ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.370.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 370/2020-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. P. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém Mýtě, Javornického č. 138/0, proti žalovanému G., Ú. n. O., T. G. M. XY, příspěvkové organizaci se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Martou Fišnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh č. 573/12, o náhradu škody na zdraví ve výši 473 858 Kč s příslušenstvím, za účasti ČSOB Pojišťovny, a. s., člena holdingu ČSOB , se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí č. 1458, IČO 45534306, zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh č. 573/12, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 209/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. září 2019 č. j. 23 Co 87/2019-282, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lenky Vincencové, advokátky se sídlem ve Vysokém Mýtě, Javornického č. 138/0.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaného nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 9. 2019 č. j. 23 Co 87/2019-282 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr, že jsou dány důvody pro zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění žalobce ve smyslu ustanovení §388 zákoníku práce (ve znění účinném do 30. 9. 2015) na dvojnásobek částky 300 000 Kč určené podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb.] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud již dříve ve vztahu k obdobné právní úpravě obsažené v ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, k otázce předpokladů pro vznik nároku na zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění dovodil, že předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. bod II Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněného pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek, roč. 2011, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1590/2012 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2327/2010). Přitom je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §388 zákoníku práce (ve znění účinném do 30. 9. 2015), které umožňuje soudu ve výjimečných případech výši odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovenou prováděcím právním předpisem přiměřeně zvýšit, patří – stejně jako ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. – k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o výjimečný případ, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“ (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 929/2011).
K otázce přiměřenosti míry zvýšení odškodnění srov. ve vztahu k dřívější obsahově obdobné právní úpravě například již uvedený bod II stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. Cpjn 203/2010, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2581/2009 a odůvodnění již uvedených rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2327/2010, ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 929/2011 nebo ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1590/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1622/2010 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03 a v nich přijatý právní závěr, že úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění vychází jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, a soud dále musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti.
Uvedené závěry vyplývající z ustálené judikatury dovolacího soudu lze plně vztáhnout i na posuzovanou věc, v níž se podmínky pro zvýšení výše odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovené prováděcím právním předpisem řídí ustanovením §388 zákoníku práce (ve znění účinném do 30. 9. 2015).
Ke zvýšení výše odškodnění ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §388 zákoníku práce (ve znění účinném do 30. 9. 2015) přitom postačuje, že jde o výjimečný případ; nevyžaduje se, aby šlo – jak tomu bylo při zvýšení výše odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. – o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“ [s účinností od 1. 10. 2015 srov. ustanovení §271s zákoníku práce, které stanoví, že „soud může výši odškodnění stanovenou právním předpisem (§271c a 271i) přiměřeně zvýšit“, a které tedy nadále pro zvýšení výše odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovené prováděcím právním předpisem, tj. (s účinností od 26. 10. 2015) nařízením vlády č. 276/2015 Sb., nevyžaduje ani to, aby šlo o výjimečný případ]. Z toho je zřejmé, že „hranice“ případů, které je potřeba odškodňovat „nad základní bodové hodnocení“, se v právní úpravě posunuje opačným směrem, než uvádí dovolatel v argumentaci ve prospěch svého názoru o nepoužitelnosti dosavadních závěrů judikatury dovolacího soudu ke zvyšování odškodnění ztížení společenského uplatnění na zvyšování tohoto odškodnění podle ustanovení §388 zákoníku práce (ve znění účinném do 30. 9. 2015) a o nesplnění předpokladů pro jeho zvýšení v případě žalobce.
V projednávané věci odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přihlédl-li při vymezování relativně neurčité (abstraktní) hypotézy ustanovení §388 zákoníku práce (ve znění účinném do 30. 9. 2015) zejména k věku žalobce, který utrpěl úraz s trvalými následky na jeho zdraví ve věku 13 let, a zdůraznil-li přitom, že „lidé, kteří byli škodnou událostí zasaženi v nízkém věku, se s jejími negativními důsledky budou muset v průměru potýkat déle a zároveň na ně zpravidla nemohou být natolik připraveni, neboť jejich život je obvykle v počátcích a jeho další vývoj může být škodnou událostí negativně ovlivněn“, a že věk poškozeného je při posuzování míry zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění jedním z rozhodných kritérií, neboť „vyjadřuje časový rozsah ztráty životních příležitostí a kvality života poškozeného“. Neumožňuje-li způsob stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. (na základě počtu bodů pro jednotlivá poškození zdraví v lékařském posudku) zohlednit mimořádně nízký věk poškozeného, je opodstatněné, aby se tato okolnost promítla do úvahy soudu o zvýšení odškodnění podle ustanovení §388 zákoníku práce (ve znění účinném do 30. 9. 2015). Nemůže být pochyb o tom, že míra nemajetkové újmy v oblasti společenského uplatnění je vyšší u poškozeného, který utrpěl vážný úraz s trvalými následky v dětském věku, než v případě poškozeného, kterému se stejný úraz se stejnými následky na zdraví přihodil ve věku seniorském. Zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění žalobce na dvojnásobek částky 300 000 Kč určené podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. neshledává dovolací soud za okolností zjištěných soudy (viz zejména bod 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) nijak nepřiměřeným.
Námitky, kterými žalovaný uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (namítá-li nesprávné hodnocení důkazů spočívající v tom, že soudy obou stupňů „převzaly skutkové okolnosti, na kterých postavily své rozhodnutí o mimořádně zvýšeném odškodnění, výhradně z účastnické výpovědi samotného žalobce“, „aniž by tyto skutečnosti byly jakkoli jinak objektivně prokázány“, že „soudy obou stupňů (…) zcela pominuly písemné výpovědi vyučujících J. K. a P. F.“, že soudy obou stupňů „upřednostnily před posudkem H. bez řádného důvodu závěry posudku P.“, a vady řízení, které spatřuje v tom, že „nebyl ani navzdory návrhům žalovaného proveden“ výslech vyučujících J. K. a P. F.), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu