ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.686.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 686/2020-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněných a) J. K. , narozeného dne XY, bytem XY, a b) S. W. , narozené dne XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 222/5, proti povinné A – Trading, a. s. , se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 911/8, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí č. 671/24, pro 385 084 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 1534/2019, o návrhu povinné na zastavení exekuce, o dovolání oprávněných a) a b) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2019, č. j. 51 Co 295/2019-117, takto:
I. Dovolání oprávněných a) a b) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Oprávnění se v předmětné exekuci domáhají náhrady nákladů nalézacího řízení, které byly uloženy povinné k zaplacení k rukám advokáta. Povinná navrhla zastavení exekuce, protože započetla svoji jinou pohledávku vůči oprávněným. Oprávněná se od počátku návrhu na zastavení exekuce brání zejména tím, že povinná nemůže započíst pohledávku, kterou má inkasovat osoba rozdílná od oprávněných.
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným a dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 8. 2019, č. j. 49 EXE 1534/2019-107, kterým soud prvního stupně zastavil exekuci (výrok I.), a rozhodl, že oprávněný a) je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení 1 900 Kč k rukám zástupce povinné a oprávněná b) je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení
3 291 Kč k rukám zástupce povinné (výrok II.), a že oprávněný a) je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Karlovi Urbanovi, Exekutorský úřad Brno-město, na náhradě nákladů exekuce 2 901 Kč a oprávněná b) je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Karlovi Urbanovi, Exekutorský úřad Brno-město, na náhradě nákladů exekuce 5 025 Kč (výrok III.); odvolací soud dále rozhodl, že oprávnění a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit povinné náklady odvolacího řízení ve výši 5 230 Kč k rukám zástupce povinné. Odvolací soud zjistil, že exekuce v projednávané věci byla nařízena k vymožení pohledávky oprávněných a) a b) vůči povinné ve výši 385 084 Kč, přiznané oprávněným a) a b) vykonatelným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2018, č. j. 36/18 Cm 738/1994-502, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2019, č. j. 5 Cmo 234/2018-555, že povinná navrhla zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu z důvodu, že pohledávka oprávněných a) a b) zanikla ještě před zahájením exekuce jednostranným zápočtem pohledávek ze dne 6. 3. 2019 odeslaných oprávněným dne 7. 3. 2019, kterým povinná započetla svou pohledávku přiznanou jí rovněž exekučním titulem ve výši 2 000 000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 4 331 Kč, když povinnost k úhradě těchto částek byla oprávněným a) a b) uložena společně a nerozdílně oproti pohledávce oprávněného a) z exekučního titulu ve výši 140 952 Kč a pohledávce oprávněné b) z exekučního titulu ve výši 244 132 Kč. Odvolací soud dovodil, že pohledávka povinné je započitatelnou pohledávkou oproti pohledávce oprávněných a) a b), neboť pohledávka povinné je peněžitou pohledávkou přiznanou pravomocným rozsudkem z titulu nákladů řízení a současně nejde o pohledávku ve smyslu §1988 odst. 2 občanského zákoníku, protože nejde o pohledávku na mzdě, platu nebo odměně ze smlouvy o výkonu závislé práce, a nejde ani o pohledávku zástupce oprávněných a) a b), ale přímo o pohledávku oprávněných a) a b). Vzhledem k tomu, že povinná úspěšně započetla svou pohledávku proti pohledávce oprávněných a) a b), došlo v důsledku tohoto jednostranného zápočtu k zániku vymáhané pohledávky oprávněných a) a b) ještě před nařízením exekuce a je tedy dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podali oprávnění a) a b) dovolání, jehož přípustnost dovozují z otázky procesního práva, která dovolacím soudem nebyla vyřešena, zda je možný „jednostranný zápočet přísudku náhrady nákladů právního zastoupení proti obchodnímu závazku povinné z nalézacího řízení“. Namítají, že povinná nemohla účinně jednostranně započíst svou pohledávku vůči oprávněným a) a b), neboť pohledávka oprávněných a) a b) je pohledávkou na náhradě nákladů zastoupení advokátem a pohledávka povinné je pohledávkou z obchodního závazku. Pohledávka, kterou povinná započítává, je přitom pohledávkou, kterou jsou oprávnění a) a b) podle domluvy se svým právním zástupcem povinni mu vyplatit za jeho služby, a tento postup povinné, která provedla jednostranný zápočet výplaty přísudku i přes nesouhlas oprávněných a) a b), je poškozením oprávněných a) a b), neboť byli v legitimním očekávání, že přísudek náhrady nákladů za právní zastoupení podle pravomocného a vykonatelného exekučního titulu připadne k odměně jejich právního zástupce, jako odměna za jeho služby. Jednostranný zápočet pohledávky na náhradě nákladů řízení nelze provést rovněž z důvodu, že povinnost zaplatit přiznanou náhradu nákladů řízení byla uložena povinné, která má (i podle §149 odst. 1 občanského soudního řádu) povinnost tuto náhradu zaplatit advokátovi oprávněných a) a b) (a je pak na účastnících tohoto právního vztahu, jak se vypořádají, třetí osoba do tohoto vztahu zasahovat nemůže), a rovněž proto, že jde o pohledávku se zcela odlišným předmětem plnění i časem plnění, než jaké jsou předmětem vzájemných vztahů mezi účastníky. Přísudek za právní služby by měl být proti jednostrannému započtení analogicky chráněn rovněž podle ustanovení §1988 odst. 2 občanského zákoníku, neboť v opačném případě se stane bezpředmětným. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce nezastavuje.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
5. Podle ustanovení §1982 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 27. 2. 2017, dále též jen „o. z.“, dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. (odstavec 1/). Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení (odstavec 2/).
6. Podle ustanovení §1988 odst. 2 o. z. se zakazuje započtení proti pohledávce na náhradu újmy způsobené na zdraví, ledaže se jedná o vzájemnou pohledávku na náhradu téhož druhu, a proti pohledávce mzdy, platu, odměny ze smlouvy o výkonu závislé práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek a náhradě mzdy nebo platu ve výši přesahující jejich polovinu.
7. K základním předpokladům započtení patří vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení. (viz např. §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, §358, §359 a §388 obch. zák., a §1982 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 - srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4407/2009, uveřejněný pod č. 9/2010 v časopise Soudní rozhledy, str. 332, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2014, sp. zn. 21 Cdo 2253/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2016, sp. zn. 32 Odo 118/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2018, sp. zn. 32 Cdo 545/2017).
8. V projednávané věci byly pohledávka povinné a pohledávka oprávněných a) a b) přiznány jedním rozhodnutím, jež nabylo právní moci ve stejném okamžiku, jde pohledávky stejného druhu, neboť jde o peněžité pohledávky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1781/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1207/2010), jejich výše je z rozhodnutí zcela seznatelná a v čase neměnná (je vyloučeno např. přirůstání příslušenství). Z tohoto hlediska nemůže být pochyb o určitosti (a konkrétní výši) pohledávek povinné a oprávněných a) a b) vyplývající z předmětného rozhodnutí.
9. Bezpochybná je rovněž i otázka vzájemnosti pohledávek povinné a oprávněných a) a b). Z konstantní judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015) vyplývá, že ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. nezakládá právo advokáta na náhradu nákladů řízení; advokát je zde pouze tzv. platebním místem a je povinen náhradu nákladů řízení, jež mu byla vyplacena, vyúčtovat jím zastoupenému účastníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 3314/09, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 8/2011). To, že zákon stanoví oprávnění advokáta přijmout jménem účastníka náhradu nákladů řízení, neznamená, že si tuto náhradu advokát může ponechat (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 1998, sp. zn. 10 Cmo 336/98). Ujednají-li si zastoupený a zástupce jinak, jde o jejich vnitřní dohodu, kterou nelze argumentovat vůči osobě stojící vně jejich vztahu. Výrok rozhodnutí soudu o tom, že náhrada nákladů řízení má být zaplacena advokátu (k jeho rukám), pak představuje určení platebního místa; nic se tím nemění na tom, že advokát není věcně legitimován k náhradě nákladů řízení a že nositelem přisouzeného práva, je vždy jím zastupovaný účastník řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1645/2004, či stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, zn. Cpjn 19/98, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 52/1998, bod XV). Namítají-li tedy oprávnění a) a b), že jejich pohledávka je pohledávkou, která byla přiznána k zaplacení jejich zástupci, a z tohoto důvodu není jejich pohledávka jednostranně započitatelná, nemůže tato jejich námitka přípustnost dovolání založit.
10. Odvolací soud proto postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, když dovodil, že pohledávka oprávněných a) a b) zanikla v důsledku jednostranného zápočtu povinné ještě před nařízením exekuce. Jak již bylo shora uvedeno, všechny předpoklady pro započtení pohledávek byly splněny, skutečnost, že pohledávka oprávněných a) a b) je pohledávkou na náhradě nákladů řízení a pohledávka povinné je pohledávkou z obchodního závazku, je přitom bez významu, neboť obě pohledávky jsou pohledávkami se stejným druhem plnění – plněním peněžitým. Započtení pohledávek přitom nezakazuje ani ustanovení §1988 o. z., neboť nejde o žádnou pohledávku v citovaném ustanovení vyjmenovanou. Poukazují-li oprávnění a) a b) na jakousi analogii v jejich vztahu k advokátovi a pohledávkách vyjmenovaných v §1988 odst. 2 o. z. (tedy pohledávkách mzdy, platu, odměny ze smlouvy o výkonu závislé práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek a náhradě mzdy nebo platu ve výši přesahující jejich polovinu) a potřebě ochrany těchto vztahů, není tato argumentace případná, neboť citovaná část ustanovení §1988 odst. 2 o. z. směřuje k ochraně zaměstnance v pracovněprávních a obdobných vztazích a nikoliv k ochraně vztahů mezi zástupcem a zastoupeným, neboť v těchto vztazích nejde o pracovněprávní ani jiný obdobný vztah.
11. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání oprávněných a) a b) přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř., neboť dovolatelé s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů nemají právo a povinné v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 4. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu