ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1541.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 1541/2020-1081
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce Ing. Karla Kuny , narozeného dne 26. listopadu 1969, se sídlem ve Velkých Hamrech č. 393, insolvenčního správce dlužníka ANIDOR s.r.o. se sídlem v Bystrém, Sulkovská č. 80, IČO 27473261, zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Tovární č. 1130, proti žalovanému F. O. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Radkem Látem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova č. 547, o 260.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 184/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. ledna 2020, č. j. 22 Co 348/2016-1052, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 1. 2020, č. j. 22 Co 348/2016-1052, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je - jako jediný přípustný - uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.
Dovolatel - jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) - nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňuje především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud (vázán právními závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, č. j. 21 Cdo 1875/2017-839) založil svůj závěr o tom, že žalovaný prokázal, že veškeré finanční prostředky, které byly předmětem tohoto řízení a které žalovaný v rozhodném období z majetku žalobce (společnosti ANIDOR s. r. o.) převzal v souhrnné výši 700.000,- Kč, žalovaný předal do pokladny žalobce (v částce 540.000,- Kč), vložil na účet žalobce (v částce 60.000,- Kč) a oprávněně předal správci konkurzní podstaty společnosti V. B. (v částce 100.000,- Kč), že žalovaný jako ředitel podniku a zaměstnanec tímto předáním částky 100.000,- Kč (na úhradu plynu spotřebovaného v areálu podniku za dobu, do které spadá i rozhodné období, v němž podnik provozoval žalobce na základě uzavřených smluv o převodu podniku) neporušil žádné své povinnosti, ani se bezdůvodně neobohatil, a že prokázané předání částky 100.000,- Kč zcela odpovídá prokázanému výkonu pracovních povinností žalovaného jako ředitele podniku; zpochybňuje správnost hodnocení důkazů soudy, když nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům přihlížely a jak provedené důkazy hodnotily (že „tvrzení žalovaného je v rozporu s písemným zápisem ze dne 13. 6. 2005, v němž žalovaný potvrdil, že převzal dne 13. 6. 2005 250.000,- Kč, dále je v rozporu s výpovědí svědkyně H., že hotovost byla přijata 1. 6. 2005, a je také v rozporu se závěrem znaleckého posudku znaleckého ústavu, že částka 60.000,- Kč musela být do pokladny vložena 1. 6. 2005, nikoli později“, že „námitky žalobce a jim předkládané důkazy byly opomíjeny a upozaděny tak, aby byl odůvodněn závěr o zamítnutí žaloby“, že „hodnocení důkazů bylo soudy provedeno v rozporu s ust. §132 o. s. ř., když skutkové závěry jsou v přímém rozporu s některými důkazy“, že „nebylo prokázáno předání prostředků správci konkurzní podstaty H. a že provedení platby z prostředků žalobce správci konkurzní podstaty V. B. nebylo oprávněné a žalovaný k ní neměl žádný relevantní právní důvod“), předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „žalovaný peněžní prostředky žalobce ve výši 260.000,- Kč, které měl svěřeny, žalobci nepředal“, a že „na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení, když žalovaný částku 100.000,- Kč, kterou získal výběrem z účtu žalobce, žalobci nepředal, ačkoliv tuto povinnost měl“), takové námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., nemohou založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
Dovolatelem nastolená otázka procesního práva „vypořádání se všemi skutečnostmi v řízení uvedenými ve spojení s hodnocením důkazů a řádného odůvodnění rozsudku“, z níž dovozuje přípustnost dovolání, je otázkou skutkovou, nikoliv právní.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva, a to „odpovědnosti zaměstnance vůči bývalému zaměstnavateli, pokud převezme důvodně peněžní prostředky zaměstnavatele, ale tyto peněžní prostředky po skončení pracovního poměru zaměstnavateli nepředá (nevrátí)“, pak přehlíží, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (když odvolací soud dovodil, že žalovaný oprávněně předal správci konkurzní podstaty společnosti V. B. částku 100.000,- Kč, že jako ředitel podniku a zaměstnanec tímto předáním částky 100.000,- Kč - na úhradu plynu spotřebovaného v areálu podniku za dobu, do které spadá i rozhodné období, v němž podnik provozoval žalobce na základě uzavřených smluv o převodu podniku - neporušil žádné své povinnosti, ani se bezdůvodně neobohatil, a že prokázané předání částky 100.000,- Kč zcela odpovídá prokázanému výkonu pracovních povinností žalovaného jako ředitele podniku). Jinak řečeno, kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění již zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí).
Ani poslední právní otázka, kterou by – podle názoru dovolatele – měl dovolací soud řešit („otázku vlivu odstoupení od smlouvy účastníkem smlouvy – správcem konkurzní podstaty - na osobu, která nebyla účastníkem smlouvy, od níž bylo odstoupeno“), nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., a to nejen proto, že vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, ale především proto, že na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno (soudy své rozhodnutí postavily na tom, že žalobce provozoval podnik v areálu v Brněnci v rozhodném období od 1. 6. do 13. 9. 2005 a proto žalovaný jako ředitel podniku důvodně zaplatil náklady na úhradu spotřebovaného plynu v areálu podniku).
Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že „odvolací soud nedostál povinnosti řádného odůvodnění rozsudku a že jeho rozsudek je proto nepřezkoumatelný“, ale mohla by představovat (kdyby byla důvodná) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá žalobce, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byla žaloba zamítnuta. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) těmto požadavkům vyhovuje.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu