne 15. 4. 2014 vydal Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky rozhodčí nález sp. zn. Rsp 2487/12, kterým uložil žalované společnosti FVE INVEST, a. s., zaplatit ve prospěch žalobkyně FVE Václavice, a. s., částku 8 000 000 Kč spolu s úroky z prodlení výši 0,25 % denně ode dne 12. 7. 2011 do zaplacení, a to vše do 30-ti dnů od právní moci rozhodčího nálezu; ve zbývající části žalobu zamítl.
Dne 14. 7. 2014 podala společnost FVE INVEST a. s. žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, jíž Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, č. j. 25 Cm 38/2014-106, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015, č. j. 1 Cmo 56/2015-196, nevyhověl; oba soudy přitom dospěly mj. i k závěru, že ačkoli nebyla rozhodčí smlouva mezi žalobkyní a žalovanou platně uzavřena (nebyla existentní), nelze žalobě o zrušení rozhodčího nálezu vyhovět vzhledem k nevčasnosti námitky nedostatku pravomoci rozhodce, kterou nadto za rozhodčího řízení neuplatnila žalovaná společnost FVE INVEST, a. s., nýbrž jen jeden ze členů představenstva Ing. Karel Lusk jakožto vedlejší účastník.
Správnost obou rozhodnutí posléze potvrdil i Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 9. 2016, č. j. 23 Cdo 5728/2015-224, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 4076/16.
Dne 12. 10. 2015 podala oprávněná exekuční návrh o vymožení částky 8 000 000,- Kč s příslušenstvím přiznané výše označeným pravomocným a vykonatelným rozhodčím nálezem; provedení exekuce bylo svěřeno soudnímu exekutorovi Mgr. Petru Dolanskému, Exekuční úřad Beroun, na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 11. 2015, č. j. 48 EXE 2930/2015-51.
Dne 10. 12. 2015 podala povinná společnost FVE INVEST, a. s., návrh na zastavení exekuce, jemuž Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 20. 9. 2016, č. j. 48 EXE 2930/2015-196 ve spojení s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nevyhověl z toho důvodu, že jestliže povinná nevznesla námitku nedostatku pravomoci rozhodce při prvním úkonu v rámci rozhodčího řízení, a nemůže-li taková námitka obstát jakožto důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, nelze vyhovět ani následnému návrhu na zastavení exekuce; jde totiž pouze o otázku platného uzavření rozhodčí smlouvy, kterou již v exekučním řízení nelze jako důvod pro (úspěšné) zastavení exekuce namítat.
Nejvyšší soud předesílá, že o věci rozhodoval podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „z. r. ř.“) ve znění účinném od 1. 4. 2012 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. a contr ., bod 2. zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jestliže rozhodčí smlouva byla uzavřena dne 13. 8. 2012.
Ohlašovaný rozpor mezi napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a ustálenou judikatorní praxí Nejvyššího soudu dovolatelka identifikuje v tom, že se exekuční soud měl odchýlit od usnesení velkého senátu R 92/2013, pakliže rozhodčí smlouvu, kterou nebyla vázána, a z níž tedy nevyplývala pravomoc rozhodčího soudu o věci mezi ní a oprávněnou rozhodnout, posoudil jako neplatnou a nikoli tedy tím způsobem, že rozhodčí smlouva nebyla mezi stranami uzavřena vůbec (že neexistovala) , což by dovozovalo nezpůsobilost rozhodčího nálezu jako exekučního titulu.
Z uváděného rozhodnutí velkého senátu se podávají následující, pro nyní souzenou věc plně instruktivní závěry, kterými byla dosavadní obecná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu sumarizována:
1/ Nejvyšší soud předně uvážil, že ačkoli exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, lze se i v exekučním řízení zabývat otázkou, zda byl vydán k tomu oprávněným orgánem; nařízenou exekuci lze potom zastavit také tehdy, zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu (rozhodce), který exekuční titul vydal (např. nebyla-li uzavřena rozhodčí smlouva ); není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal. V řízení o zastavení již nařízené exekuce totiž aplikace §15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. není na místě ,
2/ dále zaznamenal, že pakliže je exekučním titulem rozhodčí nález, lze vedle zvláštních důvodů pro zastavení exekuce (§35 odst. 1 z. r. ř.) využít i důvody obecné, které rozeznává ustanovení §268 o. s. ř.,
3/ přičemž též soud navázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12, pakliže se přiklonil k myšlence, že soud má v exekučním řízení povinnost vypořádat se s námitkami účastníka o nedostatku pravomoci rozhodce; „v opačném případě postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
Odvolací soud vzdor uvedenému založil své rozhodnutí na závěrech vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5754/2015, podle kterého námitky neurčitosti, resp. nesrozumitelnosti a tedy z toho dovozované neplatnosti rozhodčí doložky (§37 odst. 1 obč. zák.), jakož i její případné zrušení odstoupením má povinný namítat již v rozhodčím řízení, neboť exekuční soud není k jejich přezkumu oprávněn; shledal totiž, že pakliže byla rozhodčí smlouva podepsána jediným členem představenstva, a nikoli všemi jeho členy, jak vyžadoval stav zapsaný v obchodním rejstříku, došlo – byť k neplatnému – uzavření rozhodčí smlouvy, a povinná tudíž ve skutečnosti neusiluje o posouzení otázky pravomoci rozhodčího soudu, nýbrž o přezkoumání platnosti rozhodčí smlouvy.
Nezbývá tudíž, než detailněji posoudit vzájemně protichůdnou argumentaci dovolatelky a odvolacího soudu, totiž zda tehdy, jestliže za akciovou společnost jedná člen jejího statutárního orgánu v rozporu se stanovami a zápisem v obchodním rejstříku, půjde o jednání neplatné , anebo zda takové jednání nebude možno akciové společnosti vůbec přičítat, a dále, zda lze – ve smyslu objektivním – takovou námitkou efektivně popírat pravomoc rozhodce k rozhodování o majetkovém sporu.
Pro vyřešení zaznamenaného rozporu je namístě vypomoci si odkazem na příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5183/2015, usnesení ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3983/2016, či rozsudek ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4038/2009) podle kterých platí, že právní úkon, při kterém nebyl dodržen způsob jednání určený stanovami a zapsaný v obchodním rejstříku, není právním úkonem akciové společnosti (nešlo jej akciové společnosti přičítat) a proto ji nezavazuje . Následkem situace, kdy za osobu jedná jiná osoba, která k takovému jednání neměla oprávnění (nehledě na to, zda se jednalo o zákonné či smluvní zastoupení či přímé jednání právnické osoby), tak není absolutní či relativní neplatnost ; oprávnění uplatnit výhradu nevázanosti právním úkonem učiněného za jiného osobou, která k tomu neměla legitimaci, přitom svědčí pouze té osobě, za níž bylo jednáno, nikoli druhé straně smlouvy.
Z čehož se ovšem podává, že pakliže dovolatelka setrvává na svém, že totiž nebyl dodržen způsob jednání určený stanovami, a tedy že nemohla být od počátku rozhodčí smlouvou vázána, jde o námitky svojí podstatou v zásadě srovnatelné s obranou, že rozhodčí smlouva nebyla uzavřena vůbec; nelze-li totiž jedné ze stran právní úkon zcela přičítat a tudíž od počátku nejde o právní jednání takového subjektu – a aniž by tedy bylo relevantní uvažovat otázku neplatnosti jednání – nelze než souhlasit, že za předpokladu průkazu dovolatelčiných tvrzení nebyla mezi ní a oprávněnou řádně a zákonným způsobem rozhodčí smlouva uzavřena (a contr. ustanovení §2 odst. 1 z. r. ř.).
Svoji argumentaci tudíž dovolatelka relevantním způsobem soustřeďuje vůči předpokladu nevázanosti (nezávaznosti) rozhodčí smlouvou, a naopak o snahu prokázat neplatnost rozhodčí smlouvy jí nejde.
Další otázkou zůstává, zda je taková námitka objektivně uplatnitelná i v exekučním řízení co do (úspěšného) zpochybnění pravomoci rozhodce rozhodnout majetkový spor, a tedy, zda na jejím základě může být již nařízená exekuce zastavena.
Dovolací soud nepřehlédl, že je i zde možno najít odpověď v již existující judikatuře – za rozhodnutí zásadního významu jest totiž v tomto ohledu označit výše uvedený nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12, jenž reagoval na poměry očividně podobné, pakliže se v tamní věci exekuční soud taktéž odmítl zabývat námitkou povinného, která „směřovala k neplatnosti rozhodčí doložky s tím, že ji nelze považovat za argumentaci ve vztahu k (rozhodující) okolnosti, že exekuční titul nebyl vydán oprávněným orgánem v mezích jeho pravomoci; tak by tomu bylo v případě, pokud by stěžovatel tvrdil, že mezi ním a oprávněnou k uzavření rozhodčí doložky nedošlo vůbec“. Ústavní soud pak dále v tomto nálezu potvrdil, že exekuční soud sice nemohl zkoumat platnost smlouvy a přezkoumávat rozhodčí nález z hlediska jeho věcné správnosti v exekučním řízení, avšak posléze upozornil, že jestliže stěžovatelka tvrdila a prokazovala , že smlouvu s oprávněným vedlejším účastníkem nikdy nepodepsala, a tudíž jí nemůže být vázána , týkala se tato její námitka i přímo pravomoci rozhodce .
Řečené závěry jsou významné potud, že se kriteriálně musí prosadit i v této věci. I zde totiž platí, že povinná s ohledem na význam uplatněného argumentu, že rozhodčí smlouvou není vázána a že se nejedná o její právní jednání, které jí tudíž ani nelze přičítat, napadá přímo samu podstatu pravomoci rozhodce k projednání a rozhodnutí majetkového sporu mezi ní a oprávněnou.
Hodnocení soudu odvolacího, že povinná usilovala toliko o posouzení neplatnosti rozhodčí smlouvy – a že ve skutečnosti není pravomoc rozhodce ničím napadána – je tudíž se zřetelem na výše zaznamenaný právní názor nesprávné.
Závěrečná úvaha dovolacího soudu se tak nezbytně soustřeďuje na zodpovězení otázky, zda nedostatek pravomoci rozhodce způsobuje natolik relevantní okolnost, pro niž jest již nařízenou exekuci zastavit.
V tomto ohledu však nepochybně postačí opětovně připomenout závěry vyjádřené v usnesení velkého senátu R 92/2013, že totiž „nařízenou exekuci lze zastavit tehdy, zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci rozhodce, který rozhodčí nález vydal, a to například tehdy nebyla-li uzavřena rozhodčí smlouva. Exekuční soud má povinnost vypořádat se s námitkami účastníka o nedostatku pravomoci rozhodce, v opačném případě postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
V tomto kontextu je vhodné poznamenat, že povinnost přezkoumat pravomoc rozhodce v exekučním řízení exekuční soud stíhá bez ohledu na to, zda šlo o rozhodčí řízení mezi spotřebiteli či podnikateli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1085/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2489/2016 a zvláště pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3039/2017), čímž je dostatečně vypořádáno vyjádření oprávněné, pakliže prosazuje odlišný přístup s ohledem na povahu účastníků řízení.
Shrnuto a řečeno jinými slovy – dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu směřuje k závěru, že v námitce povinné, že ji rozhodčí smlouva (rozhodčí doložka) od počátku nezavazovala, jelikož nebyl dodržen způsob jednání, který vyplýval ze stanov obchodní společnosti, jest identifikovat otázku posouzení pravomoci rozhodce; exekuční soud je povinen takovou námitku přezkoumat i po nařízení exekuce a v případě že shledá, že pravomoc rozhodci k rozhodnutí majetkového sporu dána nebyla, je povinen exekuci podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jako nepřípustnou zastavit.
Nadto je třeba poukázat na to, že názor obou soudů, že k této dovolatelčině námitce (nedostatku pravomoci) nelze přihlížet již proto, že nebyla uplatněna řádně při rozhodčím řízení, a to v rámci prvního úkonu ve věci, jak vyžaduje ustanovení §15 odst. 2 z. r. ř., není správný, jelikož toto ustanovení dle výše citovaných judikatorních závěrů (zde opět postačí srovnání s usnesením velkého senátu R 92/2013) není pro řízení o zastavení exekuce z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce významné; pravomoc rozhodce pro vedení rozhodčího řízení totiž musí být dána tak jako tak s ohledem na možnost (úspěšného) provedení exekuce, nařízené pro vymožení práva přiznaného jím vydaným rozhodčím nálezem – v opačném případě je rozhodčí nález nezpůsobilým exekučním titulem a nevčasné anebo dokonce úplné opominutí uplatnění námitky nedostatku pravomoci rozhodce za rozhodčího řízení na tom nemůže ničeho měnit.
Nejvyšší soud na základě takto ucelené argumentace tudíž shledal skutečný a prokázaný rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vlastní ustálené rozhodovací praxe – podle které má exekuční soud povinnost přezkoumat námitku nedostatku pravomoci rozhodce i v exekučním řízení, a to i bez zřetele k tomu, zda povinný v rozhodčím řízení nedostatek pravomoci rozhodce namítal, a v případě jejího nedostatku exekuci podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jako nepřípustnou zastavit – jelikož v dané věci o námitku nedostatku pravomoci rozhodce s určitostí šlo a oba soudy se touto otázkou buď odmítly (pro její nevčasné uplatnění) zabývat úplně, anebo ji vyložily jako otázku pouhé neplatnosti rozhodčí smlouvy.
Jen na vysvětlenou se v úplnosti sluší připomenout, že právě na obdobné situace dopadá již nezanedbatelné množství rozhodnutí Ústavního soudu [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 457/10 ze dne 18. 7. 2013, II. ÚS 3406/10 ze dne 14. 3. 2013, IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012, IV. ÚS 3779/11 ze dne 10. 1. 2013, III. ÚS 562/12 ze dne 24. 10. 2013, III. ÚS 1624/12 ze dne 27. 9. 2012, IV. ÚS 2078/12 ze dne 26. 2. 2014, IV. ÚS 4709/12 ze dne 6. 3. 2013 a II. ÚS 4927/12 ze dne 26. 11. 2013], který zde přistoupil ke kasaci rozhodnutí obecného soudu vydaného v exekučním řízení pro porušení práva na spravedlivý proces proto, že se soud nezabýval otázkou pravomoci rozhodce vydat exekuční titul, jehož výkon byl v exekučním řízení nařízen.
Dovolání je proto v této argumentační části důvodné, jestliže právní posouzení věci odvolacím soudem je z právě vyložených důvodů neúplné (významné právní aspekty věci pomíjí), což ve svých důsledcích znamená, že je i nesprávné.
Stojí za zaznamenání závěrem, že v dané věci dotčená (jsoucí „ve hře“) dvě procesní instrumentaria mají svoji základnu v odlišné právní úpravě, a jelikož důvody, za kterých je možno se s úspěchem domoci zrušení rozhodčího nálezu (§31 z. r. ř.), nejsou s důvody pro zastavení exekuce (§35 z. r. ř. a §268 odst. 1 o. s. ř.) v úplnosti srovnatelné, není ani namístě dovozovat, že by se výsledek jednoho řízení musel automaticky projevovat i v řízení pozdějším.
Není tedy vyloučeno, aby nalézací soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu odmítl přihlédnout k námitce směřující proti rozhodčí smlouvě proto, že ji účastník nevznesl (či vznesl nevčasně) přímo před rozhodcem v rámci svého prvního úkonu v rozhodčím řízení, a aby posléze exekuční soud, ze zvláštního důvodu nedostatku pravomoci rozhodce, exekuci jako nepřípustnou podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil.
Oba soudy pak vzdor zaznamenanému naopak dovozují, že jelikož nebylo možno se úspěšně domáhat, z důvodu nevčasnosti povinným vznesené námitky, zrušení rozhodčího nálezu, nemůže být důvodně podán ani návrh na zastavení exekuce, resp. že zamítnutí žaloby na zrušení rozhodčího nálezu představuje sice podpůrný, leč rozhodný argument (využitelný) pro to, že návrhu na zastavení exekuce nelze vyhovět; ostatně rovněž pominuly – na což ostatně dovolatelka výslovně poukazuje – že v řízení o zrušení rozhodčího nálezu jisté posouzení existence či závaznosti (přičitatelnosti) rozhodčí smlouvy učinily, což je zjištění ohledně pravomoci rozhodce pro účely exekučního řízení nepřehlédnutelné.
Dovolání je proto i v této argumentační části důvodné.
Tím se odpovídá na dovolací důvod vtělený do první otázky dovolatelky, a to příznivě tomu, co jím sledovala.
Zabývat se tudíž dovolacím důvodem podle dovolatelčiny otázky druhé již netřeba, a to i vzhledem k tomu, že na jejím zodpovězení obrana samotné dovolatelky nezávisí, pakliže trvá na tom – a jak výše vysvětleno i důvodně – že její námitka cílí na okolnost nedostatku pravomoci rozhodce, a naopak neusiluje o prokázání neplatnosti rozhodčí smlouvy; její vyřešení tudíž nemůže v dalším řízení ničeho přinést.
Již jen nad tento rozhodný rámec stojí za to poznamenat, že vyslovené závěry lze podpořit i tím, co ohlašuje ve svém důsledku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, že totiž zaprvé (sice) nelze obcházet ta instrumentária, která poskytuje coby možnou obranu zákon o rozhodčím řízení v představě, že patřičnou námitku lze tak jako tak uplatnit až v řízení o zastavení exekuce, avšak zadruhé , že případný zásah je v řízení o zastavení exekuce možný jen z pozic argumentačně mimořádně silných, především ústavněprávních, což je ovšem v dané věci vzhledem k četnosti výše citované judikatury Ústavního soudu co do existence pravomoci rozhodců (či nikoli) zjevně osvědčeno, pakliže by měl být vykonán rozhodčí nález, který je svým obsahem (existencí) v kolizi se základními principy demokratického právního řádu.
Dovozená nesprávnost právního posouzení věci v situaci, kdy nejsou dány podmínky pro nápravu samotným dovolacím soudem, způsobuje, že jím trpící rozhodnutí odvolacího soudu musí být zrušeno, a protože důvody zrušení dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je, a tomuto soudu vrátil věc k dalšímu řízení
(§243e odst. 1, odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud též o nákladech dosavadního řízení
(§226 odst. 1 a §243g odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený dovolacím soudem je pro další řízení závazný
(§243g odst. 1, část věty první za středníkem).
V dalším řízení půjde o to, řádně a v úplnosti posoudit (co bylo dosud vzhledem k nesprávnému právnímu názoru opomenuto), zda existuje taková okolnost (viz výklad v předchozím), z níž lze dovozovat, že pravomoc rozhodce projednat a rozhodnout daný majetkový spor mezi oprávněnou a povinnou byla v dané věci vskutku založena; právě toto zjištění spočívá primárně na soudu prvního stupně.
Se zřetelem k tomuto výsledku dovolacího řízení odpadá potřeba výslovně rozhodnout o návrhu na odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu [§243 písm. a) o. s. ř.], a zvláštního rozhodnutí zde ani netřeba (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005), jestliže k odmítnutí dovolání došlo v době přiměřené.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 8. 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu