ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.266.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 266/2020-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně J. H. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Milanem Jašurkem, advokátem se sídlem v Klecanech, U Louže č. 665, proti žalovanému H. C. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Martinem Lehockým, advokátem se sídlem v Praze 10, Bratislavská č. 1488/6, o 150 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 28/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2019, č. j. 3 Co 74/2017-286, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, č. j. 3 Co 74/2017-286, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.
Žalobkyně, v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.
Protože dovolání není opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nemohou námitky (ve kterých žalobkyně brojí proti závěrům soudu prvního stupně, které měla vyjádřit ve svém odvolání), směřující proti takovému rozhodnutí, založit jeho přípustnost (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2384/2019).
Se shora uvedeným souvisí i námitky žalobkyně o porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (námitky o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu nevypořádání se s námitkami, jimiž žalobkyně brojila proti závěrům soudu prvního stupně, a které měla vyjádřit ve svém odvolání, námitky neprovedení navrhovaných důkazů jak před soudem prvního stupně, tak i soudem odvolacím – jde o veškeré námitky, vyjádřené v bodě II. /1-10. dovolání). Výtkou o porušení práva na spravedlivý proces žalobkyně vystihuje případ vady řízení, kterážto není samostatně uplatnitelným důvodem dovolání. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde; zvláště za situace, kdy se pouze vyjadřuje nesouhlas se způsobem vyhodnocení provedených důkazů a předkládá se vlastní skutková verze, která má (podle dovolatelky) z důkazů a tvrzení vyplývat.
Ostatně, dospěl-li odvolací soud ke skutkovému závěru, že „…žalovaný vyvrátil tvrzení žalobkyně o tom, že byla diskriminována,…žalobkyně neprokázala, že by ji žalovaný napadal hrubými výrazy…“, a že žalobkyně „…netvrdila, ani neprokázala, že by jí vznikla závažná újma…“, je závěr odvolacího soudu, že žalobkyni nárok na relutární satisfakci nepřísluší, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu [k otázce rozvrhu břemene tvrzení a břemene důkazního v případě nároku z tvrzené diskriminace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 132/2010, který (jakož i řada dalších) navázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04, a zde vyjádřený právní názor, že, domáhá-li se zaměstnanec po zaměstnavateli, aby upustil od jeho diskriminace, aby odstranil následky diskriminace zaměstnance, aby mu zaměstnavatel dal přiměřené zadostiučinění nebo aby mu zaměstnavatel poskytnul náhradu nemajetkové újmy v penězích, popř. aby mu zaměstnavatel nahradil škodu vzniklou diskriminací, má zaměstnanec v občanském soudním řízení procesní povinnosti tvrzení a důkazní o tom, že byl (je) jednáním zaměstnavatele znevýhodněn ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele. Tvrzení zaměstnance o tom, že pohnutkou (motivem) k jednání zaměstnavatele byly (jsou) zákonem stanovené diskriminační důvody, má soud za prokázané, ledaže zaměstnavatel bude tvrdit a prostřednictvím důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení; k otázce, za jakých okolností přísluší nárok na relutární satisfakci, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003, nebo ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2033/2009, a zde vyjádřený právní názor, že při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy v penězích musí být vždy prokázáno, že tu jsou okolnosti, které dokládají, že v konkrétním případě nestačí jen přisouzení zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 o. z., a to zejména z hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci (např. s ohledem na jeho postavení v interpersonálních vztazích). Snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře je pak třeba vymezit tak, že jde o nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťuje a prožívá jako závažnou.].
Rozsudek odvolacího soudu byl napaden „v plném rozsahu“ (tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu