ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.4267.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 4267/2019-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného J. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze, Štěpánská 630/57, proti povinné České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze, Vyšehradská 427/16, identifikační číslo osoby 00025429, jejímž jménem jedná Úřad pro zastupování ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, o zastavení exekuce pro nepeněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 52 EXE 465/2018, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2019, č. j. 30 Co 132/2019-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Ve shora označené věci Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 1. 2019, č. j. 52 EXE 465/2018-117, zastavil exekuci na nepeněžité plnění vedenou u soudního exekutora JUDr. Milana Makariuse, Exekutorský úřad Praha-západ, pod sp. zn. 165 EX 113/18. Vyšel se skutkových zjištění, že na základě vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 4. 2017, č. j. 18 C 34/2013-251, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 7. 12. 2017, č. j. 70 Co 386/2017-332 (dále „exekuční titul“), byla povinné uložena povinnost zaslat oprávněnému omluvu v přesně stanoveném znění, a to doporučeným, datovaným a otiskem úředního razítka a podpisem oprávněné úřední osoby opatřeným dopisem. Soud prvního stupně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14 (N 218/79 SbNU 503), a s přihlédnutím k motivům a k předchozímu procesnímu jednání oprávněného exekuci na návrh povinné zastavil podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Jednání oprávněného označil „zjevným zneužitím práva“ za situace, kdy povinná nejprve v reakci na vydaný exekuční titul zaslala dne 30. 1. 2018 oprávněnému dvě písemné omluvy, na kterých sice absentoval otisk úředního razítka povinné, následně však (dne 28. 6. 2018, tj. po zahájení exekučního řízení) zaslala oprávněnému další dvě omluvy, jež veškeré požadavky uložené exekučním titulem splňovaly. Oprávněný se po přijetí první – formálně vadné – omluvy nepokusil povinnou kontaktovat, upozornit na její omyl a domáhat se nápravy, ač by takový postup byl v souladu s dobrými mravy.
K odvolání oprávněného odvolací soud usnesením ze dne 21. 5. 2019, č. j. 30 Co 132/2019-134, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s právním posouzením, že za zjištěných okolností případu (viz shora) představovalo podání návrhu oprávněného na nařízení exekuce zjevné zneužití jeho práva. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sp. zn. 22 Cdo 674/2018, a rozhodovací praxi Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 22. května 2018, sp. zn. IV. ÚS 1374/17, a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. ledna 2019, sp. zn. IV. ÚS 3956/18) uzavřel, že vzhledem ke zřejmé snaze povinné splnit povinnost uloženou jí exekučním titulem představuje chování oprávněného (který v návrhu na nařízení exekuce skutečnost, že obdržel imperfektní omluvu povinné, zamlčel) záměr potrestat povinnou za její administrativní pochybení, nikoli primárně dosáhnout splnění vymáhané povinnosti. Rovněž podle názoru odvolacího soudu je nutno očekávat mezi (byť znesvářenými) účastníky soudních sporů korektní jednání a určitou míru lidské slušnosti před podáváním potenciálně zbytečných exekučních návrhů a zatěžováním soudních exekutorů či samotných soudů.
Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. vymezil jednotlivě ve vztahu k následujícím právním otázkám:
1/ zda je zneužitím práva a šikanózním výkonem práva, které nepožívá soudní ochrany, podání exekučního návrhu oprávněným k vymožení povinnosti písemné omluvy v situaci, kdy povinná sice zaslala oprávněnému dvě písemné omluvy, ale bez exekučním titulem předepsaných formálních náležitostí (bez otisků předních razítek) a kdy oprávněný před podáním exekučního návrhu povinnou na nedostatečný obsah zaslaných omluv mimosoudně neupozornil a nevyzval ji k dobrovolné nápravě (k zaslání řádných omluv se stanovenými náležitostmi); tato otázka (kvůli své specifičnosti) dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, případně se odvolací soud odchýlil od obecných závěrů přijatých nálezem Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14 (N 218/79 SbNU 503), nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sp. zn. 22 Cdo 674/2018;
2/ zda splněním vymáhané povinnosti v exekuci (teprve na základě výzvy exekutora) v rozsahu plnění dochází ke skončení exekuce ze zákona a zda je možné v takovém případě následně rozhodovat o návrhu na zastavení exekuce – daná otázka „ dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena , a pokud snad vyřešena byla, je v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena rozdílně (nebo se eventuálně odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) “; a
3/ zda v případě splnění vymáhané povinnosti v exekuci (teprve na základě výzvy exekutora), pokud tím dochází ke skončení exekuce ze zákona, je možné v takovém případě následně rozhodovat o návrhu na zastavení exekuce z důvodu podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ačkoli výkon rozhodnutí byl již proveden (vykonán) – daná otázka „ dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena , a pokud snad vyřešena byla, je v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena rozdílně “.
Dovolatel upřesnil, že exekuční návrh byl podán důvodně (z jeho strany šlo o oprávněný výkon práva), neboť povinná ve stanovené lhůtě nesplnila povinnost jí uloženou vykonatelným exekučním titulem, přičemž oprávněný nebyl povinen povinnou vyzvat ke splnění povinnosti, protože ustanovení §142a o. s. ř. (předžalobní výzva) se uplatní pouze v nalézacím řízení; nemohlo proto jít o případ zneužití práva. Splnila-li povinná vymáhanou povinnost po výzvě soudního exekutora, nebylo již možné exekuci zastavit z důvodu jejího provedení. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Povinná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení [viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a §240 odst. 1 o. s. ř.] ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání oprávněného není přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2019, sp. zn. 20 Cdo 3332/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019, sp. zn. 20 Cdo 3127/2019). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem uplatněná kritéria přípustnosti následně obstojí jako pravdivá, tj. budou Nejvyšším soudem posouzena tak, že skutečně korespondují s (ne)existující judikaturou dovolacího soudu.
Ve vztahu k první vznesené otázce Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (a rovněž v zásadní shodě s judikaturou Ústavního soudu) dovodil, že samotné podání exekučního návrhu může být kvalifikováno jako zneužití práva, čímž je míněno jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016). Jako postup příčící se účelu exekučního řízení – a tedy důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. – je pak nutno hodnotit tzv. šikanózní exekuční návrh , což je takový návrh, jehož podání není primárně motivováno snahou domoci se plnění, ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3405/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016). Obdobné závěry vyslovil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14, kde mimo jiné uvedl, že například za situace, kdy má oprávněný prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní, bude mít zpravidla návrh na nařízení exekuce charakter návrhu šikanózního, neboť jeho podání není primárně motivováno snahou oprávněného domoci se plnění, nýbrž snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce. Za šikanózní návrh lze tedy považovat takový exekuční návrh, kterým oprávněný primárně nesleduje ochranu svého subjektivního práva, ale má sloužit k postihu povinného z jiného důvodu (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 20 Cdo 3599/2017).
Vylíčená judikatura dovolacího soudu, která je konformní rozhodovací praxi Ústavního soudu, na zjištěné skutkové okolnosti posuzovaného případu bezpochyby dopadá (povinná ve snaze respektovat povinnost uloženou jí exekučním titulem plnila dobrovolně, byť ne zcela – z důvodu ryze formálního pochybení – perfektně, přičemž po zahájení řízení formální vadu omluvy bez zbytečného prodlení odstranila), takže řešil-li odvolací soud otázku tzv. šikanózního návrhu v souladu s uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a rovněž Ústavního soudu), nelze mu nic vytknout. Z tohoto závěru logicky plyne, že dovolatelem zvolená přípustnost dovolání se u předestřené otázky míjí. To platí i ve vztahu k jediným u této námitky dovolatelem specifikovaným rozhodnutím dovolacího soudu a Ústavního soudu, neboť usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sp. zn. 22 Cdo 674/2018, toliko obecně definuje pojem zneužití práva (ve zbytku se týká návrhu na zrušení spoluvlastnictví, tudíž skutkově i právně zcela odlišné věci), a nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14, hodnotí podání návrhu na nařízení exekuce, kterým účastník nesledoval co nejrychlejší a nejefektivnější uspokojení svého (majetkového) nároku, ale naopak úmyslně zvolil cestu zdlouhavější a nákladnější s cílem protistraně uškodit a zatížit ji důsledky nařízené exekuce a placením nákladů, jako postup formálně právně důvodný, eticky však neobhajitelný. S odkazem na vylíčené okolnosti posuzované věci je zcela evidentní, že se odvolací soud způsobem řešení otázky tzv. šikanózního návrhu nemohl dostat se znamenanými rozhodnutími do kolize.
Dovolatel současně přehlíží, že k jím formulovaným právním otázkám nelze zvolit více hledisek přípustnosti dovolání, jestliže ta se z povahy věci vzájemně vylučují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2020, sp. zn. 20 Cdo 4176/2019). Oprávněný v rozporu s tímto požadavkem „kombinuje“ ke každé otázce (především pak k otázce druhé a třetí) více hledisek přípustnosti dovolání, aniž by z dalšího textu dovolání bylo patrné (seznatelné), jaká je konečná volba uvedené náležitosti dovolání. Patrnou snahu dovolatele naplnit požadavky přípustnosti „za každou cenu“ bez adekvátní konkretizace jím označených kritérií přípustnosti je nutné označit jako postup odporující smyslu a účelu ustanovení §237 o. s. ř.; zákonný předpoklad přípustnosti dovolání takto vskutku vymezit nelze. Přesto – a to nad rámec vysloveného – dovolací soud poznamenává, že rozhodovací praxe dovolacího soudu možnost zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v případě tzv. šikanózních exekučních návrhů, a to i za situace, kdy exekvovaná povinnost byla v průběhu exekučního řízení splněna, připouští (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016).
Nejvyšší soud proto bez jednání (viz §243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání oprávněného odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Pro nepřípustnost dovolání nemohl dovolací soud přihlédnout ani k případným vadám řízení, které ostatně dovolatel explicitně netvrdil (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v tomto případě nezdůvodňuje (viz §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2020
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu