ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.1664.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 1664/2020-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobců a) J. D. , narozeného XY, a b) J. D. , narozené XY, obou bytem XY, obou zastoupených JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova č. 4083/14, proti žalovaným 1) METROFIN INVESTMENT s. r. o. se sídlem v Praze 4, Michelská č. 3/9, IČO 01464248, zastoupenému JUDr. Jiřím Polanským, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova č. 2022/12, 2) EURODRAŽBY.CZ a. s. se sídlem v Praze 8, Čimická č. 780/61, IČO 29135419, zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1535/4, a 3) V. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská č. 384/13, o vyslovení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8, pod sp. zn. 27 C 25/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2019, č. j. 54 Co 244/2019-239, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vladimíra Dvořáčka, advokáta se sídlem v Brně, Pekařská č. 384/13.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 54 Co 244/2019-239, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
V dovolání musí být též (kromě dalších náležitostí) uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §237 až 238a o. s. ř. (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Judikatura soudů dovodila, že, může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. – tak jako tomu je v posuzovaném případě - je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura); má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013), má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatelé nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňují především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že i když je smlouva o úvěru ze dne 2. 12. 2015 smlouvou spotřebitelskou, zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, se na ni nevztahuje [§2 písm. a) bod 1. a 5. zákona o spotřebitelském úvěru], neboť se jednalo o finanční službu poskytnutou pro účely bydlení a pohledávka věřitele byla zajištěna zástavním právem k nemovitosti, že notářský zápis ze dne 2. 12. 2015 sepsaný JUDr. Vladimírou Kostřicovou, notářkou v Brně splňuje formální náležitosti a je vykonatelný, neboť úvěrová smlouva byla platně uzavřena a notářský zápis obsahuje přesné vymezení obsahu a rozsahu plnění, včetně doby plnění i prohlášení žalobců o svolení k vykonatelnosti zápisu, a že oznámení o dražbě žalované 2) ze dne 18. 4. 2016 zcela vyhovovalo požadavku v ustanovení §40 odst. 2 zákona o veřejné dražbě; nesouhlasí s hodnocením důkazů (že „soudy nedostatečným způsobem přistoupily k hodnocení úvěrové smlouvy – plnění ve výši 50.000,-Kč, smluvních úroků, smluvní pokuty a dalších úroků“), předestírají vlastní skutkové závěry, na nichž pak budují své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „úvěrová smlouva je neplatná, neboť poskytovatel úvěru byl povinen posuzovat jejich úvěryschopnost podle zákona o spotřebitelském úvěru a obsahovala nepřiměřenou smluvní pokutu a další úroky pro případ prodlení“, že „proto je neplatný právní titul pro uskutečnění dražby - notářský zápis ze dne 2. 12. 2015, resp. že nedobrovolná dražba je neplatná“). Nastolené otázky, „zda při posuzování platnosti či neplatnosti smlouvy o úvěru ze dne 2. 12. 2015 byl poskytovatel úvěru povinen posuzovat jejich úvěryschopnost podle zákona o spotřebitelském úvěru“ a „že s ohledem na ochranu spotřebitele je nepřiměřená výše smluvní pokuty a dalších úroků z prodlení“ proto přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají, neboť se v tomto směru míjejí se skutkovými závěry soudů. Ostatně závěr soudů o tom, že se na smlouvu o úvěru ze dne 2. 12. 2015 nevztahuje zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť se jednalo o finanční službu poskytnutou pro účely bydlení a pohledávka věřitele byla zajištěna zástavním právem k nemovitosti, je zcela v souladu s výslovným zněním ustanovení §2 písm. a) bod 1. a 5. zákona o spotřebitelském úvěru, a proto se na ni nemůže vztahovat ani ustanovení §9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které stanoví neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru v případě nedodržení povinnosti řádně posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Namítají-li žalobci s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že se soudy při posuzování platnosti smlouvy o úvěru odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), a s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, že se soudy při posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty a dalších úroků odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), potom pomíjejí, že soud ve zmiňovaných věcech vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.
Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelů, že „nebyly provedeny navrhované důkazy“, ale mohla by představovat (kdyby byla důvodná) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu