ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.4169.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 4169/2019-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného J. Z. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova č. 2707/38, proti povinné E. H. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 108, pro prodej nemovitosti v dražbě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 EXE 2761/2017, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2019,
č. j. 51 Co 172/2019-177, takto:
Dovolání povinné se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 3. 2019, č. j. 67 EXE 2761/2017-148, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 24. 10. 2017. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že exekučním titulem je v projednávané věci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2016, č. j. 27 C 17/2010-458, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, č. j. 70 Co 18/2017-518, a že předmětem exekuce je prodej nemovitosti ve veřejné dražbě, konkrétně budovy č. p. XY – objekt k bydlení, parc. č. XY (a s ní souvisejících konkrétně označených budov bez č. p./č. e. a konkrétně označených pozemků), vše v k. ú. XY, obec XY, zapsaných na LV XY pro k. ú. XY, obec XY (dále též jen „předmětná nemovitost“), s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi dosavadní spoluvlastníky každému jednou polovinou. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci není dán žádný důvod pro zastavení exekuce, neboť exekuce je vedena řádně podle pravomocného a vykonatelného exekučního titulu. Namítá-li povinná, že podílové spoluvlastnictví mělo být vypořádáno jiným způsobem, namítá ve své podstatě věcnou nesprávnost exekučního titulu, kterou však soud v exekučním řízení není oprávněn přezkoumávat. Podal-li oprávněný návrh k exekuci exekučního titulu, využil pouze svého práva a tento postup nemůže být v rozporu s dobrými mravy.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že vedení exekuce vůči povinné je šikanózním výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy, neboť nemovitost, která má být podle exekučního titulu prodána ve veřejné dražbě, je reálně dělitelná, lze ji rozdělit na dvě poloviny podle spoluvlastnických podílů a prodej tak není nezbytný. Namítá, že soudy se v předcházejícím řízení nevypořádaly s otázkou neshod a konfliktů spoluvlastníků, jejich příčin a důvodů pro nařízení veřejné dražby a podání exekučního návrhu, namísto rozdělení předmětné nemovitosti na bytové jednotky. Proti exekučnímu titulu podala povinná dovolání a rovněž návrh na obnovu řízení z důvodu sdělení vydaného Úřadem městské části Praha 12, odborem výstavby, ze dne 19. 3. 2019, ve kterém bylo potvrzeno, že v předmětné nemovitosti jsou vymezeny dvě bytové jednotky, přičemž ve věci obnovy řízení bylo nařízeno jednání. Odvolací soud se nevypořádal s účelovostí darování předmětné nemovitosti původním vlastníkem oprávněnému za účelem šikany povinné. Prodej předmětné nemovitosti je v rozporu s dobrými mravy i z důvodu, že s povinnou bydlí i postižený syn, který je na dům zvyklý a má v něm zázemí. Povinná konečně namítá nepřezkoumatelnost a nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť neučinil náležitá skutková zjištění a neprovedl povinnou navrhované důkazy. Povinná navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil. Dovolatelka ve svém dovolání současně navrhla odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že ve vykonávacím řízení zásadně platí, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet. Stejně tak exekuční soud nepřihlíží k tomu, zda povinný uloženou povinnost splnil, případně v jakém rozsahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 , uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 , uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1556/2019). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
Námitka povinné, že rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na nesprávných skutkových a právních závěrech a že je z toho důvodu nespravedlivé a nepřiměřené, tak nemůže být sama o sobě důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jestliže není zcela zjevné, že exekucí dojde k takovému zásahu do práv povinné, jenž je v rozporu se samotnými základy právního státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 4044/2019, nebo například nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Takový zjevný zásah do práv povinného se však v daném případě nepodává, neboť v projednávané věci soudy dovodily, že v exekuci je realizován vykonatelný soudní rozsudek, který je jediným přiměřeným řešením dlouhodobě napjatých vztahů mezi právním předchůdcem oprávněného (posléze nynějším oprávněným jako právním nástupcem) a povinnou, a že prodej nemovitosti ve veřejné dražbě byl shledán jako nejlepší způsob ukončení vzájemných vyhrocených vtahů, neboť ze zjištěného skutkového stavu soudy v nalézacím řízení plyne, že „vztahy mezi účastníky jsou vysoce konfliktní a že v jednom domě, byť rozděleném na jednotky, spolu žít nemohou“, a že práva povinné nejsou exekučním titulem dotčena, neboť povinná obdrží z výtěžku adekvátní podíl.
Namítá-li povinná, že je v projednávané věci vedeno řízení o návrhu na obnovu řízení, dovolací soud odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi, dle které okolnost, že exekuční titul byl napaden žalobou na obnovu řízení, nemá v řízení o nařízení exekuce význam. Podání tohoto mimořádného opravného prostředku nemá samo o sobě za následek odklad (či zánik) jeho vykonatelnosti podkladového rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 336/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/1997 pod č. 50, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1640/2005).
K námitce povinné, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné, dovolací soud odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle které je nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, rozsudek ze dne 15. l1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Okolnost, že odvolací soud v projednávané věci vyšel ze shora uvedené a ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by opakoval nebo provedl povinnou navržené důkazní prostředky, na jejichž základě měl dospět k závěru o nemožnosti vykonat předmětný exekuční titul, nevede k závěru, že by dovoláním napadené rozhodnutí bylo překvapivé a nepředvídatelné.
Dovolací soud se neztotožňuje ani s námitkou povinné, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud své rozhodnutí opřel o v základu srozumitelné a výše popsané úvahy, jež korespondují se shora vyjádřenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zde bylo vysloveno, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). V projednávané věci tomu tak zjevně není.
Konečně, podal-li oprávněný návrh na nařízení exekuce včas, nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že jeho jednání je nemravné. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že již v řadě rozhodnutí zaujal a odůvodnil závěr, že argumentace ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013 je nepřípadná, jelikož z hlediska eventuální existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud v nalézacím řízení posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Podání návrhu na nařízení exekuce naproti tomu není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013, nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 20 Cdo 2445/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 5. března 2009, sp. zn. 20 Cdo 3756/2008).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání povinné přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka současně navrhla odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soud, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 2. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu