ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.4296.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 4296/2019
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného B. L. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Libuší Šmehlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Živičná č. 2852/9, proti povinné P. F. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Karlem Bockem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Lidická č. 613, pro vymožení nezastupitelného plnění, vedené u soudního exekutora JUDr. Jiřího Trojanovského, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek-Místek, pod sp. zn. 143 EX 00331/18, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2019, č. j. 91 Co 192/2019-127, takto:
Dovolání povinné se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudního exekutora JUDr. Jiřího Trojanovského, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek-Místek, ze dne 18. 4. 2019, č. j. 143 EX 00331/18-116, kterým soudní exekutor zastavil řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce ze dne 31. 1. 2019, označeném jako „143 EXE 00331-34 EXE 594/2018 – 38 EXE 407/2018 FM Trojanovský
– OS P6 Pavlovská“, ve spojení s podáním ze dne 15. 3. 2019, označeným jako „38 EXE 407/2018 OS P6 – 34 EXE 594/2018 OS P6 – 143 EXE 2018 TROJANOVSKÝ“ a podáním ze dne 12. 4. 2019 označeným jako „Trojanovský – sp. zn. 143 EX – 2018 – ÚPLNÉ ZASTAVENÍ EXEKUCE“. Odvolací soud dospěl k závěru, že je v projednávané věci dána překážka věci rozhodnuté, neboť o shodném návrhu na zastavení exekuce (ze dne 26. 4. 2018, ve znění doplnění ze dne 19. 7. 2018) již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 8. 2018, č. j. 38 EXE 407/2008-142. Řízení o dalším návrhu povinné na zastavení exekuce ze dne 20. 8. 2018 bylo rovněž zastaveno pro překážku věci rozhodnuté usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2019, č. j. 91 Co 89/2019-530, neboť povinná ve svém návrhu netvrdila žádné nové skutečnosti.
Povinná podala dne 27. 9. 2019 prostřednictvím svého tehdejšího zástupce Mgr. Rudolfa Axmana dovolání proti usnesení odvolacího soudu, které doplnila podáním podaným dne 1. 10. 2019 prostřednictvím svého zástupce JUDr. Karla Bocka. Namítá, že její návrh na zastavení exekuce ze dne 31. 1. 2019 není totožný s jejími dřívějšími návrhy co do obsahu a důvodů tak, aby založil překážku věci rozsouzené, a to zejména s ohledem na jeho doplnění ze dne 15. 3. 2019 a 12. 4. 2019. Rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo povinné na spravedlivý proces, neboť odvolací soud se nevypořádal dostatečně s důvody, které povinná ve svém návrhu na zastavení exekuce uvedla
a pro které měla být exekuce zastavena, a to zejména s námitkou nezákonnosti postupu soudního exekutora i oprávněného, že nemovitosti oprávněného jsou přístupné i jinými cestami než přes pozemky povinné, oprávněný tyto další přístupy využívá a přístup přes pozemky povinné nepotřebuje, že dosud nebylo rozhodnuto o mimořádném opravném prostředku proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 17. 7. 2016,
č.j. 13 C 282/2013-538, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2017, č. j. 11 Co 499/2016-739, že neexistuje žádné „rozhodnutí – podepsané, kterým by byla kdy jakákoliv služebnost zřízena“, že vedenou exekucí vzniká povinné škoda na jejím majetku a obraně práva třetí osoby je poskytována větší ochrana, než právu vlastnickému, čímž je narušen princip rovnosti stran, a že „přetrvávají pochybnosti o aktivní legitimaci oprávněného“. Povinná rovněž namítala, že došlo ke změně územního plánu obce XY a tato změna se „dotkla i pozemků ve výlučném vlastnictví povinné“, které již „nejsou veřejnou cestou, jak bylo tvrzeno a právo povinné k těmto pozemkům nelze bez rozhodnutí soudu nijak omezit, nesouhlasí-li s tím vlastník pozemku“. Dále namítá, že výkon rozhodnutí je svévolným a neodůvodněným výkonem práva, zejména proto, že jde o výkon předběžného opatření, které je svou povahou pouze dočasným institutem a jeho výkonem je zasahováno do vlastnického práva povinné nad míru nezbytně nutnou, čímž dochází k popření základních principů právního státu a zcela zjevné nespravedlnosti, proto by exekuce měla být z tohoto důvodu podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu zastavena. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozhodl tak, že se předmětná exekuce zastavuje, popřípadě aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v obecné rovině vyplývá, že věcnému projednání návrhu na zastavení exekuce může bránit překážka věci pravomocně rozhodnuté (srov. usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018, usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, usnesení ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2158/2017, a usnesení ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013). Zmíněný nedostatek podmínky řízení (rei iudicatae) může v exekučním (vykonávacím) řízení o návrhu povinného na (částečné) zastavení exekuce nastat tehdy, má-li být v témže exekučním (vykonávacím) řízení projednávána stejná věc, o níž již v tomto řízení bylo pravomocně rozhodnuto. Totožnost věci je dána jednak stejnými účastníky řízení a jednak stejným skutkovým základem (stejným důvodem vyplývajícím ze stejných skutkových tvrzení) projednávané věci. Jestliže tedy soud dřívější návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) zamítl, představuje jeho usnesení překážku věci pravomocně rozhodnuté, byl-li nový návrh na (částečné) zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) podán na základě stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně (srov. např. usnesení ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013, usnesení ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000).
V projednávané věci povinná ve svém návrhu na zastavení exekuce především namítala, že oprávněný má trvale přístup na svůj pozemek jinou cestou, že s povinnou nemá sjednaný žádný titul k užívání její nemovitosti a neexistuje důvod pro další vedení exekuce. Nezabýval-li se odvolací soud způsobilostí exekučního titulu, neboť na základě zjištěného skutkového stavu uzavřel, že povinná ve věci dříve podala návrh na zastavení exekuce opřený o stejný skutkový základ, o tomto návrhu bylo pravomocně rozhodnuto a povinná přesto podala další návrh na zastavení exekuce s tím, že uvedla tytéž skutečnosti, a dovodil-li proto, že ve věci existuje překážka věci rozhodnuté, která brání věcnému rozhodnutí o novém návrhu, je tento jeho právní závěr správný a v souladu se shora uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Za těchto okolností není namístě odvolacímu soudu vytknout, že řízení o návrhu na zastavení exekuce zastavil, aniž by se opětovně zabýval výhradou povinné, že výkon exekučního titulu je svévolným a neodůvodněným výkonem práva právě proto, že oprávněný má jiný přístup na svůj pozemek a že za takových okolností by exekuční titul ve formě předběžného opatření neměl být realizován. Podstata těchto námitek totiž zůstává v základu stejná, tedy že exekuci má bránit to, že oprávněný má na svůj pozemek jiný přístup. Námitka, že exekuce stále trvá a podle názoru povinné je nezákonná a vede k nepřiměřenému poškozování povinné, rovněž neobstojí jako vskutku nový důvod pro zastavení exekuce, protože samotný fakt, že exekuce stále trvá, zásadně není novou skutkovou, ale procesní okolností, která sama o sobě neobstojí jako důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Má-li povinná za to, že jí uváděné důvody měly odvolací soud vést k zastavení exekuce, a proto má být dovolání posouzeno jako důvodné, nelze se jejím náhledem ztotožnit. Napadené rozhodnutí totiž nespočívá na věcném posouzení těchto námitek, když (jak již bylo shora uvedeno) odvolací soud uzavřel, že je dána překážka věci rozhodnuté, aniž by se těmito důvody zabýval. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013,
sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2158/2017).
Uvádí-li dovolatelka ve svém podání (dovolání) ze dne 30. 9. 2019, že odvolací soud přehlédl, že dovolatelka uváděla ve svých podáních ze dne 15. 3. 2019 a 12. 4. 2019 i jiné důvody, proč by exekuce měla být zastavena, tyto údajně nové důvody však sama neoznačuje, pouze opakuje, že oprávněný má ke svému pozemku i jiný přístup. Ve svém podání (dovolání) ze dne 25. 9. 2019 dovolatelka namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu, že povinná v rámci řízení o jejím návrhu na zastavení exekuce rovněž uvedla, že od vydání exekučního titulu mělo dojít ke „změně územního plánu obce XY a tato změna se výrazně dotkla i pozemků ve výlučném vlastnictví povinné“, s tím, že pozemek povinné údajně již „není veřejnou cestou“ a „nelze jej bez rozhodnutí soudu nijak omezit“. Tato námitka však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť jde o nepřípustné uplatnění nové skutečnosti, ke které nelze v dovolacím řízení přihlížet (srov. ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř., a k tomu dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1775/2017, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2750/2017, a ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3000/2017), když tuto námitku dovolatelka v předcházejícím řízení nevznesla, a proto se jí ani odvolací soud nemohl zabývat (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1663/2019).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání povinné přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 2. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu